Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo

Povídka, která se umístila na 10. místě ve čtvrtém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

„Simi,“ cítím, jak mnou někdo lomcuje, „Simčo, vstávej.“ V naději, že se mi to jen zdá, se otáčím na druhý bok. Ten někdo odhrne spacák a já najednou cítím na zádech jeho studené dlaně.

„Tome?“ zvedám hlavu a pomalu otevírám unavené oči. Ano, je to on, kdo jiný? Dívám se na něj. Má na sobě pláštěnku a sportovní kanady, do čela vraženou kšiltovku, přes hlavu kapucu, svítí mi do obličeje baterkou a směje se mému půlnočnímu zjevu.

„Co se děje?“ ne že by mě to zajímalo, ale ráda bych věděla, proč mě budí uprostřed noci.

„Noční hra,“ oznamuje mi. To snad ne, zrovna teď? Aspoň letos by mě toho mohli ušetřit. Každý rok je to absolutně totéž. O půlnoci nás vyženou po dvojicích do lesa s tím, že někoho unesli a my ho musíme společnými silami najít a zachránit.

„Je to nutný?“ zívám ospale. Tomáš sahá do kufru pod lehátkem a podává mi bundu a holiny.

„Asi jo. Půjdeme spolu, je to jen kousek, neboj.“ Pak se vysouká ze stanu, zhasne baterku a já mám sto chutí se na to vybodnout s nějakou otřepanou výmluvou, třeba že mě bolí hlava nebo tak něco.

Nakonec jsem se přece jen donutila vylézt ze stanu. V tábořišti to vypadalo jako při náletu. Kolem mě pobíhaly děti s baterkami. Anička brečela, protože se bála tmy. Filip s Ondrou se prali o nějaký klacek a Andrea nadávala, že nikam nejde. Ach bože, zač mě trestáš? Kde je vůbec Tom? Jestli si ti troubové myslí, že půjdu do lesa sama, tak to se teda…

     „HEJ!“ Ticho. Všichni ztuhnou. Filip zahazuje klacek někam za sebe, Andrea zvědavě vystrkuje hlavu ze stanu.

Á, pan vedoucí přišel. Jakub stojí u stožáru, ruce má zkřížené na prsou, oblečený je do dlouhého černého hábitu s kápí. Obličej má počmáraný, skoro to vypadá, že řasenkou.

„Teď mě všichni poslouchejte!“ zahromoval s naprosto vážným výrazem. Nikdo ani nedutal. „Musím vám sdělit smutnou zprávu. Vaši kamarádi byli uneseni neznámými magickými silami z černého lesa. Jak můžete vidět, jejich únosci ukradli také táborovou vlajku.“ Jakub posvítil na špičku stožáru stojícího uprostřed tábořiště. Vlajka tam skutečně nebyla. „Svíčky vás lesem zavedou k místu, kde se schovávají vaši kamarádi a kde jejich únosci ukryli vlajku. Až to místo najdete, podepíšete se na ni. A čí podpis tam zítra ráno neuvidím, ten bude dělat sto kliků a bude mít dva dny navíc službu na nádobí! Je to jasné?“

Jistě, to už znám z loňska, kde je ten Tomáš? Kolem pasu mě objali něčí ruce. Tady je.

„Půjdeme poslední a posbíráme svíčky,“ zašeptal mi do ucha. Moje nadšení sice nijak nevzrostlo, ale aspoň, že nemusím jít sama. Nešla bych.

Snad hodinu jsme seděli u táboráku a zpívali písničky. Hlavu jsem měla opřenou o Tomášovo rameno a musela jsem se opravdu přemáhat, abych neusnula. „Chce se mi spát,“ zívla jsem.

 „Mně taky,“ odvětil a opřel si o mě hlavu.

Když už jsme u ohně seděli sami dva, přišel k nám Jakub. Sundal si hábit,

posadil se vedle na lavičku a prohlásil: „Dobrý, děcka už spí. Jděte normálně po světýlkách a cestou je sbírejte. Jo a nezapomeňte na fáborky, jsou na stromech.“

Tomáš do mě trochu rycnul. Víčka se mi zdála těžká jako kámen. „Zvládneš to sám?“ žertuju, ale kdyby řekl, že ano, asi bych šla spát.

„Jen běž, ať tady z toho taky něco máš,“ Jakub se usmál, „Počkám, až se vrátíte, tak se moc neloudejte.“

„Já bych jim vůbec nevyčítala, kdyby mě o tohle báječné dobrodružství připravili,“ postěžovala jsem si, jakmile jsme vstoupili do lesa.

„Nech toho, vždyť je to jen hra,“ napomenul mě Tomáš. Páni, ten kluk má z pekla štěstí, že je tak zatraceně boží, protože bych ho v tu chvíli nejraději nakopla.

Už jsme byli v lese skoro půl hodiny, když se mě zeptal, jestli mám u sebe mobil.

„Nemám, ale nemám ho ani ve stanu. Nechala jsem ho doma.“

„Sakra,“ neodpustil si Tom.

„Co je, na co ho chceš?“ zajímám se, „Máš baterku, ne?“

„Zhasla,“ pokrčí rameny.

„Aha. To je jedno, kde je další svíčka?“

„Já právě nevím, Kuba říkal, že je jich tu dvanáct.“

„A kolik jich máme?“

„Třináct.“

Už mě to opravdu přestávalo bavit. „Víš, ty, co? Já na to dlabu, jdu zpátky.“

Otočila jsem se a udělala pár kroků. Proč ani neprotestuje? Stála jsem na místě a čekala, ale on byl zticha. „Tome?“

Ztuhla jsem. Nebyl tam. Před třemi vteřinami stál přímo za mnou a najednou byl pryč. Dělá si ze mě legraci? Přece bych slyšela, kdyby se někam schoval. Rozhlédla jsem se. Všude byla tma jako v pytli a ticho jako v hrobě.

 „Tomáši, to není vtipný!“ Kolem zašustilo listí. Měla jsem slzy na krajíčku. V životě bych to v tu chvíli nepřiznala, ale začínala jsem mít opravdu strach.

Z místa jsem se hnula jen o pár centimetrů, ale jakmile jsem udělala první pohyb, na zemi přede mnou něco zablikalo. Tomova baterka. Rozsvítila se.

Světlo ozařovalo zcela zřetelný nápis vyrytý do udusané hlíny. „Třináctka je smolné číslo…“ přečetla jsem. Bože. Panebože, to si snad vážně dělá srandu!

                „Tomáši!“ zařvala jsem, jak nejhlasitěji to šlo, „jdu zpátky do tábora, ty si tu dělej, co chceš!“ Zvedla jsem ze země baterku a vydala se zpět k táboru.

Tedy tam, kde jsem tušila tábor. A ano, zmýlila jsem se. Sedla jsem si na pařez. Až doteď jsem šla potmě, abych zbytečně nevybíjela baterie. Teď jsem to však vzdala a rozsvítila baterku znovu. Co je zase tohle?

Do kmene stromu asi dva metry ode mě bylo vyryté číslo. Pomalu jsem zvedla baterku do výše jasné veliké jedničky. Co to má znamenat?!

A pak mě napadla spásná myšlenka. Možná si vedoucí označili stromy, kdyby třeba zhasly svíčky a někdo se ztratil. Ano, určitě je to tak. Přistihuju se, že se usmívám. Vstávám a namířím baterku na cestu, která se přede mnou táhne. Sláva. O kus dál vidím na dalším stromě dvojku. Rozbíhám se.

Běžím po cestě pořád dál a dál. Míjím cestou další očíslované stromy. Když probíhám kolem devítky, napadá mě, že už tam každou chvíli musím být!

Najednou se kolem mě mihne strom číslo dvanáct a já zastavuju. Jestli mělo být dvanáct svíček, neměla už bych být v táboře. A jestli Tom kecal a bylo jich opravdu třináct, stejně už bych musela vidět stožár a být skoro na louce. Jak je sakra možné, že jsem ještě pořád obklopena hustým stromovím? Cesta tu skončila a já se rozhoduju, zda mám ještě chvíli pokračovat ve stejném směru, nebo se otočit a vrátit se zpátky.

                Z přemýšlení mě vytrhl podivný zvuk. A ozval se znovu a znovu. Jsou to kroky. Jsou docela tiché, někdo se snaží našlapovat opravdu nenápadně. A pak slyším smích. Někdo se tiše zachichotá.

A přesně v tu chvíli pohár mé trpělivosti přetekl. Vím, že to nebyl Tomáš a nezajímá mě, kdo to byl, jen už chci být odsud co nejrychleji pryč. Doslova letím, vůbec nevnímám okolní svět. Všechno se kolem mě míjí tak rychle, jako když jedete vlakem, ale je tma a o to je horší, já vůbec nic nevidím. Prostě běžím a vůbec nevím kam!

V hlavě mi hučelo. Nevím, co mě to napadlo, ale zavřela jsem oči.

A pak… rána jako z děla.

Skácela jsem se na zem.

Moje hlava. Sáhla jsem si na čelo. Možná prší, ale vím určitě, že tohle byla krev. Ležela jsem na zemi a nemohla vstát. Připadalo mi, jako bych k tomu mechu snad přirostla.

To poslední, co si pamatuju, bylo, že jsem opět slyšela ten smích a tiché kroky. Že mě napadlo, že můj podpis asi ráno na vlajce nenajdou. A taky že ten strom, do kterého jsem narazila, měl do kmene vyryto číslo třináct.

Vaše komentáře

Estrellita
Relativně dobře napsaná story z letního tábora, bohužel však není ani strašidelná, ani překvapivá, ani příliš promyšlená. Postrádá pointu a nějaké vysvětlení, nebo alespoň konstruktivní nevysvětlení, které by celou věc důstojně ukončovalo - vlastně je to tak, že jakmile máš čtenář možnost začít se trošku bát, povídka končí a on to ani nestihne. Nicméně, autorka aspoň na rozdíl od jiných umí česky a přestože svým stylem směřuje spíše k teen románům než k hororu, nejedná se o špatný počin. Zajímalo by mě jenom, proč v jednu chvíli změnila narativní čas z minulého na přítomný - to by ještě nebylo nic divného, pro vyvrcholení děje a udržování napětí je to dobrý prostředek, to by ho ale nesměla pak na konci přehodit zpět na minulý. To nechápu. 58%
Estrellita 18.10.2016 14:26:01 Reagovat Přidat nový komentář
Hororová tvorba


Číst komentáře





Související články
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia