Katerina Dvořáková: Další nakažený

Povídka, která se umístila na 19. místě v sedmém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Seděla jsem na parapetu malého okna, které směřovalo do liduprázdné ulice. Sem tam jsem zahlédla pohyb, když se některý z nakažených pohnul ze spánku, ale jinak nikde nebyla ani známka po životě. Nakažení už se také nedali považovat za živé. Ano, dýchali, jedli, pili, komunikovali a spali, ale lidmi nebyli. Už ne. Z dálky mohli vypadat jako lidé, ale jen co jste se k nim dostali blíže, všimli jste si určitých odlišností.

Tak zaprvé, způsob, jakým se pohybovali, byl poněkud zvláštní. Jejich pohyby byly trhané, jako postavy ve videohrách, kterými se vlastně staly. Další věc, která je odlišovala od lidí, byla jejich tvář. Kůže byla popelavě bledá. Často byla pořezaná, poškrábaná, pokryta strupy. To z toho, jak mezi sebou neustále bojovali o elektrický proud. Jejich výraz byl surový, plný nenávisti, agrese a trpkosti. A poslední věc, která je odlišovala od nás čistých, neustále drželi v ruce mobilní chytrý telefon.

Zaklonila jsem hlavu a opřela se temenem o zeď. Povzdechla jsem si. Trvalo už to tak dlouho. Roky plynuly rychleji, než bych si kdy pomyslela. Zavřela jsem oči a doufala, že co nejdříve usnu, když mi v kapse zavibroval telefon. S trhnutím jsem se narovnala a sáhla pro něj. V dlani jsem sevřela malou hranatou věc a po zmáčknutí tlačítka si ji přitiskla na ucho.

„Ano?“ promluvila jsem potichu a čekala, kdo se ozve z druhého konce.

„Sylvie, jsi to ty?“ zašeptal ženský hlas, který jsem okamžitě poznala.

„Jsem to já. Marcelo, stalo se něco?“ zněla jsem vyděšeně, ale strach jsem necítila. Něco v hlase ženy, která mi volala, mi způsobilo mráz na zádech. Něco tam nehrálo.

„Já... Jde o Marka.“ Její hlas zněl tak slabě, že jsem měla problém její slova zachytit.

„Co je s ním?“ zeptala jsem se, i když jsem věděla, že jsou jen dvě věci, které by mohla odpovědět.

1. Nevydržel to, zbláznil se.

2. Chytili ho. Dostali ho, když nedával pozor. Je mrtvý.

Lepší by byla odpověď číslo 2, jelikož bychom sice přišli o dalšího čistého, ale nevznikl by další nakažený. Marcely odpověď však byla tou, kterou jsem slýchala vážně nerada.

„Dostalo ho to. Nevydržel to. Propadl tomu za několik hodin!“ Její hlas byl prosycený strachem a klepal se jí.

Hodin. To slovo se mi zarylo hluboko do mozku. Za několik hodin. Dříve to byly měsíce, poté týdny. Nákaza se šířila stále rychleji.

„Co mám dělat, Sylvie?!“ prosila mě o pomoc, ale jak jsem jí mohla pomoct?

„Kde jsi, Marcelo?“ chtěla jsem vědět.

„Zamčená v bytě. Marek šel ven. Kéž by se už nevrátil!“ Chápala jsem, jak to myslí. Svého manžela milovala, ale to, co se z něj nyní stalo, už nebyl její muž. Ten by jí nikdy neublížil. Tenhle nový nakažený, by se jí rovnou pokusil zabít. A byla by prolita další čistá krev.

„Dokážeš se ke mně dostat, aby tě nikdo nechytil?“ Bydlela jsem o několik ulic dál. Dříve by to nebyl problém, ale nyní, když se po ulicích hnali nakažení, to byla cesta života a smrti. Jediná celkem bezpečná, ale ne stoprocentní možnost byla jít v přestrojení.

„Budu to muset zkusit, jen mi bude asi chvíli trvat, než na sebe nanesu všechnu tu masku.“ Slyšela jsem, jak bouchly dveře. Zavřela se do koupelny.

„Sakra, kam jsem dala tu krabičku s tím pudrem!“ zanadávala a bylo slyšet, jak vyhazuje věci ze skříňky, aby našla, co hledá. „No, konečně, tak jdeme na to!“ řekla povzbudivě a já se na druhé straně rozhovoru usmála. Věděla jsem, jak otravná a únavná práce to je, udělat ze sebe jednoho z nich, ale když to mělo alespoň trochu zvýšit vaši šanci na přežití, museli jste to skousnout.

„Jak to jde?“ zeptala jsem se.

„No, jak myslíš, že to...“ Nedořekla ale, ozvalo se zabušení na dveře. „Sakra!“ vykřikla Marcela a ozvalo se otočení klíče v zámku.

„Marcelo, co se to...“

„Zlato, otevři mi!“ zaškemral hlas za dveřmi, který se tomu Markovo až nápadně podobal, nebýt toho úlisného konce. „Vrátil jsem se domů, je mi skvěle!“

Nakažený v prvním stádiu. Blesklo mi myslí. V tomto stádiu si dotyčný ještě neuvědomuje, že se nakazil. Někteří lidé se dokázali z prvního stadia dostat, ale bylo jich stále méně. Byla zapotřebí velká vnitřní síla vzdorovat, a já si nebyla jistá, že je Marek dostatečně silný.

„Marcelo, neotvírej!“ zasyčela jsem do telefonu a téměř jsem slyšela, jak přikývla. „Tohle už není Marek.“

„Sylvie, já se bojím!“ zašeptala. „Co mám dělat?“ Začínala vzlykat. To v jejím případě nebylo dobré znamení.

„Máš někde po ruce něco, co bys mohla použít jako zbraň?“ Mezitím, co jsem mluvila, začala jsem se oblékat a strkat si do řemínků všechny své zbraně. Nože a jednu pistoli. Vše jsem získala od mrtvých nakažených. Bylo nutností něco takového mít.

„Je tu mop, jinak nic,“ Marcela začínala být zoufalá a propadala panice, „já nechci umřít. Ne takhle!“

„Klid, jdu za tebou! Jen ho udrž za dveřmi ještě nějakou chvíli!“ snažila jsem se ji uklidnit a mazala si při tom na obličej směs jílu, pudru a škrobu, abych dosáhla zdání jejich pleti. Musela jsem být rychlá. V telefonu jsem stále slyšela, jak Marek doráží na svou ženu, aby mu otevřela, a ona mi vzlykala do sluchátka. Už jsem neměla moc času. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a nehty si strhla strupy, že kterých mi začala pomalu vytékat krev. Mohla jsem jít.

Otevřela jsem dveře svého bytu, vyšla na chodbu a zamkla za sebou. Bylo na čase začít hrát.

„Marcelo?“ špitla jsem do telefonu.

„Já už to nevydržím!“ zalkala a já uslyšela její kroky na podlaze.

„Marcelo, ne!“ zařvala jsem na ni. „Nedělej to!“

„Ale já...“

Ozval se výstřel a poté Marcely výkřik.

„Marcelo!“ zakřičela jsem a odpovědí mi bylo zasípání. „Ne, Marcelo, prosím! Nenechávej mě v tom samotnou!“ Zaslechla jsem jak Marek rozrazil dveře od koupelny a pak jeho hlas, který mi rozbrněl celé tělo.

„Kdybys otevřela hned, mohla jsi zůstat naživu.“

Zabil ji. Nedokázal to. Nebyl dostatečně silný. Stal se z něj další nakažený.

Zmáčkla jsem červený telefonek a ukončila hovor, který netrval ani deset minut. Jako opařená jsem se vrátila zpět do svého bytu a pozavírala a pozamykala všechny řetězy a zámky, které mě měly chránit před nimi. Tělo jsem měla šokem ztuhlé. Ztratila jsem jedinou kamarádku, která mi z mého předchozího života zůstala. Byla zavražděna. Zabil ji její manžel. A proč? Protože mu to nařídil jeho chytrý telefon.

Hororová tvorba


Přidat komentář





Související články
František Bui: Světlonoš
Tobiáš Nečas: Opice
Jakub Zemánek: Pekelník
Jana Chlupová: V odstínech smrti
Shaiva Lepra: Manželská krize
Petr Šulc: Klec
Irma Bolkvadze: Experiment
Lucius Pelner: Zuby
Vít Martin Matějka: Onkostar
Lenka Raclavská: Bílá orchidej
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia
Petr Moravec: Campbellova hrobka
Robert Poch: Ztracený život
Vladimír Zábrodský: Bestie - jedna, dvě
Lenka Winzigová: Hlásal o tom jinak
Michaela Cvejnová: Boj o přežití aneb nemilosrdný Halloween
Eliška Kohlíčková: Pod tlakem
Gabriela Navrátilová: Hra o život
Ondřej Kocáb: Biohazard
Laura Pokorná: Hra
Petr Miňovský: Na správném místě v nesprávný čas
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss