I
V tom posledním ozbrojeném konfliktu, v němž bojoval jako žoldák, se setkal s lidmi, kteří bezvýhradně věřili v racionální jádro pověstí. Převzal jejich náhled. Byl lovec a racionální jádro černohorské pověsti slibovalo jedinečný lovecký zážitek. Něco v tom lese útočilo – a zabíjelo (i když soudobé prameny psaly většinou o zmizení, zřídkakdy o srdeční příhodě nebo o smrtelném úrazu). Oběti? Kdysi lapkové; za válek vojenská sběř; za té druhé světové příslušníci jednotek určených pro boj proti partyzánům; po válce převážně uprchlí vězni z nedaleké Kuřimi; v poslední době lidé bez minulosti a domova.
Na internetu, v regionálním tisku, v kronikách obcí našel a do notebooku zaznamenal dvaadvacet případů, které splňovaly podmínky: za prvé, odehrály se v lese mezi Černou Horou, Blanskem a Lipůvkou; za druhé, došlo k nim v měsíci květnu.
Jenomže co ta data zaznamenaných tragédií: sobota 30. května 1942; pondělí 8. května 1944; čtvrtek 28. května 1953…
Spojuje je něco?
Otevřel soubor Pověst.doc. Pozorně se začetl. Ticho v čítárně narušil jeho šepot: „… a když zpoza mraků vystoupil měsíc v úplňku, místo vlčí tlamy uviděli bledou tvář mrtvého polského rytíře.“
Přimhouřil oči. Přepnul do prohlížeče. Naťukal klíčová slova fáze měsíce.
Tohle dávalo smysl: úplněk!
Nyní ta pověst, která lovce tolik zaujala, zněla takto: Na rozkaz polského krále Boleslava II. Smělého rozpoltil 11. dubna 1079 biřic mečem lebku Svatému Stanislavovi, biskupovi krakovskému, přímo u oltáře. Strašný čin si žádal strašný, nelidský, protože nepozemský trest. Potomci toho biřice se měnili ve vlkodlaky za květnového úplňku. Jeden z nich – Zikmund Łaski, polský rytíř těžce zraněný v bitvě s Turky před Vídní v září roku 1683 – se ubytoval u černohorského polesného Gestenkorna. Jeho šestnáctiletá dcera Regina a Zikmund se do sebe zamilovali. Zikmund se svěřil při zpovědi bořitovskému faráři s prokletím svého rodu. Dřív než mohlo dojít k zásnubám, nastal onen osudný úplněk; vlkodlak napadl Gestenkorna v lese poblíž černohorského zámku a Gestenkornův myslivec strašlivou šelmu zastřelil.
Zbývalo zodpovědět otázku: Proč první útok vlkodlaka v černohorském lese nebyl jeho posledním?
S odpovědí lovci pomohla digitalizovaná a na internetu vystavená nejstarší bořitovská křestní matrika a matrika sňatků.
Víko počítače zaklapl s myšlenkou: Dnes jsem měl úspěšný lov. Navíc věděl, kde se bude nacházet ve středu 14. května za soumraku.
II
Marta Lukešová řešila svoje problémy pomocí internetu. Jenže v diskuzích se jí vysmáli. Až když na jútubku zadala straddle vault, což podle slovníku na Seznamu znamená anglicky „roznožka“, našla ODPOVĚĎ: Úvodní záběry ukazují nářadí – gymnastickou kozu. Zleva vyběhne dívka v tmavomodrém trikotu. Doskočí sounož na můstek; ten ji katapultuje; ona se dlaněmi odrazí od hřbetu potaženého koženkou a současně roznoží a dopadne za tělem bezhlavého tvora na žíněnku.
Video stáhla do mobilu, a pak je pouštěla znovu a znovu. A postupem času promítanou scénu přestala vnímat z pohledu třetí osoby. To ona přeskočí roznožkou kozu a stojí se vzpaženými pažemi, překonané (potupené!) nářadí za sebou. A Válková zdvihne palec a: „Dost dobrý, Martes.“
Dnes jim odpadla třídnická, tělocvik začíná ve třináct deset, v době oběda je tělocvična prázdná.
V šatně ucítila směsici vůní a pachů: zastydlý pot, barva, přípravek na podlahu. Svlékla růžovou mikinu a halenku a šedé kalhoty, zalovila v batůžku, vytáhla tmavomodré kraťasy a volné žluté tričko, oblékla se, obula cvičky.
Na displeji se jen pro ni promítalo jisté video – záznam skutečnosti, ve kterém vystupují: odrazový můstek, nářadí pro přeskok a Marta Lukešová, zvaná Martes.
Vytáhla žíněnku – byla těžká. Smýkala s ní tak dlouho, až ji dotáhla zhruba do středu parketu. Vrátila se do výklenku. Přelétla zrakem nepřátele: kozu, koně, švédskou bednu.
Hrk, hrk, hrk.
Kozu postavila před žíněnku, před kozu můstek a otočila se k nim zády. V duchu pronesla: Nemyslím na nic. A držela to „c“, jako by to bylo třeba „á“. Odměřila patnáct kroků, otočila se. Rozběh. Odraz od můstku. Dopadla dlaněmi na pevný, hladký povrch, roznožila… Neposlala tělo dopředu, obkročmo dosedla na kozu.
Slezla. S hlasitým šustěním putovala žíněnka do výklenku. Potom hrk, hrk, hrk…
Za pětatřicet minut začne tělocvik. Budou se známkovat přeskoky.
Pětka a: „… hele, holky, skáču jako Lukešová,“ a: „Válková, neposmívej se jí.“
Zavolala mamince. Padlo i několik slov o sportovní gymnastice („Bojím se přeskočit pitomou kozu, no!“).
Učebnice, cvičky, úbor a vypnutý mobil zamkla do šatní skříňky. Se žlutým baťůžkem na zádech (houpe se na něm reflexní medvídek), opustila budovu školy. V Hrušce naproti hřbitovu zakoupila prádelní šňůru – materiál PES, pevnou a pružnou – a minerálku, obloženou veku, karamelky. Na tento den jí maminka dala peněz dost.
Toulala se městem. Před půl sedmou odjížděl autobus do Černé Hory. Lístek si kupovala plná těch nejčernějších myšlenek. Napadlo ji třeba i tohle: Kdo má provaz, hledá strom. Na lístku bylo natištěno datum 14. května. Když autobus zastavil v Černé Hoře na náměstí, smrákalo se, silnice se leskly deštěm, ale zrovna teď nepršelo.
III
Seděl na posledním sedadle (takže na pětce) vpravo u okna. Tenhle autobus vyjel z blanenského nádraží v 18:25. Na první zastávce Poříčí nastoupilo dvanáct lidí (spočítal je). Jedna osoba ho zaujala. Moc.
„Můžu si přisednout?“ zeptala se vysoká dívka v botách s vysokým podpatkem v obtažených džínách, bílé halence a džínové vestičce. Široce se na ni usmál. „Jistě, jak jinak.“ Poděkovala, usedla na prostřední sedadlo pětky. Občas na něho pohlédla. Viděl se jejíma očima: mladý sympatický svalovec s hezkým obličejem v černé lehké bundě, v černých kapsáčích. Čechrala si dlouhé rovné vlasy. V jeho přítomnosti dívky a ženy tohle dělaly vždycky. Vnímal její kradmé pohledy; cítil vůni jejího parfému, možná dezodorantu. V Bořitově se na něho obrátila… Jízdenku měl vystavenou do Lomnice, ale když ta nejzajímavější osoba vstala a zamířila k výstupním dveřím, zvedl se také. Vysoká slečna se ho zrovna na něco ptala. „Promiňte, dovolíte,“ přerušil ji. Uhnula dlouhýma nohama. „Děkuji, nashledanou,“ dodal.
Vystoupil na černohorském náměstí.
A pak seděl pod stříškou a čekal s ostatními na autobus do Králova Pole. A když přijel tak nenastoupil. Protože ta holka v šedých kalhotách, v růžové mikině (na prsou se vyjímá jen o něco tmavší kresba mušlí, žádný nápis), která obouvá černé sportovní boty s červenou podrážkou a na kolenou drží žlutý batůžek s reflexním medvídkem, taky do žádného autobusu nenastupuje.
Když vstala, už si byl jistý, kam půjde.
Nemýlil se: zamířila k lesu.
Od té doby, co vysadil ty jedy (ti zmrdi jim říkali léky) byl silný a mocný: ovládal sebe a nejen sebe – i všechny ve svém okolí. Takže i tu holku, která teď dělá jen to, co chce on.
Jmenoval se Křovina, ale ve vězeních a v detenčních ústavech mu nikdo neřekl jinak než Křovinář. Podle toho hada – nejnebezpečnějšího.
Dnes se chystal uštknout.
IV
Tomáš Krupa (Tom) byl řidičem z povolání. Byl. Teď je nemocný. Dnes ráno si na internetu přečetl, co znamená ten paliativní zákrok, který mu ve Fakultní nemocnici doporučili.
Konec jednoho života, jednoho úplně bezvýznamnýho.
Panebože, jenom nebýt někomu kdovíjak dlouho na obtíž.
Za dopoledne stihl: Odmítnout operaci. Obléknout si uniformu autobusáka z roku osmdesát. Koupit v Brně za devatenáct tisíc malý, starý autobus.
Protože:
Bude vozit děti Krátkých, Eliášů, Novotných a Skoupých a taky malého Hovorku po okrese. Zadarmo. Dokud neumře. Ty děcka na něho pak budou vzpomínat. Budou vzpomínat na autobusáka, jako on vzpomíná na pošťáka Magdu v šedé uniformě s brigadýrkou, se kterým si tykal (jako s jediným cizím dospělým).
Se všema si budu tykat.
K večeru dorazil s autobusem domů, do Rájce, zaparkoval před plotem svého domku. Když vystupoval, zaslechl člověka v maskovacím, který se ptal lidí, kdy a odkud pojede autobus do Černé Hory. Oblečený jako autobusák byl, a tak odpověděl: „Odsud a zrovna teď.“
Autobus Avia Ikarus 553.04 (pět řad sedadel pro cestující a dvě vepředu: jedno z nich pro řidiče) s jediným pasažérem vyrazil směrem na Černou Horu.
„Dá se zajet až do lesa?“
Tom kývl. Po chvíli se zeptal. „Co seš zač?“
„Lovec,“ řekl lovec.
Za pětadvacet minut nato, při sjíždění z kopce v lesním terénu, se autobus zničehonic stane neovladatelným, sjede do příkopu, s úděsným skřípěním ulehne na bok.
V
Křovinář nespouštěl oči z reflexního medvídka.
Kráčela se sklopenou hlavou štěrkovou cestou, aniž se ohlédla.
Smrkový les vpravo a vlevo se ponořil do tmy. Situace úplně stejná jako v jeho fantaziích. Lepší! Nebe bylo nečekaně jasné: právě vycházel měsíc v úplňku. Sáhl do kapsy na stehně. Ve světle měsíce se zablýskne čepel řeznického vyřezávacího nože.
Jakýsi zvuk upoutal Křovinářovu pozornost. Motor, napadlo ho. A vtom zesilující se vrčení nahradil hlomoz následovaný ohlušujícím skřípěním a sérií ran.
Křovinář se skryl v lese. Naslouchal. Dočkal se chřupání štěrku pod nohama. Později spatří přicházet dva muže. Dědek, pomyslí si o jednom z nich.
A ten druhý?
Ten ho vyděsí.
VI
Lovec navázal na své vyprávění před nehodou: „Podle pověsti myslivcova kulka zabila posledního z rodu Łaskiů. Jenže já něco objevil. Regině se narodila holčička. Šest měsíců po svatbě s jakýmsi ledkařem, zhruba osm po smrti rytíře Zikmunda.“
Za dne, mimo tenhle hluboký les, by se Tom možná zasmál. Za úplňku, v noci jako je tato, se zeptal: „Ty bys chtěl takovou trofej? Vlkodlaka?“
Lovec zamyšleně kývl. Neměl domov, z jehož stěn by trčelo paroží. Většina trofejí by měla lidskou podobu.
I dětskou. Tohle se vysvětluje těžko, ale TEHDY A TAM…
Cesta posypaná štěrkem zahýbala doleva. Prošli zátočinou. Spatřili Martu Lukešovou – nikoho dalšího.
Ticho.
Zanaříkalo nějaké zvíře.
Někdo měl smůlu, pomyslel si lovec. Za léta se v něm vyostřil instinkt pro nebezpečí. A teď si vyžadoval jeho pozornost. Věděl, že světlo úplňku za bezmračné noci má intenzitu dvě desetiny luxu. Chtěl vidět lépe. Nasadil náhlavní noktovizor, přístroj pro noční vidění zesilující zbytkové světlo. Byl jediným tvorem široko daleko, pro něhož měl svět podobu zeleno-černého jasného dne. Zaujalo ho něco vlevo od něj: spíš než pohyb zpozoroval jakousi změnu ve vzoru zeleno-černých skvrn. Vítr se utišil, listy se nehýbaly. Pravou rukou vytáhl z batohu samopal Škorpion, současně se přesunul za kmen borovice na okraji cesty. Zbraň držel v poloze ponosu, pohledem pokrýval celý prostor před sebou. Chystal se ulehnout do jehličí na délku hlavně od stromu, a vtom se přihodilo něco nesmírně překvapivého: za ním se ozvalo hlasité, nezvyklé klapnutí. Otočil se – náraz do kolen mu vyrazil samopal z rukou. Zeleno-černý svět nadskočil, aby se v příštím zlomku sekundy rozmázl do rozestřených pruhů. Unášelo ho něco velikého, nesmírně rychlého. Dopadl do bahna na kraji rozmáčené cesty – loutka s hadrovýma nohama, které se mohou (od kyčlí dolů) vyvracet na jakoukoliv stranu a jakkoliv ohýbat.
Smrt se vrátila, neúprosně, neuvěřitelně rychle. Rozdrtila mu hrdlo, prorazila hrudní koš. Viděl ji – měl přece noktovizor – a byla strašná. Umíral a neozval se žádný sten, natožpak jekot, jen tiché bublání, jak z něho unikala krev.
Smrt mlčela.
VII
Dvě věci dopadly na cestu. Po štěrku se rozeběhla neforemná koule připomínající travnatý drn…
A Křovinář už zase cítil příliv síly, libida. Nějaké veliké zvíře – jelen (?), kanec (?) – dostalo toho, kdo ho děsil. Sevřel rukojeť nože ještě pevněji, vystoupil zpoza stromu a vyřítil se k dívce. Ohlédla se – rozeběhla.
V těch nejkrásnějších snech to probíhalo stejně. Až ji dostihne…
Spoutat. Kalhotky jako roubík – a pak řezat a zaškrcovadly držet při životě co nejdýl.
Zrychlil: nemohl se dočkat okamžiku, kdy jí ruka vyletí k ústům; oči se rozšíří hrůzou.
Jejich boty vydávaly na štěrku cesty charakteristický zvuk. Když podobný uslyšel za sebou, vzpomněl si na dědka. Kdo jiný mohl běžet za ním. Ale tak rychle? Pootočil hlavu, aby periferním viděním zachytil… Úděsem se pomočil, a nevěděl o tom. Ohlušilo ho kostěné klapnutí; prudký úder ho odmrštil mezi stromy.
Ležel na zádech… Neměl ruku! Z krátkého pahýlu pod ramenem stříkala krev! V měsíčním světle se zdála černá. A byly jí spousty.
VIII
Toma k Martě dovedlo její volání, takže teď kráčeli spolu.
„Bachyně, co vodí mladé,“ řekl jí, kromě jiného. A taky: „Tady znám každý kámen.“ Lži. Ale připadala mu klidnější.
Na chvíli si odpočinuli u malé skalky při cestě… A Marta usnula.
Tom si sedl vedle ní. Střihal očima doprava, doleva, za sebe. V ruce třímal lovcův samopal.
Něco velikého zabíjí v černohorském lese a já udělám všechno, abych tuhle holku zachránil.
Zhebnout při tom, to by byl ten nejkrásnější konec.
V průběhu vlastního hecování usnul.
Probudila ho Marta.
Cítil se odpočatý, silný. Vstal, závěsný řemen zbraně si přehodil přes rameno.
Co když se doktoři pletou?
(Takže v tomhle lese nezasvitla jenom luna v úplňku.)
Terén před nimi se zvedal. K tmavým kmenům pokácených a ořezaných stromů vyrazili současně, a přece byla rychlejší. Odrazila se nohama od země, opřela se dlaněmi o kmen; její úzký zadek v šedých kalhotách se zvedl…
KLAP!
Obrovská temná hromada, o které celou dobu věděl, a kterou považoval za pařez, nebo za mraveniště, se zdvihla a vyřítila na ně.
Po jediném pohledu na to, co se k němu blíží, vykřikl: „Vlkodlak!“ a: „Uteč!“ Jeho dlaně narazily do červených podrážek tenisek a jako odrazový můstek katapultovaly Martu až na kmen na vrcholu pyramidy. Bleskurychle uchopil samonabíjecí Škorpion, pozdvihl hlaveň – a odhodil ho náklaďák. Alespoň tak mu to připadalo. S heknutím přišel o všechen vzduch v plících; byl unášen podél kmene; oslepující bolest explodovala ve stehně, které drtil jakýsi svěrák; vrazil do padlé koruny plné větví a listí; zachytil se v té změti; něco s ním nemilosrdně prudce smýklo. Další cuknutí mu stáhlo kůži z krku, protože uvízl v rozsoše větví.
Uvízl; jenomže cosi silného ho chtělo mít tam dole v blátivém marastu. Okamžitě.
IX
Hluk pod Martou a vpravo od ní trval sekundy. Následovalo vzdalující se šustění listí. Když se odhodlala vyhlédnout z úkrytu, zastavilo se jí srdce: v bahnité kaluži pod stromy se válely pohozené Tomovy polobotky.
To ten náraz. Strašlivý náraz.
Pohlédla doprava – a srdce se jí rozeběhlo, protože Tom se na ni díval.
Zastavilo: nedíval se. Jeho hlava vězela v rozsoše větví, otočená k ní tváří, a pod ní… jen prázdno a strakatý, měsíční stín.
Otáčela hlavou zpět jako pokažený strojek – s cukáním.
Aby nemyslela na to, co je vystaveno ve větvoví, soustředila se na nebe, na houstnoucí mraky.
A vtom se úplně nečekaně spustil liják. Blesk stíhal blesk; hromy duněly a ohlušovaly; lijavec ji pokrýval souvislou blánou vody, která studila, strašlivě studila, nedovolovala otevřít ústa, dýchat. Navíc blesky nesjížděly z oblohy, prostě se naráz rozsvítily na nebi a vyhlížely jako detaily tepenné soustavy.
Musí pryč z lesa, nebo ji blesk zabije.
Při sestupu z pyramidy kmenů uklouzla. Udeřila se do zátylku. Skončila v mokrém blátě. Zpola omráčená otevřela oči a v oslepujícím záblesku namodrale bílého světa zahlédla lesklé Tomovy oči. Zíraly přímo na ni. A neviděla jenom je: také rozšklebená ústa plná zakrvácených zubů. Tomův obličej svítil mezi šikmými skleněnými trubičkami deště jako lampion.
Blesk a hrom, téměř současně.
Se zavřenýma očima se překulila na bok. Vstala. Utíkala. Vběhla do koryta vymletého dešti. Stoupala jím. S každým krokem se jeho stěny přibližovaly víc a víc, byly stále vyšší a strmější.
Blesk a hrom.
Někdo, něco stojí před ní. Vidí jen tmavou siluetu. Pohyb: v černi se rozsvítí lampion obličeje, avšak z tohohle září živé, zlé oči.
Blesk a hrom.
Světlo se odrazí od ocele nože.
Marta se otočí, utíká… Naproti ní běží tím úzkým vádím obrovská šelma a cení sněhobílé tesáky; chuchvalce mlhy mizí v jejích nozdrách a zase je opouštějí v kašlavých, chraplavých výdeších. Utíkající Marta se teď nachází mezi nožem v napřažené ruce a šelmou. Nemá čas myslet ve slovech: odrazí se nohama, až to cákne, potom dlaněmi od tuhého srstnatého hřbetu, roznoží, jak může nejvíc…
X
Křovináři se opět potvrdilo, že je hybatel. Pahýl ruky si stáhl zaškrcovadlem, našel nůž, odpotácel se hloub do lesa. Objevil nádhernou past – cestičku vymletou dešti, sevřenou strmými svahy. Čekal. A past sklapla. Slyšel holku, jak se blíží. Stál k ní zády, a až když byla těsně za ním, otočil se – prudce, aby vykřikla co nejzoufaleji, co nejvyděšeněji. Neudělala to, utíkala, takže musel za ní. A najednou se místo na poskakující žlutý batůžek s medvídkem díval do příšerné tlamy.
Zaječel – zoufale, vyděšeně, hlasitě jako nikdy v životě.
Křik utnulo ohlušující kostěné: KLAP!
Nohy v černých kapsáčích ještě chvíli stály na dně strouhy rychle se plnící vodou.
Nebylo nikoho, kdo by tu ránu – odhryznutý trup korunovaný vlajícími chapadly střev – zaškrtil.
XI
Přicházející den odfoukal mraky z perleťového nebe.
Marta běžela a voda pod jejíma nohama nejprve zhnědla, pak zrudla. Těsně za ní se ozvalo zlověstné klapnutí čelistí.
Když se otočila, zírala na nestvůrně obrovitou šelmu.
Hnědá srst slepená krví se zaleskla v prvním záblesku svítání – a v příští chvíli před ní stála její maminka.
„Byl hodný,“ řekla malá Marta a myslela na Toma.
„Hodný. Nepřísluší nám to zkoumat. Jde přece o prokletí. Nezasahuje jenom nás, ale každého, kdo vstoupí po setmění za květnové úplňkové noci do černohorského lesa. Je to tak zařízené: pro někoho trest, pro jiného vykoupení. Přijmeš to za své, až dospěješ. Brzy. Pak budeme lovit jinak – jako jedno tělo… Teď už tu kozu přeskočíš, co?“
Marta kývla a usmála se – poprvé od včerejšího rána.
„Šňůru máš?“
„Mhm. Nač vlastně?“
„Dneska nás čeká velké prádlo – a provaz na balkóně už je úplně zteřelý. Pojď k autu, převlečeme se do suchého.“
„Vlkodlak. Mami, představ si: on si myslel, že seš vlkodlak.“
„Nikdy se nemůžeš proměnit ve zvíře, které tu nežije. Vlky na Moravě vybili Švédi už za třicetileté války. Nejkrvelačnější šelmou černohorského lesa je kuna lesní…“
„… vědecky martes martes,“ řekly současně Marta a Marta Lukešovy.
