Během jednoho večera, kdy probíhal úplněk, odehrálo se několik pozoruhodných incidentů. Několik lidí bylo pokousáno svými vlastními psi, které během úplňku přepadla nekontrolovatelná zuřivost. Policie byla zmatená, a stejně tak i majitelé všech psů, které tahle podivná zuřivost přepadla. Odehrálo se to krátce po půlnoci, pokousaní byli hlavně majitelé, kteří vlastnili lovecká plemena.
V tu osudnou noc z toho byl celkem zajímavý případ pro místní policejní oddělení, které vedl starý komisař Edward Sanders. On sám měl doma dva lovecké psy, kteří se snažili pokousat jeho ženu, když byl zrovna v práci, takže byl tento pro něho zvlášť zajímavý. Nemohl pochopit, co by mohlo přimět zdravá a poslušná zvířata takhle vyvádět. Jediné, co mohl jako policista udělat, bylo uvědomit všechny obyvatele tohoto malého městečka, a udělat nějaká zvláštní opatření. Každý majitel psa, musel mít svého čtyřnohého přítele uvázaného u boudy s nasazeným náhubkem. Samotní majitelé se měli držet v bezpečné vzdálenosti. Nikdo si však nepřipouštěl, že by se něco takového mohlo opakovat. Na druhý den ráno se zdálo být všechno zase normální, psi se viditelně uklidnili a nejevili už žádné známky agrese.
I když to vypadalo, že už je po všem, tak nebylo. V to ráno šel do práce jeden pošťák jménem Miles, který jako každý den doručoval poštu v jedné části města, kterou měl na starosti on. V ten den měl opět obejít hodně rodinných domů, a téměř v každém z nich se nacházel aspoň jeden pes. Jak už to tak bývá, pošťáky nemají psi nijak v oblibě. A samotný Miles také neměl psy zrovna dvakrát v lásce, on sám k nim nikdy neměl žádný vztah.
Dokonce ho v mládí jeden pes i pokousal, takže od té doby cítil k psům celkem velký odpor. Za takových okolností si byl vědom toho, že práce poštovního doručovatele pro něj není zrovna ideální, jelikož se při doručování v takovém malém městě musí setkávat se psi každý den.
Miles byl však velice přizpůsobivý a svědomitý člověk, a nenechal tento malý problém, aby mu bránil v jeho povolání. Dělal pošťáka už několik let, a za tu dobu doručování pošty do rodinných domků, kterých bylo v tomto městě drtivá většina, si už na psy celkem zvyknul.
Zvyknul si na to, že na něho nebyli zrovna milý, a sem tam ho i proháněli. Miles v těchto psech nikdy neviděl žádné nebezpečí, a věděl, že psi se ho vždycky snažili akorát polekat, než že by mu chtěli doopravdy nějak ublížit.
V ten den však Miles cítil ve vzduchu, že něco je trošku jinak. Když přišel k prvnímu domu, a otevřel branku s psím obrázkem a nápisem „Tady hlídám já.“ Miles se trošku zachvěl, když se podíval na psí boudu.
Když zaklepal na dveře, tak mu otevřela stará paní, které on vždycky doručoval dopisy až ke dveřím, protože paní už sotva chodila. Když mu paní otevřela, tak s ní Miles jako obvykle prohodil pár slov. Tentokráte však měli poprvé velice zajímavé téma na rozhovor.
„Slyšel jste o tom podivném psím běsnění včera v noci, pane Milesi?“
„Něco jsem zaslechl, nevím, co si o tom mám myslet. Co váš pes? Taky vám něco vyvedl?“
„Včera v noci jsem spala, a věřím tomu, že můj pes taky. Můj pes je na rozdíl od ostatních psů slušně vychovaný. Ten by člověku za nic na světě neublížil.“
„To rád slyším, paní. Pokaždé, když tudy projdu, tak na mě štěká.“
„Víte, co se říká, pane Milesi. Pes, který štěká, nekouše.“
„Právě proto se divím, že na mě teď neštěkal.“
„Asi si už na vás zvyknul.“
„Možná. A to až tak moc, že ani nevylezl ze své boudy, když jsem otevřel branku.“
„To víte, je to starý pes. Nejspíš už ho takové věci omrzeli.“
„Asi máte pravdu, paní.“
Po rozloučení se Miles podíval pozorně na psí boudu, něco se mu nezdálo. Když se podíval trošku pozorněji, tak spatřil v díře od boudy v černé tmě svítící oči. Jenomže tyhle psí oči mu připadali, že svítí až moc, a dokonce měl dojem, že ty oči svítili červeně. Miles si však řekl, že to se mu jenom zdá kvůli úhlu pohledu. Trošku ho děsilo to tiché, ale pronikavé vrčení, které ten pes ze své tmavé boudy vydával. Najednou Miles spatřil v té tmě svítit i psí ostré zuby, ale v ten moment se raději otočil, a rychle popadl kliku od branky. V ten moment se najednou ze své tmavé boudy ten pes rozběhl a utíkal přímo k Milesovi. Miles ale dokázal včas za sebou zavřít branku, a pes tak jenom se svým krvavým pohledem vystrčil svou dlouhou čelist plnou ostrých zubů nad branku a začal zuřivě na Milese štěkat. Pes naštěstí jenom štěkal a branku se nesnažil nijak přeskočit, i když přitom nenávistném štěkání stál na svých dvou tlapách. Miles si jen tak pro sebe řekl.
„Tak nakonec přece jenom štěká, ale nějak nevěřím tomu, že by mě nekousl, kdybych neutekl včas.“
Miles tento malý incident nemohl jen tak dostat z hlavy, jenže brzy ho překonali další incidenty. Když byl doručit dopisy k dalším domům, u kterých už dopisy pouze házel do schránek, které se nacházeli většinou na brance, tak ho všude děsili krvavé pohledy loveckých psů, kteří vyhlíželi, jako by chtěli Milese zakousnout. Miles se začínal bát o život při každé návštěvě dalšího domu, u kterého spatřil na brance obrázek nejlepšího přítele člověka. Tohle označení pro psa mu v tu chvíli znělo dost ironicky, protože každá lovecká rasa jako dobrmani, rotvajleří, Němečtí ovčáci, dogy, boxeři, vlčáci a pitbulové, se ho snažila napadnout při jeho ranní pochůzce. Nejdříve to vždycky začalo krvavým pohledem, a pak se po něm snažili skočit, ale naštěstí je vždycky zadržel buď plot, nebo jejich majitelé, kteří nad nimi ještě vládli určitou autoritou, i když bylo pro Milese viditelné, že ani majitelé nedokázali některé psy dostatečně zkrotit a autorita se pomalu ale jistě vytrácela.
To samozřejmě představovalo pro Milese veliký problém, protože mohl celkem snadno přijít o život. Poprvé čelil ve svém zaměstnání takovéto situaci, a tak o tom kontaktoval ještě v ten den odpoledne svého šéfa. Poštmistr pro něj ale neměl moc pochopení.
„Já vám říkám s těmi psy se něco děje, není to vůbec normální.“ Vysvětloval Miles.
„Hele, co po mě chceš, Milesi? Abych nutil lidi, ať si od teď pro svou poštu chodí na poštu?“
„Jenom do té doby, dokud někdo nezjistí, co se s těmi psy děje.“
„Hele na tohle nemám čas, Milese. Jestli nechceš chodit k domům ve svém rajónu, uděláme to takhle, dám ti rajón tvého kolegy. On tam teď stejně nemůže.“
„Proč? Co se mu stalo?“
„Pokousal ho pes.“
„To je přesně to, o čem mluvím, šéfe. S těmi psy se něco děje, a já se vážně přestávám cítit v bezpečí, když tuhle práci dělám.“
A tak se to snažil Miles vysvětlit ještě pár dalších minut, ale poštmistra bohužel nepřesvědčil. Když šel pak Miles po práci do hospody, kam chodil každý den, tak šel potom z hospody domů. Bylo už pozdě, blížila se půlnoc a Miles začal mít opět divný pocit, když šel temnou ulicí kolem rodinných domů. Každý další den tudy chodil v noci z hospody pěšky úplně bez problému, jenže v tu noc ho přepadl velký strach. Neustále se mu totiž zdálo, že slyší nějaké zlověstné vytí, které se posléze měnilo v nenávistné vrčení. Podobné, které slyšel ráno, když doručoval do domů poštu. V tu chvíli mu bylo jasné, že se někde v okolí musí nacházet nějací psi. Z počátku ho uklidňovalo, že mu nic neudělají, pokud se budou všichni nacházet za plotem a přivázaní ke svým boudám. I když si byl vědom toho, že ne všichni pejskaři tyhle opatření dodržovali. A Miles začal být hodně neklidný ve chvíli, kdy se před ním objevil jeden velký pes bez obojku a s krvavým pohledem a krvavými zuby si Milese prohlížel.
Miles věděl, že není času nazbyt, a ve chvíli kdy si prohlídl krvavý pohled tohoto dobrmana, tak se hned dal na útěk. Pes po něm začal ihned štěkat, a samozřejmě ho také pronásledoval. Teď šlo Milesovi skutečně o život, a jediná naděje, byla tomuto zákeřnému dobrmanovi utéct. U psů je všeobecně známo, že jsou daleko rychlejší, než člověk, ale pokud jde člověku o život, tak i člověk dokáže vyvinout velkou rychlost. Přesně to Miles dělal, naštěstí nebyl ve špatné kondici, konec konců, dělal pošťáka, který chodil pěšky, takže mu ani nezbývalo nic jiného, než být ve skvělé fyzické kondici. Právě v tu chvíli se mu to velice hodilo, a dokázal se držet od dobrmana dál. Přeskočil několik plotů, a přeběhl několik zahrad od rodinných domů. Tento pes však byl daleko vytrvalejší, než všechny psi, které Miles v to ráno potkal. Tento pes už dokázal skákat i přes poměrně vysoké ploty a dokázal se také každým plotem prokousat svými ostrými zuby. Bylo tedy očividné, že tento pes se nezastaví, dokud Milesovi nerozkouše krk.
Miles na to neustále myslel, když před tímto psem utíkal, a dokonce při přebíhání jedné zahrady spadl i do bazénu, který tam byl. Psi se však vody nebojí, a ani tento se vody nebál. Poté co Miles přeplaval bazén, tak utíkal ke slepičím kurníkům, které se nacházeli na té samé zahradě. Tam se Miles zavřel do jedné dřevěné boudy, ke které okamžitě přišel i zuřivý dobrman, který se snažil boudu svými ostrými špičáky prokousat. Přitom neustále zuřivě štěkal a funěl výrazněji, než španělský býk. Milesovi bušilo srdce tak silně, že bylo skoro hlasitější, než psovo pronikavé funění. Ačkoliv se tento dobrman snažil velice úporně, nedokázal tuhle dřevěnou boudu prokousat. Místo toho pak zakousnul několik slepic v kurníku, který neměl moc odolné dvířka.
V tu noc zahynuli všechny slepice, Miles si však svůj život dokázal naštěstí zachránit. Miles zůstal ležet v dřevěné boudě několik hodin, protože se bál vyjít ven. Měl strach, že na něho ten krvavý dobrman někde v zákrytu číhá, ale když pak začalo pomaloučku svítat, Miles sebral veškerou svoji odvahu a vydal se domů. Už žádné hrozivé psí vrčení kolem neslyšel, a tak mu bylo jasné, že se psi asi zase uklidnili. Hned, jak se mu podařilo dostat domů, tak si oddechnul, že je konečně mimo nebezpečí, k němu do bytu do šestého patra zatím žádný pes proniknout nedokázal, a Miles teď byl ochotný udělat vše proto, aby to tak zůstalo i nadále. Bylo mu ale jasné, že pokud bude chtít přežít další den, tak bude muset on sám udělat několik opatření. Další den do práce nešel, protože si vzal volno, den na to však měl jít opět ráno na pochůzku. Udělal tedy maximum proto, aby se na svoji pochůzku připravil. Nejdříve zašel do místního obchodu se zbraněmi, kde si opatřil malou osobní pistoli. Zakoupil taky nějaké pepřové spreje, které by mu také mohly pomoct, kdyby se ho náhodou pokusil nějaký pes napadnout.
Když pak šel Miles další den do práce, tak sebevědomě vešel hned k prvnímu domu, v kterém měli psa. Tam na něj pes vrčel, ale nepokusil se ho napadnout. Miles si začal říkat, že přes den jsou možná někteří psi klidnější. Daleko více se však obával, že by mohl opět narazit na toho velkého dobrmana, který se ho pokusil v tu děsivou noc zabít.
Miles byl tedy neustále ve střehu, a pokaždé, když byl někde pes, tak měl už jednu ruku na zbrani, a pouze čekal na to, jestli na něj pes zaútočí nebo ne. Naštěstí však v tu ráno nemusel svou zbraň, ani svůj pepřoví sprej vůbec použít. I tak byl poměrně napjatý, a z toho neustálého strachu se vrátil ze své práce naprosto vyčerpaný. V hospodě si trošku ulevil, jenže neustále musel myslet na to, že až půjde domů, tak se bude muset neustále ohlížet, jestli ho náhodou nebude sledovat zase nějaký zákeřný pes.
Uvažoval sice o tom, že by šel v ten den z hospody dříve, anebo že by do ní vůbec nešel, avšak v tu chvíli mu to připadalo, jako velký akt zbabělosti. Říkal si hlavně, že je to jenom pes, a že si přece nenechá omezovat svou osobní svobodu jedním psem. Když si to takhle řekl před večerem, tak to znělo celkem rozumně. Jenže když pak přišla noc, a v hospodě se zavíralo, už byl Miles ohledně tohoto prohlášení trošku nesvůj. Když šel pak temnou ulicí plnou domů, tak měl velký strach. Byl však ve střehu, a byl ozbrojený, to ho alespoň trošku uklidňovalo. Neměnilo to však nic na tom, že se snažil dostat domů, co nejdříve. Proto domů doslova utíkal, i když mu připadalo absurdní, že se teď najednou každá jeho procházka domů nejspíš změní v boj o život. To, jak absurdní to bylo, mu pak připomněl jeho starý známý, kterého už jednou potkal.
Když už byl Miles skoro u svého domu, tak zaslechl opět děsivé vrčení. Miles si říkal, že to si s ním nejspíš jen pohrává jeho bohatá představivost. Když se však podíval za sebe, tak si všiml, že na něj číhá opět ta krvelačná zrůda. V tu chvíli Miles opět začal utíkat, byl to znovu ten dobrman a znovu byl ve vraždící náladě. Miles se rozhodl, že zkusí předejít nějakému použití jedné ze svých zbraní, a použije ji jen, pokud to bude opravdu nevyhnutelné. Miles bláhově věřil, že se pes unaví, ale toho pohánělo jeho krvelačnost, kterou nejspíš opět způsobila noc. Když se pak Miles dostal do kouta, tak neměl jinou možnost, než po dobrmanovi vystřelit. Dobrman na Milese skočil a Milesovi se podařilo dobrmana ve vzduchu několikrát zasáhnout. Prakticky do něho Miles vyprázdnil celý zásobník, protože v něm koloval adrenalin a jeho strach ho nutil střílet, aby se ujistil, že mu pes už neublíží.
Když pak pes ležel na zemi s kulkami v trupu, Miles si oddychl a pochodoval pomalu domů s tím, že už mu nehrozí žádné nebezpečí. Když Miles pomalu šel, tak najednou opět za sebou uslyšel to zlověstné vrčení. Jakmile se Miles podíval za sebe, tak nemohl uvěřit vlastním očím, jaké krvavé oči se na něj znovu upřeným a krvavým pohledem dívali. Ten dobrman to nepochopitelně přežil, dokonce se zdálo, že mu těch deset kulek z pistole neudělalo prakticky nic, pouze ho lehce pošimrali. To už bylo na Milese moc, a nedokázal si to nijak vysvětlit.
Milesovi tedy nezbývalo nic jiného, než zase utíkat, protože se zdálo, že měl co do činění s nějakou nesmrtelnou rasou psa. Miles byl v koncích a nevěděl, co má dělat. Byl z toho v takovém velkém šoku a v takové panice, že úplně zapomněl, kde bydlí, a utíkal jiným směrem. Utíkal hlavně tak, jak ho nohy vedli, neměl vůbec čas se orientovat, a podívat se, kterým směrem je jeho dům. Nejspíš by tam stejně nestihl dojít živý, kdyby se nějak snažil soustředit se na jiné věci, než na běhání. Mile utíkal směrem ke staveništi, kde doufal, že by se mohl tomuto nesmrtelnému netvorovi nějak ztratit. Bylo to však marné, nesmrtelný dobrman mu neustále dýchal na záda a z očích mu přímo kapala krev.
Miles byl tak vyděšený a v takovém návalu paniky, že proskočil oknem do starého domu, tam za ním chtěl proskočit i dobrman. Miles začal tušit, že to je jeho konec, protože v tom starém domě nepočítal, že by mohl psovi nějak uniknout. Když ale pes chtěl proskočit oknem, tak z vrchního rámu na psa upadlo zbývající sklo. Nacházela se tam ještě dost velká a dlouhá vrstva sklad, co bylo však hlavní, byla to velice ostrá vrstva skla, a když spadla plnou rychlostí dolů, ve chvíli kdy dobrman přeskakoval tímto rozbitým oknem, vrstva skla setnula dobrmanovi hlavu. Hlava přistála přímo před vyděšeným Milesem, který v tu chvíli nevěděl, jestli má ještě panikařit nebo ne. Hlava se však nepohnula, ani ke psovi zase nepřirostla. Bylo tedy jasné, že nakonec pes nebyl nesmrtelný, a že přece jenom existuje způsob, jak tohoto psa na dobro zneškodnit.
I Miles si to uvědomil, a oddychl si, že opět přežil další útok. Bylo mu ale jasné, že takhle to už dál nepůjde, a že bude muset podniknout nějaké další kroky k tomu, aby se uchránil. Rozhodl se, že si vezme v práci volno, a místo toho se na druhý den vydal opět do obchodu se zbraněmi. Ovšem nekoupil si tam žádné další střelné zbraně, místo nich nakoupil sadu ostrých nožů, a hlavně koupil si tam také dva zvlášť ostré. Jeden z nich byl japonský meč zvaný katana, a další byl rytířský meč. S těmito noži Miles věřil, že má výbavu na svou ochranu, a že pokud se ho pokusí napadnout další krvelačný pes, bude přesně vědět, co je třeba.
Další den se opět vydal v noci ven a tentokráte šel na jistotu. Měl v plánu celou tuhle mizérii ukončit. Rozhodně se nechtěl do konce svého života strachovat o svůj život, a tak byl odhodlaný klidně zabít každého krvelačného psa v okolí jenom, aby vyčistil tohle město. Poté, co se mu podařilis rozsekat hlavy několika krvavým psům, tak se dostal až do lesa. Právě tam ho zavedli krvavý psy, které sledoval. Byl přesvědčen o tom, že se tahle zvláštní rasa musí někde scházet, a taky že ano. Scházeli se všichni v místním lese u Čertovy skály. Tam Miles zpozoroval smečku krvavých psů shromážděnou kolem jednoho velkého psa. Miles ihned pochopil, že se jednalo o vůdce celé smečky. Od té chvíle se Miles chopil jednoho jediného cíle, zabít tohoto krvavého psa. Jakmile se smečka psů rozpustila po okolí, tak si Miles počkal na vhodnou chvíli. Jakmile hlavního krvavého psa neobklopovali žádní další, Miles k němu přišel zezadu a bez váhání mu zarazil čepel svého meče přímo do hlavy. Díky usmrcení tohoto vůdce smečky se mu podařilo zamezit dalšímu šíření těchto krvavých psů. Postupem času se policii podařilo všechny nakažené psy pochytat a usmrtit. Faktem však zůstávalo, že od té doby už Miles nikdy nebyl klidný, když šel v noci temnou ulicí. Vždycky měl dojem, že ho pronásledují krvelační psy, i když tam žádní už nebyli.
