Martin Melichar: Věčnost

Povídka, která se umístila na 26. místě v pátém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

„To byla ale rána!“ dostal jsem ze sebe chraplavým hlasem. Vzpřímil jsem se ze země pokryté prachem, abych se rozhlédl. Kde to jsem? Paměť jakoby utekla. Co to vlastně bylo za ránu a čím?

Možná že ani nebylo co si pamatovat, vždyť je tu taková tma. Jen ze shora svítí malý paprsek světla skrz jakousi šachtu. Že bych sem tamtudy spadl? „Halóóó! Slyší mě tam někdo nahoře?“ Chvíli se zase akorát rozhlížím tmou v naději, že něco spatřím, pak opět zkouším volat nahoru: „Halóóó! Jsem tady dole!“

Asi to zkusím ještě za chvíli, prvně se však zorientuji, kde jsem. Šachtu nad sebou již znám, ale zbytek této pekelné místnosti je nicméně zahalen ve tmě a v prachu. Vypadá  to tu jako v nějaké zvláštní hrobce. Odsud míří jediná chodba, na jejímž konci, jako bych viděl mihotavé světlo. „A hele provázek! K čemu tu asi tak může být? Hmm... Vede skrz tou chodbou, možná mě má někam dovést. Ale kdo ví kam? Co když mě má nalákat do pasti?“ mluvil jsem sám se sebou.

„Halóóó! Jsem tady dole! Prosím alespoň něco řekněte!“ zakřičel jsem rázněji. „Tak ty ještě nejsi mrtvý?“ začalo se ozývat z katakomb hřmotným hlasem! „Neboj, již brzy budeš odpočívat!“ hlas pokračoval.

„Kdo jsi?“ vydal jsem ze sebe sice rázně, ale se strachem. „Tak ty už si mě nepamatuješ? Nepřišel jsi sem snad ty kvůli mně?“ odpovídal ten Hromohlas s temným záludným smíchem.

Strach ve mně sílil. Bylo zřejmé, že tu může jít o život. Vydal jsem se tedy tou jedinou cestou, která se na konci větvila na další dvě cesty, přičemž ta levá z nich byla osvětlená loučemi a do pravé vedla ona nit. Chvíli jsem se tam zastavil, abych se vydýchal, ale v předklonu jsem na sobě spatřil děsivé zranění. Moje lýtko bylo prokousnuté obřími zuby, jako od kance. Ale nekrvácelo to, ani to nebolelo. Kde jsem k tomu mohl přijít?

Slyším blížící se kroky! Jsou to vůbec kroky? Není to spíš klapot kopyt? Znějí z té chody s nití.

tady tě mám!“ najednou hromově zařvala ta stvůra, jenž kráčela z temnoty. Neváhal jsem ani sekundu a začal utíkat tou osvětlenou chodbou.

stínových obrysů jsem zatím spatřil, že se jednalo o jakéhosi netvora s mužskou postavou, byl velmi vysoký, silný a chlupatý. Pravděpodobně měl i kopyta, světlo mi však jeho tvář neukázalo.

Chodba se postupně kulatila a vycházely z ní další, o trochu menší chodbičky. Ale vždy jen na jednu stranu a to do prava. To mi dávalo dojmu, že celý objekt je kruhový až na vyjímku té místnosti, kde jsem procitl a že se tu lze dostat pouze hlouběji dovnitř. Třeba tam mám dojít.

Zvolnil jsem běh, šetřit si sílu, kdyby se stvůra odněkud záhadně zjevila znova, bylo nutné. Zatím jsem pokračoval stále po stejné cestě, dokud nepotkám jinou chodbu se světly.

Čím jdu dál, tím větší cítím žár a i světla přibývá. Čím to asi může být? Přesto, že teplo je téměř až nesnesitelné, vůbec se nepotím. Už to vidím, ze stěny vytéká láva přes cestu. Naštěstí teče směrem ode mě, ale pokračovat tudy je nemyslitelné. Bohužel však blokuje i vstup jedné z bočních chodeb.

Vydávám se hbitěji zpět, abych zatočil do nejbližší chodby dříve než mě dožene ta stvůra.

„Nebuď tak tvrdohlavý, člověče, ani to neucítíš!“ zahřměl předemnou ten netvor. Byli jsme od sebe asi tak dvacet metrů a bylo mu vidět i do tváře! Byl to Minotaurus!

Nebylo však příliš času na srovnávání si myšlenek, musel jsem se opět vrátit k lávě a zkusit štěstí. Netvor byl pomalý nebo spíš chladně klidný, skoro vypadal, že by mi dal čas to tou lávou zkusit, protože věděl, že se tu stejně ještě střetneme.

Skrz lávu je teď jediná cesta. Pod místem, kde láva vytékala bylo pár balvanů z místních zdí, které jsem z opatrné vzdálenosti hodil směrem k té chodbičce, abych na ně mohl stoupnout. Byly děsivě horké, ale opět jsem necítil žádnou bolest. Kameny jsem vrhl tak, aby byly blízko zdi, kterou jsem využíval jako oporu. Takto jsem se dolezl až k té chodbičce, do které k mému zděšení také tekla láva značným proudem. Musel bych doskočit tak čtyři metry, abych dopadl na klasickou zem. To přece z místa na těchto vratkých kamenech nemohu nikdy doskočit.

„Ne! Takhle nezemřeš! Ostří mého meče na tebe čeká!“ řval Minotaurus a běžel ke mně mnohem rychleji. Zpoza zad vytáhl lesklý meč, který zmodral jakousi aurou a snažil se po mně ohánět. Přestože jeho meč byl nezměrně dlouhý, malý kousek mu chyběl, aby mě mohl rozpárat.

To ne, Minotaurus se snaží vylézt na kameny, aby mě měl blíž. Jsem v koncích, není kam jít! Z jedné strany netvor a z dalších tří láva.

Odhodlal jsem se k zoufalé věci - skočit do té chodbičky ty čtyři metry lávy. Moc dobře jsem věděl, že je to nemožné, ale přišlo mi to nejnadějnější. Na skoku jsem si dal velmi záležet, ale stejně jsem nedopadl dál než dva a půl metru. Na nohou jsem měl pouze sandále, okamžitě se mi jejich podrážka přiškvařila k chodidlu a ohořely mi prsty. Vypadalo to strašně, jediné štěstí však bylo, že se láva příliš nepropadala a tak jsem po ní dokázal zbytek dojít.

Měl jsem chuť řvát bolestí, ale opět jsem žádnou necítil a z popukaných prstů ani netekla krev.

„Myslíš si, že svůj Labyrint neznám a že tě nakonec stejně nenajdu? Myslíš si, že najdeš cestu ven? Ha ha... to by nějaká musela být! Jsi jen naivní!“ řval Minotaurus.

Ač to tak vůbec nevypadalo, na mých ohořelých nohách se dalo stát. Čím to je, že necítím bolest? Zajímá mě také, jak jsem se tu ocitl. Do Labyrintu se posílají oběti nebo hrdinové. Sedm mladých athénských dívek a chlapců. S nikým jsem nepřišel, nemám ani zbraň, takže nebudu ani tím hrdinou. Co tu tedy dělám?

Musím se zkusit dostat do středu Labyrintu, snad tam naleznu odpovědi.

Kromě lávy tu už bohužel chybělo jakékoliv světlo, po deseti metrech jsem došel na rozcestí, odkud vedla jedna cesta směrem ke středu, zatímco druhá a třetí se podobala té původní cestě, kterou jsem opustil kvůli lávě – mírně se stáčela, jako by měla vést zase v kruhu. Nechtěl jsem marnit čas a vydal jsem se tedy směrem do středu.

Ze stěny se za mnou hlučně vysunula další stěna a znemožnila mi tak vrátit se zpět na rozcestí. Zkoušel jsem s ní hýbat, ale nešlo to, jedině mě zaujaly malé zvláštní otvory, které v ní byly. Naštěstí jsem ani neměl v plánu se vracet. Nicméně sem už neproudilo další světlo, neviděl jsem ani na krok.

Začal se přibližovat zvuk, jako když o sebe mnete dva kamenné kvádry pokryté pískem. Přicházelo to z druhého konce chodby. Dal jsem si ruku před sebe, abych do ničeho nenarazil a vydal se zvuku naproti.

Zvuk zesiloval jak jsem se blížil. Už to musí být přímo předemnou! „Co to?“ reagoval jsem na  překvapivé bodnutí do ruky. Mezi prsty jsem měl skoro až díru podle omaku. Opět mi ale netekla žádná krev ani to nebolelo. To je zvláštní. „Ehm.“ nepříjemně jsem zachrčel, něco mě bodlo do nohy. Ustoupil jsem asi sedm kroků zpět a zkoušel přemýšlet nad tím, co to předemnou asi může být.

Zkoušel jsem chvíli stát, zvuk se přibližoval. „Uhm!“ píchlo mě to opět do stejné nohy akorát napravo od předtím. Jistý jsem si sice nebyl, ale jako by zde oživlo zdí více. A tadyta má na sobě ostny.

Kde se ale zastaví? Popadla mě hrůza. Rukama jsem se dotýkal obou zdí a běžel zpět k začátku, zda-li nenahmátnu nějakou odbočku. „Ah.“ narazil jsem do zdi na začátku. Žádná odbočka tu není, jsem mezi dvěmi zdmi a jedna mě tu hodlá protkat ostny.

Musím myslet, musím myslet. Má nervozita mě však rozhodně v myšlení nepodporovala. Žádná cesta ven. „Prostě žádná!“ zařval jsem! Co je toto za pekelné místo?

Zvuk druhé zdi byl blíž a blíž. Dostal jsem nápad, sice zoufalý a těžko říct, jestli smysluplný, ale byl jediný a tak jsem ho musel zkusit. Vzpomněl jsem si na otvory v první z těch zdí, co mě tu vězní a snažil jsem se svýma rukama číst, kde ty otvory jsou. Vypadalo to, že jsou přesně na stejných místech, jak by mohla odpovídat má zranění, hledal jsem ale dál. Otvorů bylo požehnaně, ale zhruba po dvou metrech končily.

Přibližně jsem teď znal, kde se jaké ostny nyní nachází a tak jsem šel zpět k té posuvné, ostnaté zdi a snažil jsem se náhodnými pohyby rukou dotknout ostnů. A vida, jeden osten jsem našel, tak jsem se ho okamžitě chytil, byl to docela masivní kus železa. Bohužel vedle něj bylo příliš mnoho dalších ostnů. Musel jsem trochu ustoupit a hledat další ostny. Řekl jsem si, že začnu tedy prvně s nohama. Hledal jsem hroty ve výšce asi padesát centimetrů, kam ještě lze vykročit. „Super jeden mám!“ zajásal jsem, teď hlavně další osten na ruku, abych se mohl udržet. I ten jsem brzy našel a tak jsem si mohl stoupnout na ten osten pro nohy a zároveň se držet. Zdolal jsem takto tedy prvních asi padesát centimetrů.

Zeď však putovala nemilosrdně a neměl jsem tušení, zda-li to mám šanci stačit. Osten, který teď držím na ruce vyměním za ten pro nohy, musím teď najít vyšší pro ruce. „Sakra!“ klel jsem, jelikož nademnou nebyly výše vylézající ostny, kterých bych se mohl chytit, oháněl jsem se rukou a jeden našel, sice byl poměrně vzdálený, ale nebyl čas. Chytil jsem se jej a přehoupl se k němu. Díky bohu, že necítím bolest, při tom přehoupnutí jsem si potrhal celý levý bok. Chvatně jsem našel místo na nohy a hledám další osten pro ruce, ale výš. Žádný tam nebyl, je možné, že jsem už dostatečně vysoko, abych zeď mohl přelézt! A opravdu!

Problém ale tkvěl ve faktu, že ty nejdelší ostny již drhly o své otvory ve zdi druhé. Musel jsem zrychlit. Rychle jsem dal nohy na nějaký vyšší osten, přičemž jsem si je zbrkle rozedřel a následně se od ostnu odrazil a dopadl za posuvnou zeď. Zázrakem jsem si nic nezlomil. Zeď s bouchnutím dojela na své konečné místo.

Místo této ostnaté zdi se objevila další chodba, byla však malá, sotva na to, abych se v ní mohl plazit. Na na jejím konci však plápolalo světlo. Vydal jsem se tedy tam. Po chvíli soukání se i tato malá chodébka větvila. Světlo zde již bylo znatelné a já si všiml i malých symbolů v jejich vstupech. Kapka znázorňovala vodu, plamen oheň, závan vzduch a kámen zem.

Jeden živel jsem si musel vybrat, nikde nebylo psáno, která cesta je lepší. Ale voda směřovala stále ke středu a tak jsem zvolil jí.

Plazil jsem se poměrně dlouho, tak čtyřicet metrů, než se chodýbka skláněla dolů. Jak jsem pokračoval stěny začaly být vlhké. Najednou mi to uklouzlo a já se vezl hlavou před do neznáma!

Klouzal jsem se překvapivě dlouho, musel jsem klesnout mnoho metrů.

Naštěstí mě to vymrštilo do vody. Bylo tam poměrně mělko, ale jednalo se o obrovskou místnost a to zejména do výšky. Na jejích stranách stály dokola v rovině pochodně a celé to tu osvětlovaly, ale výšku místnosti zdaleka neprozradily.

Vizuálně krásné, ale co teď? Další cestu zde nevidím a tou klouzavou už asi neprolezu.

Najednou se vodní hladina začala zvyšovat. Brzy jsem již musel plavat, jelikož jsem nohama nestačil. Blížili jsme se k pochodním, které poté zhasly a opět nebylo nic vidět, slyšel jsem pouze šplouchání vody, cítil jsem, že plavu vzhůru.

Tak za deset minut ono šplouchání dostalo zvláštní odezvu, jako bych byl už nahoře. Dun! Ozvala se tupá rána a já byl nahoře, akorát ne tak, jak jsem si představoval, praštil jsem se do hlavy. Celá místnost se zaplnila vodou, nebylo zde co dýchat.

Tak takhle umřu? Udusím se? Musím myslet, mám tak minutu. Opět mě napadl plán, který potřeboval značné štěstí. Pokud je tu nahoře další chodba, voda jí poteče, musím akorát nalézt proud.

Nevím, jaký to byl směr, jelikož jsem nic neviděl, ale plaval jsem rovně. K mému potěšení zde opravdu určitý proud byl a tak jsem se jej držel. Dělal jsem pomalé pohyby, abych s kyslíkem vystačil co nejdéle. Proud stále zesiloval až mě totálně polapil a táhl kamsi výše. Předemnou se opět začalo objevovat světlo a já byl vymrštěn na jakýsi kulatý plac, který mi připomínal arenu.

Byly zde další tři chodby asi pro testy ostatních živlů, opět plno pochodní po okolních zdech. A uprostřed dva tvorové bez života. Kvapně jsem k nim přiběhl. „Oh.“ lekl jsem se. To byl ten Minotaurus, ale vypadá to, že tu leží už delší dobu. A co ten muž? „To snad ne, to ne! To jsem přece já!“ panikařil jsem. Ležel jsem sám před sebou mrtev! Měl jsem stejná zranění, jako když jsem prozřel. Proto mě nic nebolelo, proto ze mě neteče žádná krev - už jsem dávno po smrti.

„Nebreč červe! Můžeš si za to sám! Pronikl jsi do mého Labyrintu a snažil jsi se mě zabít! Nikdo tě sem nezval!“ zabručel Minotaurus, který stál opodál. „Jaktože jsi i ty naživu?“ optal jsem se. „Hádés náš hrdinný souboj sledoval, oba jsme utrpěli smrtelná zranění a měli se tak oba vydat do jeho říše mrtvých. Avšak zdál se mu náš souboj tak zajímavý, že jsme oba dostali druhou šanci. Do prostřed Labyrintu seslal Meč Duchů, jenž nás má rozsoudit. Pravil, že ten, kdo bude jeho mocí podarován, získá zpět své živé tělo a ten druhý bude brouzdat Labyrintem do skonání věků.“ Minotaur se odmlčel a pak pokračoval. „Ha ha. Bohužel jak jsi si asi všiml, meč mám já! Jsi bezbranný!“ Minotaur už příliš neváhal a rozeběhl se na mě s mečem.

Byl dvakrát větší a minimálně desetkrát silnější. Mělo smysl nám dávat druhou šanci? Avšak nějak jsem jej již tenkrát musel oslabit, vždyť se i mně ho podařilo zabít.

Nějaké zbraně zůstaly po nás z minulého souboje, já měl také meč i když o dost menší a Minotaurus obří sekeru. Bohužel musel bych projít skrz něj, abych se k nim dostal, přičemž Minotaurus se ke mně už blížil.

Začal jsem mu utíkat, ale byl o něco rychlejší, už napřahoval meč, že mě sekne, v tom jsem však rychle zpomalil a proklouzl mu mezi nohama. Minotaurus se ohnal do prázdna. Já neváhal a běžel dál k místu, kde jsou zbraně. Doběhl jsem včas. Vytáhl jsem svůj meč z mrtvého Minotaura a obří sekeru ze sebe samého. Rozeběhl jsem se proti němu, hodil svůj meč jako oštěp. Minotaur v běhu nestačil uhnout a tak jsem jej trefil do nohy. Místo aby se po mně ohnal mečem, začal klopýtat, já toho využil a ohnal se plnou silou sekerou, na kterou akorát padal. Uťal jsem mu ruku s mečem!

Nebylo nač čekat, popadl jsem meč a dokud ležel, bodl jsem mu jej do hlavy.

Z jeho těla vyšla duše, která se zpět vrátila do opravdového těla Minotaura.

Zatímco se jeho duchovité tělo rozpadlo na prach, jeho pravé se postupně začalo hýbat. Oddechoval těžce, ale nakonec se postavil na kolena.

Pomalým a slabým hlasem pak Minotaurus mluvil: „Uvěznili mě sem jako zrůdu za něco, co jsem nespáchal a teď mě sem ještě chodí vraždit. Vyjímečně posílají jídlo ve formě neviných athénských chlapců a děvčat... nechci je zabíjet, nikdy jsem nechtěl, je to obludné, ale co jiného mám jíst, co mi zbývá?“ pak akorát mohutně zařval: „Próóóč?!“, hlava mu poklesla a bylo vidět, jak je nešťastný.

Však jsem vyhrál, nebo ne? Já se měl navrátit do svého těla!

Minotaurus sebral kuráž, vzal mou mrtvolu a kráčel s ní do jednoho z místních kout, kde už bylo plno koster. „Minotauře, o co tu jde, vždyť jsi říkal, že Meč Duchů, jenž nás má rozsoudit nás podaruje mocí získat své živé tělo!“ řval jsem na něj, ale on vůbec neslyšel, jako by mě neviděl, jako bych byl jen duch. „...a ten druhý bude navždy brouzdat Labiryntem do skonání věků.“ šeptal jsem dál pro sebe sám.

Hororová tvorba


Přidat komentář





Související články
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia