Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone

Povídka, která se umístila na 22. místě ve třetím ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

KAPITOLA 1

    Vůbec to nebyla hezká cedule. Spousta malých měst má uvítací cedule, co se opravují a mění každých pár let a čiší z nich pozitivní energie, ale tahle byla jiná. Na téhle ceduli byl ošklivý oprýskaný orel, který byl určitě původně v amerických barvách, ale to bylo tak před dvaceti lety. Teď to byl hnusný šedý pták, pod kterým byl sotva čitelný nápis Vítejte v Little Stone, městu kde je radost žít. V dolní části byl ještě jeden krátký text a to Počet obyvatel: 423. Už podle cedule a letmého pohledu na pár viditelných domů se dalo poznat, že tohle malý městečko bude vidlákov plný hlupáků. Myslím, že se mi tu bude líbit.

     Dojem z cedule skutečně nelhal. Ve městě byla sotva stovka domů a všechny vypadaly, jako by vypadly z filmu pro pamětníky. Snad každý měl starou dřevěnou verandu a ty zvláštní síťové dveře proti moskytům. Ani jeden dům nevypadal, že by se v posledních pěti letech maloval, ale zároveň to tam působilo docela milým dojmem. Zvlášť teď, když byl každý domek ozdoben falešnými pavučinami, kostlivci a vydlabanými dýněmi. Bylo tam i malé náměstí, uprostřed kterého byla socha nějakého George Tennetna, zakladatele města. Kolem sochy bylo vyskládáno sedm obrovských dýní se šklebivými výřezy a hořící svící uprostřed.

     Lidi tam vypadali spokojeně. Jeden druhého na ulici zdravili, usmívali se na sebe a zdálo se, že je vůbec nic netrápí. Z dálky byl slyšet dětský smích. Večer se už kvapem blížil a bylo jasné, že za pár hodin se to tu bude hemžit malými dětmi převlečenými za upíry, vlkodlaky a mumie. Na jedno takové dítě jsem se zrovna teď díval. Byl to asi desetiletý chlapec, stál ve svém pokoji a zkoušel si kostým. Ten kostým se mi líbil. Šel jsem se podívat blíž. 

     Došel jsem k jeho domu, vyšel jsem na rozvrzanou verandu a lehce jsem zatlačil na vchodové dveře. S jemným zavrzáním se otevřely a já vešel. Prošel jsem obývacím pokojem, kde se nějaký muž, asi chlapcův otec, díval na televizi. Pokračoval jsem dále kolem kuchyně, kde chlapcova matka zrovna myla nádobí. Naše oči se na malou chvilku potkaly, ale ona si toho ani nevšimla. Šel jsem nahoru po schodech až do chlapcovy ložnice. Dveře byly otevřené a já uviděl hocha, jak stojí před zrcadlem a prohlíží si svůj odraz. Když jsem k němu přišel, tak se na mě otočil a podíval. Byl to takový ten letmý pohled, kdy si nejste jistí, jestli jste viděli to, co si myslíte, že jste viděli. Usmál jsem se na něj. On to samozřejmě neviděl a vrátil se zpátky k prohlížení svého kostýmu. Měl na sobě černo-červený kostým démona. Byl to hezký kostým. Nebylo to sice nic zvláštního vedle miliónů jiných zobrazení zplozenců pekla, ale i tak, byl to celkem povedený démon. Docela mě vystihl.

     Z chlapcova domu jsem šel na náměstí. Zrovna tam u pódia pracovalo několik techniků, kteří zapojovali mikrofon. Hádám, že tu asi večer dojde k přehlídce masek. Já se ale zaměřil spíš na jeden hostinec hned u kostela. Byl to hostinec jménem Pod křížem a z jeho dveří zrovna odcházel jeden muž. Vypadal tak na 50 let, měl silnější postavu, starý šedý oblek, klobouk a podle chůze už něco vypito. Odkolébal se asi tak pět minut po prašné cestě do kopce nad náměstí a tam zapadl do malého šedého domku. Domek to byl od pohledu starý a neudržovaný. Na zahradě žádné hračky, okna neměla záclony. Okamžitě jsem šel za ním. Ten muž byl zcela ideální.

 

KAPITOLA 2

„Do hajzlu“

Zatracený klíče.

Už takhle se Frankovi hlava dost motala, ale teď, když se musel ohýbat pro klíče, mu málem odpadla z krku. Musel se přichytit dveřního rámu, aby se neskácel.

„Ufffffff“

Hlavně se nepoblejt.

Už na pátý pokus zapadl klíč do zámku a Frank vešel do domu. Jeho domek byl malý a ne zrovna jako klícka. Vchodovými dveřmi se vešlo přímo do obývacího pokoje, kde byla malá televize, gauč a konferenční stolek, který vypadal, že je snad starší než dům sám. Frank obývacím pokojem rychle prošel a šel do kuchyňského koutu, který byl od obývacího prostoru oddělen malou oprýskanou deskou. Zastavil se u lednice a chvíli vypadal, že ani neví, proč tam šel. Zíral na malou fotografii připevněnou k lednici magnetem ve tvaru malého sluníčka. Na fotografii byla žena a malý chlapec. Oba se usmívali. Frank trochu cuknul hlavou, párkrát rychle zamrkal a vyndal z lednice jedno pivo. Byl to jeden z těch neskutečně silných ležáků v plechovce, co se prodávají v tom obchůdku nad náměstím za 90 centů jedno.

     S unaveným heknutím zapasoval Frank svůj objemný zadek do gauče a automaticky pustil televizi. Nechtěl se ani na nic dívat, byl to už prostě takový reflex. V televizi zrovna běžel jeden z nových dílů seriálu M.A.S.H. To Franka potěšilo. V hospodě ztratil pojem o čase a myslel si, že už ten díl dávno propásl. Uspokojeně se usmál, opřel se a začal do sebe klopit pivo.

     Venku už se začalo pomalu stmívat a stmívání bylo jasné znamení pro děti z okolí, aby se převlékly do svých kostýmů a začaly obrážet domy. Frankovi to ale bylo jedno. Frank nikdy tenhle pitomý svátek neřešil, koledníkům neotvíral a sladkosti nerozdával. Dnešek zatím probíhal přesně tak, jak chtěl. Hezky se vožrat a pak usnout u televize. To přesně Frank chtěl.

Tohle bych nemoh´, kdybys tu byla, viď Karen!?

„Ne. To nemohl.“

Frank sebou cukl a na vteřinu se zatvářil jako vyděšené male dítě.

„Do prdele! Je tady někdo?!“

Frank ten hlas neznal. Ale cítil ho. Když ta slova zazněla, cítil něčí dech u pravého ucha. Skoro jako by se ho tam někdo dotkl rty. Hlas to byl vysoký, ale vůbec nezněl jako Karen. Karen měla milý hlas, který jako by vždy zněl konejšivě. Tenhle byl jiný. Ledový a výsměšný.

     Frank se poděšeně díval kolem sebe. Nikde nikdo. Viděl jen vybledlé šedé stěny svého domu, staré vrzající schody vedoucí na půdu, zamčené dveře do sklepa a v televizi Alana Aldu v purpurovém županu.

To se mi jen něco zdálo. To bude asi z toho chlastu, to je normální.

Frank se vrátil ke sledování televize, ale už nebyl tak v klidu. Jeho příjemný pocit důležitosti, který se mu po několika pivech obvykle dostavil, začal pomalu nahrazovat o dost nepříjemnější pocit. Vnímal sotva polovinu dialogů seriálu, cítil se střízlivější než před chvílí, a to nebylo dobře. Nechtěl být střízlivý. Vstal a šel si pro další pivo. Cestou k lednici zavřel vchodové dveře, které nejspíš pootevřel průvan.

 

KAPITOLA 3

    Na první pohled vypadal ten muž docela klidně, ale v hlavě mu najednou šeptala spousta hlasů. Jeden mu říkal, že je všechno v pořádku a ať se uklidní a užívá si večer. Další v něm vyděšeně křičel, že začíná cvokatět a bláznit. Pak tu byl taky hlas co teskně plakal po manželce a synovi. Byl plný výčitek, vzteku a vždy tím svým pisklavým tónem jinému hlasu skočil do řeči. Hlasy začínaly křičet jeden přes druhý.

    Muž se díval směrem k televizi, ale nedíval se na ní. Postavil jsem se přímo před něj a díval jsem se mu do očí. Jeho tvář byla u té mojí tak blízko, že jsem se jí skoro dotkl. Chtěl jsem zachytit jeho pohled, ale nešlo to. Díval se skrze mě, nikam.

    Můj instinkt mě nezklamal. Tenhle člověk je naprosto ideální. Když s ním jedno malé zašeptání do ucha udělá tohle, tak by mi jeho smrt neměla zabrat moc času.

 

KAPITOLA 4

     Hezky v klidu Franku. Ten hlas, to nic nebylo. Jsi prostě už trochu nalitej a tak si z tebe mozek prostě utahuje.

To sou kecy!! Já to cítil. Přímo u ucha. Ten hlas mi dýchal na ucho a to se mi nezdálo! Tím jsem si, kurva, jistej!!

Jsi už prostě unavenej. Nejlepší bude vzít si pár piv hezky nahoru do ložnice a jít spát.

     Frank s troškou funění vstal z gauče. Na tváři měl pořád ten stejný nijaký výraz jako posledních deset minut. Hlasy mu v hlavě neustále mluvily, ale on se je snažil neslyšet. Měl teď úkol. Vzít piva a jít do ložnice, kde bude uklidňující šero a svatý klid. Hlava se mu konečně uklidní a on upadne do bezesného spánku. Jeden těžký vrávoravý krok za druhým ho dovedl k lednici. Na vteřinu spočinul zrakem opět na té fotce ženy a malého chlapce. Otevřel lednici, vzal čtyři piva, a kolíbavým krokem si to zamířil ke schodům. Prošel kolem gauče a vypnuté televize k velkému zrcadlu na chodbě. Frank se díval na svůj odraz a automaticky si začal jednou rukou sčesávat vlasy na patku, když tu náhle mu ruka v křeči zůstala uprostřed pohybu a piva mu z druhé ruky vypadla a nárazem o zem se dvě z nich otevřela.

     Bylo to jen pár vteřin, ale na tom nezáleželo. Klidně tam Frank mohl stát hodinu a nebyl by si o nic jistější, že to co vidí tam opravdu je.

     Přímo za jeho levým ramenem stála nějaká osoba. Postavou to alespoň připomínalo člověka, ale tváří už rozhodně ne. Ačkoli to Frank viděl jen pár vteřin, než křeč v jeho vyděšeném těle povolila a on se mohl otočit a pohlédnout do prázdného pokoje, prohlédl si to dokonale.

     Výškou to příliš nepřesahovalo Frankových 6 stop, mělo to štíhlou postavu a oblečeno to bylo do černého kabátu, který vypadal přesně jako ten, který měl Frank pověšený na ramínku ve skříni v ložnici a nosil ho jen při zvláštních příležitostech. Třeba na pohřby. Hlava obrysem vypadala jako lidská, ale tam, kde by měl být obličej bylo něco jiného. To něco vypadalo jako změť hnisajících rudých boláků a strupů, ze kterých kapala hustá černá tekutina, přímo na Frankův koberec. Žádný čvachtavý zvuk dopadu ale slyšet nebyl. Frank věděl, že se to něco dívá přímo na něj. Byl si tím zcela jistý, přestože v tom obličeji nebyly žádné oči. Na místě očí byla jen černá prázdná místa s dalšími hnijícími strupy. Nos také zcela chyběl, ale co rozhodně nechybělo byla ústa. Ústa té věci vypadala jako sopečný kráter a jazyk, který se z nich řinul ven, byl už na pohled rozžhavený.

     Oči, které tam nebyly, se do Franka přímo vbodávaly. Frank skoro cítil ten žár za nimi.

     Když se Frank konečně otočil od svého odrazu v zrcadle, tak pocítil teplo v rozkroku, které se dál řinulo po levém stehně až na podlahu. Pomočil se. Na zemi pod ním s tichým syčivým zvukem vytékalo pivo na koberec.

     Pokoj byl úplně prázdný. Frank kmital pohledem od gauče k

 lednici a pak ke vchodovým dveřím, ale nikde nebylo vůbec nic.

Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu. Já sem se pochcal.

Téměř sama od sebe se začala Frankova hlava otáčet zase zpátky k zrcadlu.

Nedívej se tam, nedívej se tam! Hlavně se tam nedívej!!

Podíval se.

„Kurva!“ vykřikl zděšením Frank a při pokusu o ucuknutí narazil hlavou do zrcadla, které na jednom místě začalo praskat.

To něco teď stálo přímo u Frankovi hlavy. V té ani ne vteřině si Frank všiml, že jeden z těch rudých zanícených boláků mu praskl přímo u levého ucha. Cítil jak mu po tváři a krku stéká hnis.

     Frank se v rychlosti, kterou by nikdo od muže jeho rozměrů nečekal, zvedl a vyběhl nahoru po schodech. Schody bral po dvou, ale v běhu si ještě stihl přejet rukou po tváři, aby otřel ten páchnoucí hnis. Žádný tam ale neměl.

 

KAPITOLA 5

     Dveře od ložnice se hlasitě zabouchly a pak byl dlouho slyšet křik prostupující celým domem. Když zrovna nebyl slyšet křik, tak to byly nadávky vyděšeného muže, který neví, co se to děje.

     Myslím, že odsud už to ten muž zvládne sám.

     Malou chvíli jsem ještě naslouchal zvuku toho křiku a pak jsem odešel předními dveřmi. Nechal jsem je otevřené.

     Venku už byla skoro úplná tma. Odsud shora bylo vidět, že na náměstí už začala přehlídka masek. Většina dětí už zřejmě měla vykoledováno dost a tak teď stály v maskách pod pódiem a doufaly, že budou vybráni do semifinále soutěže o nejděsivější masku.

     Když jsem došel do centra, tak jsem zahlédl skupinku dětí, která zrovna odcházela od domu ozdobeného vydlabanými dýněmi. Jejich nadité košíky se sladkostmi značily, že se koleda letos vážně povedla.

     Vyrazil jsem k nim.

     „Ty vole, taky máte tolik snickersek, nebo jenom já?“ Řekl se smíchem chlapec v kostýmu vlkodlaka, který ale vypadal spíš legračně, než děsivě.

„Já tedy nemám ani jednu. Koukej nějakou navalit!“ křikl malý drákula a začal se hrabat ve vlkodlakově košíku

„Naser si! Ty sou moje!“

„Vole, já tu mám jen blbý gumídky a ani jednu snickersku. Dej mi aspoň jednu, nebuď kretén“.

„Tak na. A udav se“

Vlkodlak hodil po drákulovi snickersku a ten si ji s úsměve vložil do košíku.

„Hele, za chvíli začne ta přehlídka masek. Jdeme tam.“ zavelel vlkodlak a ostatní se začali mít k odchodu.

Ty nepůjdeš.

„Já nepůjdu“ řekl jeden chlapec ostatním.

Ty ještě chceš koledovat.

„Já chci ještě koledovat.“

„Na to už ser. Co když ta tvoje maska vyhraje soutěž, takhle o to přijdeš.“ řekl drákula.

To je ti jedno. Ty chceš ještě koledovat.

„To je mi jedno, kluci. Já chci ještě koledovat“ říkal dál s vážnou tváří chlapec.

„Tak si běž. Pak přijď k pódiu“ řekl vlkodlak a s ostatními odběhl koukat na přehlídku.

Chlapec tam chvilku stál jako přimrazený.

Jdi do toho domu na kopci nad náměstím. Tam bude hodně sladkostí.

Chlapec se podíval směrem ke kopci a pak s mírným úsměvem vyrazil vpřed a já šel v tichosti vedle něj.

 

KAPITOLA 6

     Frankovo srdce už se pomalu začínalo zklidňovat. V krku ho bolelo od křiku, na čele měl ledový pot a mokrá skvrna na kalhotách začínala pomalu chladnout.

     Frank tam stál, opřený o dveře, a jeho rty pořád jen naprázdno mluvily, Co to kurva.... Co to do hajzlu....  a před sebou pořád viděl obličej té věci.

     Co budu dělat?! Co budu, kurva, dělat? Ono to tam je, určitě to tam je, já nejsem blázen! Já, sakra, nejsem blázen. Čeká to tam na mě! Co budu, do hajzlu, dělat!?

     S vyděšeným pohledem šel Frank na druhou stranu pokoje. Jeho pomočené kalhoty za sebou nechávaly mokrou stopu na zemi. Frank došel ke své šatní skříni, otevřel ji a začal rukama šmátrat nahoře v poličce. Jeho zrak na chvíli padl na pověšené svršky a všiml si, že jedno ramínko je prázdné. To ramínko, na kterém normálně visí jeho dlouhý černý kabát.

Ono to bylo i tady. Krista boha, ono to bylo v mojí ložnici! Co to má, kurva, co dělat v mojí ložnici!!!

Frankovi začala po tváři stékat slza. Sám nevěděl, jestli to bylo ze strachu nebo ze vzteku. Jeho ruce stále hledaly, teď už se zuřivým nasazením. Konečně jeho pravá ruka uchopila to, co hledal.

     Z poličky vytáhl svůj starý magnum model z roku 1946, který dostal před 30ti lety přímo z výrobní linky. Roztřesenýma rukama zkontroloval bubínek a zjistil, že je nabitý.

Tohle je, do hajzlu, můj dům!!!!

Frankovi začalo poněkud cukat v pravém oku a strach a vztek ho celého prolézaly až do morku kostí.

Nechoď dolů, ty idiote, jdi radši spát. Ráno to bude určitě všechno dobrý.

Hovno, bude dobrý!! Nějakej hnus se mi vloupal do domu a já to odsud dostanu!!!

Zůstaň tady, ty blázne. Vždyť máš v sobě skoro deset piv, určitě se ti to jenom zdálo.

Frank ale věděl, že se mu to nezdálo. Byl by schopen odpřisáhnout, že se mu to nezdálo.

Nikam nepůjdu. Zůstanu hezky tady. Hezky tu počkám a ono to odejde. Nikam nepůjdu.

     Frank přešel pokoj se zbraní v ruce, vzal za kliku a šel dolů.

 

KAPITOLA 7

     Celý dům vypadal velmi klidně. Frank šel dolů pomalu, zbraň se mu v ruce klepala. Jeden schod po druhém se blížil k tomu zrcadlu.

Nedívej se do něj.

Frank stoupl na poslední schod a když došel k zrcadlu, tak šlápl do malé loužičky své vlastní moči.

     Zrcadlo bylo přímo za ním a Frankovy oči se k němu začaly otáčet.  Už viděl okraj schodů, po kterých sešel dolů, už viděl i dřevěný rám zrcadla. Srdce mu bilo jako o závod a ruka s pistolí se mu třásla jako blázen. Koutkem oka už zahlédl hladkou lesklou část zrcadla. Zavřel oči a otočil se k němu čelem.

Jedna. Dva. Tři!

     Otevřel oči a očekával, že opět uvidí tu odpornou tvář. Pot už mu z obličeje přímo kapal. V odrazu zrcadla nebylo ale nic kromě jeho vyděšeného obličeje a třesoucí se zbraně, kterou na něj mířil.

Kde jsi, ty hajzle?!

Určitě se to někde schovává a čeká na mě.

Frank se otočil zády k zrcadlu a začal divoce mávat zbraní z jedné strany pokoje na druhou. Z tváře mu odlétaly kapičky potu a pravé oko mu cukalo tak, že na něj skoro neviděl.

Kde jsi, hajzle?!

„Kde, kurva, jsi?!“ zašeptal Frank syčivým tónem a od rtů mu odletěly kapičky slin.

Žádná odpověď. Slyšel jen své srdce, které mu bušilo až v hlavě, slabý vítr venku, jemně vrzající panty u otevřených dveří a...

kroky

...kroky.

Frank si otřel zpocené čelo třesoucí se rukou a pomalými a těžkými kroky zamířil ke dveřím. Velké magnum s dlouhou hlavní měl natažené před sebou.

To jsi ty, ty sráči, že jo?!

Mě nedostaneš!!

Kroky teď už byly slyšet výrazněji. Šustivý zvuk chůze po štěrkové cestičce vystřídalo silné klapání po dřevěné verandě.

Já se tě nebojím. Já ne!

Padej z mýho domu!!

Frank udělal ten poslední malý krok, který ho dělil od příchodových dveří. Stoupl si přímo vedle nich a natáhl kohoutek svého revolveru. Nikdy v životě se ještě necítil tak vyděšený, ale zároveň tu věc chtěl zabít.

Teď chcípněš, ty sráči!

Uslyšel zavrzání prkna verandy. Toho prkna přímo u vchodových dveří.

     Frank se s rychlostí a děsem v očích otočil k otevřeným dveřím,  uviděl velký rudý obličej a zmáčkl spoušť.

     Kulka prošla levým okem. Velký koš plný sladkostí dopadl na zem a rozsypal se po verandě. Rudé líčení chlapcovy masky démona se začalo barvit do tmavějšího odstínu. Krev se mu řinula z místa, kde ještě před vteřinou měl oko, silným proudem. Jeho ústa se usmívala. Byl mrtvý.

     Frank padl na kolena. Nepotřeboval moc času, aby si uvědomil, co udělal.

     Zabil dítě.

     Chtěl začít řvát. Chtěl plakat. Chtěl si rvát vlasy. Nic z toho ale udělat nestihl. Jeho mozek zareagoval až příliš rychle, než aby mu to mohl rozmluvit.

To ne. Znovu už ne.

     Frank si vložil hlaveň revolveru do úst a se skelným výrazem v očích zmáčkl spoušť.

 

KAPITOLA 8

     Chvilku jsem se díval na ta bezvládná těla co mi ležela u nohou a pak jsem se otočil a odešel. Tady jsem byl již hotov.

     Jsem moc rád za svoje instinkty. Nemyslím, že se mi to někdy u někoho povedlo takhle rychle. Tohle městečko se i opravdu líbí.

     Raději nebudu zahálet. Noc je ještě mladá a podobných domů tu jsou celé tucty.

Vaše komentáře

Estrellita
Na úvod bych chtěla říct, že horor vyprávěný z pohledu té "děsivé" postavy většinou není pořádným hororem, člověk se v podstatě ani nebojí, jen se směje. Autor se s tím ale popasoval ještě docela statečně, alespoň to proložil vyprávěním v er-formě. Příběh je hezký, chvílemi i děsivý, bohužel však hodně předvídatelný, což kazí celkový dojem. Ten démon je v podstatě docela sympatický chlapík, když si tak čtu pochody jeho mysli, umí pochválit, rád se směje... :) Alespoň už víme, kam se poděje démon, který ve filmu straší v rodinném domku, když se chvíli zdá, že tam ani není. Šel se mrknout na náves, trochu mezi lidi, na slavnost... :) Dobrý, mě to bavilo. 74%
Estrellita 10.01.2017 08:39:17 Reagovat Přidat nový komentář
Hororová tvorba


Číst komentáře





Související články
Lucius Pelner: Zuby
Vít Martin Matějka: Onkostar
Lenka Raclavská: Bílá orchidej
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Ondřej Kocáb: Biohazard
Laura Pokorná: Hra
Petr Miňovský: Na správném místě v nesprávný čas
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia