Byla všude. Nezastavitelně se řítila kupředu a znesvěcovala vše, čím prošla. Jan zoufale utíkal chodbou s nekonečným počtem dveří, přestože věděl, že to nemá smysl. Každé z nich po cestě otevíral a nahlížel dovnitř, avšak v žádné z místností nikdy nenašel to, v co už snad ani nedoufal, že v nich najde. Žádná nezůstala neposkvrněna, všechny byly zkažené, znečištěné všudypřítomným zlem, které v nich přetrvávalo a už nikdy neodešlo.
A teď si šla přímo pro něj. Ona beztvará, černá masa se nezastavitelně řítila chodbami, nezanechávajíc za sebou nic než temnotu, ze které byla sama stvořena. Jan věděl, že mu již zbývá pouze jediná možnost – dveře na konci té nejvzdálenější chodby. A tak utíkal, co mu síly stačily. Neodvažoval se již ani otáčet, neboť věděl, že kdyby to udělal, mohlo by to být naposledy. Myslel pouze na to, že musí dále běžet dopředu, do míst, kde dosud přebývalo světlo.
Když se mu konečně podařilo dveře otevřít a dostat se dovnitř, okamžitě je za sebou zabouchl. Se zády opřenými o ně posléze klesl na zem a propukl v zoufalý pláč. Věděl, že přestože mu tato místnost, která jako jediná vzdorovala temnotě, stále poskytovala azyl, i ona jednoho dne podlehne nevyhnutelné zkáze, a on tak navždy přijde o poslední část kdysi tak nádherného světa plného štěstí, naděje a světla. Zavřel tedy oči a přenesl se do toho druhého.
Brzy pocítil lehký noční vánek brázdící jeho tvář, a když oči opět otevřel, naskytl se mu pohled na řeku, který jeho roztřesenou duši alespoň částečně naplňoval klidem. Probral se ve stejné pozici, ve které odešel z předchozího světa. Jenom místo dřevěných dveří se nyní opíral o kamennou zeď mostu. Slunce již začínalo pomalu vycházet.
„Nemůžeš utíkat věčně,“ upozornil ho hlas na druhém břehu.
Jan zvedl pohled. Nedařilo se mu zaostřit, ale i tak rozeznal červeno-černý úbor s rolničkami.
„Tedy, samozřejmě se můžeš uzavřít v tom svém pokoji,“ pokračoval kašpárek sedící naproti němu, „ale vážně… jaký to má smysl? Nebylo by lepší a jednodušší se tomu prostě poddat? Přijmout to jako všichni ostatní?“
„Nikdy…“ zasípal Jan.
Zároveň se pokusil zvednout se ze země, ale zjistil, že ani na to již nemá sílu. Z nosu se mu začala řinout krev. Kašpárek nad tím kroutil hlavou, až se mu rozeznívaly rolničky.
„Vždyť je to nevyhnutelné. Tak proč ta věčná tvrdohlavost…“
Jan ho poslouchal jenom napůl. Zoufale kolem sebe hmatal rukama ve snaze získat předmět, který se mu nedařilo nalézt očima. Několikrát se přitom poranil o všudypřítomné střepy, ale to ho nijak netrápilo. Ještě jedna, musela tu být ještě jedna!
„…a kromě toho: Jak chceš vzdorovat něčemu, co je naprosto přirozenou součástí tohoto světa?“
Konečně! Našel ji. Poslední lahvička plná čiré tekutiny, jež byla ve svitu měsíce obzvláště nádherná…
„To bych nedělal,“ okomentoval to kašpárek. „Kromě toho, že ti vůči ní vůbec nepomůže, tě to taky může…“
„Nic nechápeš,“ nalezl konečně Jan svůj hlas. „Mluvíš o tom, jaký svět je, ale ne o tom, jaký by měl být. Samozřejmě, že je jednodušší to všechno vzdát. Každý si řekne, že je lepší poddat se většině, přestože uvnitř sám ví, že to je špatně. A když tak učiní, začne tomu i věřit. A to je přesně ten důvod, proč ona vyhrává. Je to pořád to samé. Nejdřív se člověk marně pokouší namluvit ostatním, že se jich ona ještě nezmocnila, a to s takovým zoufalstvím, že již není možné rozlišit, zdali se snaží přesvědčit jiné, nebo sami sebe. Poté přijmou to, o čemž jsou přesvědčení, že je jejich osudem, a z očí se jim navždy vytratí jiskra naděje. A nakonec ji zcela vědomě šíří mezi ostatní, protože jsou přesvědčení o tom, že tak to má být.“
Kašpárek si povzdechl.
„A co když tomu tak opravdu má být? Nespočívá snad právě v tom podstata rovnováhy? Ale dobře, dejme tomu, že máš pravdu. Stále se tu ovšem vznáší stejná otázka: Co s tím chceš dělat?“
Jan se usmál.
„Už nebudu utíkat. Budu bojovat o přežití.“
„Bojovat o přežití,“ zopakoval pobaveně kašpárek. „A o přežití čeho, smím-li být tak smělý? Toho svého dětského pokoje, ve kterém se pořád schováváš? Nebo že by snad byly ty ambice ještě vyšší? Chceš ji dočista vymýtit z celého tohoto světa? A to jsem si naivně myslel, že vtipy jsou moje parketa…“
„Vím jen to,“ přerušil ho odhodlaným hlasem Jan, „že nade mnou nikdy nevyhraje. V tomto ani v žádném jiném světě. A víš proč? Protože už jsem konečně pochopil, jak nad ní vyhrát. Nikdy se nevzdám. Právě v tom totiž spočívá ten největší vtip – ona může pohltit pouze ty, kteří se jí sami poddají. A to já nikdy neudělám.“
Kašpárek po jeho slovech smutně sklopil hlavu. Vypadal, že má slzy na krajíčku.
„To myslíš vážně?“
„Smrtelně vážně.“
Rolničky se opět rozezněly. Těžko říct, zdali se v tom zvuku zračilo více zármutku, nebo nesouhlasu.
„Inu, dělej tedy, jak myslíš,“ pronesl šeptem kašpárek ani ne tak ke svému společníkovi, jako spíše k sobě. „Koneckonců, kašpárky stejně nikdo nebere vážně…“
S těmito slovy zmizel. A tak Jan pozvedl k ústům poslední lahvičku, otevřel ji a smutně se usmál.
Byl opět ve svém dětském pokoji. Teď už se však nebál, neboť již věděl, co je třeba udělat. Zamířil ke své skříňce a opatrně z ní vyjmul malého plyšového kašpárka.
„Snad se brzy zase setkáme,“ zašeptal.
Když vyšel ze dveří, už na něj čekala. Jan se však při pohledu na ni usmál a šel klidně dál. Tu ze tmy vystřelily černé chapadlovité výhonky. Napínaly se a hrozily, že se na něj každou chvíli vrhnou. Jenže to nikdy neudělaly. Jan šel klidně dál, přímo do srdce temnoty. A čím více postupoval, tím více se ona vzdalovala. Nyní již nepochyboval. Tohle byl jeho svět a jedině on měl právo rozhodovat o tom, jaký bude. Veškerou sílu vůle soustředil do této jediné myšlenky.
Brzy ucítil, jak ho zalévá pocit blaha. Ze dveří, jež nechal otevřené – z toho posvátného místa – se nyní vynořila vlna světla a zcela ho obklopila. A Jan konečně pocítil tu hřejivou, blahodárnou záři, která prostupovala celým jeho tělem a naplňovala jej nekonečnou láskou a nadějí. Splynul s ní v jedno. Tak byla z jeho světa navždy vyhnána temnota.
Kašpárek seděl na okraji řeky, jež protékala městem, a zasněně houpal nohama, rozeznívaje tak své rolničky. Pranic se nestaral o bezvládné tělo s tváří stočenou k zemi, které před ním na druhém břehu leželo. Byl tak ztracený ve svých myšlenkách, že si ani nevšiml, jak se vedle něj zčistajasna zjevila postava zahalená v černém plášti.
„Vypadáš nějak smutně, kašpárku,“ promluvila na něj jemným ženským hlasem.
„Inu, zdalipak to nebude tím, že skutečně jsem trochu smutný.“
„Ale kašpárci přece takoví být nemají. Nechceš mi raději povědět nějakou veselou příhodu?“
„To je ale právě ten důvod, proč jsem smutný,“ povzdechl si. „Já právě teď nad jednou takovou příhodou přemýšlím. Ale ať se snažím sebevíc, nemohu si vzpomenout na pointu, která by z toho dělala příhodu veselou. Byla o takovém chlapci, který nechtěl žít ve světě se stíny, a tak se snažil utéct do světa plného světla.“
„A podařilo se mu to?“
„Podařilo. Jenže mu nedošlo, že to je právě světlo, co vrhá stín. A tudíž svět, ve kterém je možno vidět stíny, nikdy nemůže být beze světla.“
Nedaleko od nich se ozval zděšený výkřik prvního člověka, který tělo objevil. Netrvalo dlouho a postupně se k němu začaly přidávat další a další.
„Ach můj milý kašpárku,“ povzdechla si ona. „Myslím, že příčinou tvého smutku není tvá paměť, nýbrž ta příhoda. Není totiž ani tak veselá, jako je spíše ironická.“
„Opravdu?“ podivil se kašpárek. „A copak to znamená, to ironická?“
„Inu, zkrátka to, že člověka může nejen pobavit, ale i rozesmutnit. A to se nejspíše stalo i tobě.“
„Možná…“
Kdosi z lidí konečně pootočil tělo, kolem kterého se všichni tak sbíhali, a odhalil tak bledou tvář, jejíž dolní polovina byla téměř celá rudá. V oblasti úst se pak krev prolínala s pěnou.
„Ale stejně,“ uvažoval dál nahlas kašpárek, až se mu obočí smrštilo, „jaké by to vůbec bylo, takové místo zcela bez tmy? Zkus si to představit: svět, ve kterém je jenom světlo! Vždyť to tam musí být tak strašně prázdné…“
„Drahý kašpárku. Je krásný letní den. Není důvod se mračit.“
Kašpárek zvedl hlavu a zahleděl se směrem do města. Na obloze nebyl jediný obláček. Slunce krásně svítilo a řeka pod ním se přímo třpytila. Ano, venku bylo opravdu nádherně.
„Máš pravdu,“ pokýval nakonec hlavou, „jenom je škoda, že to tak neviděl i on.“
„Třeba ho ještě přesvědčíš.“
„Nepřesvědčím. I kdyby se do tohoto světa ještě vrátil, nikdy tě nepřijme. A co si budeme povídat, ty jsi zde vždy byla a vždy tu i budeš. Jeden bláhový snílek na tom nic nezmění.“
Jednoho z mužů napadlo nahmatat tep. Ucítil tak poslední známky života, které nebohý Jan ještě stihl projevit. V tu chvíli kašpárek zmizel.
To by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby se těch bláhových snílků sešlo víc, pomyslela si žena v černém a zmizela spolu s ním.
