Mirek Šváb: Hledač pokladů

Povídka, která se umístila na 23. místě ve čtvrtém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Měl jsem až, řekl bych, dětskou radost z toho, jak je ta stará Alžběta Kamasová každý večer vystrašená. Bábě už táhlo na devadesát a bydlela v polorozpadajícím se statku, dobrý kilometr od Černé Lhoty. Její stavení se nacházelo na samotě u lesa a Kamasová zde žila úplně sama, protože dědek Kamas zemřel před rokem na zápal plic. Měl nedožitých devadesát. Člověk až žasl, kde se ta vitalita v těch stařících bere. Ve vesnici se také šuškalo, že starého Kamase uškrtila Marie K., retardovaná mladší sestra Kamasové, kterou ale dlouhé roky v kraji nikdo neviděl. Nevěřil jsem vesnickým tlachům a osud rodiny Kamasových mi byl zcela ukraden. Každý večer kolem sedmé jsem bral svítilnu a chodil babce svítit do oken a tlouct na dveře. Strašil jsem ji tuze rád. Odměnou mi pak byly její zděšené výkřiky a prosby o pomoc.

„To jsi ty, Mařenko?“ ptala se často, ale nikdy neotevřela, protože byla k smrti vyděšená. Byl jsem z toho v sedmém nebi. Ano, byl jsem svině, zlý a duševně chorý člověk.

Kdysi sem měl vlastní statek, polnosti, lesy, manželku a dvě děti. Jenže o všechno jsem přišel. Začalo to, když k nám do vsi přijeli cirkusáci a jedna téměř bezzubá cikánka mi za nemalý peníz předpověděla mou zářnou budoucnost. V lesíku za vsí prý leží ukrytý pod zemí obrovský poklad, který čeká jen a jen na mě. Vždy jsem byl od přírody pověrčivý a věřil na různé nesmysly. Neváhal jsem, najal za veliké peníze chasu a šlo se kopat. To by bylo, abychom to zlato nenašli! Jenže po měsíci dřiny a lopocení jsme narazili na skálu. Byl jsem vzteky bez sebe. Vidina zlata mi nadobro zatemnila rozum a já se dočista pomátl. Vzal jsem veškeré zisky z úrody a z dobytka a opět jsem zaplatil chase za hledání zlata. Celé vesnici jsem byl tou dobou pro smích, ale nikdo se neodvážil říct mi to do očí, protože majetného sedláka se všichni báli. Já, Aleš Dohnal, jsem byl regulérní blázen.

Moje žena Eliška mě varovala, ať toho včas nechám, že musíme šetřit na horší časy. Schylovalo se k první světové válce a politická situace v Evropě byla vyhrocená. Já na to však z vysoka kašlal. Vykopali jsme do skály několik metrů, ale ni jsme nenašli. Bylo to zoufalství. Usoudil jsem, že kutáme na špatném místě. Začali jsme tedy kopat druhou díru o kousek vedle. Po několika dnech jsme opět narazili na skálu, vykopali do ní několik metrů a opět nic nenašli. Vzal jsem veškeré naše životní úspory a začali jsme s chasinou kopat třetí díru. Tentokrát už to muselo vyjít. Zanedbával jsem hospodářství i svou rodinu. Statek se mi začal rozpadat pod rukama. Čeládka mi kradla dřevo v lesích a za mými zády rozprodávala moji úrodu. Eliška se mnou měla svatou trpělivost a snažila se mi domluvit. Dokonce za mnou poslala i faráře, aby mě přesvědčil o nesmyslnosti mého jednání. Ve vzteku jsem se velebníčkovi vysmál a poslal ho i s Bohem do řiti.

Od té doby už nic nebylo jako dřív. Došly mi veškeré peníze, díky kterým jsem mohl kopat zlato. Začal jsem tedy rozprodávat své lesy, pole a louky. Propustil jsem veškerou čeládku, abych jim nemusel platit. Rozprodal jsem všechno, najal opět chasu a pokračoval v kopání. Třetí díra byla hlubší než ty první dvě, ale i tak jsme žádný poklad nenašli. Začal jsem podezřívat chlapi, kteří pro mě kopali, že už zlato dávno našli a rozdělili si ho mezi sebou. Od svého podezření jsem po čase upustil, přesto jsem je však všechny propustil a pokračoval v kopání sám. Přivedl jsem celou svou rodinu na mizinu. Žena už to nevydržela, a když viděla, že děti trpí hlady a díky podvýživě i různými nemocemi, sbalila si to málo, co jí zbylo a odešla s nimi ke svým rodičům do Hedče. Poslal jsem ji ke všem čertům a proklel do desátého kolene. Ona i děti mi byly ukradení. Zbyl mi jen prázdný grunt bez nábytku a veškerého vybavení, protože jsem všechno prodal. Nakonec jsem usoudil, že v lesíku žádný poklad není. Musel ho najít někdo jiný a má ho teď schovaný u sebe doma.

Válka byla na spadnutí a já byl šílený a posedlý vidinou bájného pokladu. Jedinou mojí zábavou bylo již zmiňované strašení staré Kamasové. Podezříval jsem bábu, že má ve sklepě ukrytý poklad a že to ona zabila svého manžela, aby měla zlaťáky sama pro sebe. Jednou, když byla v lese na droždí, vloupal jsem se jí do domu a prohledal ho od půdy až po sklep. Našel jsem jen pár cetek, ale zlato žádné. Sebral jsem jí alespoň to málo peněz, co si škudlila pod matrací na horší časy. Část lupu jsem utratil v hospodě za jídlo a alkohol. Vrtalo mi hlavou, kde by babka mohla truhlici s pokladem ukrývat. Při dalším průzkumu jejího domu jsem objevil ve stodole těžká dubová dvířka, zpola zaházená senem. Pokoušel jsem se je otevřít, ale byly na nich dva masivní zámky, které nešly urazit kladivem ani palicí. Byl jsem přesvědčen, že poklad je ukrytý zde a že Kamasová má od zámků někde dobře ukryté klíče. Když byla stařena v neděli v kostele, opět jsem se jí vkradl do domu a snažil se klíče objevit. Neměl jsem však štěstí. Usoudil jsem, že je bába nosí u sebe. Zbývalo mi tedy jediné. Vzít jí je násilím.

V pondělí v noci jsem se jí vkradl zadními dveřmi do domu a spící babku od hlavy k patě prohledal. Nic! Ve vzteku jsem ji popadl za vlasy a surově ji zhodil z postele. Kamasová se leknutím probudila a vyděšeně civěla do mé šílené tváře. V matném světle dohořívající svíce jsem vypadal jako ďábel. Křičel jsem na ni a bil ji pěstmi do hlavy. Kopal jsem ji do břicha a do rozkroku. Snažil jsem se z ní dostat ty dva debilní klíče. Po celou dobu mi tvrdila, že o žádných klíčích a dvířkách ve stodole neví. Nevěřil jsem jí a dál ji bil pěstmi, až kosti praskaly. Mlela něco o tom, že ta dvířka mohl tajně vyrobit její syn a že se před lety ztratil. Pak něco drmolila o své poblázněné sestře, která se jednou za čas na samotě objevila, tak že by je snad mohla vyrobit ona. Babka naříkala, že její sestra je zlá a ráda ubližuje lidem. Nerozuměl jsem tomu a hlavně jsem jí nevěřil ani slovo. Určitě lže! Bil jsem ji celou noc a nad ránem naposledy vydechla. Její zkrvavené tělo jsem nechal ležet na zemi. Baba protivná! Však si to zasloužila! Z mého běsnění mě vyrušil zvuk těžkých kroků vzadu za domem. Jakoby tam někdo chodil v dřevácích! Zpanikařil jsem a utekl oknem.

Zavřel jsem se doma ve světnici a běsnil. Kopal jsem a škrábal do zdí, řval a plakal. Zlato! Moje zlato! Když jsem se odpoledne uklidnil, šel jsem se vykoupat do rybníka. Byl jsem celý od krve. Smil jsem ze sebe tu špínu a doma se převlékl do nových šatů. Nevzdával jsem to. Byl jsem rozhodnut, že se večer opět vydám do toho prokletého domu a ty klíče určitě najdu. Blížil se podzim, a když jsem vyrazil, už se stmívalo. Šel jsem lesem, aby mě nikdo neviděl. Vykoukl jsem zpoza velikého buku a zhrozil se. V domě se svítilo! Jak je to možné? Vždyť jsem tu čůzu vlastnoručně zavraždil! Byl jsem vzteklý jako pes. Nebo to přežila? Ne, to bylo nemožné. Určitě k ní někdo přišel na návštěvu a objevil ji tam mrtvou. Radši jsem se vrátil zpět domů, protože jsem měl strach, že by tam mohli být četníci.

Druhý den jsem vzal zbytek peněz, které jsem ukradl babce a šel na výzvědy do hospody. Nadhodil jsem, jak se asi daří staré Kamasové, ale nikdo nic nevěděl. Prý asi dobře. Nikdo neměl ani páru o tom, co se jí stalo. Vrtalo mi hlavou, kdo tam včera byl. Začal jsem mít nepříjemný pocit, že mi někdo chce vyfouknout moje zlato. Vypálil jsem z hospody jako střela a namířil si to rovnou k babčinu domu. Ta stará svině mi určitě lhala. Někdo o těch klíčích musí vědět. Na samotu jsem dorazil opět před setměním a u statného buku jsem se zarazil. V domě se opět svítilo a na zápraží domu seděla shrbená postava ženy a dívala se směrem ke stodole. Kousek od ní ležel svazek velikých klíčů. Vzrušením se mi rozbušilo srdce. Hned mi bylo jasné, že jsou to klíče od dvířek ve stodole. Byl jsem tak zabrán do přemýšlení, že jsem si ani neuvědomil, že osoba sedící na zápraží teď hledí přímo k lesu. Leknutím jsem uskočil za strom. Snad si mě nevšimla. Matně jsem zahlédl její tvář. Vypadala úplně jako stará Kamasová, jen byla trošku mladší a na rozdíl od ní měla zlý a přísný pohled. Dostal jsem strach. Byla to snad její bláznivá sestra? Měl jsem z té báby špatný pocit. Jenže měla ty klíče. Sebral jsem se a opět vykoukl směrem k domu. Bába byla pryč a v domě byla tma. Dostal jsem na sebe vztek. Přece se nebudu bát staré babky! Půjdu tam a naložím s ní po zásluze! Plán mi však překazil hajný Tomášek, který se najednou vynořil z lesa a namířil si to přímo ke stavení. Několikrát zabušil do zamčených dveří, párkrát samotu obešel a pokaždé nakoukl oknem do domu. Když mu nikdo neotevřel, zavrtěl hlavou a s nepořízenou odešel.

Usoudil jsem, že bude lepší přijít sem až zítra v noci. Co kdyby se ten starý otrava rozhodl vrátit. Druhý den večer jsem opět vyrazil do hospody na výzvědy. Seděl tam Tomášek a mudrloval, že se včera v noci ani dnes odpoledne nedobouchal na starou Kamasovou. Ještě s pár chlapama z vesnice se domluvili, že tam zítra ráno zajdou, a když jim babka neotevře, vypáčí dveře. Pak něco mumlal o tom, že snad v lese zahlédl její bláznivou sestru, o které si všichni mysleli, že je mrtvá. Chlapi se báli o starou Kamasku, že se jí něco stalo. Pokrytci. Beztak jí chtěli jen ukrást poklad, co měla ukrytý ve stodole!

Dnes jsem musel jednat rychle. Vzal jsem si doma sekyrku, abych byl rychle hotový s tou podivnou ženštinou, co se nasomrovala do Kamasovic statku. Cíl mé cesty byl jasný. Zabít bábu, sebrat klíče, otevřít dvířka, vzít truhlu a rychle se vypařit z téhle prašivé díry jménem Černá Lhota.

Na samotu jsem dorazil kolem jedenácté. Byla tma jako v hrobě a já šel celou cestu poslepu, abych na sebe nepřivedl nechtěnou pozornost. V lese bylo zlověstné ticho, které mi do žil vlévalo notnou dávku strachu. Zastavil jsem na jeho okraji a rozhlédl se kolem. Zdálo se mi to, nebo se něco pár kroků ode mě krčilo. Spanikařil jsem.

„Kdo tam!?“ vyjekl jsem. Odpovědi se mi však nedostalo. Popadl jsem sekyrku a hodil ji po nahrbeném stínu. Sekyra zazvonila o kmen zlomeného stromu. Ulevilo se mi. Mou zbraň se mi však již nepodařilo najít. Pohlédl jsem na dům zahalený do tmy. V domě se svítilo. Mráz mi přejel po zádech a strachy jsem se zachvěl. Měl jsem sto chutí obrátit se na patě a pelášit domů. Vidina pokladu však byla silnější než můj strach. Opatrně jsem vykročil z lesa a loukou si to bázlivě šůroval přímo k domu. Zastavil jsem se u kadibudky a obezřetně sledoval okolí. Bylo takové ticho, že byl slyšet jen zrychlený tep mého srdce. Popadl jsem poleno, o které jsem zakopl a rychle přiběhl ke dveřím. Byly otevřené. Proklouzl jsem do předsíně a opatrně si to šinul ke světnici, kde jsem Kamasku před několika dny umlátil. Domem se linul smrad hnijícího masa. Dával jsem si pozor, abych nenarazil na bábu se zlým pohledem. Nikde však po ní nebylo ani stopy. Pak náhle zavrzaly panty u dveří od kuchyně a ty se začaly otvírat. Lekl jsem se, skočil do nejbližší světnice a opatrně jsem zavřel dveře. Měl jsem hrozný strach z toho, že se s bábou potkám, ale nedovedl jsem si vysvětlit proč. Na chodbě se ozvalo klapání dřeváků. Kroky se zastavily před smístností, kde jsem byl ukrytý. Někdo vzal za kliku. Popošel jsem kousek od dveří a ruku s polenem napřáhnul k ráně. Čekal jsem, až se ve dveřích objeví babka a já ji přetáhnu polenem po hlavě. Osoba za dveřmi si to však zřejmě rozmyslela a pokračovala chodbou někam k zadním dveřím. Značně se mi ulevilo. Mimoděk jsem si uvědomil, že jsem v Kamasčině ložnici a otočil jsem se. Leknutím jsem si málem nadělal do kalhot. Na postleli ležela mrtvá Kamasová v pokročilém stádiu rozkladu. Někdo jí navlékl do černého rubáše. Na stolku, podlaze i okně byly plápolající svíčky. Oči měla zavřené a ruce překřížené přes hruď. Roztřásla se mi kolena a odvrátil jsem od mrtvoly pohled směrem k oknu. Tentokrát už jsem si leknutím cvrnknul do spodků. Za oknem se na mě šklebila bába. Povýšeně na mě hleděla a škodolibě se usmívala. Byl to jen mžik a pak zmizela ve tmě. Chvíli jsem se z toho šoku vzpamatovával a pak jsem na ni dostal strašný vztek. Já té svini ukážu! Popadl jsem jednu hořící svíčku a vyběhl ze světnice. Pak jsem si to namířil zadními dveřmi na dvůr.

„Tak se ukaž, ty stará mrcho, rozbiju ti hlavu polenem!“ řval jsem do noci. Bába však nikde. Všiml jsem si, že ze stodoly vychází matné světlo. Měl jsem ji! Určitě dostala strach a schovala se ve stodole. Rozběhl jsem se tam. Babizna tu však také nebyla. U dvířek od mé vysněné skrýše s pokladem stála olejová svítilna. Dveře byly otevřené! Dva masivní zámky se povalovaly ve slámě.

„Seru na tebe, bábo, ať už jsi, kdo jsi. Beru poklad a mizím!“ zvolal jsem natěšeně a skočil k dvířkám. Posvítil jsem do temnoty, která se pod nimi rozprostírala. Byla to skrýš, nebo spíš díra vyhrabaná v zemi, metr krát dva a žádný poklad tam nebyl. Jen stará lidská kostra! Vzteky jsem zaklel. Pak zavrzaly dveře od stodoly a prudce jsem se otočil. Přede mnou stála babka s šíleným výrazem ve tváři. Vrazila mi do břicha vidle. Zaječel jsem bolestí a svalil se na zem.

„Byl jste moc zlej na sestřičku, víte. Já vás viděla, jak utíkáte oknem! Zrovinka jako tatík Kamas. Do kurev nadávat jí, to ho bavilo. A synáček povedenej, akorát tahat z mámy peníze. V díře je mu líp. Nebude dlouho sám,“ zaskuhrala babka, zpoza zástěry vytáhla sekyrku a zasekla mi ji do tváře. Po první ráně jsem ještě žil. Dalších šest úderů však ukončilo můj šílený pobyt na tomto světě.

Druhý den hajný Tomášek spolu s několika chasníky vyrazili dveře od Kamasovic statku. Byl prázdný. Po staré Kamasové nikde ani stopy. Jen ve světnici, kde každý večer uléhala, našli desítky vyhořelých svíček, zakrvácenou podlahu i postel. Mrtvá těla objevili po několika dnech v díře ve stodole až četníci, kterým Tomášek celou nezvyklou událost nahlásil. Po měsíci a půl pátrání se jim podařilo chytit Marii Kamasovou, mladší sestru Alžběty Kamasové, která se ukrývala v lesích. Žena se doznala k vraždě Františka a Karla Kamase a dále k vraždě Aleše Dohnala. K vraždě své sestry se však nepřiznala a jako vraha označila Aleše Dohnala. Dva měsíce po smrti A. Dohnala byla odsouzena k smrti oběšením. Odborníci u ní konstatovali těžkou psychózu, schizofrenii a sklony k sadismu.

Vaše komentáře

Estrellita
Tak tohle bylo nechutné. Nejen že autor (mimo jiné) ignoruje vyjmenovaná slova, která se učí už děti ve třetí třídě, a beze studu ze sebe něco "smil" (to si může dovolit jenom Cimrmanův Smil Flek z Nohavic), ale ještě vytvořil coby hlavní postavu tak nesympatického idiota, že mě donutil fandit všem možným nadpřirozeným silám, jen aby od něj už byl pokoj. Podle mě se povídka ani nedrží žánru. Dobře, když pošahaný pačlověk ubije k smrti hodnou starou babičku, je to horor. Ale jakmile se čtenář u příběhu nebojí a přeje si, aby se tam stalo co nejdřív něco děsivého a potrestalo to hlavní postavu, hlavní prvek žánru - tedy strach - je fuč. Smůla. 32%
Estrellita 20.09.2016 10:54:25 Reagovat Přidat nový komentář
Hororová tvorba


Číst komentáře





Související články
Lucius Pelner: Zuby
Vít Martin Matějka: Onkostar
Lenka Raclavská: Bílá orchidej
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Ondřej Kocáb: Biohazard
Laura Pokorná: Hra
Petr Miňovský: Na správném místě v nesprávný čas
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia