Michal Horák: Teror z lesa

Povídka, která se umístila na 21. místě ve čtvrtém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

1

Poslední grilování letošní sezóny se rozhodně vydařilo. Rodina se sešla skoro celá, počasí přálo a množstvím různých druhů jídel se vyhovělo všem. Jarek byl nadšený, protože nesnášel, když se jen opékaly špekáčky. Dnes večer se ale nesly teplým podzimním vzduchem vůně marinované krkovičky, kuřecích stehenních plátků, grilované zeleniny, hermelínů v alobalu a samozřejmě i zatracovaných špekáčků, které tak zbožňoval jeho mladší bratr Jirka. Byl tak rád, že měli druhé ohniště mimo gril. Nesnesl by pomyšlení, že by ty zčernalé buřty čadily na maso, které pak bude jíst.

 „Už je dost tma, šlo by to, ne?“ bratranec Honza přiskočil k Jarkovi a plácl ho přes rameno.

„Asi jo, jdu se zeptat Verči a Jirky, jestli jdou taky hrát.“

Hra na schovávanou byla v šeru nejlepší a ve čtyřech už se dá hrát dobře. Mohlo se počkat, až bude nějaký chudák zapikaný před vámi a pak víc riskovat v přibližování se k pikole, protože už o moc nešlo. Většinou však, když hráli takhle pozdě, zůstalo jen u pár her, protože se brzo pochopilo, že si prakticky jen stačí lehnout k zemi a nikdo vás nenajde. Přesto se na večery vždy vyčkávalo, jakoby to bez šera nemělo tu šťávu.

Opět, zas a znovu, hledat začínal ten nejmladší. Pravidlo, které tři starší kluci zavedli. Verča se toho ujala. Holka tři kluky nepřehádá a pokud s nimi chtěla hrát, byla tohle prostě podmínka.

„Nechoďte hlavně daleko, ať někam nespadnete, už je tma jak v pytli“, zahalekal za nimi Jarkův táta.

„Přikládejte pečlivě do ohýnku, a když bude nejhůř… půjdeme za světlem!“ zakřičel Jarek v běhu a zasmál se.

U garáže se domluvili, do kolika se bude počítat a kde všude se nesmí - za potok a vysoko do lesa. Na garáž dopadalo světlo, které fungovalo na pohybové čidlo, ale teď bylo nastavené tak, aby nezhasínalo. Vždycky se to tak u opékání dělalo. Verča dostala navíc baterku, bez které by bylo asi nemožné někoho najít a začala co nejrychleji počítat do sta. Do okolí vykřikovala desítky.

„Deset!“

Jarek od ní běžel doprava směrem k ohni a lesu. Veroničin bratr Honza zkusil pole, které jí bylo zády. Když si lehne šikovně za nějaký hrbolek, nemá šanci ho objevit ani s baterkou.

„Dvacet…“

Malý Jirka chvíli následoval svého bratra Jarka, ale zahnul k domu. Počká, až Verča půjde kolem a pak ho stačí oběhnout a vyběhnout za ní. Cestička za domkem byla asi půl metru široká. Z jedné strany byla zeď kotelny, propojené s domem a z druhé dva metry vysoká vyvýšenina, na které začínal les. Keře sápající se z vyvýšeného okraje lesa občas tvořily z průlezu vyslovené dobrodružství, nehledě na to, že u kotelny ležely zezadu všelijaké krámy, které museli kluci přelézat. Častokrát taky vyšplhali po hlíně do lesa, aby pak vylezli po jednom pařezu u okraje až na střechu kotelny. Ta půlmetrová mezera se dala snadno přeskočit. Kdyby měli nahoře ve druhém patře větší koupelnová okna, šlo by se dostat i domů. Žádné jiné okno směrem k lesu, zde nebylo. Často se tam na střeše kotelny schovávali a pojídali sladkosti. Jirka zatím zůstal na kraji za rohem a vyhlížel, kudy půjde Veronika.

 

Les tu byl typický tím, že pořádně začínal až na kopci a aby se do něj člověk dostal, musel vyšplhat nahoru, a to buď přes keře za jejich kotelnou, nebo skrz řidší lísky a bodláčí za dědovou dílnou nalevo od kotelny, nebo po širokém hliněném svahu ještě víc nalevo. Hliněný svah vznikl, když se tamtudy kdysi tahaly stromy. Asi deset metrů před ním se opékalo. Tam se také vydal, protože se nechtěl prodírat keři ani tmou. Do lesa se převážně chodilo odsud, a kdo nechtěl šplhat do skoro strmého drolivého kopce, mohl zvolit podélnou cestičku ještě víc nalevo, na samotném kraji jejich pozemku. Podél lesa zde už tekl potok, který se od něj na chvíli odloučil a vytvořil tak oblast, kde stály jejich dva domky. Jarkovi to vždycky připomínalo oko. Nahoře se nacházel namísto řas les, a spodní stranu oka tvořil potok, který se na jedné straně odpojil, aby se na druhé zase spojil. A v oku, blíže lesu, ležely dva domy jejich rodin.

Slyšel odsud veškeré dospělácké tlachání. Pamatoval si z jedné komiksové knížečky o detektivu Holmesovi, že pod svícnem bývá největší tma. Sherlock tam zrovna se svým kolegou hledal ukradený obraz. Napadlo ho, jak by bylo vtipné, kdyby si prostě sedl na lavičku mezi tetu a strýce a sestřenice Verča by kolem běhala jako splašená a dál hledala. To by byla legrace.

„Sto…“ ozvalo se zdálky.

Jarek nepředpokládal, že by ho byla schopna najít. Lehnul si na záda a protáhl se. Les je tu tak příkrý, že téměř seděl. Podíval se po své pravé straně, kde už světelné ruce ohně nedosáhly. Les se nořil do temnoty, přesto se mu zdálo, že navrchu mezi stromy něco světélkuje. Mezi ním a cestičkou byla ještě dědova bouda na dřevo. Byla pokrytá jakýmsi podivným materiálem. Jarek se nikdy nezeptal, co to je. Bylo to tenké a dalo se tím házet tak, že se to zaseklo i do stromu. Na střeše se to totiž odloupávalo a tak tam občas chodili a pár si toho nalámali. Krom házení do toho někdy o kámen vydřeli ostré hrany a dělali si tak provizorní nože. Děda samozřejmě nebyl rád, ale jim vždycky připadalo, že je na střeše těch vrstev hromada, tak je dál s Honzou chodili odlupovat.

Rozběhl se tedy k boudě, protože odhadoval, že tam bude stejně dobře ukrytý, jako za keřem. Znovu se tam opřel. Hlavu otočil k tajemné záři. Zdroj se určitě nacházel za horizontem. Jarek chvíli přemýšlel. Ani sekundu však nad pravidlem ohledně chození do lesa. Zvědavost přemohla nejistotu a Jarek se tam po chvíli za vzdáleného výkřiku „piky piky Jura… za barákem!“ vydal.

Kopec se zdál mírný, když se vycházel takto podélně, ale seběhnout ho bylo skoro nemožné bez nabíhání dlaněmi do různých stromů, aby se člověk zbrzdil. Nejednou si zde narazil dlaň, že ho i na druhý den bolela. V létě zde s Honzou bobovali na uschlém jehličí a nedávno objevili, že to jde dost pohodlně i v normálním šusťácích po zadku.  Byla tam po nich uprostřed vyježděná trasa a cestička, po které teď kráčel, tvořila skokánek se kterým si užili hromadu legrace. Horší to bývalo, když to člověk dole neubrzdil a skončil v potoku. Mezi lesem a potokem byl jen tenký pás břehu.

Jak vybíhal cestičkou nahoru, potůček dole se od něj vzdaloval a jeho šum spíš začal nahrazovat zvedající se vítr. Jarek znejistil a otočil se zpátky a ujistil se, že oheň je stále na svém místě. Skrz stromy u potoka problikávaly jeho plameny a Jarek se odhodlaně vydal dál. Když vyšel nahoru, rozprostřel se před ním les, ve kterém se konečně dalo normálně chodit, jedno z mála míst, kde byl les rovný. Záře byla před ním a ještě se nedalo s jistotou určit, co by to mohlo být. Jak se ale přibližoval, nabrala trochu konkrétnějších tvarů a nakonec se z ní zhmotnila truhla. Jarek si byl jistý, že tento pohled se naskytoval dobrodruhům, když nalezli poklad. Ve svých osmi letech si poklad ani jinak než zářící truhlici nepředstavoval. Byla také zamčená, jak už to pravděpodobně u všech pokladů bývalo.

Truhla vypadala jako z nějakého zářícího kovu. Dotkl se jí. Takový chlad si představoval v zimě při lámání rampouchů bez rukavic. V tom za sebou uslyšel prasknout větev.

Z míst, odkud před chvílí vylezl on, se vynořily čtyři postavy v kapucích. Na krku jim chrastily řetězy. Zpod kapuce slyšel zvláštní potahování. Bylo zde zvláštní ještě něco, co Jarek ve světle nadcházejících událostí zpočátku jen zaznamenal, ale ignoroval. Něco ohledně řetězů, nebyl však čas dumat nad tím.

Ze tmy totiž vyšly další dvě postavy. Tváře měly na rozdíl od čtveřice krásně osvětlené. Ten, který kráčel první, měl v ruce sklenici od vína plnou hořící tekutiny. Byl oděn do výstředního rudého kabátu, sahajícího vzadu až k lýtkům. Široké a nadýchané červenobílé kalhoty měl vecpané do rudých bot, jejichž špička byla dlouhá a zakroucená. Dlouhé a rudé vlasy byly uhlazené dozadu a jednotlivé, do špiček slepené prameny, tvořily dojem šaškovské čapky. Oči byly obtáhnuté zelenou linkou a rty měl také zelené. Barva vynikala o to víc, díky kontrastu jeho zjevně napudrované bílé tváře. Tento zjev Jarka na chvíli zbavil myšlenek na cokoliv jiného. Vypadal jako kašpar, ale šel z něj děs.

Druhý muž byl nenápadný, hlavně při porovnání s výstředním šaškovským tvorem, který nyní kráčel v popředí. Měl brýle a kratší černé vlasy pečlivě učesané do strany, jinak na něm nebylo nic zajímavého. V ruce držel blok a celou dobu do něj zíral. Neustále něco zapisoval. Ani když obracel stránky, tak pohled neodvrátil. Psal hrozně rychle.

Muž s ohněm v ruce pohnul rukou a zazubil se až dokonale bílými zuby ohraničenými zelenou rtěnkou. Kráčel chvástavě k Jarkovi, zatímco ten uhlazený dál čmáral do bloku.

„Tento les… je tvůj?“ zněl neuvěřitelně mile.

Jarek mlčel. Podíval se za sebe. Truhla byla stále na svém místě.

„Dědův,“ odpověděl sebejistě. I když nechápal, kde se v něm ta odvaha bere. Připadal si jako omámený. Byla to jedna z těch situací v televizi, kdy by Jarek na hlavní postavy hororů křičel, proč sakra neutíkají, nebo proč jdou do toho sklepa bez světla. Poslední filmový zážitek, který mu taťka dovolil, byl Vřískot. „Mamce ani slovo, jinak dopadnu hůř než ta bloncka“ řekl mu. Jarek, ač proškolen horory, stejně stál a čekal, co bude dál. Vnitřnosti mu sice hrály na poplach a klepal se jako při horečce. Ale stál.

Muž se řezavě zasmál a smích se proměnil ve štěkot, který se ozýval ze všech stran, ale přesto jen v jednu chvíli z jednoho místa. Kroužil kolem Jarka. Byl všude a zároveň nikde. Jakoby kolem obletoval hlasitý reproduktor chycený v tornádu. Pocit, kdy každé ucho slyšelo hlasitý štěkot pouze malý zlomek sekundy, ho přinutil myslet si, že se svět kolem točí a on upadl na zadek. Štěkot utichnul.

Kdesi zdálky, tentokrát z jednoho bodu, se ozvalo hlasité zatroubení na lovecký roh.

Tajemný muž přikročil k Jarkovi a natáhl k němu ruku s červeně nalakovanými nehty. Jeho výraz působil příjemně. Chtěl mu pomoct na nohy, alespoň si to Jarek myslel a nechal ho, ať mu pomůže. I když se trochu bál, aby ho nepolil tou hořící tekutinou v ruce druhé. Když byl na nohách, otřepal se od jehličí. Muž promluvil.

„Mohl bys to převzít i ty.“

Jarek si všiml něčeho divného a ustoupil dozadu. Muž neměl sám o sobě žádný výraz a veškeré mimické pohyby dělal skrz hořící tekutinu v ruce. Slabě hýbal sklenicí na stopce sem a tam a stíny na jeho tváři tvořily dojem, že se jeho ústa pohybují. Vše bylo doposud tvořené jakousi hrou světla a stínů a až zář bedny tohle vystoupení začala narušovat. Skrz tu dokonalou iluzi začala prosvítat realita. Jedním pohybem ruky přiměl svou tvář mračit se a druhým pohybem si na rtech vykouzlil úsměv. Třepal sklenicí a pusa mu jela. Cokoliv však muž dělal osvětlen bednou s údajným pokladem, působilo poněkud rozbitě. Tvář začala postrádat nějakou soudružnost.

Jarek se zděsil, co by viděl ve tváři tohoto muže ve dne. V jeho skutečné tváři.

Muž vytáhl z kapsy klíč na řetízku a hlavou pokynul směrem k truhle.

„Mohl bys to převzít i ty,“ zopakoval a druhý muž zrychlil tempo ve svém psaní do bloku.

A každou další výzvou…

„Mohl bys to převzít i ty.“

…byl i jeho hlas víc a víc rozbitý. Jarek to v duchu přirovnával ke rzi, i když by ho asi normálně nikdy nenapadlo přirovnání rezavý hlas, tak právě v tuto chvíli, byl mužův hlas zrezlejší a zrezlejší. Zvuky opuštěného rezavého hřiště, kde se houpačky poryvem větru rozhoupou a kolotoč se i přes nános rzi roztočí.

„Mohl bys to převzít i ty.“

Jarek stál jak přimražený, nedokázal odpovědět, nedokázal nic.

Muž švihl sklenicí o zem a ta se ocitla v plamenech. Ve světle plamenů vypadal vyšší.

Čtveřice postav v pozadí začala vzlykat hlasitěji, nebo spíš… čenichat. Najednou se rozštěkaly a začaly se sápat dopředu. Z kapucí trčely psí tlamy, ze zubů tekly sliny. Ruce natahovali před sebe, až řetězy řinčely.

Až teď si Jarek uvědomil tu největší hrůzu. Tito „psi“ byli připoutaní řetězy, ale kam? Za nimi se nacházel sráz a řetězy rozhodně nemířily k zemi, ale spíše ještě výš. Kdesi v dálce dole se ozvalo hlasité šplouchnutí a psi se o něco přiblížili.

Jarek si rychle v hlavě udělal domácí úkol z matematiky a srovnal všechna fakta. Sráz byl zhruba patnáct až dvacet metrů vysoký. Šikmý tak, že k potoku by to mohlo být odsud rovnou čarou asi deset metrů. Řetězy mířily směrem nahoru a něco čváchlo do potoka.

Ozvalo se druhé zašplouchnutí. Kluci občas z kopce pouštěli obří balvany a občas i pneumatiku, která vždy uspokojivě nadskočila na skokánku z cestičky a dole šplouchla do potoka. Takhle hlasitého šplouchnutí však nikdy nedocílili. Řetěz opět trošku povolil a kolos, který držel druhý konec řetězu, začal dle vydávaných zvuků lámat větve stromů, které žuchaly na zem.

Jarkovy nohy začaly zase fungovat. Srdce mu vystřelilo až do krku. S jekotem se rozběhl domů. Tentokrát ne podél cestičky, kterou zahrazovala děsivá sebranka monster, ale vrchem. Bude pak muset seběhnout kolmo.

Jarek sprintoval a neohlížel se. K ohništi to byl kousek, musí jen seběhnout. Seskočil na sráz a klouzal dolů. Dlaněmi vrazil do tlustého smrku, ale ubrzdil to. Skočil vpravo a sjel zase nějakou vzdálenost po jehličí, než musel udělat krok. Kroky začaly nabírat na vzdálenosti a z opatrného brzdění se stával pomalu předklon. Myslel si, že příští dopad bude už zlomenina, ale koleno dopad vydrželo. Zvládl se ještě jednou odrazit a prostě skočil. Nevěděl kam, ale skočil. Zem pod ním se prolomila a jeho poslední myšlenka byla, že se propadnul do samotného pekla.

Probral ho až svit baterky a hulákání jeho dědy. Všichni stáli kolem a tahali ho z boudy. Propadl skrz střechu mezi uskladněné dřevo. Děda mu dal zcela pochopitelně facku, protože si myslel, že zase šaškoval na střeše a propadl se. Jarek však nedokázal říct, co se stalo.

Jak pro něj byla nepochopitelná odvaha lidí, kteří se v hororových filmech slepě vydávali bez baterky do temných sklepů, tak teď se role obrátily. Co by jen tito lidé říkali na jeho mlčení.

Ujistil se, že na kopci nic nesvítí. Grilování pak strávil v tichosti a po jídle šel rovnou do sprchy a spát. Hlavou se mu rojilo tolik myšlenek, že nad žádnou nedokázal nijak uspokojivě zapřemýšlet.

Řetězy, poklad, psi, dva muži a hlavně sedmý člen této lovecké výpravy.

Jeho hlava byla těžká a zeď spánku probořila, ještě než se přikryl peřinou.

 

                                                                                              2

Nejprve ucítil podivný tlak na hrudi. Do ucha mu nateklo hlasité bzučení a v hlavě mu silně rezonovalo. Cítil se, jakoby se mu oči tlačily zpátky do lebky. Nemohl dýchat. Když otočil hlavu k oknu, spatřil, jak do pokoje od pasu čouhá obří netvor. Pas musel mít až k druhému patru a byl předkloněný dovnitř. Vítr otevřeným oknem zběsile kvílel a muž natlačený zády ke stropu pokrýval skoro celý pokojík. Hlavou škubal jak kohout a prohlížel si pokoj, až jeho obří jelení parohy na hlavě zrývaly odevšad zdivo. Ze stropu pršela omítka. Dlouhé ruce nočního vetřelce byly pokroucené v prostorách bůhvíkde pod ním. Konec jedné ruky však trčel zpoza postele a prsty netvor tlačil na Jarkovu hruď. Dusil ho. Bzukot v uších sílil.

Jarek se probudil ze spánku, celý mokrý.

Zvonek. Nikoho jiného neprobudil, všichni tvrdě spali. Babička s dědou sice bydleli dole, ale ložnici měli nahoře. Nikdo nevstával. Jarek zapomněl na sen, který se mu zrovna zdál. Vstal z postele a pomalu kráčel k oknu v kuchyni. Zadíval se na betonový chodník vedoucí ke garáži. Nic tam nebylo. Nahnul se trochu víc, aby viděl k hlavním dveřím, ale zevnitř to bylo nemožné. Zlověstný kašpar s hořící skleničkou se jako lusknutím prstu zjevil uprostřed chodníku. Světla na čidlo ho nezaznamenaly a tak ho osvětlovala pouze sklenice. Plameny mu jaksi zvětšovaly tvář, a když sklenicí pohnul dopředu, protáhl se mu obličej jako stín, jenže o to víc se protáhly jeho oči. Na chvíli to vůbec vypadalo, že mu oči čouhají mimo tvář. Vedle něj opět postával ten, který zapisuje. Muž s plameny v ruce zaburácel hlasem, připomínající rezavý skřípot.

„Nepomohls nám hnát…“

„…tak pomoz aspoň žrát!!“ dokončil druhý hlas ze tmy. Odpornost hlasu byla nepředstavitelná. Kde kašpar zněl jen porouchaně, tento tvor prorval samotné brány nesnesitelna. Jarek s Honzou občas zkoušeli mluvit tak, že vzduch tahali do sebe. Teď se o to asi pokoušel snad samotný pán lesů.

Švihnutím ruky tento ďas sepnulo světla. Tma kolem něj se rozplynula a na okno dopadl krvavý flák masa a celé ho zamazal. Jarek se vymrštil od okna a přepadl na záda.

Ráno ho našli s boulí na hlavě. Nikdo v noci nic neslyšel. Mnohokrát se ho ptali, co se stalo. Mnohokrát mlčel.

Ta noc v něm probudila epileptické záchvaty. Situace se zlepšila, když se rok poté odstěhovali do bytu, který jim přenechala babička v nedalekém městě. Městské prostředí mělo pozitivní vliv na množství záchvatů. Alespoň něco.

Jarka však nikdy nepřestaly pronásledovat děsy té noci. Hlavu měl plnou nesmytelných stop zanechaných terorem z pohledu, jenž se mu naskytl v tu osudnou chvíli. Terorem, jenž se stihnul narodit v tom krátkém okamžiku, kdy pohyb netvorovy ruky sepnul světlo, a celého ho tím osvítil, než tuto zrůdnou podívanou přerušil krvavý flák masa dopadnuvší na okno.

Vaše komentáře

Estrellita
Povídka má opačný problém, než je zde běžné - jedná se o krásně vymalovanou prázdnou skořápku. Autor docela jistě umí psát, nedělá chyby (objevila jsem jenom špatně zapsanou přímou řeč a užití zatím neexistujícího slova "zdálky" coby spřežky výrazu "z dálky"), výjevy jsou popsané hezky, ale chybí tomu ta pravá děsivost. Nebo aspoň malilinko strašidelnosti. 47%
Estrellita 06.10.2016 15:57:57 Reagovat Přidat nový komentář
Hororová tvorba


Číst komentáře





Související články
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia