Eliška Kohlíčková: Pod tlakem

Povídka, která se umístila na 9. místě v sedmém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

„Dobrý večer u televizních obrazovek. Mé jméno je Ray Blade a vítám vás u Memento mori, soutěže, ve které jde doslova o život! Pojďme si představit dnešní odvážné soutěžící..."

„Ty už se zase díváš na tu ptákovinu? A já se chtěla dívat na seriál..." pohovka se pod mojí váhou mírně prohnula.

„Pšššt!" Jack mě s úsměvem napomenul, ukazováček položený na rtech.

„Podíváš se na něj, až budeme doma. Slibuju, že tě na něj nechám koukat a nebudu na rozdíl od tebe remcat, jo?" ušklíbl se a vtiskl mi na udobřenou polibek do vlasů.

 

„A co studujete?" zeptal se moderátor pohledné brunety za soutěžním pultem.

„Design."

„Design? Tak to jste si určitě pro jistotu navrhla vlastní rakev, nemám pravdu?"

Protočila jsem oči. Jack se ale zdál děním na obrazovce naprosto fascinovaný.

„Ježíši! Snad si nemyslíš, že je to doopravdy? Vždyť by to nešlo, aby jen tak vraždili lidi."

„Já vím, že je to hraný. Ale je to zábava. Ty lidi do toho jdou dobrovolně, věděj, co je čeká. Jeden kluk, kterej tam byl asi před čtvrt rokem, bydlel kousek od nás. Od natáčení o něm nikdo neslyšel," Jack významně pozvedl obočí.

Zavrtěla jsem hlavou.

„A to si myslíš, že když ví, jak umřou, že je to pro ně snazší? Peníze, nebo život! Magoři," zamumlala jsem.

 

„Jaký je podle vás ten nejhorší způsob umírání?"

„Uhoření. Víte, na způsob sicilského býka," odpověděl po chvíli váhání muž kolem čtyřicítky.

„Á, sicilský býk. Vy jste se na dnešek připravoval, že? Tak uvidíme, jestli vám v případě prohry půjde maso od kosti. Dámy a pánové, náš první soutě..."

Zvedla jsem se a odešla do kuchyně, která sousedila s obývákem. Napustila jsem si sklenici vody. Upíjela jsem pomalu. Jack si stejně asi nevšiml, že jsem odešla. Poté jsem sklenici umyla, utřela utěrkou a vrátila ji zpátky na své místo. Do kuchyně i přes přivřené dveře proudil zvuk puštěné televize.

 

„Vaše odpověď bohužel není správná. Je mi to líto."

Publikum zašumělo. Položila jsem si dlaně na uši.

Taková blbost... Ani poslouchat se to nedá. Jack seděl stále přikovaný k obrazovce, jeho tvář v záři obrazovky dostávala namodralý nádech.

„Půjdeš ke mně?" přitulila jsem se k němu, když se pomalu schylovalo k reklamní pauze.

„Až to skončí, zlato," pohladil mě nepřítomně po rameni.

Z obrazovky se ozval křik jedné ze soutěžících. Škubla jsem sebou. Herečka…

„Dnes to má rychlý spád! Už dva soutěžící jsou ze hry! Dámy a pánové, nepřepínejte! Buďte s námi, dokud nás smrt nerozdělí!"

 

Ležela jsem sama v manželské posteli. Čekala jsem, až Jack přijde. Čas od času to v útrobách staré chaty, která patřila Jackovým prarodičům, zaskřípalo.

Když si přišel lehnout, už jsem pospávala. Zamrkala jsem, abych se probudila a objala ho kolem pasu. Jeho kůže po sprše příjemně hřála. Když jsem ho začala hladit, odtáhl se.

„Dneska ne, zlato. Jsem unavenej. Pojď, půjdeme spát," zamumlal a dal mi krátký polibek na dobrou noc.

Na mě jsi moc unavenej. Ale energie na sledování televize máš dost. Vždyť kdy jsme se milovali naposledy...

Nic jsem neřekla. Přesto to mezi námi viselo jako těžká, lepkavá pavučina.

 

Jméno, datum narození, vzdělání. Klávesy tiše cvakaly, jak jsem vyplňovala požadované údaje.

Jaký je podle vás ten nejhorší způsob umírání?

Prsty tiše běhaly po klávesách.

Závěť.

Závěť lze sepsat podle svého uvážení, nebo využijte níže nabízeného formuláře.

Klik.

Já, níže podepsaný/á...., narozený/á.... (rodné číslo...)

Bydliště:

pořizuji pro případ své smrti tuto závěť.

Prohlašuji, že toto je má poslední vůle.

 

Vybavil se mi hlas moderátora: Buďte s námi, dokud nás smrt nerozdělí!

Vybavily se mi máminy vrásky kolem očí, když počítala drobné. Z těch nul, které obsahovala garantovaná peněžní výhra, se mi zatočila hlava.

A Jackův nadšený výraz, který se v jeho tváři usadil pokaždé, když se ozvala úvodní znělka.

Posunula jsem kurzor myši na políčko Odeslat!

Vždyť o nic nejde... Není to doopravdy.

Nepamatuju si, že bych to doopravdy stiskla.

Prostě se to stalo.

A pak jsem šla zvracet.

 

Po několika týdnech se mi ozvali z produkce. Když jsem vytisknutou pozvánku k natáčení předložila před tátu, zeptal se jen: „Proč? Pokud nemáš peníze, máš mi říct."

Jeho přítelkyně zavrtěla hlavou. Zamračila jsem se na ni. Nevycházely jsme spolu.

„Vždyť můžeš umřít!"

„Mluvíš stejně jako všichni! Je blbost, aby to byla pravda. Jenom mě odvedou někam do zákulisí a potom mě pustí domů. Takovýhle vědomostních soutěží jsou tuny. Tohle je jenom hra na diváky, asi tý televizi klesala sledovanost."

Táta se na mě díval jako už dlouho ne. Směsice otcovské lásky a uvažování, jestli se ještě vejde do obleku, aby mi měl v čem jít na pohřeb. A někde tam úplně vzadu byl v jeho očích i strach.

 

„Zbláznila ses?" zaječel Jack.

„Vždyť tu soutěž zbožňuješ! Trávíš u televize pomalu víc času, než se mnou!"

A to jsem neměla.

„To není pravda, prosím tě!" rozhodil rukama, po chvíli si prsty vjel do vlasů a chodil sem tam.

„Nebo... Nebo máš vážně takovej pocit? Proč si nic neřekla?"

„Vždyť jsem ti to říkala stokrát. Chtěla jsem se jít večer projít, ty 'Já nemůžu, dávají Memento mori.' Chtěla jsem jít do kina, ty zase 'Nemůžu, za chvíli bude Memento mori.' Že si to můžeš pustit jindy tě nikdy nezajímalo! A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. První televize, až pak já. A krom toho, vždyť ty přece víš, že to není pravý, ne? Sám jsi řekl, že je to dokonce zábava!"

Poslední slovo jsem skoro vyplivla.

„Zábava je to ve chvíli, kdy sedíš na gauči a jsou tam cizí lidi. Ne když je tam tvoje přítelkyně. Chápeš? Je to divácky neskutečně oblíbený. Zaplněná díra na trhu. Ale nebude to takový, když za jedním z těch pultů budeš stát ty. Ksakru, vždyť se zblázním strachy! Co když to prohraješ? Za ty peníze to nestojí. Nezvládnu to bez tebe," objal mě.

„Zruš to, prosím," dodal po chvíli tiše, rukou mě hladil po zádech.

Najednou mi ho bylo líto. Původní naštvání bylo pryč.

„Nejde to zrušit. Koukni, tady je datum natáčení," poklepala jsem špičkou ukazováčku na pozvánku, kterou jsem pořád držela v ruce.

„To znamená, že mám čtyři měsíce času."

 

 

Ty čtyři měsíce jsem svůj volný čas strávila zahrabaná v knihách. Nevěděla jsem, na co se mě budou ptát, četla jsem tedy odborné knihy o všem. O historii, umění, lékařství, geografii.

„Co děláš, zlato?" přetrhl moje soustředění často telefonát od Jacka.

„Jsem v knihovně."

„Zase až do večera? Za chvíli končím, dej mi tak tři čtvrtě hodiny, stavím se."

Přišel. A spolu s ním i velký šálek horké čokolády z automatu v přízemí.

„Ani nevím, jestli vidím radši tebe, nebo tu čokoládu," usmála jsem se, když mi podával kelímek a políbil mě na tvář. Moje plánovaná účast v Memento mori nás opět sblížila.

„Co čteš?"

Zvedla jsem knihu, kterou jsem držela v ruce, aby viděl na její název.

„Velký botanický slovník. Nevěřil bys, s jakým zapálením se dá něco takovýho napsat, je to lepší, než román."

 

„Jak vůbec reagovala tvoje máma? O tátovi jsi mi říkala, o mámě ses nezmínila."

„Brečela. Neříkala nic, jenom brečela. Potom někam odešla. Nevím, kde byla, neřekla mi to, ale vrátila se až další den ráno. Nemluvily jsme spolu o tom."

Rozpačitě jsem upíjela. Kelímek mě pálil do prstů. Hodiny nad našimi hlavami tikaly. Do zavírací doby zbývalo asi dvacet minut. Před knihovnou stálo vysazených několik stromů, jejich větve vytvářely dlouhé, štíhlé stíny. Sem tam malá větvička škrábla o sklo.

„Pojď," vzal mě Jack za ruku. „Napiš mámě, že u mě přespíš. Půjdeme domů."

 

„Hodně štěstí, slečno!“ popřál mi řidič taxíku, který na mě čekal na letišti.

„Děkuju."

Televizní studio se nacházelo pár minut pěšky od zastávky tramvaje, které v dáli cinkaly. Obrovská, částečně prosklená budova s plastickým logem a názvem divácky oblíbené stanice.

Protáhla jsem se, cesta byla dlouhá a únavná. Vyšla jsem schody vedoucí k automatickým dveřím. Ještě jsem se otočila. Odkudsi byl slyšet pláč dítěte. Muž jdoucí po chodníku mluvil do telefonu, volnou rukou divoce gestikuloval. Jedna tramvaj zacinkala obzvlášť blízko. Jako umíráček.

Jinak to byl úplně obyčejný den.

Otočila jsem se zpátky čelem ke dveřím. Když jsem udělala krok dopředu, otevřely se. Zanechte naděje, kdo vstupujete. Brána do pekel. Studio číslo 13A.

 

Odkývala jsem, že cesta proběhla v pořádku. Podepsala jsem svoji poslední vůli. Znovu jsem si přečetla a podepsala souhlas s pravidly. Nabídli mi natočení vzkazu pro pozůstalé. Nadiktovala jsem máminu adresu a telefonní číslo coby osoby pověřené případným pohřbem a nakládáním s mými ostatky. Odevzdala jsem kabelku, ve které jsem musela nechat všechny své osobní věci. Když došlo na odevzdávání šperků, zarazila jsem se.

„Nemohla bych si ten prstýnek nechat? Prosím. Je od mého přítele."

Obě, já i žena pověřená vybíráním šperků, jsme pohlédly na moje ruce. Na pravém prostředníčku jsem měla prsten z bílého zlata s malým, decentním kamenem. Jack mi ho dal k našemu druhému výročí.

„Dobře." Žena si povzdechla.

„Ale mějte prosím propletené prsty, aby ho nezabraly kamery."

„Děkuju. Budu vám do smrti vděčná."

Usmála se. Nad dveřmi vedoucí do studia se rozsvítilo červené světlo.

Boj o život právě začal.

 

„Pojďme si představit dnešní soutěžící. To jsou oni!"

Publikum šílelo.

„Naše třetí soutěžící přijela z Chicaga. Prosím, představte se nám."

„Jmenuju se Rebecca. Jsem studentka."

„Jaký je podle vás ten nejhorší způsob umírání, Rebecco?"

„Utopení se."

„No uvidíme, jestli si to vyzkoušíte na vlastní plíce. Dámy a pánové, naše třetí soutěžící, Rebecca!"

Udělalo se mi zle.

Není to doopravdy. Nic z toho není pravda.

Je to jen hra. Sice o život, ale pořád je to jen hra.

Když jsem spolu se čtvrtou soutěžící, moji soupeřkou, odešla do zákulisí, v uších mi zvonilo.

„Napijte se," asistentka mi podala velkou sklenici vody. Kostky ledu o sebe jemně cinkly.

„Děkuju."

Zatímco jsem pila, bylo slyšet, jak publikum jásá.

 

„Vaše odpověď bohužel není správná. Je mi to líto," dolehlo k nám po nějaké době ze studia.

„Kdo?" zeptala se tiše Amanda. Soutěžící číslo čtyři.

„Chris, první soutěžící," asistentka k sobě tiskla rty tak silně, že připomínaly tenkou linku. Když ho dva členové ochranky vedli kolem nás, brečel jako malé dítě. Třásl se, křičel, vzpíral se, nadával. Sevřela jsem ruce v pěst.

„Co s ním udělají? Kam ho vedou? Co si vybral?" Amandina tvář pod vrstvou líčení zbledla.

„Udělají, co je potřeba. Nerozrušujte se."

„Co když to kolo trvá dlouho? Co když soutěžící všechno vědí?" napadlo mě.

„To se nestane. Ani u vás, ani nikdy. Víme, jak na člověka působit, aby se jeden ze soutěžících dostal tam, kde ho chceme mít," asistentka se znovu usmála, podobná kobře, která může každou chvíli kousnout. Přejel mi mráz po zádech.

 

„Dámy a pánové, přivítejte prosím naše další soutěžící, Rebeccu a Amandu!"

Spustil se potlesk, když jsme s Amandou přistoupily každá ke svému soutěžnímu pultu.

„Dámy, krátce vám připomenu pravidla. Vybíráte si z čísel od jedné do dvouset. Pod každým číslem je ukryta otázka. Na zodpovězení máte deset vteřin. Která z vás odpoví zle, vypadává. Můžeme začít?"

Překřížila jsem prsty položené na soutěžním pultu, abych zakryla prstýnek. A aby nebylo poznat, jak se mi třesou ruce.

Ano.

 

 

Co rozumíme termínem tabula rasa?

Kdo je známý jako vynálezce penicilinu?

Který známý filozof je autorem následujícího výroku - A přece se točí?

Kolik kostí má člověk?

Jakým slovem označujeme jev, kdy jsou den a noc stejně dlouhé?

Jak nazýváme svítilnu vyřezávanou obvykle z dýně, která je jedním ze symbolů Halloweenu?

Kdy Kryštof Kolumbus objevil Ameriku?

 

 

„Počkat, ne!" vykřikla Amanda. U své poslední otázky si uvědomila chybnou odpověď.

„Vaše odpověď bohužel není správná. Je mi to líto."

Podívala jsem se na Amandu. Dlaň pravé ruky měla položenou na rtech, očí se jí zalily slzami.

„Tohle tam necháme. Lidi milujou emoce," ujistil moderátora tiše kameraman, zatímco se blížili členové ochranky. Sledovala jsem se, jak Amandu, stejně jako předtím Chrise, odvádějí.

„Dva soutěžící jsou ze hry! Dámy a pánové, nepřepínejte! Buďte s námi, dokud nás smrt nerozdělí!"

Rozběhla jsem se chodbou, kterou Chrise i Amandu odváděli.

Krev? Proč mám pocit, že cítím krev!?

„Slečno, stůjte! Tam nesmíte!"

Nemohla jsem ji najít. Kam jí odvedli? Kde je?

„Co s ním udělají? Kam ho vedou? Co si vybral?" Amandin hlas mi v hlavě duněl jako kyvadlo, když hodiny odbíjí dvanáctou.

Pár silných, mužských rukou mě chytil kolem pasu.

„Řekněte ji prosím, že je mi to líto. Řekněte to prosím její rodině. Že si to nikdy neodpustím..." vzlykala jsem, řasenka mi tekla po obličeji, nehty pravé ruky jsem zaryla do paží muže, který mě držel, jako by snad ta bolest, která mě svírala, dala přenést.

A pak se v jedné ze zadních místností ozval křik.

 

„Zvládnete pokračovat? Nechcete něco na uklidnění? Je tu lékař, spoustu lidí reaguje jako vy."

Asistentka, jiná, než ta, která se o mě a Amandu starala, než na nás přišla řada, mi podala kapesník.

Opět jsme seděly v zákulisí.

„Jedno si prosím pamatujte - není to vaše chyba."

„Ty smrti všech těch lidí... Vážně se to děje? Nebo je pouštíte domů? Někdo to vážně točí? Je to pravda? Nebo vždycky pustíte jenom křik? Co jste to za lidi?!  Řekněte něco, proboha!"

„Zavolám toho lékaře," rozhodla. Moje otázky přešla.

 

„Omlouvám se," dívala jsem se Rayi Bladeovi přímo do očí, zatímco mi opět připevňovali na okraj výstřihu mikrofon.

„V pořádku. Nenatáčíme to živě, sestříhá se to. Vůbec se kvůli tomu nemusíte trápit. Nejste první a nebudete ani poslední, kdo takhle reagoval."

Ukazováček a prostředníček pravé ruky si na chvíli položil na ucho, aby si sluchátkem poslechl pokyny z produkce.

Přikývl. Otočil se opět do kamery. Nasadil úsměv.

„Dva soutěžící, jedna smrt a jedna pohádková výhra. Dámy a pánové, máme tu finále! Kdo bude dnešním výhercem? Rebecco, Lucasi, můžeme začít?"

Podívala jsem se na svého soupeře. Lucas byl bledý, těžko říct, jestli to byl jeho přirozený odstín pokožky, nebo to byla reakce na dnešní den. Stejně jako mně i jemu se třásly ruce.

 

 

Kdo je autorem či autorkou úspěšné knižní série o mladém kouzelnickém učni, Harrym Potterovi?

Na pomezí kterých států se nachází Yellowstonský národní park?

Jak se jmenuje manželka současného prezidenta Spojených států?

Jaká je průměrná kapacita plic? Stačí nám kapacita plic mužských, pokud víte, uveďte i kapacitu plic u žen.

Které jezero je známé pro svoji velmi vysokou salinitu? Salinita zde je dokonce nejvyšší.

 

 

„Jste si jistá?" Ray Blade na mě pohlédl zpoza desek s otázkami.

„Ano, jsem."

Pokud mě chtěl znejistit, tak se mu to velmi dařilo.

„Vaše odpověď je... správná."

Publikum burácelo. Tohle je přesně to, co chtěli. Vidět nás vyčerpané, jak jsme sami proti sobě, když už si nejsme jistí tím, co říkáme. Moderátor v roli hladového kocoura, my v rolích vystrašených pokusných myší.

Víme, jak na člověka působit, aby se jeden ze soutěžících dostal tam, kde ho chceme mít...

Vybavili se mi všichni ti lidé, kteří budou nadšeně sedět u televize, až se bude tahle epizoda vysílat.

Vzpomněla jsem si na Jacka. Uvidím ho ještě vůbec?

 

„1984? Nechcete se opravit? V sázce je skutečně mnoho."

Lucasovi stekla po spánku kapka potu.

„Nechci."

„Jakže?"

„Já... Nechci. Nechci se opravit. Jsem si jistý."

„Vaše odpověď je... správná."

Srdce mi tlouklo až v krku. Vůbec se kvůli tomu nemusíte trápit... Kvůli čemu? Že jsem reagovala, tak jak jsem reagovala, nebo kvůli tomu, že jsem to nebyla já, ale Amanda, kdo odpověděl špatně?

„Zabrousíme do chemie. Jak se nazývá chemická sloučenina, jejíž molární vzorec je H2SO4? Je to velmi, velmi silná žíravina," moderátorovy štíhlé, dlouhé prsty poklepaly na desky s otázkami.

Já nevím. Třásly se mi nohy, křečovitě jsem se držela okraje pultu.

„Běží vám čas," připomněl mi jemně moderátor. Spustila se hlasitá časomíra.

Vybavil se mi výklad našeho chemikáře na střední. Jak psal na tabuli všechny ty vzorce... Opřela jsem se lokty o pult. Bylo mi zle. Hučelo mi v uších, pořád jsem slyšela ten křik a cítila pach krve z chodby.

„Kyselina sírová," šeptla jsem. Zvedal se mi žaludek. Srdce mi zběsile tlouklo.

„Můžete to, prosím, zopakovat?"

„Kyselina sírová," naprázdno jsem polkla.

Ray Blade se potěšeně usmál.

„Vaše odpověď je... správná."

Napila jsem se vody, kterou jsme já i Lucas měli na svých pultech v malých sklenicích.

A potom jsem to uslyšela.

„Vaše odpověď bohužel není správná. Je mi to líto."

Upustila jsem sklenici. Roztříštila se na nespočet kousků, zbylá voda se rozlila po podlaze.

Ta slova nebyla určená mně. Nebyla jsem na řadě. Byla určená Lucasovi. Tiskla jsem víčka k sobě. Za mnou byly slyšet kroky, jak členové ochranky přicházeli, aby ho odvedli. Zbaběle jsem otočila hlavu na druhou stranu, abych se nemusela dívat.

„Dámy a pánové, naše dnešní vítězka - Rebecca!"

Koutkem oka, které jsem se odvážila otevřít, jsem viděla, jak se ze zákulisí vynořila krásná blondýna v kostýmku na vysokých podpatcích. V rukách s dokonale upravenými nehty držela šek. A lidé v publiku tleskali, buráceli jako by oni sami byli výherci.

 

Sesula jsem se poníženě mezi střepy. Dala jsem se do hysterického pláče, který škubal mým tělem. Měla jsem pocit, že slyším někoho křičet, ale nevěděla jsem, jestli to křičím já, nebo mi jenom do spánků buší křik, který jsem během dneška slyšela.

Mám na rukou krev dvou lidí.

Nikdo to nepřepne dřív.

Všichni se budou dívat do poslední minuty. A budou čekat, jestli se nezvednu

Ze stropu začaly pršet lesklé konfety. Spustila se hudba.

Nikdo nepřišel, aby mi pomohl postavit se na nohy.

Naopak, kamera nalevo se ještě víc přiblížila. Ať je to vidět celé. A do detailu. Že tahle soutěž není hra. Ani zábava. Že je to všechno doopravdy. Úplně všechno. Až na kost.

 

Cítila jsem na sobě oči všech těch diváků u televizí. Oči těch, kteří nikdy nepochopí, že tohle, celý ten den strávený ve studiu, z mýho života už nikdy neodejde. Cítila jsem na sobě oči zaměstnanců, kteří tenhle díl dají na internet do archivu. Vytvoří stopu, která už nikdy nezmizí.

Stejně jako ten pocit, který mě přibil mezi střepy na podlaze.

Prohrála jsem.

Hororová tvorba


Přidat komentář





Související články
Petr Moravec: Campbellova hrobka
Tobiáš Nečas: Opice
Jakub Zemánek: Pekelník
Jana Chlupová: V odstínech smrti
Shaiva Lepra: Manželská krize
Petr Šulc: Klec
Gabriela Navrátilová: Hra o život
Ondřej Kocáb: Biohazard
Laura Pokorná: Hra
Petr Miňovský: Na správném místě v nesprávný čas
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Katerina Dvořáková: Další nakažený
Robert Poch: Ztracený život
Vladimír Zábrodský: Bestie - jedna, dvě
Lenka Winzigová: Hlásal o tom jinak
Michaela Cvejnová: Boj o přežití aneb nemilosrdný Halloween
Irma Bolkvadze: Experiment
Lucius Pelner: Zuby
Vít Martin Matějka: Onkostar
Lenka Raclavská: Bílá orchidej
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia