Lenka Winzigová: Hlásal o tom jinak

Povídka, která se umístila na 13. místě v sedmém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

            Utíkal, co mu nohy stačily. Pokud skutečně existovala vyšší moc, jak o ní hlásal v nedělní škole, teď byla přesně ta chvíle, aby rozevřela svou náruč a on mohl vběhnout do jejího hřejivého bezpečí. Seběhl z hlavní ulice za roh, ale žádný spasitel tam na něj nečekal. Plíce mu hořely, ale nemohl se zastavit, aby do nich vehnal čerstvý vzduch. Ne, jeho pronásledovatelé mu již téměř dýchali na záda. Bolel ho každý sval v těle, ba dokonce si byl zřetelně vědom i svých kostí, které jej dřely do natažené kůže při sebemenším pohybu. Na podobné závody byl prostě už moc starý.

            Teď a nebo nikdy, řekl si v duchu a neobratnou otočkou padl do jednoho z opuštěných krámků přesně v okamžik, kdy se dostal za roh jediného domu s nachovou střechou v tomto šedivém městě. Dřevěné lítačky se několikrát zhouply sem a tam, než se o sebe zase zastavily. Neměl čas studovat starou podlahu, na které se usadila vrstva šedého prachu. Vydrápal se na nohy a vrávoravým krokem mířil do zadní místnosti. Po pádu měl dost potlučená kolena a jeho věk jen napomohl tomu, aby bylo zranění ještě horší. S velkou námahou odsunul vyražené dveře zadní místnosti a vtěsnal se do ní v naději, že ho ztratili. Doufal, že bude ušetřen hrůzám, které si pro něj připravili.

            Slyšel zvenčí jejich hlasy. Jak se dohadují. Smějí se. Udávají směry. Utichají u zápraží jeho malé skrýše.

            „Osudu neutečete ani Vy, otče,“ řekl hrubý hlas.

            Muž, stočený do klubíčka na druhé straně místnosti, pevně tiskl čelo ke kolenům. Nechtěl se té zrůdě podívat do prázdných jamek. Tohle celé byla noční můra, ze které se musí dřív nebo později probudit. Bude sice zalitý potem od hlavy až k patám, ale alespoň bude v pořádku ve své posteli. Jenže to sladké probouzení se ze sna stále nepřicházelo.

            „V jednoho Boha věřit budeš,“ křikl hlas, který zasáhl hromádku neštěstí v rohu jako kulový blesk.

            Muž odlepil tvář od uslzených kolen. Seděl uvnitř démonického kruhu s hvězdou, obráceným pentagramem, v jejichž růžcích byly vyskládány žhnoucí svíčky. Podíval se na své dlaně, které byly celé zakrvácené.

            „Já nechtěl!“ rozkřičel se muž, jehož hlas jej začal zrazovat.

            „Není na to trochu pozdě?“

            Zrůda, jež stála přímo před ním, jen skryta pod rouškou tmy, nyní vykročila do záře svíček. Muž chtěl instinktivně ucouvnout. Odvrátit se. Jen aby nemusel čelit hrůze, kterou jeho krev přivolala na tento svět. Nemohl se však pohnout. To co dřív bývala pevná půda pod jeho nohama, byla nyní oválná rakev plná převalujících se červů, do níž byl až po pás ponořen. Cítil jak se mu srdce divoce rozbušilo, ale ne strachem, spíše vzrušením.

            „Jaké je tvé přání, posle slova Božího?“

            „Chtěl bych ti sloužit,“ vysoukal ze sebe pomalu.

            Chtěl zařvat, aby ho ta příšera nechala být, ale nemohl. Ačkoli slova vyšla v barvě jeho hlasu, přímo z jeho úst, neříkal je on. Ne teď, ne v této situaci. Nedokázal zastavit jejich únik, a proto musel čelit hrůznému přízraku, který se k němu sklonil a odhalil svůj zjev víc, než by kdy plápolající plamínky svíček kdy byly schopny. Svou tvář, která byla na několika místech sešita rychlými stehy, které se rozlézaly a dovolovaly tak kůži, aby se oddálila od své krvavé družky naproti. Pod záhyby nesourodé pokožky se skrývalo jedno jediné oko, jehož panenka se divoce zmítala s každým sebemenším pohybem hlavy jejího vlastníka. Nebylo pochyb o tom, že ani tento orgán, ostatně jako celý obličej, který byl jen špatně sešitou kůží, není upevněn jediným svalem. Vytvářela tak dojem, že má přes hlavu nataženou jen jakousi ponožku z kůže, která pomalu stékala k bradě, kde skládala jeden záhyb přes druhý.

            „Budeš mě zvát svým Bohem?“ zeptala se stvůra.

            Ne, dobrotivý bože, ne, křičel muž, ale z masitých rtů mu vyklouzlo jen tiché: „Ano, samozřejmě.“

 

            Realita jím udeřila stejně silně, jako ho předtím odmrštila do stavu, ve kterém nemohl sám sobě odporovat. Ruka mu z temena hlavy, kterou stále tiskl ke kolenům, padla do prachu, jenž se kolem ní zavířil a zase usedl na zem o kus dál.

            „Vzpomínáš si?“ ozval se hrubý hlas. Vůbec to nebyl ten stejný ryk, který vydávala příšera v té zvrácené iluzi.

            Muž se odvážil jen na malé pokývnutí hlavy, a to tak, aby se nemusel ani na vteřinu podívat jinam než na své zablácené kalhoty, ve kterých proběhl snad celé tohle zpropadené město.

            „Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.“

            Odtud vítr vane, pomyslel si muž, cituje desatero přikázání a vyzdvihuje body, ve kterých jsem zhřešil.

            „To je už tak dávno-“

            „-tohle se přeci stírá s dalším přikázáním, otče. Nezabiješ!“

 

            Náhlá vlna nevolnosti projela celým mužovým tělem. Ze své zkroucené pozice přepadl na kolena a začal zvracet. Věděl jakou hru s démonem hraje, a věděl i to, že se pořád nachází na tom špinavém místě, kde se ukryl, jen je ponořen do svých vlastních vzpomínek, kterým jej ta zrůda nutí opakovaně čelit. Všude kolem něj se rozkládal nesnesitelný puch, jako kdyby trávil noc v masně. Ta mrtvolná vůně syrového masa se rozkládala všude kolem něj. Vyzvrátil na chladnou dlažbu celý obsah svého žaludku. Když si hřbetem ruky utíral šťávy, které mu utkvěly v koutcích a na bradě, spatřil mezi střepy rozbité vázy rychle se plazící pramínek rudé tekutiny. Ten se téměř okamžitě smísil s kašovitou břečkou, která z něj před několika okamžiky vyšla. Uhnul tomu pohledu a vydal se po dlouhé krvavé stopě, aby se podíval z čeho se táhne. Otevřel robustní dřevěné dveře a párkrát zavzlykal. Chtěl si druhou rukou otřít čelo, na kterém vyrašil chladný pot, ale zjistil, že v ní třímá kuchyňský nůž. Upustil ho na zem. Vražedná zbraň dopadla s odporným šplouchnutím hned vedle dvou mrtvol, poskládaných jedna přes druhou.

            „Nikdy jste mě neměli nechat,“ pronesl mladičký hlas.

            Chtěl se otočit a podívat se, co za zrůdu mu stojí za zády, ale spatřil jen zrcadlo a v něm svůj vlastní zubožený odraz. Byl to on ve věku, kdy ho netrápila artritida kloubů a vypadávající vlasy. Díval se na svůj odraz skleněnýma očima, kterých se zmocňovaly slzy. Ze tmy za jeho zády, tam někde, kde leželi jeho rodiče, se vynořila kostnatá ruka a zakryla mu zrak.

            „Až budeš připravený,“ špitlo mu cosi do ucha a on se jen mírně pousmál, aby před kostlivcem zakryl svůj žal.

            „Chcete mou duši?“

            „Ta už nám dávno patří.“

            „Pak jsem tedy připravený,“ řekl rozhodně.

            Cizí ruka mu pomalu sklouzla z očí a uvrhla jej opět do kruté reality. Moc dobře si vzpomínal na ty nerozvážné kroky, které jako mladý učinil. Myslel si, že vyznávat zapovězeného syna Nebe bude něco, co přinese do jeho zdrogovaného života konečně řád. Oh, jak strašně se mýlil. Požadavky pekelníků byly horší než si vůbec dokázal představit. Nestačilo jim, aby obětoval svou krev, tělo a duši, musel obětovat i své milované. Rodiče, kteří mu dali všechno, neměli být posledními, ale nedokázal se přimět k tomu, aby v práci pokračoval. Myslel si, že ze spárů Pekla unikl, když se obrátil celým svým srdcem k víře, ale oni jej stejně dostihli.

            Tok myšlenek neunikl pozornosti jeho pronásledovatelů.

            „Víra je pro ty, kdo ještě mají co zachránit,“ vložila se do jeho vzpomínek další osoba s chraplavým hlasem kuřáka.

            „Máme pokračovat?“

            „Jistě najdeme i další.“

            „Ne.“

            „Nesesmilníš.“

            „Ne!“

            „Nepokradeš.“

            „Přestaňte, už dost!“

            Odtrhl pohled od svých kolen. Byl tam. Na tom stejném místě, kam se před nimi pokusil ukrýt. Seděl v nánosu prachu a špíny a civěl do prázdných důlků jednoho z jeho pronásledovatelů. Paralyzovaný tímto zjevem byl neschopný jakéhokoliv pohybu. Zrůda si při pohledu na něj jen mlsně olízla spodní ret rozeklaným jazykem, jako kdyby se připravovala na hostinu, která měla co nevidět započít.

            „Nepromluvíš křivého svědectví,“ zachichotal se netvorův hlas.

            To už bylo na starého muže moc. Odstrčil zrůdu od svého obličeje. Vložil do toho jednoduchého gesta tolik síly, že přepadl na kolena a možná by jeho let pokračoval dál, kdyby se nezapřel dlaněmi o starou prkennou podlahu. Měl jen několik málo okamžiků než se po něm natáhnou další ruce, stejně hladové. I přes bolest, která jím projela, se zvedl na nohy. Překotil vysoký práh a klopýtajíc vyběhl z té prokleté budovy. Cítil, jak ho jejich prázdné pohledy propalují. Byl pro ně jen hračkou, se kterou ještě neskončili. Věděl, že ať se ukryje kamkoliv, oni půjdou za ním, aby mu mohli připomínat, že jeho duše nemůže po všech těch hrozných činech najít odpuštění.

 

            Špičky bot s každým novým krokem odkopávaly větší a větší kamínky, které se kutálely po nerovné cestě, táhnoucí se daleko před ním. Tohle už dávno nebyla vylidněná hlavní ulice, kde by viděl skrz výlohy do precizních podniků, ve kterých se nic nedělo. Tohle místo byla čistá pustina, ponořená v písečných dunách a zahalena něčím, co se výrazně podobalo letní bouři.

            „Dobrotivý bože,“ ucedil skrz zaťaté zuby muž, když si tuto smutnou skutečnost uvědomil. „Není odsud úniku.“

            „Dostáváte rozum, otče?“

            Kněz se pomalu otočil, aby čelil nevyhnutelnému. Hlavu měl svěšenou. Za každou cenu se chtěl vyhnout tomu strašnému zjevu, kterým zrůda oplývala. Nebyl šílený. Věděl, že nemůže přes písek utíkat věčně, aby zmizel démonům z dosahu. Tohle už dávno nebyla dimenze, ve které by mohl jako lidská bytost cokoliv velkého dokázat. Tohle bylo Peklo v celé svojí kráse.

            „Skutečně neexistuje žádná cesta ven?“ zeptal se pro uklidnění svých třesoucích se údů.

            „Existuje,“ přiznal jednooký démon, který přišel sám bez svých bratrů. „Ale pro vás už je příliš pozdě. Zemřete tady.“

            „Představoval jsem si pekelnou sféru jinak,“ ušklíbl se stařec. Jeho víra byla tatam. „Plnou plamenů a kotlů s odsouzenými dušemi.“

            „Nebuďte předčasně zklamaný,“ ohradil se démon. „Váš konec bude stejně krutý jako ty ostatních zatracenců. O nic nepřijdete. Jestli ale chcete utíkat po nekonečných planinách, s radostí si počkám, až padnete vysílením, otče. Nebo to bude vaše příčetnost, co půjde z kola ven jako první?“

            Poslední slova ta bytost vyprskla. Kněz to pocítil na své kůži, neboť mu drobné chuchvalce slin přistály na vrásčitém čele. Stál k té bestii zády. Ještě stále se jí neodvážil podívat do té ustupující tváře aniž by nezvažoval jiné možnosti. Přesto mu vnitřní hlas našeptával, že on už jiné nemá. Prohrál svou hru s osudem. Vždyť si do nedávného okamžiku myslel, že před svými dráby prchá skrz potemnělými ulicemi města. A teď se mu jeho černá polobotka bořila až po kotník do rudého písku. Je to skutečně konec, který si pro něj přišel v podobě démona, kterého vídával v odrazech a zrcadlech, kdykoliv se do nějakého podíval.

            Snad to byl jeho lidský instinkt, vrozený pud, který mu zakázal vydat svůj život bez posledního boje. Naprosto přebil ten otravný hlas v jeho hlavě, který oznamoval umíráčka. Měl bych zemřít jako někdo, kdo s těmi hrůzami bojoval do posledního dechu, napadlo jej.

           

            Byl to jeho poslední pokus o záchranu vlastního stařičkého těla. Je to jako boj s větrnými mlýny, problesklo mu hlavou, když nabíral plnou hrst toho nejjemnějšího písku, na kterém kdy jeho ruce spočinuly. Naprostá ztráta času, protože rozsudek již dávno někdo vynesl.

            „To není zklamání, milý démone,“ řekl potichu. „To je překvapení.“

            Vše se muselo stát rychle. Jeho hod, zásah zdravého oka té stvůry a následné odmrštění vlastní váhy, při kterém si způsobil další pohmožděniny. Neměl čas je všechny spočítat. Zapřel se rukama, aby se mohl dostat na kolena. Přenesl na ně váhu svého tělo, aby mohl zvednout trup s hlavou a pažemi. Do jeho vstávání vřeštil démon, který se jednoduše rozhodl pro vytažení oka z jamky. Jeho plápolající tvář nedisponovala víčky a slzné kanálky dávno žádné slzy neprodukovaly. Neměl jinou možnost, jak se jemných zrnek, které se zabodávaly do sklivce jako jehly, zbavit. Zabořil do něj dva své kostnaté prsty a trhl.

            „Konec těch her!“ ječel za prchajícím duchovním. Z jamky, kde ještě před malým okamžikem bylo oko, vytékal silný proud temně rudé tekutiny.

            Stvůra pozvedla své paže vysoko nad hlavu. Z prstů jí ještě stále kapala krev z toho, jak byla nucena zmrzačit sebe samu. Mezi drápy se jí začal hromadit hustý černý dým. Netrvalo dlouho a objevil se nepřirozeně rudý plamen, který zahnal kouř vysoko do oblak. Jiskry, které z plamene odlétávaly, se sykotem stovky hadů dopadaly do písku, kde v něm zanechávaly skleněné slzy.

 

            Kněz se od chvíle, kdy se znovu postavil na nohy neohlédl. Stačil mu šílený řev a výhrůžky, které se k němu nesly vířícím se vzduchem. Měl co dělat, aby se nebořil do písku a aby dokázal překonat každou novou překážku na cestě. Že se na něj řítí něco strašného věděl i bez kradmých pohledů přes rameno. Kupředu ho však hnala touha zemřít jinak než rukou toho monstra. Jeho duše už tu stejně někde bloudila. To věděl už v okamžik, kdy se jim tehdy podvolil. Nemohl jí pomoci. Mohl se však pokusit zachránit svou tělesnou schránku před hrozivým mučením, které bude tisíckrát horší než ztráta další duše.

 

            Plamen chvíli tančil mezi kostnatými prsty. Přeskakoval z ruky na ruku, nabýval na síle a velikosti než byl svým vyvolávačem odhozen na zem. Byla to téměř okamžitá reakce, která vyčarovala na odlepeném obličeji úšklebek. Plamen byl po dopadu na písečný závoj okamžitě pohlcen, načež na jeho místě vyrostl obrovský skleněný květ. Dorůstal a lámal se podle toho, jak zázračný plamen pod pískem putoval od jeho stonku dál. K prchajícímu muži se jako vražedná lavina blížila celá kopa nově vyrašených skleněných úlomků, každý ostrý jako břitva. Démon se svému triku náramně těšil. Jeho kostnaté nohy, které už dávno ztratily svalovinu, kráčely po střepech s takovou lehkostí, která byla osobitá jen samotné Smrti. Občas se mu střep zasekl do paty, přičemž v ní zanechal patrnou rýhu, ale to jej nemohlo zpomalit v postupu.

            Začalo to levým chodidlem, skrz které projel skleněný střep. Nejprve se zarazil jen do poloviny, později, jak rostl, jím projel celý. Pak následovalo druhé chodidlo, lýtko, stehna, pánev, trup, obě paže. Trvalo dlouho než sklo přestalo prorůstat skrz mužovo bezvládné tělo. Pramínky krve pomalu stékaly po větších kusech cizorodého předmětu a dopadaly do písku. V jiných místech, hlavně v oblasti stehna, kde se muž s nohou snažil manipulovat, krev divoce stříkala.

            Zemřu na vykrvácení, pomyslel si a usmál se. Bude ušetřen osudu, který by jej jinak stihl.

            „Nezemřete,“ ujistil ho přibližující se hlas.

            Muž pomalu otevřel oči, které zatěžkávala víčka, v této situaci neobvykle těžká.

            „Tady se na drobné škrábnutí neumírá,“ informoval ho démonův hlas.

            „Tohle jsou smrtelná zranění.“

            „Ano, to jsou. Ale ne pro Vás. Ne teď.“

            Prstem přejel po krvácejících ranách, které se začaly zacelovat. Tkáň jakoby nebrala zřetel na sklo proražené skrz naskrz. Stále se snažila zacelit to, co bylo poškozené. A tentokrát to nebyl démon, kdo vydával strašný řev a v neutichajícím jekotu prosil o milost.

Hororová tvorba


Přidat komentář





Související články
Vladimír Zábrodský: Bestie - jedna, dvě
Shaiva Lepra: Manželská krize
Petr Šulc: Klec
Irma Bolkvadze: Experiment
Lucius Pelner: Zuby
Vít Martin Matějka: Onkostar
Lenka Raclavská: Bílá orchidej
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia
Jana Chlupová: V odstínech smrti
Michaela Cvejnová: Boj o přežití aneb nemilosrdný Halloween
Eliška Kohlíčková: Pod tlakem
Gabriela Navrátilová: Hra o život
Ondřej Kocáb: Biohazard
Laura Pokorná: Hra
Petr Miňovský: Na správném místě v nesprávný čas
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss