Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru

Povídka, která se umístila na 24. místě ve třetím ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

„Podívejte se na toho blba, jak čumí! Co čumíš? Nečum!“ Plnou parou ho uhodil rukou do ramene. Klučina odletěl o metr dál a tam si sednul na zadek. Byl malý a drobný, barvu měl jak kozí mléko a na nose kulaté lenonky. Zvednul ukřivděný obličej a vyčítavě hleděl na svého útočníka.

„Ty nemáš dost, Blogisi?“

Seděl na zemi a tiše na něj zíral. Úpěnlivě. Ani na chvíli neuhnul pohledem. Ticho umocňovalo typické podzimní počasí, kdy obloha nesla našedlou barvu, všude bylo vlhko od deště, který Andoverem prošel ráno. Zůstaly po něm chuchvalce mlhy, jež se líně válely kus tady, kus tam.

Na školním hřišti skoro nikdo nebyl. Kluk na zemi musel vědět, že je tu úplně sám. Sám proti Korbanovi a jeho bandě tupých posluhovačů.

„Anthony, Brade, podržte mi ho. Myslím, že potřebuje poučit o pokoře a poslušnosti.“

Banda to měla evidentně naučené. Dva kluci vyšli za zády útočníka a z boku každý chytil drobného hocha pod lokty. Násilně ho postavili zpátky na nohy. Ten stále úpěnlivě zíral na svého agresora.

Z ničeho nic zadul vítr. Kšiltovka jednoho z kluků, kteří drželi chlapce, se zvedla a odletěla za něj. Ten se otočil ve snaze jí chytit. Malý klučina se pokusil vyškubnout z pevného sevření, ale Korban mu to nedovolil. Přiskočil k němu a jeho pěst mu zamířila přímo na nos. Chlapec otočil hlavu, ve snaze uhnout, ale dostal ránu přímo do čelisti. Zuby mu scvakly, ale nevydal ani hlásky.

„Korbane!“ Křik učitelky se rozlehl po celém hřišti. „Okamžitě ke mně! Všichni!“ Její tón nedával na vývěr. Korbanovi poskokové pustili chlapce. Ten se stále nevraživě díval na svého útočníka. Pak si pomalu a s nechutí odplivnul krvavou slinu přímo před Korbana.

„Chcípneš.“ Zasyčel a vydal se směrem k učitelce.

*

Korban seděl ve školní lavici, počítal jeden příklad za druhým. Summerová mu to pěkně osolila, všichni ostatní už byli minimálně půl hodiny pryč. A zrovna v den Halloweenu, kdy měl v plánu vyrazit na klasické obcházení, které už muselo dávno začít. Všechny ty sladkosti, které mu teď unikají, ho žrali. Žral ho i pitomý úkol, který tady musel řešit, a který nebral konce. Nejvíc ho ale děsil ten šílený výraz, který měl na tváři Blogis, než odešel.

Chcípneš. Chcípneš. Chcípneš!

Pořád se mu to ozývalo v hlavě.

Než se dostal ze školy ven, už se stmívalo. Stále bylo mlhavé a nepříjemně vlhké počasí. Přitáhnul si bundu k uším. Bylo pozdě a žádný autobus už tu nebyl, musel se tedy vydat domů po svých. Nevadilo mu to, aspoň se podívá na výzdobu. Halloween měl rád, každý si vyzdobil svůj dům, tak aby byl co nejstrašidelnější. Tenhle měl na předzahrádce náhrobní kameny, jinde byly vydlabané dýně se svíčkami, takže na jejich šíleně vykrojených úsměvech tančily divoké stíny. Prošel okolo domu, po kterém lezli pavouci jeho velikosti, a celá zahrada byla pokrytá umělou pavučinou z Wal-martu. Začínal mít lepší náladu. Venku ještě nebylo moc lidí, jenom ti nejmenší, co chtějí být před tmou doma. Ti jsou stejně v doprovodu rodičů, takže ta hlavní sranda začíná až po setmění.

Vcházel na Eerie street. Neměl jí rád. I když byla plná stromů, ani jeden z nich celoročně pořádně nerostl. Teď bylo všude na zemi spadané listí. I přes to, že v ostatních ulicích to žilo, tady nebylo ani živáčka. Přidal do kroku. Vtipné karikatury smrti, které ho v jiných ulicích bavili, se mu tady vůbec nelíbili. Pavouci se po něm jakoby sápali. Svíce v dýních plápolaly a tancující stíny na zdech, jako by dostávaly formu. Někdo měl na zahradě černý kočár, který řídil kostlivec. Korbanovi se zdálo, že ho po očku sleduje. Stromy se ohýbaly ve větru, který sílil a zvedal listí do větrných vírů. Kromě poletujícího listí bylo nepříjemné ticho. Jediné, co slyšel, byly jeho kroky a zrychlený dech.

„KŘUP!“

Někde ve stromě nad ním praskla větev. Listí zaševelilo a něco udeřilo Korbana prudce do zad. Svalilo ho to na zem.

„Ááááááááááá! Debilní větev!“

Snažil se otočit a dostat to ze sebe. Nebyla to větev!

Byl to Brad, se kterým se ještě před hodinou a půl loučil, protože dostal jenom poloviční trest. Teď na něm nehybně ležel, kolem krku měl uvázané lano, které se mu zařezávalo do kůže. Ta už kolem úvazu modrala. Oči měl vykulené a jazyk mu visel ven z pusy.

„Do prdele!“

Korban ztuhnul. Pak se všemožně začal vrtět, jen aby se dostal z područí mrtvoly svého kamaráda. Do očí se mu draly slzy, lamentoval a křičel. Mrtvé tělo bylo těžké a nedalo se pořádně uchopit.

Mrtvola najednou zamrkala a upřela prázdné oči na Korbana. Paže, které Korbanovi do teď prokluzovaly, jako ryba, ztvrdly a nabyly tvar. Role se změnily, už to nebyl Korban, kdo držel mrtvolu, ale mrtvola držela jeho.

Šla mu po krku. Prudce do ní vrazil a povalil jí stranou. Sápal se na nohy a měl se na útěk. Mrtvola po něm hrábla a chytila ho za brašnu do školy. Korban se z ní vysoukal a ani se neotáčel, když utíkal pryč.

Nevěděl, co se děje. Připadal si jako ve snu. Utíkal ulicí. Věděl, že ho sleduje. Určitě šel po něm. Rozhlížel se kolem, docházeli mu síly. V tělocviku nikdy nebyl dobrý, jediné, co mu kdy šlo, byl wrestling a šikana menších.

„Přísahám Bohu, jestli se z tohodle dostanu, už nikdy nikomu neublížím!“ Opakoval si tiše za běhu. Po pravé straně uviděl dům, který měl otevřené vnitřní dveře, jenom je chránily skleněné venkovní dveře. Vevnitř se svítilo a zdálo se, že někdo musí být doma.

„Díky Bohu!“

Korban se rozběhnul k domu. Otevřel skleněné dveře a okamžitě za sebou zavíral dveře vchodové. Zamkl všechny zámky, co na nich viděl.  Pak se k nim otočil zády a ztěžka se o ně opřel.

V tu chvíli světlo zhaslo.

„Ne. Ne. NE!“ Otočil se ke zdi a poslepu hledal vypínač. Narazil na stolek vedle dveří. Klíče, které na něm byly položené, se s obrovským rachotem svezly k zemi. Osahával zeď. Konečně vypínač nahmatal a sepnul.

Nic.

„PRÁSK!“ Do dveří.

Zvuk sípajícího se skla ho bodal do uší. Udělal několik kroků ode dveří.

„PRÁSK!“

Dveře pod náporem zapraskaly. Na víc už nečekal, rozběhl se dovnitř do domu.

Někde tu musí být zadní východ.

Zahnul za roh a uviděl světlo. V krbu v obýváku hořel oheň.

„Haló? Je tu někdo?“

Nic.

„Zůstávat v domě je teď asi velice nebezpečné!“

Nic.

Vyrazil směrem ke světlu. Vstoupil do obyváku a strnul. Veškerý nábytek byl odsunutý ke stranám místnosti. Francouzské dveře na zahradu byly zatarasené obrovskou sedačkou. Uprostřed místnosti, před krbem seděl na dřevěné podlaze uprostřed křídou načrtnutém pentagramu Blogis. V rukou mu pulzovaly dvě modravé koule. Nic podobného Korban v životě neviděl.

Blogis na něj upřeně koukal, na tváři měl ale široký úsměv. Od společné šarvátky se evidentně neumyl, protože zuby měl rudé a stužky krve mu zaschly na bradě. V jeho šíleném pohledu a kulatých brýličkách se odrážely namodralé koule, které držel v rukách.

„Už se mě nezeptáš, proč tak blbě čumím, co, Korbane? Mince se otočily. Přemýšlíš nad tím, k čemu jsou tyhle hračky.“ Jakoby potěžkal koule v ruce. „To jsou duše tvých kamarádů, kteří momentálně kopají za někoho jiného. Konkrétně za mě!“

„PRÁSK!“

Náraz do dveří vystřídal úpěnlivý nářek dřeva, které to pod náporem úderů vzdávalo.

„Neboj. Už ho to nebolí. Je to velká výhoda i pro mě, protože to tak může dělat do nekonečna. A kdyby se přeci jen nedostal dovnitř, nevadí. Ještě tu mám jednoho kamaráda.“

Ze stínu za krbem se vyšourala druhá postava. Nešel, spíš se táhnul. Na jeho pohybech bylo něco velmi kostrbatého. Něco velmi nepřirozeného.

„Anthony!“ Zašeptal Korban.

Anthony měl svoji ztracenou kšiltovku naraženou na čele, tak že nemohl vůbec nic vidět. Kšilt měl divně vytrčený do strany.

„Cos to, do prdele, udělal s mými kamarády?“

Blogis se začal divoce smát a kolébat se zepředu dozadu. Modré světélkující koule, které držel, si přitáhl blíže k brýlím, ve kterých se světlo bláznivě odráželo.

„Kdo by to byl čekal, že se o letošním Halloweenu setkáš se skutečnými duchy, co?“ Dál se bláznivě smál.

„Ty!“ Korban na nic nečekal a vyrazil proti němu. Avšak ve chvíli, kdy přeskakoval čáru pentagramu jako by narazil do zdi. Odletěl nazad a upadl na zem.

„Auuu!“

Nohavici měl opálenou a na ruce a noze, které se dotkly hranice pentagramu, začaly vyskakovat puchýřky. Místností se rozléhal ďábelský smích, který vycházel z Blogise. Tomu se už klučina ale vůbec nepodobal. Šílený a zkřivený výraz ve tváři nepatřil jemu.

„Dostaňte ho!“ Zahřměl hluboký hlas, který vycházel z Blogisova hrdla.

„PRÁSK!“ Dveře s nářkem povolili a rozletěli se otevřené.

Anthony se vydal směrem ke Korbamovi. Ten před ním začal couvat, zakopl o konferenční stolek, který stál za ním. Povrchové sklo se vysypalo, Korabn spadl přímo do něj.

„Auuu!“ Do ruky se mu zarazil střep. Rána pulzovala bolestí. Neměl čas nad tím přemýšlet, za sebou slyšel šouravé kroky. Brad se šinul do místnosti. Vytrhl střep a hodil ho na zem. Krev se mu rozlila po celé ruce.

Neměl kam utéct. Zmateně se rozhlížel kolem. Vyskočil na nohy a rozeběhnul se ke schodišti. Za sebou stále slyšel šílený smích Blogise. Oheň v krbu za ním divoce hořel. Na nic nečekal a vyběhnul po schodech na horu. Byla tu tma. Pohmatu šátral chodbou, na zdi za sebou nechával krvavou stopu. Konečně narazil na nějaké dveře. Otočil koulí na dveřích a vpadnul do místnosti. Rychle za sebou zamknul.

V místnosti bylo chladnu. Dveře na balkón byly z nějakého důvodu otevřené a nespoutaný vítr si pohrával se záclonou, která divoce lítala vzduchem.

„PRÁSK!“

Dveře zaduněly s takovou silou, že od nich Korban uskočil. Rozhlížel se kolem. Nebylo úniku.

„PRÁSK!“

Dveře úpěly pod nárazy zvenčí. Vyběhl na balkón. Prudký vítr ho praštil do tváře. Do jeho zpoceného těla se dal chlad.

„PRÁSK!“

Skrze dveře projela ruka, která se zasekla v půli cesty zpět. Zbrkle se rozhlížel kolem. Ruka ve dveřích lomcovala, kusy třísek létaly kolem.

„PRÁSK!“

Střed dveří se vylomil pod náporem druhé mrtvoly. Anthony strčil hlavu do právě vyražené díry. Kšiltovku měl stále divně naraženou. Začal lomcovat spodkem dveří, který mu překážel v cestě. Druhá mrtvola se neohrabaně snažila setřást zbytky dveří, které jí zdobily zápěstí.

Korban na nic nečekal, přeskočil zábradlí a pomalu ručkoval k okrajovému sloupu, po kterém by mohl slézt dolů. Soustředil se na každý krok, už byl skoro u sloupu, když naposledy zvedl hlavu.

Anthony stál přímo před ním, prázdné oči se mu slepě dívaly do těch jeho. Naklonil hlavu ke straně a prudce Korbana udeřil do žeber. Korbanovi zakrvácení prsty se smekly. Cítil, jak jeho boty ztrácí kontakt se zábradlím.

Pak už jen letěl.

*

„Mami, co se tady stalo?“

„To nevím, Bethy. Pojď, přejdeme na druhou stranu.“

„Třeba je to součástí nějaké maškarády.“

„To se mi nezdá, maličká.“

Před domem stála tři hasičská auta. Nic už nehořelo, ale všude se valil černý dým. Zbytky domu praskaly a sem tam červeně žhnuly. Před domem leželo tělo překryté bílým plátnem - kdo ví, třeba to byl zbytek Halloweenské dekorace.

„Promiňte, co se tu stalo?“

„Tady není nic k vidění.“ Odpověděl policista. „Prosím, rozejděte se.“

Bethy se otřásla. Vůbec se jí nelíbilo, jak se v policistových kulatých lenonkách odráží modré světla policejních aut. Policista se na ní podíval a šibalsky mrkl.

„Mami, mě se tu nelíbí. Pojďme domů, prosím!“ Zatahala mámu za rukáv Bethy a táhla ji pryč.

***

Vaše komentáře

Estrellita
Nic strašného, číst se to dalo. Autorka by se měla v první řadě naučit pořádně česky, myslím tím odporné chyby ve shodě podmětu s přísudkem (sladkosti ho žrali, karikatury ho bavili), ve vyjmenovaných slovech (sípající se sklo - hádám, že to sklo nesípalo), v interpunkci atd. Co se týče příběhu, je to celé trochu nedomyšlené a naivní, nicméně jistou atmosféru jsem tam cítila a zombie styl hororových povídek není příliš ohraný. Ve finále textík hodnotím jako průměrný. 58%
Estrellita 05.01.2017 12:59:16 Reagovat Přidat nový komentář
Hororová tvorba


Číst komentáře





Související články
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia