Jana Hollmann: Chata hrůzy

Povídka, která se umístila na 21. místě ve třetím ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Na to, že bylo 31. října, bylo opravdu příjemné počasí. Sice bylo chladněji, ale sluníčko příjemně svítilo. Když vjížděla Aneta na svém kole do lesa, míjela spoustu spadaného listí, které hrálo všemi barvami, a pomyslela si, že takto vypadá dokonalý podzim. Sluneční paprsky se prodíraly skrz koruny stromů a vytvářely neuvěřitelně krásnou lesní atmosféru. Netrvalo dlouho a dorazila na malou mýtinku, kde její rodina vlastnila chatu. Šlo spíše o dřevěný srub, ale celá rodina tomu říkala chata. Široko daleko nebylo nic jiného než les. Aneta slezla opatrně z kola, opřela ho o masivní dřevěné zábradlí, a zničeně usedla na jednu z dřevěných lavic, které byly spolu s velkým stolem na terase. Sice nemusela jet dlouho, od civilizace to bylo přibližně deset kilometrů, ale Aneta měla problém i se sebemenší zátěží, protože byla nedávno operovaná. To byl i důvod, proč se rozhodla jet tento víkend na jejich chatu do lesa. Příští týden ji totiž čekala spousta testů. Svým pobytem v nemocnici toho hodně zameškala, proto se rozhodla, že stráví víkend o samotě a bude se věnovat jen a jen učení. Byla v maturitním ročníku, takže si nemohla dovolit špatné známky.

V jejím obličeji se odráželo vysílení, jeden pramen vlasů se v obličeji zmítal sem a tam. Aneta rozpustila svůj cop. Její vlasy byly neuvěřitelně dlouhé a barvou zapadaly přesně do tohoto podzimního odpoledne. Nebyly ani blonďaté, ani rezavé, ale něco mezi tím. Aneta se narovnala a pramen vlasů, který visel přes obličej, stáhla s ostatními vlasy a utvořila nový cop. Poté odhodlaně vstala a odemkla chatu. Byla to opravdu stará stavba, vše kompletně ze dřeva. Její rodiče ji od někoho koupili, ale od koho, to už si nepamatovala. Postupně zotvírala všechny okenice a otevřela všechna okna, aby pořádně vyvětrala. Okamžitě byla atmosféra v chatě mnohem příjemnější, jakmile se tam objevilo denní světlo. Většinu chaty tvořil takzvaný jídelní prostor, ve kterém se nacházely dva velké stoly s dřevěnými lavicemi. Vedle toho byla malá kuchyňka. Mezi kuchyňkou a jídelním prostorem bylo ve stropě schované vytahovací schodiště, které vedlo na půdu, kde byly postele. Když zde byla s rodiči, tak tam všichni spali. Sama tam ale Aneta v plánu jít neměla, rozhodla se radši, že si ustele na jedné z těch lavic u stolů. S její drobnou postavou to pro ni nebyl žádný problém.

Trochu se ochladilo, zapálila proto v krbu. V celé chatě nebyl elektrický proud. Měla trochu pocit, jakoby se vrátila v čase o sto let zpátky. Na svícení byla v chatě petrolejová lampa, na topení krb a vodu si brala z barelů, které jí tam její otec den předtím dovezl.

Konečně usedla k učení. Okolo páté hodiny se začalo stmívat. Zapálila si proto petrolejovou lampu a učila se dál. Ani ne za hodinu slyšela nějaké zvuky. Zpozorněla a snažila se je identifikovat. Znělo to trochu jako hlasy či hudba. Kdyby nebyla v lese, myslela by si, že je někde diskotéka. Ty zvuky se blížily blíž a blíž. Aneta vstala a vyšla z chaty, zjistit, co to je. Když najednou k chatě dorazilo auto, z kterého se linula hlasitá hudba. Dveře se otevřely a z nich vyšel blonďatý mladík a se smíchy křičel: „Nazdááár!“

„Co tady děláte?!“ řekla otráveně Aneta.

„Přijeli jsme tě trochu podpořit. Tvoje máma nám řekla, že jsi tady!“ řekl druhý mladík, který právě vytahoval piva z kufru auta.

„Tak to vám taky asi řekla, že jsem se sem přijela učit!?“

„Anet, jako nic proti, ale je pátek večer, k tomu ještě Halloween, a ty se jako vážně chceš učit?“ vložila se do toho Lenka, která právě vystoupila z auta. Lenka byla její nejlepší kamarádka. Ale někdy ji dokázala pěkně naštvat. Jako právě teď.

„Já se musím učit. Mám strach, že ty testy jinak nedám!“ řekla zoufale Aneta.

„Tak víš co, dneska trochu zapaříme a já se s tebou budu zítra učit,“ řekla Lenka, mrkla pravým okem a zamířila si to do chaty.

Aneta zůstala chvíli naštvaně stát před dveřmi se založenýma pažemi na hrudi a zhluboka dýchala, aby zpracovala svoje rozhořčení.

„Ty vlasy ti takhle sluší,“ řekl zničehonic Martin.

„Hm, díky!“ odvětila Aneta a odebrala se do chaty. Martin ji následoval. Aneta ho měla ráda, ale jenom jako kamaráda. On k ní však cítil něco víc a bohužel pro ni jí to dával stále najevo. Přitom byl celkem pohledný, jeho vlasy byly černé a jeho pleť byla snědá. Většině holek ze třídy se líbil a všechny za ním pobíhaly a přiblble se chichotaly všem jeho vtipům. Anetu však vůbec nepřitahoval. Znala ho odmalička, proto ho brala spíš jako bráchu.

Když vcházela do chaty, zrovna zastihla, jak se Lenka líbá s Dušanem.

„Jak vidím, tak jste se zase udobřili,“ poznamenala Aneta netečně. Lenka s Dušanem se totiž stále rozcházeli a pak se zase k sobě vraceli. Trochu to Anetě připadalo, jakoby její nejlepší kamarádka byla hlavní hrdinkou nějaké telenovely. ‚Ještě chybí, aby se dozvěděli, že jsou sourozenci,‘ pomyslela si Aneta a přidušeně se zasmála.

„Podívej,“ řekla Lenka a podávala ji dřevěné cosi. „To jsem našla u nás na půdě.“

„Jéžiš, to je spiritistická tabulka ne? To jako chceš vyvolávat duchy?“ zhrozila se Aneta. Lenka jen přikývla, vzala jí tabulku z ruky a už ji připravovala na stůl. „Tohle je naprosto perfektní místo na vyvolávání duchů. A dneska je Halloween, takže i nejlepší načasování.“ 

Všichni seděli u stolu okolo spiritistické tabulky, okolo ní byly tři zapálené svíčky. „Buďte v klidu… Teď položte ruce na stůl a všichni se musíme malíčky dotýkat,“ pobídla je Lenka. „A opakujte po mně… Vyvoláváme Tě, duchu Boženy Němcové. Jestli jsi s námi, pohni šipkou na Ano.“ Všichni trnuli, jestli se šipka pohne, ale nic. „Ještě jednou.. Vyvoláváme Tě, duchu Boženy Němcové. Jestli jsi s námi, pohni šipkou na Ano.“ Ostatní opakovali po ní. Ale stále se nic nedělo.
„No, tak to očividně nefunguje,“ smál se Dušan a vstal od stolu a šel si pro pivo.

„Co děláš, nemůžeš přeci takhle zničehonic vstát od stolu,“ zděsila se Aneta.

„Vždyť to nefunguje, přeci nevěříš doopravdy na duchy ne?“ smál se Dušan.

„Tak proč to vůbec děláme?“
„Protože je Halloween. A to k Halloweenu patří,“ napil se piva a šel si opět sednout ke stolu.

„Proč vyvoláváme vůbec ducha Boženy Němcový? Neříká se o něm, že je zlej?“ zeptala se Aneta.

„Prosím Tě, neměj strach. Ale jestli chceš, budeme vyvolávat někoho jinýho,“ řekla Lenka.

Všichni zase položili ruce na stůl a dotýkali se malíčky. Lenka předříkávala: „Vyvoláváme ducha toho, kdo postavil tento srub.“ Aneta na ni hodila překvapený a mírně otrávený obličej. Ale všichni větu zopakovali. „Pokud jsi, duchu, s námi, pohni šipkou na Ano.“ Chvíli se nic nedělo, když se najednou začala pohybovat šipka směrem ke slovu Ano. „Panebože!“ vyděsila se Aneta a pustila se ostatních. „Uklidni se!“ přikázala Lenka.
„Jak se jmenuješ, duchu?“ zeptala se Lenka. Nic se ale nedělo.

„Co se stalo? To je zase pryč?“ divil se Martin.
„Tys ho určitě zapudila, Aneto,“ řekla naštvaně Lenka a vstala.

„Neměli bysme ho odvolat?“ ptala se vyděšeně Aneta.

„Vždyť už tady není,“ řekl Dušan. „A kdoví, jestli byl. Se přiznejte, kdo jste s tím hejbal?“

Všichni mlčeli.

„To byl stejně blbej nápad, vyvolávat duchy,“ řekl Martin. „Pojďte si radši vyprávět strašidelný přiběhy.“ Aneta k tomu nic neřekla. Dušan však ihned souhlasil a začal vyprávět o jakémsi vlkodlakovi, který pobíhá po místních lesích. Aneta se začala smát: „Prosím tě, co to vyprávíš za blbosti. Jakej vlkodlak?“ To vedlo k tomu, že se začali dohadovat o různých tvorech či netvorech a večer plynul v celkem dobré náladě.

Bylo právě kolem půlnoci, když zničehonic zhasly svíčky. „Co děláte? Kdo to sfouknul?“ ptala se Lenka. Nikdo se k tomu nehlásil. Dušan vytáhl zapalovač a znovu svíčky zapálil. Hořely sotva deset vteřin, když najednou opět všechny tři zhasly, a to ve stejný okamžik. „Co to má jako bejt!?“ vyděsila se Aneta. Najednou pocítila mrazivý závan. Vyděšeně vyskočila od stolu. Ve stejný okamžik se všechny venkovní okenice zavřely. Aneta jen vyděšeně stála na místě a klepajícím hlasem se ptala: „Co to, co to má být? Řekněte mi, že si jen děláte srandu!?“

Jenže ostatní byli vyděšení úplně stejně jako ona.

Najednou se z půdy ozvalo skřípění prken a posléze kroky. Aneta se rozeběhla ke dveřím, ty se jí však zavřely prásknutím přímo před nosem a nešly otevřít. Ostatní se snažili otevřít okenice, ale ty byly zavřené zvenku.

„Co budeme dělat?“ křičela Aneta na ostatní.

„Jestli to je ten duch, tak ho musíme odvolat,“ řekla rezolutně Lenka.

„Tak to zapomeň, já už si k tomu nesednu ani náhodou!“ křičela na ni Aneta.

„Budeš muset! Jinak se odtud nedostaneme!“

Všichni tedy opětovně usedli ke stolu a položili na něj ruce. Lenka začala klást otázky: „Duchu, jsi tu stále s námi?“ Šipka se posunula na Ano.

„Chtěl bys s námi komunikovat?“ zeptala se Lenka. Šipka se pohnula na Ano.

„Jak se, duchu, jmenuješ?“ Odpověď zněla: „Karel“.

„Karle, ty jsi postavil tento srub?“
„Ano.“
„Jak jsi zemřel, Karle?“

„Zavražděn.“

„Kým?“

Šipka se nepohnula.

„Jsi tu stále s námi, Karle?“

Šipka se nepohnula.

Najednou se začal stůl vznášet a pod ním bylo něco cítit. Anetě se TO NĚCO otřelo o nohu. „Panebože!“ křičela. „Odvolej ho hned!“

Lenka byla v šoku, ale začala předříkávat: „Odvoláváme Tě, duchu Karla. Děkujeme, že jsi tu byl s námi, ale nyní už odejdi.“ Ostatní opakovali po ní a společně to řekli třikrát. Stůl pak vysloveně spadl k zemi.

Všichni vyděšeně seděli a mlčky koukali jeden po druhém.

„Já teda nevím, jak vy, ale já chci odsud. Já tady spát nebudu,“ řekla Aneta. Ostatní souhlasili. Když chtěli vstát, tak se najednou pohnula šipka od spiritistické tabulky. Všichni zpozorněli.

Lenka promluvila: „Duchu Karla, ty jsi tu stále s námi?“ Šipka se začala hýbat a postupně přecházela z písmenka na písmenko, až vznikla věta: „Já nejsem Karel, Karel odešel!“ Všichni se na sebe vyděšeně podívali. V tom okamžiku zhasly všechny svíčky, jakoby jedním sfouknutím. Stůl se opět začal zvedat a tentokrát cítili všichni přítomní ten chlad a něco se o ně otíralo. Najednou se stůl neuvěřitelnou silou rozlomil. Aneta vyskočila, ostatní též. Jako na povel běželi ke dveřím a snažili se je vyrazit. Nešlo to. Okenice taktéž nešly vyrazit.  
„Na půdě, pokud vím, je střešní okno, na kterém samozřejmě není okenice, takže bysme to mohli zkusit tam,“ napadlo Anetu.

„Chceš lézt ze střechy?“ nebyla Lenka z plánu moc nadšená.
„Chceš tu zůstat zavřená s duchem?“
„Hm, na tom něco bude,“ kývla Lenka odhodlaně.

Pomalu vytáhli ze stropu schody. Aneta v kuchyňce našla kapesní baterku, tak ji vzala a lezla jako první. Ostatní jí následovali. Když byli nahoře, snažila se Aneta baterkou osvítit místnost, aby se zorientovali a našli nejlepší cestu k střešnímu oknu. Jak tam tak stáli, zničehonic se před nimi zjevil oběšenec. Všichni vyděšeně křičeli, Martin stál poblíž schodiště a celým vyděšením klopýtl a spadl dolů.

„Martine! Jsi v pořádku?“ Aneta hned začala lézt zpátky dolů. „Martine! Ozvi se. Jsi v pořádku!?“ Když slezla dolů, ihned si k němu přisedla a snažila se zjistit jeho stav. „On nedýchá, bože, co budeme dělat?“ panikařila Aneta. „Dušane, Lenko, pojďte sem. On nedýchá! Z pusy mu teče krev!“ oznamovala plačtivým hlasem. Snažila se zavolat pohotovost, ale její telefon neměl signál. „Lenko, Dušane, máte signál?“ křičela na ně. Oba zkontrolovali svoje telefony, ale signál nikdo neměl.

„Musíme se odtud dostat. Musíme pro pomoc!“ klepala se Aneta strachy, ale plná odhodlání. Opětovně vylezla na půdu. Oběšenec, kterého tam původně viděli, byl pryč. „Byl to přelud? Nebo to byl ten duch?“ zeptala se nahlas. Dušan i Lenka pokrčili mlčky rameny.

„Pojďte sem, tady musíme tu postel přesunout, abychom se k tomu oknu mohli dostat,“ zavelela Aneta.

„A jak se budeme jistit? Přece nechceš jen tak vyskočit na střechu a pak dolu ne?“ ptala se skepticky Lenka.
Aneta vzala do ruky prostěradla z postelí a řekla: „Uvážeme si z toho provaz.“

Všichni tři se dali do práce. V místnosti pod nimi najednou začaly padat židle a jiné předměty, které se v místnosti nacházely. Vyděšené pohledy všech třech mluvily za vše.

 „Asi bude nejlepší, když půjdu já, a pokusím se otevřít dole dveře nebo okna,“ navrhla Aneta a Dušan i Lenka neodporovali jejímu návrhu. Lenka měla postavu, která by se stěží protáhla střešním oknem, a Dušan musel jistit. Uvázali jí provaz z prostěradel okolo pasu a druhý konec držel Dušan v rukou. Aneta vylezla na postel a poté otevřela střešní okno a rukama se přitáhla nahoru, prolezla oknem a vystoupila na střechu. Okolo ní projel silný mrazivý závan, až se z toho vylekala. Naštěstí střecha neměla tak velkou plochu, takže se doplazila k okraji a pak opatrně držíc se okraje střechy, seskočila dolů. „Jsem dole!“ zakřičela, aby její kamarádi věděli, že je v pořádku. Minutku jen stála a vydechovala. Přeci jenom to pro ni byla velká námaha. Když se uklidnila, sundala si v rychlosti prostěradlový provaz a běžela ke dveřím. Ať se snažila, jak chtěla, dveře se jí otevřít nedařilo. Běžela k oknům a snažila se otevřít okenice, ale také to nešlo. Jako kdyby byly přibité. Dušan a Lenka slezli mezitím z půdy dolů do chaty a zkoušeli otevřít dveře a okna spolu s Anetou. Ale nic nefungovalo. Aneta se opět podívala na mobil, stále žádný signál. Pak se rozeběhla k autu. To ovšem bylo zamčené. Běžela zpět k chatě. „Dušane, kde jsou klíče od auta?“ křičela na něj přes dveře.

„Já je mám u sebe,“ odpověděl.

‚No to je skvělý,‘ pomyslela si naštvaně Aneta. „Musíš mi je nějak dát, já dojedu pro pomoc!“

„A jak? Když jsou všechny okna zavřený, dveře taky. Lenka se střešním oknem neprotáhne a já taky ne, protože by mě Lenka nemohla jistit.“
„Tak je vyhoď střešním oknem a já je seberu.“

Dušan vylezl opět na půdu a prohodil klíče střešním oknem. Ty se ovšem zachytili na střeše v okapu.

„Máš je?“ ptal se jí.

„Zůstaly někde na střeše, nemám!“ zakřičela zoufale a rozčileně si ulevila: „SAKRA!!!“

Najednou cítila podivné mrazení, když se otočila, viděla malou holčičku v noční košili. Jen tam stála, dívala se na ni, poté přiložila pravý ukazováček k puse na znamení mlčení a najednou byla pryč. Aneta se klepala strachy. Nechápala, co to právě prožívá. Z chaty se začaly linout podivné zvuky, jakoby tam všechno lítalo vzduchem a posléze padalo. „Jste v pořádku!?“ křičela na Dušana a Lenku, kteří se právě nacházeli ve spodní části chaty. Ti ale právě zápasili s ohněm, který vznikl od petrolejové lampy, která se převrhla. „Aneto, tady hoří!“ křičela Lenka. „Pomoz nám!“
„V kuchyňce v tom barelu je voda!“ zavolala na ně Aneta.

Dušan se to snažil vodou z barelu uhasit, ale oheň se šířil až moc rychle.

„Musíte ven!“ zakřičela Aneta a opět se pokusila odjistit dveře i všechna okna. Ale stále bylo vše jako přibité. „Leni, musíš se pokusit, jestli se protáhneš tím oknem. Nejdřív vyleze na střechu Dušan a pak tě bude muset vytáhnout,“ křičela přes dveře Aneta.

„Bez jištění?“ křičel Dušan.

„Jinou šanci nemáte. Budete to muset risknout!“

Oba vyběhli schody nahoru. Dušan vylezl na postel, přitáhl se a úspěšně se protáhl střešním oknem a vylezl na střechu. Levou rukou se přidržoval a pravou podal Lence, aby jí pomohl vylézt. „Pojď Leni, musíš to zkusit!“ pobízel ji. Požár se šířil neuvěřitelnou rychlostí.

Lenka se chytla jeho ruky, ale byla na něj moc těžká. Sám ji neudržel a ona neměla dost síly se sama vytáhnout.

„Leni, je to tvoje jediná šance. Musíš dát vše!“ zakřičela na ni Aneta. Lenka se znovu pokusila vylézt, dostala se dokonce k oknu, vytáhla se, ale byla moc silná na to, aby se oknem protáhla. Začala plakat a spadla zpět na postel pod oknem.

„Dušane, někde na střeše musí být ty klíče od auta. Nevidíš je?“ napadlo najednou Anetu.

Dušan se snažil zorientovat, ale v té tmě, která panovala, toho moc neviděl.

„Není to třeba v okapu? Házel jsi to tímto směrem, takže by mohly být někde v těchhle místech,“ ukazovala Aneta pravou rukou směrem k okapu kousek pod tím střešním oknem. Dušan pátral očima, až se na něj pousmálo štěstí a klíče od auta zahlédl skutečně v okapu. „Už je vidím. Zkusím pro ně slézt,“ oznámil jí. Pomalu slézal, aby se ke klíčům dostal. Zničehonic mu ale podklouzly nohy a on se zřítil ze střechy dolů a při pádu se nabodl na větev, která ležela na zemi. Aneta ustrnula vyděšením, když viděla stříkat krev. Poté se k němu rozeběhla. Dušan dýchal z posledních sil, klepal se a z pusy mu tekla krev. Aneta začala brečet, vzala ho za ruku a tichým hlasem řekla: „To bude dobrý, já dojedu pro pomoc.“  

„Co se stalo!?“ křičela Lenka z půdy. Aneta neodpovídala, protože byla v šoku. Jen tam klečela držíc Dušana za ruku, pohupovala se lehce zepředu dozadu a plakala. „Co se stalo!?“ křičela zoufale Lenka.

Dušan už nedýchal. Aneta nevěděla, jak to má Lence říct. Zhluboka se nadechla a věcně oznámila: „Dušan spadl ze střechy. Dojedu na kole pro pomoc.“ Celá se klepala a po tvářích jí stékaly slzy.

Cítila, že její zdravotní stav jí nedovolí, aby jela tak rychle, aby pro pomoc dojela včas. Chata byla v plamenech, Lenka se neměla šanci dostat ven. Aneta si uvědomila, že než dojede pro pomoc, bude pozdě. Zhluboka se nadechla, popadla kolo, sedla na něj a rozjela se tak rychle, jak jen to bylo možné. Cítila, že se její tělo dostalo na hranici, že by si měla odpočinout, aby nezkolabovala. Ale pak si před očima představila hořící chatu, v které sedí uvězněná její nejlepší kamarádka, a to jí dodalo sílu šlapat dál ze všech sil. Po obličeji i po celém těle ji poléval pot. Když vyjížděla z lesa, dostala se do mlhy. Mlha byla tak silná, že skoro nic neviděla. Když tu se před ní zničehonic objevila ta holčička v noční košili, co ji viděla předtím v lese. Holčička opět přiložila prst ke svým rtům na znamení mlčení. Aneta se jejího zjevení natolik vylekala, že strhla kolo do strany, aby se jí vyhnula. Místo toho ale zajela plnou parou do příkopu. Zraněná se vyplazila k silnici, úplně vysílená se postavila, celá se klepala. Mlha byla tak silná, že si neviděla na špičku nosu. Zhluboka se nadechla a snažila se uklidnit. Když v tom zničehonic slyšela skřípění brzd. Následoval náraz a její tělo letělo vzduchem. Nic necítila, jakoby ani nebyla ve vlastním těle.

Vaše komentáře

Estrellita
Je velká škoda, že autorka neumí psát. Představivost má dobrou, mohlo by vzniknout docela zajímavé dílko. Text je ale napsaný jakoby třináctiletým děvčetem, které toho zatím moc nepřečetlo, zároveň má však ambice stát se spisovatelkou a nechápe, že schopnost dobře psát nepadá člověku do klína. Nikdy nedělá dobrotu, když si autor vybere jednu postavu a vysloveně si ji oblíbí, napíše ji hezkou a charakterově naprosto bez vady, kdežto ostatním vždycky nějakou tu vadičku přisoudí. Je potřeba zapracovat na logice jednání postav a na textu jako takovém; syntax je vysloveně dětská a mnohé věty nedávají úplně smysl v návaznosti na předchozí. Objevuje se opakování slov, čemuž se slušný autor prostě musí umět vyhnout, často zbytečně rozvláčná líčení, já osobně také velmi postrádám nějakou pointu nebo aspoň vysvětlení, kdo je tam vlastně terorizoval a proč. Aspoň že tam není jedna pravopisná chyba ve...
Estrellita 11.01.2017 09:02:45 Reagovat Přidat nový komentář
Estrellita
Aspoň že tam není jedna pravopisná chyba vedle druhé. 55%
Estrellita 11.01.2017 09:03:17 Reagovat Přidat nový komentář
Hororová tvorba


Číst komentáře





Související články
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia