Václav Nerud: Krvavý Halloween

Povídka, která se umístila na 22. místě v sedmém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Toho večera o Halloweenu, v jednom malém americkém městečku, v domě docela nemalém, kde před jeho vchodem se skvěla hlava, tradičně vyřezaná z dýně, svítící svýma očima a ústy, seděli manželé Nick a Mary zrovna u televize, sledující nějaký film a čekali na návrat svých dvou dětí, které měli přijít se svou koledou, když najednou přitom někdo zazvoní.

„To budou už určitě David s Kate,“ pronese Nick. „Běž jim prosím tě otevřít,“ požádá Mary.

„Ne, běž jim otevřít ty. Já otevírám pořád a navíc chci vědět, jak ten film dopadne,“ oponuje mu Mary.

Nick s nesouhlasným vzdechem, se ztěžka zvedne z gauče, s jeho obézní postavou a zamíří ke dveřím. Když se Nick postavil, byl vysoký skoro dva metry a přitom byl tak obézní. Na hlavě už skoro vůbec neměl vlasy. Prostě tlustý, plešatý muž. Ale Mary ho stále milovala. Zato ona byla stále krásná. Blondýna, s dlouhými vlasy, sahající až přes ramena, s modrými oči a postavou stále zachovalou. Oběma už bylo přes čtyřicet. Dětem bylo deset a jedenáct let.

Nick otevřel dveře. Byl ale zklamaný, když zjistil, že to nejsou jejich děti, ale cizí - další koledníci. Děti byli tři. Dva chlapci a jedna dívka. Chlapci měli na sobě černé šatstvo, vypadající jako pohřební, u krku měli motýlky. Holčička byla oblečená do černých šatů. Vypadali jako ze starých časů a obličeje měli celé bledé.

„Tak za koho pak jste vlastně převlečení?“ ptá se jich Nick. „Za čarodějnice nejste, ani za kostlivce, tak za koho pak?“

Ale děti byli docela zticha, až pak, co se na Nicka upřeně podívali, uviděl jejich rudé zapadlé oči, a když se na něj usmáli, mohl zahlédnout, tři páry dlouhých špičáků.

„Á, tak teď už je mi to jasné! Jste za upíry, že?“ Pochopil Nick. Děti - upírci současně zakývali souhlasně hlavami.

 „Počkejte, hned jsem tu s bonbóny,“ pronese Nick k dětem. Ale když se k nim vrátil s miskou sladkostí, děti jako by vůbec nejevily o ně zájem.

„No tak, vezměte si, nebojte se,“ nabízí jim Nick. A poté za celou dobu, kdy děti byli zcela ticho, konečně jeden z chlapců promluvil.        

„My ale nepotřebujeme bonbóny, my máme problém.“ Nick se udiveně na chlapce podívá a zeptá se ho: „A jaký, chlapče?“

„Víte,“ promluvila tentokrát holčička. „My jsme tu totiž všichni nový. Zrovna jsme se nastěhovaly a toto jsou mí bratříčci. No a jak jsme tak chodily od jednoho domu k druhému, najednou jsme se tu ztratily a nemůžeme najít náš dům. Mobily jsme si nebrali, a tak bychom vás chtěli poprosit, jestli bychom si nemohli zavolat.“

„No dobrá,“ řekne Nick zmateně a přitom se drbe na zátylku. „A číslo si pamatujete?“

„Jo, já si ho pamatuju,“ promluví druhý z chlapců.

„Tak víte co? Pojďte dál. Zavoláte si a rodiče si pro vás přijdou. A zatím se alespoň u nás zahřejete. Beztak už musíte být promrzlý, venku je docela velká zima,“ nabídne jim Nick. Děti vstoupí dovnitř a Nick je pobídne, aby se zatím posadily.

„Co se děje, Nicku?“ ptá se Mary. „A kde jsou naše děti?“

„Ještě nepřišly. Tyhle děti tvrdí, že prý se ztratily, a jen si od nás chtějí zavolat rodičům, aby si pro ně přišly,“ vysvětluje jí Nick.

„Co to říkáš Nicku?“ ptá se Mary nechápavě. „O jakých dětech tu mluvíš?“

„Cože? No přece tyhle, co teď… co?“ zírá Nick zaskočeně, když děti najednou nikde nejsou. „Kam zmizely?“ říká si. Crrrr ozve se znovu zvonek.

Nick zamíří ke dveřím a uleví se mu, když zjistí, že už se jejich dětí vrátily. Ale stále si říkal, kam ty cizí děti zmizely.

Zeptal Davida a Kate, jestli ty děti neviděli, ale oni že nikoliv. Prohledali celý dům, ale nebyli k nalezení, byla to pro ně záhada.

Když se děti chlubili mámě, se svým úlovkem koledy a Nick, který zrovna vytáčel číslo na policii, aby oznámil svůj podivný zážitek, s náhle zmizelými dětmi, najednou zničehonic, zhasnou všechna světla v domě a signál na mobilu, se přeruší.

„Co je zas ksakru tohle, co se děje?“ nechápe Nick.

„Tati, mami! Co se stalo, proč je najednou tma?“ křičí děti.

„Zdá se, že asi vypadly pojistky,“ konstatuje Nick.

„No to je výborný, ještě tohle,“ stěžuje si Mary, ale Nick jí uklidňuje, že půjde do sklepa pojistky znovu nahodit.

Když Mary sedí se svými dětmi, ve tmě na gauči a čekají, jestli Nick znovu nahodí elektřinu, najednou, v tom podivném tichu, v naprosté tmě, zaslechnou podivný šramot. Šrum, šrum, ozve se odkud si s útrob domu.

„Mami? Co to bylo?“ ptá se Kate s roztřeseným hlasem. „To nic miláčku, to nic nebylo, to asi šramotí táta ve sklepě,“ uklidňuje jí máma. Jenže šramot se ozval znovu, a zdálo se, že je blíže. A zase bylo slyšet šrum, šrum.

„Mami, já se bojím, co to je?“ ozve se tentokrát David a přitiskne se k mámě, poté se přidá i Kate. Šrum, šrum, znovu se ozvalo, tentokrát dočista u nich. Cítily, že jim cosi poletuje nad hlavami. Slyšely třepotání křídel. Křídla čehosi, jim naráželi do hlavy. „Mami, mami! Co to je, my se bojíme, ať nás to nechá!“ křičí vyděšeně děti. V tom se najednou rozsvítí světla a konečně mohou spatřit, ty podivná stvoření, která se po nich sápala.

„Klid děti, klid, vždyť to jsou jen netopýři,“ snaží se děti ukonejšit. Ale zrovna když Mary chtěla jít otevřít okno, aby netopýry mohla vypustit, začali na děti zákeřně útočit. Netopýři dělali na děti nálety, pleskali do nich svými křídly a drápali je do obličejů a kousali do nich. „Mami!!!“ křičí děti. „Oni nás koušou, to bolí!!!“

Mary popadne první věc co má po ruce a snaží se máváním polštáře netopýry odehnat. Ale ti jsou jako pominutí a nějakým polštářem se nenechají zastrašit a zaútočí i na Mary. Za chvíli jsou všichni od netopýrů podrápáni a dokousání až do krve.

 

Nick, který zrovna nahodil pojistky, si najednou uvědomí, že slyší z vrchu hrozný křik a tak rychle pospíchá zpátky nahoru ze sklepa a přitom pro jistotu s sebou vezme baseballovou pálku. Ale když vejde dovnitř, zhasnou opět světla a dům se ponoří rázem, znovu do tmy. Navíc je v domě podivné ticho a nikde nikdo. Co se to děje? Proč najednou nesvítí zase světla? A kde jsou všichni? A co ten křik, před chvíli? Pomyslel si Nick. Připadalo mu to celé moc divné. Popadl baterku a šel se porozhlédnout, kde je jeho rodina.

Procházel jednotlivými místnostmi v přízemí, ale stále nikdo nikde.

„Haló! Mary, děti, kde jste?“ volá Nick, ale nikdo se mu neozývá. V domě je naprosté ticho a tma. Dům prosvětluje jen pás světla baterky. Nick začíná být opravdu nervózní. „No tak haló, kde jste všichni?“ ale stále mu nikdo neodpovídá. Když už prohledal celé přízemí, vydá se hledat do patra. Pátrá místnost po místnosti, ale po dětech ani Mary nejsou žádné stopy. Začíná se o svou rodinu bát. Až najednou pak uslyší tichý vzlykot. Jde po tom hlasu, pomalu, v naprosté tmě a tichu jen s baterkou v ruce a pálkou. Hlásek se blíží, nebo spíše se Nick blíží k němu. Konečně zahlédne svou rodinu, v posledním pokoji, kde Mary s dětmi jsou přikrčeni v rohu a vypadají vyděšeně.

„Bože, co se to tu stalo, jste v pořádku?“ promluví na ně Nick.

„Panebože Nicku, kdybys to viděl. Já… já to prostě nechápu,“ třesoucím se hlasem nemůže ani pomalu mluvit strachem Mary a raději hned Nicka obejme, s radostí, že už je zpátky a děti se také přidají, i když stále ještě pláčou.

„Ježíši Kriste!“ zvolá Nick, když si všimne, že děti mají obličeje celé od krve. „Tak řekne mi konečně někdo, co se stalo?“

„Hele, Nicku, vím, že to bude znít šíleně, ale musíš mi věřit,“ naléhá Mary. „Jakmile si odešel do sklepa, najednou se tu objevili netopýři.“

„Netopýří?“ diví se Nick.

„Počkej, nech mě domluvit, Nicku. Chtěla jsem je vypustit oknem, ale v tu chvíli na nás najednou zaútočily, byli jako pominutí. Vráželi do nás a kousali, bylo to jako s filmu ptáci, až na to, že tohle byli netopýři.“

„Cože? Netopýří, že na vás zaútočily?“ diví se zase Nick.

„Počkej Nicku, to není všechno. Ti netopýři se pak najednou proměnili, v tři děti.“

„Jaké děti, co to tu povídáš?“ kroutí hlavou Nick.

„No prostě děti, oblečeny do černých hadrů a pak vycenily na nás ty jejich obrovské špičáky.“

„Cože? Tomu snad sama nevěříš, že?“

„Povídám ti Nicku, musíš mi věřit. Viděla jsem to na vlastní oči a naše děti to také viděli.“

„Ne, počkej, tomuhle prostě nemohu uvěřit, to je přece nesmysl,“ nevěří stále Nick. „Jasně že vypadali jako upíři, vydávaly se za ně. To byli přece ty děti, jak jsem ti říkal, které pak zmizely.“

„Ne, Nicku! Tihle byli skuteční, pochop to!“

„A kde teda jsou?“

„Nevíme, schovali jsme se tady,“ odpoví Mary.

Ale pak najednou Nick uvidí, její zděšený výraz, jako by rázem ztuhla.

„Jsou ta-dy Nic-ku, jsou za-te-bou,“ vykoktá ze sebe Mary.

„Jsou to upíři, chtějí nám vysát krev!“ zvolají vystrašeně, David s Kate. Nick se otočí a opravdu před sebou vidí tři děti, které před chvíli pozval do domu.

Tři upíři, stali před Nickem nehybně a mlčky a pak všichni současně na něj promluvily.

„Říkají vám pravdu, my opravdu nechápeme, proč vždycky nevěříte svým dětem, vy rodiče. To jako si myslíte, že jenom proto, že to jsou děti, že si musí zákonitě pokaždé vymýšlet? Ne, vy jim prostě neuvěříte, i kdybyste se měli posrat, že? Ale my vás už o tom přesvědčíme!“

A rázem se všichni tři upíří, rozběhli proti Nickovi, který jen zíral a nedokázal máchnout pálkou, proti dítěti. Jeden z chlapců mu skočil za krk. Druhý ho chytil za nohu a začal ho do ní hryzat. Dívka – upírka stála přímo před Nickem s nožem v ruce. Ohmatávala jeho špičku, jako by zkoušela, jak je ostrý.

„Jo, myslím, že tohle je kvalitní nůž, bude se s ním dobře řezat. Tak mě napadlo, že bych vám s ním mohla vyříznout střeva, co říkáte?“ promluví dívka tak klidným a přitom chladným hlasem, až šel z toho mráz po zádech.

Nick se snažil chlapce setřást z krku a z nohy, jak byli na něho navěšeni. Byli na něm přisáti jako pijavice  - doslova. Mary se snažila popadnout pálku, která Nickovi upadla na zem a praštit s ní upíry, jenom že Nick jak tak sebou házel, bála se, že by udeřila jeho.

„Běžte, utíkejte pryč! A zavolejte pomoc! Tak honem sakra, říkám vám, utíkejte!!!“ Křičí na ně Nick, který se snaží ze sebe setřást, ty malé bestie, stále bez úspěchu.

„Nechte našeho tatínka!!!“ křičí děti, ale to už Mary poslechne Nicka a popohání děti, aby s ní utíkaly pryč.

V tom okamžiku, kdy Nick bojoval s malými upíry, dokázal ve zlomku vteřiny přemýšlet, že jestli to jsou vážně praví upíři, co jim vadí. Všude přece píšou, že upírům vadí česnek, nebo stříbro. Jestli tohle jsou vážně upíři, co když je pravda, že jim to vadí? Pomyslel si Nick. A pak si vzpomněl na stříbrný přívěšek kříže, který má na krku. Popadl ten kříž do ruky a jeho koncem píchl dítě – upíra, do zad, které se na něm věšelo za krkem. Upír se rázem pustil Nicka, zasyčel jako had a začal skuhrat, jako malé mimino. Svalil se na zem a chvíli tam nehybně ležel. Druhý se poté pustil Nickové nohy jen, co si všiml, jak je jeden z upírů zraněný. Ten, který byl píchnut křížem, se ale rychle vzpamatoval a pak se všichni tři upíří náhle rozplynuli jako mlha. Najednou byli pryč. Nick si všiml, že mu krvácí noha. A tak šel hned vedle do koupelny, vyčistil si ránu a obvázal si jí. Prvé byl z celé situace v šoku. Až pak si uvědomil, že musí najít svou rodinu. Zaslechl zezdola křik a podivné zvuky. Popadl znovu pálku a sestoupil po schodech dolů, šlo mu to ale ztěžka, s pokousanou nohou.

Konečně byl dole, když sešel dvaadvacet schodů. Ale náhle začalo být zase podezřelé ticho. Nick netušil, jestli je jeho rodina stále ještě v domě, nebo už stihly někam utéct. A pak, z nesnesitelného ticha se ozývaly čísi vzlyky. Šlo to s koupelny v přízemí.

Nick vešel do koupelny. V domě byla stále tma, a baterka slábla, takže pořádně nemohl vidět co se děje, ale když se přiblížil k vaně, podle hlasu vzlykání a namířil slabým světelným pásem baterky před sebe, dočista se zděsil. Uviděl Mary, celou nahou, ponořenou ve vaně, v její vlastní krvi. A upíry. Viděl, jak jsou do ní všichni zahryzlý. Jeden jí byl zakousnutý v hrdle. Druhý do jejího lýtka a třetí, ta proklatá holka, jí sála krev s paže. V prvním momentě byl naprosto v šoku, ale rychle se vzpamatoval a rozpřáhl se pálkou, aby udeřil upíra, co byl zakousnutý v hrdle, ale než stačil tak učinit, všichni tři upíři opět zmizely, v rychlosti lusknutím prstu. Mary měla na sobě strašlivé rány po kousancích, někde jí dokonce trčelo vykousnuté maso.

Ne, tohle nebyli jen upíři. Toto jsou naprosté vraždící bestie. Ti nejenže jdou po krvi, ale vyžívají se v čistém krutém zabíjení, pomyslel si Nick, který sledoval teď Mary, když pomalu, ale jistě umírala. Než ale stačila umřít, stihla slabounkým hlasem ještě Nickovi říct, že děti stihly utéct, že je poslala k tetě Susan. Nick se naprosto zhroutil. Mary velice miloval. V tu chvíli se mu nechtělo žít, ale pak si hned vzpomněl na své děti, které nemohl opustit. Vždyť jejich máma, před chvíli zemřela. Musí se o ně postarat. Ale než se vůbec stačil vzpamatovat, uslyšel za sebou hlas, té prokleté upíří holky, u které se zdálo, že pravděpodobně velí celé té její upírské rodince.

„Á, jak dojemné. Co říkáte našemu dílu? Nádhera, že?“

V tu chvíli přepadl Nicka příšerný vztek a s řevem spustil: „Já vás všechny zabiju, vy zkurvený bestie!!!“ Popadl stříbrný kříž a vydal se proti té holce. Ale než stačil k ní dojít, dočista se předním rozplynula. Náhle ucítil strašně ostrou bolest, těsně nad patou. Dívka se objevila přímo za ním a sekla ho nožem do achilovky. Nick se skácel okamžitě k zemi. V tom se kolem něj, objevily další členy rodiny upírků.

„Vy jste si vážně myslel, že nás můžete zabít? Jsme přece upíří a ti jsou nesmrtelní,“ prohlásí uštěpačně, jeden z chlapců.

„Jo, to sice jste,“ hlásí Nick a zatíná přitom zuby, z bolesti. „Ale máte také své slabiny, pokud se nemýlím. Třeba například kříž vám nějak vadí, že?“ poznamenal Nick ironickým tónem a podíval se přitom na chlapce, kterého s křížem zranil.

„Ty nás začínáš opravdu srát, Nicku,“ řekl druhý z chlapců podrážděně. „Ty jsi zůstal úplně sám a my jsme na tebe tři a ještě jsme upíři. Jsme potomci samotného Drákuly, takže by sis moc neměl vyskakovat!“

„No, myslím, že si načneme první, třeba ručičku, co říkáte?“ Promluví ta holka, zase tím klidným a chladným hlasem a popadne nůž. Potom dá povel svým bratříčkům, aby Nicka podrželi, každý za jednu ruku. Nick se nemohl absolutně hnout. Nechápal, jak mohou mít tak malé děti, takovou sílu, ale zapomněl, že to nejsou normální děti.

“To s tou elektřinou, jste provedli vy, že?“ ptá se Nick.

„To byla pro nás maličkost,“ prohlásí vychloubačně chlapec.

Dívka se k němu naklonila a upřeně se na něj podívala, se svýma rudýma, žhnoucíma očima. Vycenila na něj velké špičáky a zavrčela jako nějaká šelma.

„Víte, že vaše žena měla opravdu velmi chutnou krev a počítám, že vy jí taky určitě budete mít výtečnou,“ směje se ta holka, jako samotný ďábel.

Tohle je můj konec, ale ještě to kurva vzdát nemůžu, říká si Nick.

 Vzpomene si na jeden známý chvat, který se naučil kdysi dávno, když se učil jako mladý, bojová umění. Popadne dívčinu hlavu, mezi jeho oběma nohama a snaží se rychle škubnout. Vyžaduje to opravdu velmi rychlý pohyb a sílu. Povedlo se, bylo slyšet křupnutí. Nick dívce zlomil vaz. Ale dívce jako by se vůbec nic nestalo. Naprosto v klidu se narovnala a pak, svou nakloněnou hlavu, díky zlomenému vazu, si vrátí zase křupnutím zpět.

„No, tohle byl vážně dobrý pokus, ale bohužel nestačil,“ usměje se na Nicka dívka a pak jen prohlásí: „Tak, kde jsme to skončili?“

Ale ne, nemohl to vzdát, musel bojovat dál. Musel bojovat o svůj holý život. Tohle byl čistě boj o přežití. Bitva kdo z koho. Nohy měl volný, takže ho napadlo, že dívku nakopne, ale jak se dostat ze spárů, těch dvou chlapců, kteří ho stále drželi za ruce. Nick se zkusil nejprve jako by rozhoupat a pak udělal kotrmelec dozadu, ale jak ho chlapci drželi tak pevně, vykloubil si pravé rameno. Zařval bolestí, ale povedlo se mu vysmeknout. Snad v setině sekundy, ani neví, jak se mu to povedlo, nahodil si rameno zpátky a pak popadl řetízek s přívěškem stříbrného kříže, vzal řetízek za jeho konec a roztočil ho jako virguli a začal s ním mávat kolem sebe. Mával řetízkem, který byl dostatečně tlustý a pevný, aby něco vydržel, co nejrychleji a křížem zasáhl jednoho z chlapců, přímo do tváře a pak hned druhého. Chlapci se jen bolestí chytli za obličeje a zaskučeli a svalily se na zem. Předním stála dívka, pevně jako by byla zaražená do země. Nejevila naprosto žádný strach, jen se usmívala. Nick, který stále ležel na zemi kvůli achilovce, popadl dívku za nohy, srazil jí k zemi a bodl jí křížem, přímo do hrdla. Dívce začala stříkat krev z krku. Pak chtěl Nick rychle z toho pekla zmizet, ale nemohl se postavit na nohy. Ztratil hodně krve a byl naprosto vysílený. Snažil se odplazit ven. Pomalu pohyb za pohybem, se přibližoval k telefonu, který měl položený na stole u vchodu. Ale pak zaslechl opět ten odporný hlas té dívky, jak říká jako v nějaké ozvěně: „Pane Nicku, no tak, kdepak jste? Jdeme si pro vás.“ Sakra tohle snad není pravda, ta holka je furt živá a ostatní asi také, pomyslel si Nick.

Trochu zrychlil tempo, ale plazil se už z posledních sil. Zaslechl za sebou zvláštní zvuk. Jakési škrabání. Jako když nehty škrábou o podlahu. A skutečně, když se ohlédl za sebou, uviděl, že dívka se také plazí po zemi. Zřejmě jí to přece jen hodně zranilo. Pohybovala se tím způsobem, že se vytahovala po rukou, které se svými dlouhými nehty, nebo spíše drápy, zabodávala do země. Mohla být za ním tak možná tři metry, ale velmi rychle se k němu přibližovala. Lezla po čtyřech a pohybovala se přitom jako nějaký pavouk. Cenila na něj zuby a vrčela a vytřeštila na něho ty její rudé žhnoucí oči. Byla blíž a blíž, Nick se snažil, ale marně. V tom se přímo předním objevili chlapci. Měli sice ošklivé rány na tvářích, ale dohromady jim nic nebylo. Všichni tři popadli Nicka ze všech stran a začali ho pomalu okousávat a sát mu krev. Nick v posledních vteřinách příšerné bolesti, vydechl naposled. Svůj boj prohrál.

 

Tři upíři vycházeli z domu, se zadostiučiněním. Všichni se na sebe usmějí a dívka prohlásí: „Teda řeknu vám, tihle měli vážně chutnou krev.“ 

Hororová tvorba


Přidat komentář





Související články
Tomas Vorobok: Obrat
František Bui: Světlonoš
Katerina Dvořáková: Další nakažený
Robert Poch: Ztracený život
Vladimír Zábrodský: Bestie - jedna, dvě
Lenka Winzigová: Hlásal o tom jinak
Michaela Cvejnová: Boj o přežití aneb nemilosrdný Halloween
Eliška Kohlíčková: Pod tlakem
Gabriela Navrátilová: Hra o život
Ondřej Kocáb: Biohazard
Laura Pokorná: Hra
Petr Miňovský: Na správném místě v nesprávný čas
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Nikola Puškárová: Nemrtvá
Petr Moravec: Campbellova hrobka
Tobiáš Nečas: Opice
Jakub Zemánek: Pekelník
Jana Chlupová: V odstínech smrti
Shaiva Lepra: Manželská krize
Petr Šulc: Klec
Irma Bolkvadze: Experiment
Lucius Pelner: Zuby
Vít Martin Matějka: Onkostar
Lenka Raclavská: Bílá orchidej
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia