„Simi,“ cítím, jak mnou někdo lomcuje, „Simčo, vstávej.“ V naději, že se mi to jen zdá, se otáčím na druhý bok. Ten někdo odhrne spacák a já najednou cítím na zádech jeho studené dlaně.
„Tome?“ zvedám hlavu a pomalu otevírám unavené oči. Ano, je to on, kdo jiný? Dívám se na něj. Má na sobě pláštěnku a sportovní kanady, do čela vraženou kšiltovku, přes hlavu kapucu, svítí mi do obličeje baterkou a směje se mému půlnočnímu zjevu.
„Co se děje?“ ne že by mě to zajímalo, ale ráda bych věděla, proč mě budí uprostřed noci.
„Noční hra,“ oznamuje mi. To snad ne, zrovna teď? Aspoň letos by mě toho mohli ušetřit. Každý rok je to absolutně totéž. O půlnoci nás vyženou po dvojicích do lesa s tím, že někoho unesli a my ho musíme společnými silami najít a zachránit.
„Je to nutný?“ zívám ospale. Tomáš sahá do kufru pod lehátkem a podává mi bundu a holiny.
„Asi jo. Půjdeme spolu, je to jen kousek, neboj.“ Pak se vysouká ze stanu, zhasne baterku a já mám sto chutí se na to vybodnout s nějakou otřepanou výmluvou, třeba že mě bolí hlava nebo tak něco.
Nakonec jsem se přece jen donutila vylézt ze stanu. V tábořišti to vypadalo jako při náletu. Kolem mě pobíhaly děti s baterkami. Anička brečela, protože se bála tmy. Filip s Ondrou se prali o nějaký klacek a Andrea nadávala, že nikam nejde. Ach bože, zač mě trestáš? Kde je vůbec Tom? Jestli si ti troubové myslí, že půjdu do lesa sama, tak to se teda…
„HEJ!“ Ticho. Všichni ztuhnou. Filip zahazuje klacek někam za sebe, Andrea zvědavě vystrkuje hlavu ze stanu.
Á, pan vedoucí přišel. Jakub stojí u stožáru, ruce má zkřížené na prsou, oblečený je do dlouhého černého hábitu s kápí. Obličej má počmáraný, skoro to vypadá, že řasenkou.
„Teď mě všichni poslouchejte!“ zahromoval s naprosto vážným výrazem. Nikdo ani nedutal. „Musím vám sdělit smutnou zprávu. Vaši kamarádi byli uneseni neznámými magickými silami z černého lesa. Jak můžete vidět, jejich únosci ukradli také táborovou vlajku.“ Jakub posvítil na špičku stožáru stojícího uprostřed tábořiště. Vlajka tam skutečně nebyla. „Svíčky vás lesem zavedou k místu, kde se schovávají vaši kamarádi a kde jejich únosci ukryli vlajku. Až to místo najdete, podepíšete se na ni. A čí podpis tam zítra ráno neuvidím, ten bude dělat sto kliků a bude mít dva dny navíc službu na nádobí! Je to jasné?“
Jistě, to už znám z loňska, kde je ten Tomáš? Kolem pasu mě objali něčí ruce. Tady je.
„Půjdeme poslední a posbíráme svíčky,“ zašeptal mi do ucha. Moje nadšení sice nijak nevzrostlo, ale aspoň, že nemusím jít sama. Nešla bych.
Snad hodinu jsme seděli u táboráku a zpívali písničky. Hlavu jsem měla opřenou o Tomášovo rameno a musela jsem se opravdu přemáhat, abych neusnula. „Chce se mi spát,“ zívla jsem.
„Mně taky,“ odvětil a opřel si o mě hlavu.
Když už jsme u ohně seděli sami dva, přišel k nám Jakub. Sundal si hábit,
posadil se vedle na lavičku a prohlásil: „Dobrý, děcka už spí. Jděte normálně po světýlkách a cestou je sbírejte. Jo a nezapomeňte na fáborky, jsou na stromech.“
Tomáš do mě trochu rycnul. Víčka se mi zdála těžká jako kámen. „Zvládneš to sám?“ žertuju, ale kdyby řekl, že ano, asi bych šla spát.
„Jen běž, ať tady z toho taky něco máš,“ Jakub se usmál, „Počkám, až se vrátíte, tak se moc neloudejte.“
„Já bych jim vůbec nevyčítala, kdyby mě o tohle báječné dobrodružství připravili,“ postěžovala jsem si, jakmile jsme vstoupili do lesa.
„Nech toho, vždyť je to jen hra,“ napomenul mě Tomáš. Páni, ten kluk má z pekla štěstí, že je tak zatraceně boží, protože bych ho v tu chvíli nejraději nakopla.
Už jsme byli v lese skoro půl hodiny, když se mě zeptal, jestli mám u sebe mobil.
„Nemám, ale nemám ho ani ve stanu. Nechala jsem ho doma.“
„Sakra,“ neodpustil si Tom.
„Co je, na co ho chceš?“ zajímám se, „Máš baterku, ne?“
„Zhasla,“ pokrčí rameny.
„Aha. To je jedno, kde je další svíčka?“
„Já právě nevím, Kuba říkal, že je jich tu dvanáct.“
„A kolik jich máme?“
„Třináct.“
Už mě to opravdu přestávalo bavit. „Víš, ty, co? Já na to dlabu, jdu zpátky.“
Otočila jsem se a udělala pár kroků. Proč ani neprotestuje? Stála jsem na místě a čekala, ale on byl zticha. „Tome?“
Ztuhla jsem. Nebyl tam. Před třemi vteřinami stál přímo za mnou a najednou byl pryč. Dělá si ze mě legraci? Přece bych slyšela, kdyby se někam schoval. Rozhlédla jsem se. Všude byla tma jako v pytli a ticho jako v hrobě.
„Tomáši, to není vtipný!“ Kolem zašustilo listí. Měla jsem slzy na krajíčku. V životě bych to v tu chvíli nepřiznala, ale začínala jsem mít opravdu strach.
Z místa jsem se hnula jen o pár centimetrů, ale jakmile jsem udělala první pohyb, na zemi přede mnou něco zablikalo. Tomova baterka. Rozsvítila se.
Světlo ozařovalo zcela zřetelný nápis vyrytý do udusané hlíny. „Třináctka je smolné číslo…“ přečetla jsem. Bože. Panebože, to si snad vážně dělá srandu!
„Tomáši!“ zařvala jsem, jak nejhlasitěji to šlo, „jdu zpátky do tábora, ty si tu dělej, co chceš!“ Zvedla jsem ze země baterku a vydala se zpět k táboru.
Tedy tam, kde jsem tušila tábor. A ano, zmýlila jsem se. Sedla jsem si na pařez. Až doteď jsem šla potmě, abych zbytečně nevybíjela baterie. Teď jsem to však vzdala a rozsvítila baterku znovu. Co je zase tohle?
Do kmene stromu asi dva metry ode mě bylo vyryté číslo. Pomalu jsem zvedla baterku do výše jasné veliké jedničky. Co to má znamenat?!
A pak mě napadla spásná myšlenka. Možná si vedoucí označili stromy, kdyby třeba zhasly svíčky a někdo se ztratil. Ano, určitě je to tak. Přistihuju se, že se usmívám. Vstávám a namířím baterku na cestu, která se přede mnou táhne. Sláva. O kus dál vidím na dalším stromě dvojku. Rozbíhám se.
Běžím po cestě pořád dál a dál. Míjím cestou další očíslované stromy. Když probíhám kolem devítky, napadá mě, že už tam každou chvíli musím být!
Najednou se kolem mě mihne strom číslo dvanáct a já zastavuju. Jestli mělo být dvanáct svíček, neměla už bych být v táboře. A jestli Tom kecal a bylo jich opravdu třináct, stejně už bych musela vidět stožár a být skoro na louce. Jak je sakra možné, že jsem ještě pořád obklopena hustým stromovím? Cesta tu skončila a já se rozhoduju, zda mám ještě chvíli pokračovat ve stejném směru, nebo se otočit a vrátit se zpátky.
Z přemýšlení mě vytrhl podivný zvuk. A ozval se znovu a znovu. Jsou to kroky. Jsou docela tiché, někdo se snaží našlapovat opravdu nenápadně. A pak slyším smích. Někdo se tiše zachichotá.
A přesně v tu chvíli pohár mé trpělivosti přetekl. Vím, že to nebyl Tomáš a nezajímá mě, kdo to byl, jen už chci být odsud co nejrychleji pryč. Doslova letím, vůbec nevnímám okolní svět. Všechno se kolem mě míjí tak rychle, jako když jedete vlakem, ale je tma a o to je horší, já vůbec nic nevidím. Prostě běžím a vůbec nevím kam!
V hlavě mi hučelo. Nevím, co mě to napadlo, ale zavřela jsem oči.
A pak… rána jako z děla.
Skácela jsem se na zem.
Moje hlava. Sáhla jsem si na čelo. Možná prší, ale vím určitě, že tohle byla krev. Ležela jsem na zemi a nemohla vstát. Připadalo mi, jako bych k tomu mechu snad přirostla.
To poslední, co si pamatuju, bylo, že jsem opět slyšela ten smích a tiché kroky. Že mě napadlo, že můj podpis asi ráno na vlajce nenajdou. A taky že ten strom, do kterého jsem narazila, měl do kmene vyryto číslo třináct.
