Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty

Povídka, která se umístila na 26. místě ve třetím ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Chci vám vyprávět svůj příběh. Odehrává se jedné Halloweenské noci ve městě Raven státu Oklahoma. Ten Halloween se zdá být úplně obyčejný, jako ty předešlé, ale změnil mi život a to doslova. Jako každý rok jsme s taťkou a Jí (mou matkou, která je zlatokopka závislá na cvičení a sexu s milenci) vyzdobili dům a zahradu pro ravenskou párty na počest výročí smrti mojí sestry Audrey, která zemřela před deseti lety nešťastnou náhodou. Tyhle párty bývají pro naše město velkou událostí, protože moje sestra byla něco jako spasitelka všech starých, chudých a nemocných a každý ji měl rád, na rozdíl ode mě. Kromě ozdobeného domu plného strašidelných věcí a svíček zdobíme i strom na zahradě, kde jsme Audrey našli oběšenou a dodnes se její smrt nevyřešila, „ Případ uzavřen, viník neshledán “, stálo v policejní zprávě. Poté se strom zakryje bílou plachtou, kterou taťka při konci svého projevu starosty strhne a rozsvítí ho a ani tentokrát to nemá dopadnout jinak. Jenže, události toho Halloweenu se poněkud změnily a o tom vám chci vyprávět.

Den před Halloweenem jsem šla jako obyčejně do školy. Ani já se nijak neliším od ostatních teenagerů a školu bytostně nesnáším, ale majorita lidí má alespoň nějaký důvod se do ní těšit, ať už je to kvůli oblíbenému předmětu, učiteli nebo kamarádům, jenže já nemám důvod ani jeden. Z většiny předmětů propadám, baví mě jen kreslení a historie, učitele nesnáším stejně, jako nesnáší oni mě a moji jedinou kamarádkou je má sestra Audrey. Jo, nehrabe mi. Moje mrtvá sestra je mou jedinou kámoškou, protože nezmizela z tohoto světa, prostě uvízla někde mezi nebem a zemí jako duch. Audrey nic netuší, dokonce ani neví, jak zemřela nebo kdo za její smrt může, což je celkem vtipné, když ze světa nemůže odejít a je vězněna v mém pokoji, aspoň si mám s kým povídat, když se mi zbytek lidí vyhýbá. Za života jsme se nesnášely, takže ji vlastně ani za kamarádku považovat nemůžu, ale občas se hodí mít se s kým pohádat. Nejsem ani trošku jako ona, což mi je vyčítáno už od mého narození, hlavně mou matkou, která ze mě chtěla mít její malou kopii, to mě poznamenalo, troufnu si říct až do konce mého života a to tak, že jsem si vytvořila svůj osobitý outfit: Černé šaty do pasu lemují mé boky a končí mi nad koleny, takže ukazuju dost kůže a to se otci už nelíbí. Černé podkolenky, překrásné gotické platformy a spousta šperků. Mé oblečení je tak temné, jako já,  snažím se tím ukázat moji prokletou, démonickou duši. Všechno dokresluje černá barva na mých vlasech, černá tak, jako temnota. No, nemusím říkat, že matku ze mě málem trefilo. Zdvojnásobila čas, který věnuje cvičení a začala více běhat za svými milenci, aby nemusela trávit život semnou a s otcem, jak roztomilé, že?

Cestou do školy jsem si vzpomněla, že k nám do třídy má přijít nový kluk. To znamenalo celé týdny poslouchat Priscillu, jak o něm básní. Pokaždé se mi zvedl žaludek už jen tím, že ji vidím a zbýval mi jen kousek trpělivosti k tomu se udržet. Nesnášíme se navzájem, proto jsem jí začala říkat barbie. Po chvilce jsem se blížila ke třídě a v tom spatřila obří chumel lidí, mačkající se kolem dveří. Co je tam tak zajímavého? Když mě zahlédli, zastavili se a uhýbali mi z cesty. Sedla jsem si na místo a v tom ho uviděla. Překrásný kluk a co teprve ty jeho oči, průzračně zelené jako ten nejkrásnější les na jaře. Na začátku hodiny se nám představil a něco o sobě řekl. Brien bylo jeho jméno a už nikdy ho nezapomenu. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem se asi zamilovala na první pohled. Je to vůbec možné?

Škola uběhla překvapivě rychle, žádný z učitelů dneska neměl potřebu mi ze života udělat peklo, ani si nikdo nedovolil zkusit mě zahnat do kouta. Zvláštní den. Na obědy nechodím, místo toho se procházím po škole a proklínám lidi, kteří ke mně v minulosti byli hrubí. Musím nějak využít toho, že jsem démonického původu. Cestou mě ale zaujmou určité druhy zvuku, že by si Priscilla zase užívala s nějakým klukem? Bylo to jisté, ale s kým, to mě šokovalo. Tak ta mrcha si myslí, že mi ukradne Briena! Za to se ji pomstím, přesně tak, jak to mám v plánu udělat mé matce, obě mi otravují život příliš dlouho a kdy je lepší čas to ukončit, než na Halloween? Jsem zvědavá, jak se lidem bude líbit mé překvapení na zítřejším odhalení stromu.

Mám všechno perfektně naplánováno. Zítra, až se před naším domem sejde celé město tak to vypukne. Temnota přichází a já s ní! „ Ach jo, aspoň jednou bych chtěla vidět ten odhalený strom“, fňuká Audrey v mém pokoji pár hodin před slavnostním začátkem party.

„O nic nepřecházíš, je to trapas,“ odpovím nevrle, protože pospíchám. Dochází mi čas.

„Já vím, že je to trapas, ale ty se tam můžeš aspoň podívat a mávat spolu s mamkou lidem a vyslechnout je a…“ přerušila jsem sestřin dlouhý projev o ničem a vyštěkla: „ O nic z toho nestojím! Kvůli tobě děláme tyhle pitomé party, kvůli tomu, že jsi chcípla!“

Audrey se vyděsí, nesnáší, když ji její mrtvolnost připomínám. A jaj, na chvíli jsem se neudržela a moje démonické já vyšlo na povrch. Zmizím z pokoje dřív, než stihne zareagovat. K mojí nespokojenosti mě hned na chodbě chytne taťka:

„Dismay, zlato, odnes to občerstvení na stoly venku, prosím,“ nespokojeně nastavím ruce a přikývnu, taťka se ke mně na rozdíl od matky choval vždy slušně a vím, jak mu na dnešní party záleží. Nemá o sestřině přítomnosti v mém pokoji tušení, stejně jako nemá tušení o tom, že není můj pravý otec, jinak by si party odpustil. Ještě zahlídnu, jak si mě ustaraně měří pohledem a pak se vydávám uskutečnit svůj plán.

Matku najdu na svém obvyklém místě. Stojí před zrcadlem, zatahuje břicho, vypíná prsa a špulí rty, kráva. Vstoupím do pokoje a ona se vyděšeně otočí:

„ Co tu chceš?“ zeptá se ustrašeně a má k tomu důvod. Nikdy jí neodpustím to, jak mě zamykala ve sklepě „aby ze mě vyhnala temnotu“ a nutila nosit růžové šaty.

„ Chci splnit svůj plán!“ odpovím sebejistě a přistoupím blíž. Matka začne couvat k oknu.

„ Vypadni ty černá stvůro, nenechám si zničit dnešní večer, tohle je večer Audrey a já nedovolím, abys ho zkazila!“ vyhrožuje.

„Nikdy ti na nikom jiném nezáleželo, než na tobě, tak nekecej, jsi na řadě a nic s tím neuděláš!“ řeknu a bodnu jí nůž do krku. Miluju, jak se vůně strachu smíchá s pachem krve. Její tělo padne k zemi, bezvládné tělo.

„Teď mě už nebudeš otravovat ani kazit život, pěkně si na tobě vyhraju“ zašeptám do ticha a na ústech se mi objeví ďábelský úsměv. Pomalu odřezávám její končetiny a přišívám je na břicho, teď vypadá jako chobotnice. Nemůžu se přestat smát, takovou úlevu už jsem dlouho necítila. Vydloubnu oči, aby se ta mrcha nemohla dívat, když si tu dotáhnu i Priscillu. Ještě nevím, co s ní udělám, ale vím jistě, že si to užiju. Matku tu prozatím nechám ležet, vrátím se později. Přišel čas najít moji další oběť a vím, že nebude daleko. Jenom co vyjdu do zahrady už cítím její parfém, táhne se jako odér shnilých květin. Jak se naparádila, celá v růžovém a spousta šperků, klasika, ale dneska nad její vyumělkovaností kluci nepadnou, dneska padne sama Priscilla.

„Hey Priscillo, hledal tě Brien, prý tě mám k němu odprovodit“ nejsem schopna zakrýt svůj úsměv, ale nevšimne si toho. „Nechápu proč mě odprovázíš ty, ale hlavně, ať už vidím Briena, tak šup, snad tu na mě nebudeš zírat! Vím, že jsem tady nejkrásnější a ty mi jen závidíš“, v jejích očích byl strach. „Závidět ti můžu jen to, že sis omotala Briena kolem prstu, ale to se změní…“ řeknu s důrazem na slovo změní. Priscilla se zastaví: „Co jsi to říkala, na konci jsem ti nerozumněla, ale to není důležité, prostě mě už odveď k Brienovi,“přikáže a rtěnkou si přetře rty. Ty krávo, už za chvíli ucítíš moji bolest. „V tom pokoji na pravé straně tě čeká“, odpovím a sebevědomě ukážu na příslušné dveře. Koukne se podezřele, ale možná vidina blížícího se sexu s Brienem ji neodradí mě neuposlechnout, otevře dveře a chce vykřiknout, ale jsem rychlejší. Bodnu jí nůž do hrudi a bodám tak dlouho, dokud se jí neprotočí panenky. Rozřežu břicho a vydlabu orgány, střeva si pověsím jako řetízek kolem krku, který záhy vyhodím, hnusí se mi kousky jejího těla na tom mém. Zbytek dám do sklenky, zaliju roztokem a postavím si je jako trofej na poličku. Jsem celá od krve, raději se půjdu převléct. Nezapomenu zamknout, tohle tajemství si odnesu do hrobu.

Zvažuju, jaké šaty by se mi hodily. Hlavní úkol jsem splnila, svět je temné a prohnilé místo a už tu nemám co pohledávat, tohle je konečná. Vezmu si bílé, když už to je naposledy. Převleču se a upravím zbytek, dám vlasy do copu a chystám se pověsit mrtvoly na strom, dokud na zahradě nikdo není, už ale slyším první hosty, doufám, že je taťka zabaví a vše stihnu. Asi budu muset využít schopnosti, jinak to nestihnu. Těla jsou zamotané v plášti a vznášejí se za mnou. U stromu je položím a lehounce odkryju plachtu, lana tu už jsou. Soustředím se, ať těla visí co nejpevněji v celé své kráse. Rovnou si tu připravím lano navíc, možná tu bude viset ještě někdo…

Chci si na chvíli popovídat s otcem, ale on jak vidím, hledá matku po celém baráku. Asi má problém ji najít. Musela jsem se potichu zasmát, ten už ji nenajde.

„Tati, koho hledáš?“ dělám nápomocnou. Taťka se lekne: „ Fuj, nelekej mě, nevíš , kde je mamka? Přichází první hosté, musíme je přivítat.“ V obličeji má vrásky a strašlivé kruhy pod očima, tahle party mu dá každý rok strašně zabrat, to vše kvůli projevu. „Nechci být hnusná, ale mám pocit, že odcházela s nějakým divným chlapem“, zalžu a dál dělám jako, že nic. Taťka to nekomentuje, moc dobře ví, že to může být pravda, ale i přesto mou matku vždycky miloval  a  nikdy by ji neopustil , kdyby teda momentálně nevisela mrtvá na stromě. „To je jedno,  doufám, že se ti projev bude líbit, ty šaty ti moc sluší, málem bych si tě spletl s Audrey,“ řekne. Rysy obličeje mi ztuhnou  a  hluboce se mu zadívám do očí: „Nesrovnávej mě s ní, víš velmi dobře, jak se ke mně chovala a nikdy jsme se nemusely, tak prosím tě přestaň, Audrey byla vždycky ta, kterou všichni milovali, zatím co mě nesnášeli  a já to lidem nikdy, opakuju nikdy neodpustím.“Možná jsem to trochu přehnala, ale stejně tu už nebudu dlouho. Taťka se na mě ustaraně dívá, občas mi přijde, že ví, že nejsem jako ostatní, že ví, jak občas někomu schválně ublížím, jak nedokážu ovládat svoje pocity, jak jsem zlá, ale nic neříká.  Musím se zeptat ještě na něco, dokud mám šanci. „Můžu se tě na něco zeptat, co bys dělal, kdybych dneska umřela?“

Pohlédne z okna na strom, z hluboka se nadechne a posmutní „Nevím, asi bych to bez tebe nevydržel, možná to vyzní blbě, ale měl jsem tě a pořád mám nejraději ze všech lidí na světě, jsi moje holčička a nikdo a nic to nezmění. S Audrey to bylo vždy složité, strašně se podobala vaší matce a to teprve bylo peklo“.  Divím se, že sestřinu podobu s matkou zmiňuje, každý ji viděl jako světici, ale Audrey měla hodně afér s muži, na jedné straně si hrála na bezchybnou a to obzvlášť před lidmi, ale v soukromí z ní byla obyčejná děvka a doteď si z toho ráda dělám srandu, škoda, že jsem to její utrpení musela ukončit, mohl ji prohlédnout i někdo jiný než jen já s taťkou. Pokud vám to nedošlo, já byla jejím vrahem a doteď to nikdo nezjistil, ani sama Audrey , upřímně se za to ani necítím špatně. „Už se těším na tvůj projev tati, hlavně nebuď nervózní“ , snažím se ho povzbudit , hlavně ať už party začne. Usměje se:  „Neboj, zvykl jsem si“, odpoví a vydá se směrem k hlavním dveřím: „ Až najdeš svou matku, hned ji za mnou pošli, budu chvíli v hale vítat hosty a pak se přesunem na zahradu, projev začne za patnáct minut venku, tak buď přesná, zlato.“ Neboj se tati, budu přesná, ale jinak, než si myslíš.

Nemám moc času, uvažuju, jak vše provedu. Než umřu, mám poslední přání a tím je vidět Briena, zjistila jsem si, že bydlí pár bloků odsud, když si pospíším, stihnu ho, než stačí přijít sem. Vyběhnu zadními dveřmi z domu, všude už je plno lidí, ale moc dobře vím, že ještě chvíli budou postávat v hale a honit si ega nad svými úspěchy, falešně se na každého usmívat, vyzvídat informace, za rohem ostatní pomlouvat a k tomu si budou užívat chlastu a jídla zadarmo, ach vy lidé, jak jste pošetilí a hloupí! Halloween je v plném proudu, odevšad je slyšet smích a radost, nesnáším to!

K domu Briena doběhnu celá zadýchaná, stisknu zvonek a přeju si, aby byl doma, protože se musím rozloučit, než umřu. K mému potěšení se za dveřmi objeví Brien v celé své kráse. Snažím se zapamatovat si každý kousek jeho dokonalého těla.

„ Dismay? Jmenuješ se tak, ne? Sorry , ale mám sraz s Priscillou a už teď jdu pozdě, tak abych vyrazil,“ říká a snaží se mě odstrčit, to se ale chlapeček plete, jednou jsem se zamilovala a tohle je moje poslední chvíle, nenechám si ji jen tak vzít.

„Nikam nejdeš!“ přikážu a nehnu přitom ani brvou. Nechci ho vyděsit, ale už je pozdě, Brien se tváří zmateně a trochu vystrašeně zároveň. „Ok, zlato, ale pospěš si, Halloween mám ze všech dní v roce nejradši, sladkosti, kostýmy, party na každém rohu, fakt si to vždycky užiju,“ vykládá a snaží se o sebejistý úsměv, který mu ale nejde.

„To jste vy, typičtí lidé, myslíte jen na to, kde si zašukat, ožrat se, kde zvednout svoje ego a kde se předvést, na ostatních vám vůbec nesejde!“ zařvu až někde vzadu v domě praskne sklo. Brien sebou polekaně trhne.

„Co jsi zač?“ vykvikne vyděšeně a chce utéct. Chytnu ho pod krkem, zabouchnu dveře a přimáčknu na zeď.

„ Najednou by tě to zajímalo? Ale Briene, nedělej, jako, že tě to skutečně zajímá, máš jen obrovský strach, ale to vy lidé, když jde do tuhého máte, ale neboj se, dneska už mám splněno, chtěla jsem tě jen naposledy vidět a říct ti, že i když jsem zrůda, pořád můžu milovat a že ty jsi ten, koho miluju celým svým srdcem, pokud vůbec nějaké mám. Ale tobě to je jedno, radši sis vybral tu hnusnou Priscillu , jsi stejně povrchní jako všichni ostatní, ale za svůj život jsem si  už zvykla,“ vzdychnu a v očích mě pálí slzy. Pořád ho držím přimáčknutého a pod svou rukou cítím, jak mu rychle tepe srdce tep, tep, tep, jako splašené.

„ Miluji tě, a proto jsem se rozhodla ušetřit tě pohledu na své dílo, jednou mi poděkuješ, teď už ale musím jít, vzpomínej na mě v dobrém, pokud to vůbec půjde,“ řeknu a sílou myšlenky přiměju vázu, která je poblíž, aby ho omráčila. Brien se bezvládně sveze po zdi, ale vím, že není mrtvý. Ušetřila jsem ho. Poté tělo políbím a vydám se zpátky.

Podle mých odhadů mám ještě necelé dvě minuty, než přijdou všichni lidé na zahradu. Vše je už připraveno.  Na pódium s řečnickým pultem dopadá pruh světla, všude okolo svítí barevná světýlka, stoly s občerstvením se prohýbají pod svou tíhou a všechno působí bezchybně, dokonce i ozdobený strom do všeho okolo zapadá, ukrývajíc hrůzné překvapení uvnitř. Musím si pospíšit a tak naposledy ve svém životě využiju síly, které jsem zdědila po svém démonickém tatíčkovi a ty mi pomůžou dostat se nahoru na větve bez jediné námahy.

Přesně v čas se ocitnu v úplné koruně stromu, uprostřed svých trofejí, mých obětí, které se teď poněkud hrůzně a mrtvolně kolébají ve větru. Kape z nich krev a přišité části matky se bimbají sem a tam, jako by mi i po smrti chtěly naznačit můj zbývající čas. Priscillin úsměv jsem zašila. Hrozné to stvoření. Přišel můj čas, už slyším přicházet první lidi. Musím počkat na okamžik, kdy se všichni shromáždí, pak to konečně ukončím. Srdce mám až příliš zlomené a jsem až příliš znechucena lidmi na to, abych dál zůstala naživu. Nebojím se, neboť smrt přinese mé démonické duši zasloužený pokoj, napjatě vyčkávám  a když taťka konečně uvítá hosty zpoza svého pultu: „Dámy a pánové, vítám vás na slavnostním odhalení stromu radnice, omlouvám svou ženu a dceru, asi se někde zdržely, ale zvládneme to i bez nich“, vím, že přišel můj čas. Počkám si, až odříká svůj každoroční projev, jak je od zdejších lidí milé a krásné, že se pokaždé sejdou na naší zahradě, aby uctili památku jeho dcery, pak odpočítá poslední chvíle do odhalení stromu  a když dojde k větě: „ Odhalte strom!“ zavěsím si smyčku okolo krku a skočím dolů.

Takhle jednoduché to mělo být, místo úlevné smrti se mi ale provaz zařeže hluboko do kůže a já zoufale popadám dech. Plíce mám sevřené a cítím, jak mi pomalu a zlehýnka dochází kyslík. Sýpu a vydávám skřeky, srdce mi každou chvíli vyskočí z hrudi, oči mám vytřeštěné a úplně přestanu ovládat své tělo, v  hlavě mám jen jednu myšlenku, přeju si , ať už to skončí. Pod stromem nastane panika. Hrůzný zjev vyvolá, že lidé začnou křičet, utíkat, zvracet a omdlévat. Jeden muž upadne a ostatní ho ušlapou. Taťka se na pódiu skácí k zemi. Pořád mám ještě dost síly, abych tohle všechno viděla. Nastane totální chaos a to poslední co slyším je, jak mě někdo volá, pak mi konečně přestane bít srdce. Konečně klid. Tělo se mi začne zmítat v hrozivých křečích, chci zařvat bolestí, nemožné, jsem příliš vyděšená. Mám být mrtvá, tak proč cítím bolest?

„ Měla jsi poslední úkol!“ řve na mě stvoření s pařáty. Je to ta nejhrůznější bytost, jakou jsem kdy viděla. Démon z mých nočních můr.

„ Tvým úkolem bylo zabít toho kluka a ty, ty jsi ho ušetřila! Jsi nechutná, nechápu jak je možné, že jsi moje dcera! Jak můžeš mít lidské vlastnosti nebo vůbec nějaké city!“ Řev neustává a jeho pařáty se mi zabodávají do masa, je to jak když se zabodne tisíc nožů, neskutečná bolest. Jeho oči jsou tak chladné, stejné jako jeho srdce.

„ Mám chuť tě navěky mučit, ale neudělám to. Za neuposlechnutí mého rozkazu ti udělím horší trest, za který si ale můžeš sama. Jsi stejně odporná jako každý člověk. Zůstaneš na zemi do doby, než toho kluka zabiješ a jeho hlavu mi přineseš až k nohám a pak mi budeš sloužit v temnotě. Neopovažuj se to nesplnit. Budu sledovat každý tvůj krok doufám, že mě nezklameš podruhé.“

Jeho pařáty povolí a odmrští mě do vzduchu. Teprve teď mi dojde, že pode mnou jsou stále lidé. Co si asi myslí? Dopadnu tvrdě na zem a zavřu oči.

Tohle je můj konec.

 

Vaše komentáře

Estrellita
Tahle povídka není formálně špatná, co do obsahu je to ale bohužel mizérie. Text by se hodil na blog nějaké ubulené patnáctky s efektně pořezaným zápěstím, která si myslí, že být "temná" je těžce cool. Takovýchhle braků je plný internet. Autorka by se měla zamyslet, potlačit vlastní ego a začít na sobě pracovat, aby se dostala do fáze, kdy uvidí dál než na špičku svého nosu. 35%
Estrellita 08.12.2016 11:23:20 Reagovat Přidat nový komentář
Vůbec nikdo
Mé oblečení je tak temné, jako já :D :D Tak to mě dostalo :D Docela dobrá Emo parodie.
Vůbec nikdo 08.12.2016 19:25:04 Reagovat Přidat nový komentář
Hororová tvorba


Číst komentáře





Související články
Lenka Raclavská: Bílá orchidej
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Petr Miňovský: Na správném místě v nesprávný čas
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia