Zavřela jsem se za sebou dveře. Opřela jsem se o dveře a zavřela oči. Měla jsem za sebou další namáhavý školní den. Už jsem měla všeho dost. Nechtělo se mi dělat nic. Učit se, dělat úkoly. . . Jenže jsem musela. Ach jo. Otevřela jsem oči a shodila aktovku ze zad. Venku je tak nádherně. Škoda že nemáme větší zahradu. Například se stromy. Najednou jsem dostala nápad. Na zahradě stromy sice nemáme, ale vím, kde jsou. S elánem jsem si sbalila baťoh a napsala vzkaz rodičům.
Ahoj mami. Nevím, jestli už jsi doma, ale asi ano jestli tohle čteš. Šla jsem do Sýkoráku. Neboj se, vrátím se tak kolem pátý. Mobil mám sebou. Akorát nevím, k čemu mi bude, protože mám vybitý kredit. Ale můžeš mi zavolat.
Doufám, že ti nevadí, kam jsem šla. Stejně díky.
Tak ahoj
Sára
Mámu asi naštve, že jsem se takhle vypařila, ale nedá se nic dělat. Před odchodem jsem si nasadila kšiltovku. Vyšla jsem ven. Vytáhla kolo a vyrazila. Někdy si doopravdy říkám, že mám prostě štěstí. Vítr mi vlál do tváře. Cítila jsem se skvěle. Skoro celou cestu jsem jela z kopce. Už jsem viděla vršek Sýkoráku. Přidala jsem. Teď už tu byl v celé své kráse. Jmenuje se podle nějakého chlapíka, kterému dřív patřil. Pokud si vzpomínám, tak letos zemřel. Taky vím že, mu zemřela dcera. Eva. Bylo jí devět. Byla z toho velká tragédie. Na pohřeb přišla snad celá vesnice. I já. Chodila jsem s ní totiž do třídy. Byla má kamarádka. Už si na ní skoro nevzpomínám. Když o tom tak přemýšlím tak ani nevím, jak zemřela.
Už jsem ho viděla. Asi jediný listnatý strom v lesíku. Jeho korunou prosvítá denní světlo. Ideální na odpočinek. Vytáhla jsem z baťohu sešit. Vůbec nic jsem se nenaučila, protože najednou jsem byla příšerně ospalá jako snad nikdy v životě. Oči se mi sami zavíraly a já jim ani nebránila...
Tenhle sen byl doopravdy zvláštní. Seděla jsem s Evou uprostřed louky. Na jedné straně byl les. Na druhé jezero. Vše mi bylo mlhavě povědomé. Eva se na mě obrátila. Doteď byla obrácená k lesu. Oči měla doširoka rozevřené. „Pojď za mnou, chci ti něco ukázat," řekla s podivně klidným hlasem. Bylo to až strašidelné. Chytla mě za ruku. Šli jsme spolu vedle sebe jako dvě kamarádky. Ale já přitom cítila něco... děsivého. Až zneklidňujícího.
Eva mě vedla do lesa. Došli jsme na místo. Byl to ten listnatý strom, na kterém jsem spala. Koukla na mě: „Už si vzpomínáš?" zeptala se a děsivě se usmála. A v tom se mi všechno vybavilo. Nejspíš jsem na to zapomněla. Nebo jsem zapomenout chtěla.
Najednou se seběhlo všechno jak před lety. Eva vylezla na strom až úplně na vršek. Něco mě nutilo jít za ní. Lezla jsem nahoru a málem brečela. A přitom já nikdy nebrečím. Teda skoro. Každopádně jsem už byla skoro u Evy. Té se děsivě leskly oči. A já... Udělala jsem to co před lety. „Pomoz mi!" řeklo něco ve mně. Z úst se mi vydral smích. Natáhla jsem ruku k Evě, chytila ji za mikinu a snažila se vyhoupnout nahoru. Ale Eva mou váhu neunesla. A tak spadla. Z obrovské výšky. Nebylo možné, aby přežila...
Probudila jsem se. Byla jsem celá udýchaná. Cítila jsem strach. Má ruka co nejrychleji vyhrabala mobil z tašky. Na displeji zářila čísla: 19. 4. 2015. Dnes je páté výročí její smrti. Zavřela jsem oči. Musím si upravit myšlenky. Po chvíli jsem oči otevřela a hrůzou se mi chtělo křičet ale nedokázala jsem promluvit. ,, Ahoj Sáro," řekne Eva. Vyleze za mnou na strom. „Nezopakujeme si tvůj sen? Akorát s výměnou rolí." A jako v mém snu lezu na strom. Ale teď první. Snažím se s tím bojovat, ale mé tělo mě neposlouchá. Jsem už na vrchu, když Eva ledově chladným a bezvýrazným hlasem řekne: „Pomoz mi..." Ještě než má šanci se mě dotknout, tak se rozhodnu. Zemřu tak jako tak. Skočím na ni. Mé končetiny se odlepí od stromu a já klesám dolů s tím démonem. Pád je rychlý a my jsme skoro u země. Podniknu poslední krok, abych si zachránila život. Odkopnu od sebe Evu, abych dopadla na její tělo. Dopadne na zem a usměje se. Nic se jí nestalo. Pokud dopadnu na ni, tak se zachráním. Pozdě mi ale dojde, že jsem na tu její hru skočila. Nemůžu dopadnout na její tělo, protože její tělo tu vůbec není. To leží v rakvi pod zemí. Eva pozná, že mi to došlo a zmizí. Pak cítím jen tvrdý náraz…
