Něco mi chrastí pod nohama. Co to je? Škrtnu sirkou a zastaví se mi srdce. Neměla jsem to dělat. Kde to jsem? Proč jsem v noci někam chodila?
***
Se skautem jsme se vydali na menší vandr. Je jen na jeden den přes noc, koná se dne 31. 10. V Nové Vsi, která se nachází poblíž Týniště nad Orlicí. S mým přítelem jsme v Nové Vsi už od rána, Pavel závodí na mopedech a já mu fandím. S ostatními máme sraz v jedné hospůdce, která je zrekonstruována z ranče, který tam dřív býval. Hospůdku hned u brány ,,hlídají“ dvě bachyně se svými selaty. Jsou roztomilá, obzvlášť když běhají za maminkami, aby dostali napít.
Každý si tam dáme pivo a žvaníme. Dvě holky od nás se dokonce odhodlají jít zeptat číšnice, jestli by si mohli pochovat selata, aniž by je napadlo, že je k nim maminka nepustí. Číšnice jim to naštěstí vysvětlila.
Jakmile dopijeme, zvedneme se a vyrážíme na cestu. Už je sedm hodin večer, musíme pohnout, abychom k našemu cíli – rybníku Šanovci – došli ještě dnes, pokud možno za světla.
Skoro celou cestu jdeme lesem, a abychom zahnali nudu, která nás doprovází za chůze, polemizujeme nad názvy stromů, které nás obklopují. Nakonec zjistíme, že v poznávačce přírody moc zdatní nejsme. Pro skauty ostuda jak hrom. Naneštěstí nám asi po půl hodině začne pršet. Sice v lese skrz stromy spadne míň kapek, ale i tak to je nepříjemné.
Bohužel jsme k rybníku nestihli dojít za světla. Celkově jdeme už asi dvě hodiny, sice asi tři čtvrtě hodiny z toho bloudíme, protože už bychom měli být na místě, ale je nám to jedno, všichni se těšíme, až si budeme moct někam lehnout a odpočinout si po náročné trase.
Už je asi jedenáct hodin v noci. Jsem totálně otrávená a naštvaná sama na sebe, s čím jsem to zase souhlasila, pár příšerných pochodů jsem už zažila.
Něco mi chrastí pod nohama. Co to je? Baterku jsem si samozřejmě zapomněla doma. Škrtnu sirkou, kterou jsem vyhrabal v boční kapse na krosně, a zastaví se mi srdce. Neměla jsem to dělat. Kde to jsem? Proč jsem v noci někam chodila?
Vyplašeně vyjeknu, Pod nohama mám lidské kosti! Tam, kam dolétne světlo od sirky, všude samé kosti! Kdo tu žije? Kdo mohl udělat něco takového? Cestu v lese z lidských kostí? To je snad zlý sen! Napadne mě jen vrah, psychopat, nebo nějaký kanibal. Začnu ječet. Ostatní si kostí ještě nevšimli, ale jakmile uvidí můj bledý obličej, porozhlédnou se a pochopí.
Panikaříme. Rychle utíkáme pryč. Je nám jedno kam, hlavně někam do bezpečí. Utíkáme skrz hluboký les, cestou necestou. Připadá nám, že za námi slyšíme funění, někoho nebo něčeho. Radši se neohlédnu. Mám na mysli jen útěk, a abych neztratila Pavla.
Doběhneme k nějakému rybníku. Ukáže se, že to je Šanovec. Z předchozího zážitku jsme pořádně vyklepaní. Zkontrolujeme všechny cesty, jestli nejsou něčím podezřelé. Když vypadá vše v pořádku, jdeme najít stříšku, pod kterou chceme přespat, aby na nás nepršelo.
Jakmile ji najdeme, opět v nás hrkne. Vedle ní je rozdělané ohniště! Oheň plápolá, jako by do něj zrovna někdo přiložil! Prozkoumáme okolí. Nikde nikdo. Nejspíše tu byli nějací trampové a neměli čím uhasit oheň.
Konečně po dlouhé době shodíme krosny ze zad. Zatímco si ostatní začínají vyndávat jídlo a občerstvovat se, já si běžím za nějaký strom odskočit. Ještě stále jsem vylekaná z předchozího zážitku.
Můj strach se ukáže oprávněný. Když se vracím k ohništi, neslyším žádné hlasy. Přitom když jsem odcházela, tak všichni vtipkovali, aby prořídla atmosféra.
Se zastaveným srdcem se plížím zpátky k ohništi. Vykouknu zpoza stromu. Zády ke mně je otočená osoba. Není to nikdo z nás. Kůži na rukou a krku má mrtvolně bílou. Něco tam dělá. Trochu se posunu směrem doleva a děsem mi nejspíše zbělají vlasy.
V rukou drží Pavla, neznámý člověk je cely od jeho krve, a vypadá to, že ho požírá! Ostatní mrtvolně leží okolo ohniště. Vyjeknu. Uslyší to. Bleskově se otočí směrem ke mně. Vidím jeho chladné, nic neříkající oči. Zahodí Pavlovo bezvládné tělo. Je po nás.
