… a když krysařovi nezaplatili slíbenou odměnu, celé město nalákal tóny své píšťaly k vysokému srázu a nechal je spadnout do propasti…
Takhle to prý nějak tenkrát bylo, dle saské, staroněmecké pověsti. Údajně má reálný základ. Prý někdy kolem roku 1284 přišel krysař do města Hameln, aby ho zbavil krys. Ale skutečně to tak bylo?
Toto je příběh o rozdílu mezi dvěma živočišnými druhy. Krysa je vcelku odporné zvíře, a tak je často námětem hororových povídek. Ale ve skutečnosti je to docela malý hlodavec. Ale potkan? To je něco jiného. Potkan je až třikrát větší a rychlejší. Potkan je hovado…
r.š.
Praha je krásné romantické město. Ale jen pár lidí ví, jak to vypadá pod povrchem. Tam je spletitá změť kanálů a podzemních chodeb. A právě tam chodil jeden pražský bezdomovec, Jan Chadima.
Ven nevylejzal. Neměl rád denní světlo. A také neměl rád lidi. Možná kdysi měl nějaké city vůči ostatním, ale posledních 15 let choval vůči lidem jen nenávist. Obviňoval je za to, jak skončil. Chtěl byt bohatý, tvrdě makal, ale dopadl takhle. Jeho mysl se začala kalit pozvolným bláznovstvím. Nenáviděl lidi a i proto začal mít rád zvířata. V kanále jich žilo hodně, ale nejraději měl potkany. Házel jim zbytky a ty potvůrky se rychle ochočovaly. Nikdy ho žádný nekousl a on si s nimi rád povídal. Mluvil na ně klidným pomalým hlasem a oni ho zvědavě pozorovali.
Poslední dobou ale i těchto jeho kamarádů ubývalo. Na trhu byly nové vysoce účinné jedy na hlodavce, a potkani, přes všechnu svou mazanost, padali po stovkách. Jednoho myšáka měl obzvlášť rád. Byl to starý velký potkan, skoro vypelichaný, s několika žlutýma zubama a okousanýma ušima. Taky měl obrovský varlata. Musel za svůj život dát vznik mnoha populacím. Ten u něj seděl nejvíc a zdálo se mu, že si ho myšák oblíbil. Jednoho dne, zmizel i on. Rozmrzelý Chadima procházel kanály a všude viděl ty moderní nástrahy. A také stovky a stovky mrtvých potkanů. Kanály začaly zapáchat jejich mrtvými těly. Ve vzteku nástrahy ničil, ale tušil, že jeho boj je marný. A tak začal granulky sbírat. Brzy měl plnou tašku barevných jedovatých granulek.
Jeho zuřivost vůči lidem každým dnem rostla. V jeho chorém mozku se objevila myšlenka.
Karel Kowalewski se chystal do práce. Měl dobrou náladu. Nejdřív tu práci vzal z nouze, ale čím dál víc ho to bavilo. Třicet tisíc čistého za tři- čtyři hodiny práce. A k tomu bokem kšefty. Netušil, že dělat deratizátora je tak výnosné. Zase vlezl do kanálu a dával nástrahy, když mu zazvonil mobil. Volal mu jeho kamarád, co měl statek a měl problém s hlodavci. „Co když tu myš sežere tvoje kočka, se ptáš? Promiň, jsem dole a je tu špatný signál. No, nic se jí nestane. Ten jed působí v těle krátce. Jen asi tři minuty. Pak se začne rozpadat a ztrácí účinek. Tak se nemusíš obávat druhotné otravy. Probereme to dnes u piva a rovnou ti granule donesu. Teď musím líčit. Zatím zdar.“
Netušil, že si to celé vyslechl jeden skoro nepříčetný bezdomovec, a netušil, jaké to pro něj bude mít osudné následky.
Pak přišlo léto a do kanálu začaly nalétávat mouchy. Brzy byly mrtvá tělíčka obalená bílými hladovými larvami. Užívaly si báječné hody. Následně byly všude jejich kukly a za pár dní byly kanálové chodby plné velkých černých much. Lítaly v tak hustých hejnech, že bylo skoro nemožné prolézat chodby.
A Chadima nemohl ani spát. Celou noc ho oblézaly mouchy a někdy na něj odněkud z trubek padaly hromádky tučných mastných smradlavých larev. Když chodil, tak mu pod nohama praskaly jejich naducaná mastná tělíčka.
Každý měsíc také na hlavní křižovatce slézal po žebříku deratizátor a kladl nové nástrahy. Chadima ho pokaždé pozoroval z jednoho hodně tmavého kanálu a brzy si začal uvědomovat, že je to jeho nejhorší nepřítel. Chodil trávit jeho potkany a díky tomu tady byly miliony odporných mastných černých much. Slyšel jejich bzukot neustále a furt po něm lezly. To ho dohánělo ještě k většímu šílenství. Obzvlášť, když mu za krk spadlo několik právě vylíhlých much. Lepily, pomalu se kroutily a ochutnávaly sosákama jeho kůži. To musí přestat! Vzal kus staré zrezlé tyče a pomalu se šoural k místu, kde dnes bude deratizátor klást pasti. Čekal na něj asi hodinu a pak už uslyšel, jak se odsouvá víko kanálu a jak jeho nepřítel stoupá na žebřík.
Chadima poslouchal, jak sestupuje po žebříku a sevřel rezavou tyč pevněji. Muž v bíle kombinéze si v klidu vyndal první papírovou past a pak do ni nasypal bobule. Sehnul se, aby ji položil a v tu chvíli zahlédl před sebou dvě špičky špinavých kožených bot. To bylo poslední, co viděl.
Dostal tak silnou ránu tyčí do hlavy, že mu praskla lebka ve švu a okamžitě ztratil vědomí. Chadimu poháněla síla šílence, která je několikrát větší než síla normálního člověka. Znovu se rozmáchl a udeřil do puklé lebky. Na nohavice mu vycákla krev a kousky šedé hmoty. Pak zavrávoral a pocítil slabost po celém těle. Podíval se na tyč obalenou mozkem a krví a začal zvracet. Upustil jí a po čtyřech mizel pryč od zmrzačeného těla.
Bylo mu zle z té nechutné hrůzy a byl v šoku. V šoku, ze zabití prvního člověka. O několik desítek metrů dál si sedl a opřel se o vlhkou zeď. Všiml si, že ho pozorují dva potkani. Pocítil, že se mu udělalo líp. Ano, začal cítit úlevu a pocit úspěchu a štěstí. Jako když člověk někomu druhému pomůže. Takový podobný to byl pocit. Vždyť on zachránil další potkany před jistou smrtí! Znovu se na ně podíval a najednou se mu zdálo, že se usmívají. Zaostřil oči a uviděl, jak na něj jeden potkan mrkl! A ostatní se na něj vděčně dívali a spokojeně usmívali. Jeho chorá mysl už úplně ztratila kontakt s realitou! Zdálo se mu, že kanál začíná prozařovat teplé zlatavé světlo. Ocitl se v určitém vyšinutém transu a v tu chvíli pochopil, co má dělat. Má nový životní smysl. Chránit svoje potkaní kamarády, protože je jediný na světě, kdo je na jejich straně. On je jejich jediná spása! To co před chvílí udělal je hrdinský skutek! Vždyť on zabil nepřítele! Potkan na něho zase mrknul.
Zvedl se a pomalu se šoural k místu, kde poprvé v životě vraždil. Asi metr od toho místa zahlédl mrtvolu. Teprve teď se jí podíval do tváře. Byl to mladý, možná pohledný muž. Teď však působil děsivě. Oči byly vytřeštěny hrůzou, takže bylo jasné, že v poslední chvíli svého života byl šokován silným strachem. Ústa měl pootevřená, jak asi chtěl instinktivně zařvat. Jazyk a rty byly opuchlé. Zuby měl obarvené zčernalou krví. Na pravé straně tváře mu stekla krev a nechala tam šmouhů. Pod tváři vytvořila kaluž, ve které ležel. A všiml si široké pukliny v lebce. Uvnitř viděl něco jako černý květák. Všiml si, že po bezvládné postavě lezou tři potkani a jak si to ťapkají k rozpůlené hlavě. V zápětí zaslechnul mlaskání. Další dva mu proběhli mezi nohama a rovnou na tvař zabitého. Chvilku čichali a pak se jeden zakousnul do oka, druhý do jazyka a snažil se ho tahat ven. Objevil se třetí a začal mu ukousávat rty. Chadimovi se opět udělalo nevolno, ale hned si nahlas řekl: „Takhle dopadne každý nepřítel života dole.“
Jeho magorný mozek začal splétat jednoduchou teorii o dvou světech. O zlém světě, tam nahoře a dobrém, tady dole. Usmál se opojen svoji novou identitou. Najednou mu vše dávalo smysl. Pozoroval jak si potkani spokojeně pochutnávají na čerstvé stravě a sledoval, jak vylézají další. Brzy jich tu bylo víc jak padesát. Tolik potkanu pohromadě neviděl už asi pul roku.
Cítil, že svět je zas o něco lepší.
Nakonec jich vylezlo asi sedmdesát. Začalo je zajímat mrtvé tělo a zvědavě do něj kousali. Jak si jednou kousli, zahryzli se znova a víc. Jejich žluté zoubky, ostré jako jehličky, tkáně snadno odkusovali. Byl překvapený, jak se tělo rychle zmenšuje. Občas kolem něj prošel potkan, který právě dojedl. Všiml si, jak má ušpiněné chlupy a úplně nacpané tlusté břicho. Když ho potkan míjel, mrkl na něj. Nový světový spasitel mu důstojně pokynul hlavou a cítil se uznávaný.
Došel do své roury, ulehl a pocítil takovou únavu, že okamžitě usnul.
Ráno se probudil už v šest. Aniž by snídal, šel se podívat na to místo. Na tu křižovatku. Tohle byla jeho křižovatka života. Tady pochopil svůj smysl a úděl.
Viděl cáry špinavých hadrů, místy zakrývajíce lidskou kostru. Byla taková růžová. Ohlodaná na kost, ale ještě ne suchá, aby zbělala. Řekl si, že ji odklidí. Chytil ji za ruku, ale kosti mu zůstaly v ruce. Potkani ohlodali i vazivo a nechali jen zbytky. Kosti teď u sebe moc nedrželi. Tak se vrátil pro pytel a zbytky tam naházel. Pytel zanesl daleko do jednoho kanálu a tam ho zaházel odpadky.
Od rána se mu přemýšlelo s lehkostí. Vnímaní jeho mysli bylo teď rozšířeno. Bohužel tím špatným směrem. Pochopil, že už není jen mesiáš, ale také vůdce. A proto nutně musí dojit ke střetu dobra a zla. K válce. Ke sváté a požehnané válce mezi zlým a dobrým světem.
Potkani byli vždycky nepřítel člověka, jenže byli to lidi, kteří se je snažili hubit. Teď je potřeba, aby potkani, pod jeho velením, začali hubit lidi. Svět nahoře musí poznat jak mají ostré zoubky. Musím je připravit, pomyslel si.
V kanálu se dalo najít dost věci. A on teď potřeboval jedno. A také to za chvíli našel. Nedopité víno v pet lahvi. Lidi ze světa nahoře si ničeho neváží. Brzy budou litovat. Vzal lahev, otevřel a nasypal do ní hrst barevných granulek. Důkladně to protřepal a sledoval, jak se krásně rozpustily.
K večeru šel s petkou kanálem vedoucím do parku. Vylezl opatrně ven a sedl si na lavičku. Po několika letech byl na čerstvém vzduchu. Cítil vůně květů a cítil se dobře. Takhle nádherný svět a žijou na něm tak zlý lidi. Ale já svět od té lidské špíny vyčistím.
Brzy šel kolem jeden starší bezdomovec. Hned Chadimu přátelsky zdravil a travič se v duchu zaradoval. Místo odpovědi mu podal petku. Bezďák ji začal dychtivě klopit do sebe. Vypil na jedno napití čtvrtku lahve. Pak si otřel špinavou rukou špinavou pusu a poděkoval. Sedl si vedle Chadimy a zapálil si vajgla. Mluvil něco na svého budoucího vraha, ale ten mlčel. Byl vzrušený a nervózní, kdy už jed zabere. A pak to přišlo a bylo to hned. Prudký jed způsobil okamžité bezvědomí a následně ztrátu života. Šílený spasitel se zašklebil, chytil ho za nohy a táhl do kanálu. Za chvíli ho dotáhl na posvátnou křižovatku.
Potkani se rychle množí. Na druhé mrtvole jich byl už dvojnásobek a tentokrát vyhlodali komplet vše. „Potřebuji další a další a další,“ mumlal si pro sebe.
Podařilo se mu dotáhnout ještě tři bezdomovce, ale pak už do parku přestali chodit. Cítili nějakou hrůzu z toho místa. Jako by za to mohl ten poslední bezdomovec. Měl úplně odlišnou smrt. Scénář lovu byl stejný, jenže když ho dotáhl na křižovatku, kde už čekali chytří potkani, stalo se něco podivného. Muž slabě zasténal. Pak se pohnul a potom začal zvracet. Poté zůstal nehybně ležet. Potkani to pozorovali. Muž se opět pohnul a dokonce se snažil zvednout. Potkani natěšení na hostinu se na Chadimu jakoby nejistě podívali a pak na muže začali skákat. Nebyl to hezký pohled. Nešťastník bohužel vypil hodně vína a stalo se mu to, co kdysi Rasputinovi. Množství vína neutralizovalo jed. Muž nezemřel a možná by i otravu přežil. Ale to mu potkani nedovolili. Měl nepěkný skon.
Někteří domorodci věří, že když snědí protivníkovo tělo, jeho síla přejde do nich. Chadimovi se zdálo, že potkani po ukousání a pozření posledního člověka jsou jiní. Mrkali na něj stále častěji a více a jejich tlamičky se smály. Také byli více sebevědomí.
„Ještě pár těl a vyrazíme do boje!“ Jenže bezdomovci už do parku nechodili.
Naštěstí ho napadla spasná myšlenka. Přes den si tam přece hrálo dost dětí. Usmál se, jak mu vše vychází. Narval si do kapes granuly a těšil se, jak je dětem bude nabízet jako bonbónky. Vyrazil směrem k parku, ale tu zaslechl, že venku prší. Pršelo tři dny a on začínal být nervóznější. Musí krmit své vojáky, kterých už zase byly stovky. Zdálo se mu, že i oni jsou nervóznější. Lezli stále blíž k němu. Dívali se na něj a mrkali takovou rychlostí, že to bylo sotva postřehnutelné. Potřebují mé vedení, potřebují mě a milují mě, říkal si. Pohladil nejbližšího, ale ten ho hned kousnul. Rozčilil se, a začal na něj řvát, ale potkan ho jen vztekle pozoroval a pak dvakrát rychle mrknul. „Já vím no. Už chcete porazit ten špatnej svět. To já chci taky. Tak se nebojte, už brzy.“ A vypravil se zase k parku.
Ten den sluníčko krásně svítilo. Všude byly maminy s dětmi. Vylezl z kanálu a rozhlížel se. Sluneční svit ho oslepoval a tak přivíral oči. Vzduch hezky voněl a ptáci zpívali. Taková hezká idylka. Až na krčící se postavu u křoví, pozorující děti pohledem, který nevěstil nic dobrého. Tu spatřil kousek od sebe malé děcko. Vykročil k němu, ale klučina, sotvaže ho zahlédl, se dal na úprk. Hm, takhle je akorát vyplaším, pomyslel si. Sedl si tedy na lavičku a čekal. Za chvilku šly kolem něj tři děti. „Chcete bonbónky?“ Oslovil je. Děti se na něj nevěřícně podívaly a možná by si i vzaly, ale už na ně volaly jejich mámy. Děti odběhly. Chadima začínal být podrážděný a nervózní. Pak zahlédl kousek od sebe děvčátko. Byla to asi pětiletá holčička, blondýnka se zlatavými kudrnami v bledě modrých šatičkách. „Andílku chceš bonbónky?“ Děvčátko se na něj podívalo a pousmálo se. Vyndal z kapsy barevné granulky. Děvčátko se usmálo ještě víc. „Tak pojď se mnou, támhle kousek a dám ti je. Jsou slaďoučké.“ Děvčátko zaváhalo, ale udělalo první krůček. A mám ji, usmál se. Vedl ji ke kanálu oklikou za keři, tak aby na něj nebylo vidět.
Když ušli asi 50 metru, zaregistroval za sebou nějaký hluk. Otočil se a vidí jak se k nim řítí nějaká ženská se psem. Ještě si všiml, že je těhotná. „Pojď musíme si pospíšit, koukni na ty bonbonky, budou jenom tvoje.“ Žena začala křičet: „Ty šmejde, jdi od mí holčičky! Amálko, Amálko, stůj!!!“ Kanál už byl asi jenom 15 metrů, ale holčička se zastavila a ohlédla na mámu. Věděl, že teď už nepůjde. A už byl tak blízko! Tak ji chytil za ručku a začal táhnout. Už ani nevnímal, co žena křičí, ale zaslechl nějaký zvuk a zdál se mu kousek za jeho zády. Kanál už byl skoro na dosah. Snažil se tam holčičku dovléct, ale tu spatřil, že ho dohání velký pes. Nebyl čas si ho prohlížet, ale viděl tu jeho zuřivost. Byl to stafordširský bulteriér. Věděl, že prohrál.
Pustil holku a zrychlil své pajdání. Vlítnul do kanálu, když už byl pes od něj asi tři metry. A už si to čvachtal kanálem ke křižovatce. Pes na moment zaváhal, ale pak se za ním znovu rozběhl. Po pár metrech ho dohnal a zakousl se mu do lýtka. Chadima zařval bolestí a cítil jak pes trhá jeho sval. Popadl klacek a začal psa mlátit do hlavy. Ale ten stále silně držel. Za malou chvíli začali vybíhat potkani a vrhali se na psa. Slyšel jejich kvíkáni, skřípot zoubku a zakusovaní se do kůže psa. Pes povolil sevření a toho Chadima využil. Zaškubal nohou a uvolnil ji. Namáhavě se zvedl a začal couvat. Nebohý pes začal chňapat po otravných hlodavcích.
Chadima se šíleně rozchechtal. „Vidíš, moje děti, ti mě nedají!!!“ Opřel se o zeď a sledoval jak psa obalili potkani a hryžou do něj. Kousali ho do každého volného místa. Pes bojoval statečně a dost jich zakousl, ale bylo vidět že slábne. Měl tak prokousané tlapky, že se na nich neudržel a padl na zem. Za pár minut bylo po něm. Potkani měli hostinu. Za půl hodiny psa zcela ohlodali.
Zachránili mě, pomyslel si Chadima. Já chráním je a oni mě. „Zvítězíme,“ řekl triumfálním tónem. Potkani se na něj podívali. Několik jich zamrkalo a pokývali hlavičkami. Přicupitali k jeho nohám a znovu na něj zamrkali. A znovu a znovu a rychleji. Pak začali šplhat po jeho kalhotech nahoru. Pár jich vylezlo až k jeho obličeji. Díval se do jejich roztomilých tvářiček. Spiklenecky na něj mrkli a on pochopil, že mu říkají: neboj, my tě ochráníme. „Děti moje, já vím.“ A tu ho jeden potkan hryzl do nosu. A hned druhý do tváře. A znovu a znovu. A začal cítit kousance i v nohavicích, kam už mu potkani také nalezli. Vykřikl bolestí: „To nemůžete, jsem váš otec…“a to bylo poslední, co dokázal říct. Pak už jen řval a snažil se odtrhávat zakousnuté chlupáče. Bolelo to neskutečně. Ostrá štípavá bolest. Pokoušel se ustupovat, ale měl plné nohavice hlodavců a všude ho kousali.
Poslední jeho myšlenka? Nebyla žádná. Nemohl totiž na nic myslet, když po celém těle cítil ukrutnou bolest. To bylo to jediné, co vnímal. Potkani mu prokousali tepny na krku a na zeď kanálu stříkala temná teplá krev. Takhle skonal šílený potkaní spasitel.
Policie provedla šetření a vytáhla čtyři lidské kostry a kosti psa. Potkani, jako by tušili co mají dělat, zalezli do nejvzdálenějších děr a nor. Bezdomovec ubil psa, který zachránil dcerku své paničky, ale ještě předtím ho tak pokousal, že také umřel. A několik bezdomovců snědlo otrávené granule, zřejmě se domnívali, že je to nějaké jídlo a umřely. Mrtvoly pak ohlodali zvířata. To psaly noviny a to byla i oficiální zpráva policie.
Nikdo ani netušil, jak to bylo ve skutečnosti. Možná kdyby byla policie pečlivější, a kanály lépe prohledala, tak by udělala jiný závěr. Našla by totiž mrtvolu pana Kowalewského s rozmlácenou lebkou. To by na případ vrhlo úplně jiný pohled. Ale řekněte sami. Vás by bavilo prohledávat zatuchlé kanály, plné odporného pachu? Asi né, že?
V mozcích potkanů se uložil nový vzorec chovaní. Chovaní, které jim pomohlo se ještě více adaptovat. Na synapsích proběhly chemické změny, takže narozená holátka už budou mít tento vzorec vrozený. Nový vzorec chování jim radil napadat ve skupině. Napadat větší zvířata, než jsou oni sami. Napadat člověka. Evolučně vylepšení potkani se rychle množili a nahradili starou generaci. Rozšířili se v kanálech pod celou Prahou a šíří se stále dál. Večer vylézají a napadají zatoulané psi a kočky.
Občas někde v kanále nocuje bezdomovec nebo si jde feťák píchnout drogu. Tu vyběhnou stovky potkanu a bez mrknutí oček útočí. Oběti nemají sebemenší šanci.
Brzy jim bude v kanálech těsno, a budou mít stále větší hlad. Vylezou ven a kde bude skulina, vniknou do domu. Běda pak spícím!!!
To ale ještě pár měsíců nehrozí. Ale už jsou tam. Tam dole. Jsou jich statisíce a už brzy uvidíte, jak lezou ze všech děr a kanálů. Teď ale ještě netušíte, co vás čeká. A zatím si cupitají pod vašima nohama a už se na vás těší…
