Jitka Mertlová: Výměna

Povídka, která se umístila na 14. místě ve čtvrtém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

                Kulička hroznového vína pod tlakem Lídiných zubů praskla a dívčina ústa zaplnila sladká šťáva. Tři jadérka byla vyplivnuta na talířek a zbytek plodu se přesunul jícnem do žaludku. Stejný osud čekal všechny ostatní kuličky, Lída ale úkony s jejich konzumací spojené vykonávala spíše automaticky, její pozornost se ubírala zcela jiným směrem, myšlenky se chaoticky otáčely okolo událostí dnešního dopoledne.

                „Snad se nebojíš?“

                „Ne, samozřejmě že ne. Ale Martino, já…“

                „Copak? Už máš strach, Lído? Ne? Dobře, v tom případě nevidím žádný problém. Takže v deset před márnicí, přijď včas!“

                Lídě přejel mráz po páteři, ostatně jako vždycky, když před ní ležely nějaké nepříjemnosti. Martina ji takhle škádlila se zvláštní oblibou, nicméně dohoda byla uzavřena a teď už nemohla ani jedna z nich couvnout. Možná to nakonec nebude tak zlé, přesvědčovala sama sebe. Nemá se čeho bát, mrtví už jí ublížit nemůžou, živí jsou mnohem horší.

                Vstala, otřela si ruce do utěrky a při pohledu na  nástěnné hodiny kvapně vykročila z kuchyně. Musí si pospíšit.

*

                Bývalá márnice byla celkem prostorná budova s klenutým stropem a jediným, vysoko položeným oknem, jehož prostřednictvím do místnosti dopadalo světlo. Lída byla ráda, že doby, kdy měsíc ozařoval na nosítkách spočívající mrtvoly, byly dávno pryč. Nyní se v pravém rohu opíralo několik koleček a košťat či hrábí, zbytek místnosti byl ale prázdný. Skoro prázdný. U vchodových dveří se krčily dvě dívky, jejichž zuby drkotaly zimou.

                „Cos řekla doma, Martino?“

                „Že spím u tebe, ostatně jako vždycky. Naši jsou docela důvěřiví, necítí potřebu mě kontrolovat. Jestli tě to zajímá, klíče jsem si vypůjčila od strýčka. Co ty?“

                „Nemusela jsem lhát, mamka je na služební cestě.“ A táta tři řady ode mě, pomyslela si vzápětí  hořce.

                Pak dlouho mlčely, možná deset, patnáct minut. Ticho panovalo až do té doby, než Martině na nose přistála vypasená můra. Dívka začala zuřivě máchat rukama ve snaze tvora zahnat. Tato činnost by zřejmě ustala v okamžiku můřina vzletu, tedy okamžitě po zahájení odháněních manévrů, to by ovšem v rohu místnosti nemohlo tiše zapraskat, což Martinu vedlo k tomu, že sebou začala šít ještě usilovněji. Místo, odkud se podezřelý zvuk ozval, se zaplnilo bělavou mlhou, která se rychle zformovala do podoby bledé postavy. Chvějící se kostnatá ruka ukázala na Martinu a vzduch prořízl důrazný příkaz: „Ven!“

                Dotyčná se zvedla a s rukama zakrývajícími si ústa vyběhla do tmy. Lída ji chtěla následovat, opravdu po ničem jiném netoužila, ale její nohy ji neposlechly, jako kdyby vrostly do chladné podlahy – nakonec se její kolena podlomila a ona dosedla na zem. Viděla, jak duch máchl rukou. Prásk! Dveře se neprodyšně zavřely. Postava učinila několik vratkých kroků vpřed, její obličej již nabyl jasnějších tvarů. Když do něj ale Lída pohlédla, zornice se jí roztáhly čirou hrůzou.

                Úzké rty, orlí nos, protáhlá tvář. Šedé oči, jejichž barva přecházela u okrajů ve světle hnědou. Všechny tyto rysy patřily Lídě, ta ale nyní měla dojem, že na tváři neznámé působí mnohem jemněji než u ní samotné. Pouze vlasy přízraku se diametrálně lišily – byly bělejší než čerstvě napadaný sníh. Postava zvědavě naklonila hlavu a protáhla se, jako by pro ní bylo polohmotné tělo nezvykem.

                „Zvláštní,už jsem skoro zapomněla, jaké to je.“ Její oči propíchly Lídu pohledem ostřejším než nůž, hlas měla jemný asi jako smirkový papír.

                „Ty – ty jsi duch?“ Vykoktala skrčená dívka přiškrceně, své hlasivky přinutila k spolupráci pouze silou vůle. „Bílá paní?“

                „Bílá paní!“ Při zvuku jejího smíchu se skleněná tabule okna zachvěla a rozpadla. „Ano, tak to vy smrtelníci nazýváte. Duše, která za života nesplnila svůj pozemský úděl, takže ji čeká horší osud než peklo. Ušetřím ti otázku – ne, nejsem Perchta. Ta je sice nejznámější, ale je nás mnohem víc. Křivopřísežnice Adléta, utrápená Alžběta…“ Přízrak zřejmě přestal věnovat pozornost svému okolí, neboť Lída opět začínala cítit nohy. Vrávoravě se postavila a vrhla se ke klice u dveří, kterou začala zoufale cloumat.

                „To opravdu není hezké, Markéto, takhle prchat. Zatím sice ničemu nerozumíš, nicméně to se brzo změní. Do té doby zůstaneš tady.“

                „Já se nejmenuju Markéta,“zamumlala Lída vzdorně.

                „Já však ano! Tvoje tvář je moje tvář, tvé kosti jsou ty mé. Vypadáš stejně, čili je správné, abys se mnou sdílela i jméno.

                „Ale…“

 Markéta jenom luskla prsty. Lída okamžitě pocítila, jak jí slova zamrzla na jazyku.

                „Mlč, když nejsi tázána a vždy se chovej s náležitou úctou, nikdy nezapomínej na své podřazené postavení. Hlavně v přítomnosti matky s otcem, ti si na zdvořilost zvlášť potrpí. Neposlušnost trestají tvrdě, tvrději, než je obvyklé. To ti nikdo neřekl? Nevadí, dnes se asi děti učí jiným mravům. Na to mi nic drzého nepovíš? Vlastně, nemůžeš mluvit. To je poněkud mrzuté, pravda?“ Tíha svírající dívčino hrdlo mírně polevila.

                „Ty jsi jenom duch, přízrak! Míň než mrtvola! Nemůžeš mi doopravdy ublížit, nedokážeš se mě dotknout.“

                Markéta začala po márnici chodit v soustředných kružnicích, pohled upírala ke stropu, snad jako kdyby jím mohla spatřit hvězdy na obloze. „To sice obvykle bývá pravda, avšak dnešní noc je něčím speciální. Proč si taky myslíš, že tě sem ta tvoje hloupoučká kamarádka pozvala? Ovlivnila jsem její sny, ponoukla ji. Je slunovrat, doba, kdy mají všechny neklidné duše moc hmotně proniknout do vašeho světa. Po staletích se to sice stává méně zábavné, ale chci-li si s tebou vyměnit role, není jiné doby. Mimo to, kdybych chtěla, stejně bych ti dokázala hlavu zamořit tak hrůznými představami, že by ti pukla lebka. Možná i něco horšího. Tak bys mi ale nebyla vůbec k užitku.“

                V živé dívce by se v tu chvíli krve nedořezal. Vydala jakýsi zoufalý skřek, její obličej nabyl bledšího odstínu než tvář Bílé paní. „Co jsem provedla, že mám po smrti skončit jako ty? Něco takového se nemůže stát, to ne…“ Při představě podobnosti mezi praskající hlavou a rozkousnutím kuličky hroznového vína se její ústa naplnila pachutí žaludečních šťáv.

                „Dnešní lidé se mi zdají být trochu omezení. Přízrakem se nestaneš jen tak pro nic za nic. Za života nesplníš to, k čemu jsi byla stvořena. Odpřísáhneš lež na boží jméno, spácháš sebevraždu, zabiješ své dítě…“ Blýskla zuby v nepěkném úsměvu. „…nebo prokleješ všechno a všechny, které jsi kdy znala. Kletba se naplní, ale aby získala moc, vezme si tvůj život. To se stalo mně, když jsem byla vyhnána strýcem Janem. Má slova ho pronásledovala až do nejdelší smrti. Doufám, že ani na onom světě nenašel klidu, jelikož já jsem tu uvízla. Nicméně nebesa mi seslala tebe. Má muka jsou u konce, teď konečně zjistím, co ukrývá ten šedivý závoj.“

V tu chvíli se zastavila přímo před Lídou, dlaněmi se dotkla temene své hlavy. Když je pak natáhla ke krčící se dívce, mezi ukazováky problikávalo studené světlo. Přitiskla prsty k Lídinu spánku a bez sebemenší emoce sledovala, jak se dívčina hlava zvrátila dozadu. Markéta věděla, co se stalo. Její protějšek omdlel. Začal snít cizí sen.

*

                Je zvláštní, když je taková tma, že nemůžete rozlišit ani ty nejhrubší obrysy. Mate oči, přesto jste stejně slepí a bezbranní jako krtci. Vlastně hůř, krtci zrak nepotřebují, zatím co pro vás je to nejdůležitější smysl, bez něj jste zranitelní. Nevíte nic, zvuky se slévají se zběsilým bušením vašeho srdce, takže kvůli strachu taky dočasně ohluchnete. Panika vás udusí a zemřete, vlastně se zabijete sami.

                Lída si nebyla jistá, jestli jsou její víčka pevně stisknutá či nikoli, protože právě tak neproniknutelná tma se rozhostila kolem ní. Nedokázala rozpoznat nic, přestože si byla jistá, že ruce drží před obličejem. Nepokoušela se ani zvednout, stejně nevěděla, kam má jít. Počká, ano, to bude nejlepší řešení. Její myslí probleskl paprsek poznání. Tohle už se stalo, ztratila se v jedné ze starých štol na Šumavě. Tehdy se spoléhala na ostatní, věřila,že jí objeví… Teď je ale sama, už není nikdo, kdo by pomohl. Z myšlenek byla vytržena až zvukem kroků. Jejich dunění se ozývalo blíž a blíž. Chtěla zavolat, nějak na sebe upozornit, ale z krku se ozvalo jen slabé chrčení.

                „Paní, co uděláme?“ Ozval se hlas přímo vedle ní.Lída zalapala po dechu a její dlaně sevřely cizí kostnatá zápěstí. Vedle ní někdo seděl. Někdo, jehož ruce právě teď tiskla. Někdo, kdo před chvilkou promluvil. „Paní!“ Hlas zněl hysteričtěji. „Říkala jste, že tady nás nikdo nemůže najít! A taky jste neměla o pánu Janu mluvit tak zle, neměla jste klít – za to lidi vždy čeká trest…“

                K odpovědi se Lída nikdy nedostala. Neznámé stvoření se přiblížilo, zarylo tlapy do měkké půdy a skočilo. Tohle nebyla její vzpomínka, ona ale přesně viděla, co jí Markéta ukázala. Skutečnost, že chroptění dívky vedle ní bylo pravděpodobně způsobeno roztrženým hrdlem se rozhodla ignorovat, pustila její ztuhlé, nyní již bezvládné paže a dala se na útěk. Lezla po čtyřech, neměla sílu se postavit. Tu holku to usmrtilo tak rychle, že se ani nestačila bránit. Co čeká jí? Nemá cenu prchat, konec ji stejně dostihne. Ale úprk je nyní to jediné, co ji ještě udržuje při smyslech, zachovává poslední zbytky rozumu. Bolest už necítila, vlastní tělo se jí zdálo poněkud cizí. Věděla, co přijde, její mozek stále detailně zpracovával všechny informace. Svist drápů. A pak už jen praskání vlastní páteře.

*

                Procitla v márnici. Markétiny oči ji bedlivě sledovaly, zornice měla rozšířené zvědavostí, jako kdyby se dívala na nějaký extrémně vzácný hmyz.

„Takže už chápeš?“

„Co? Jak jsi umřela? A kdo byla ta druhá?“

„Moje služka přece, nikdo důležitý. To si opravdu myslíš, že tehdy urozená dívka cestovala sama? Mě jde o to, zda jsi poznala, že se moje vzpomínka  podobá něčemu, co jsi v životě prožila ty, jenom s jiným koncem. Moje paměť je tvoje paměť, ty jsi já. Proto si s tebou taky mohu vyměnit role. Víš, něco mi chybí, něco, bez čeho je tento položivot peklem na zemi. Srdce. Mé lidské srdce zemřelo a jakmile je jednou mrtvé, mrtvé už zůstane. Přestaneš cítit soucit, empatii,…brzy se změníš v kámen. To je to, co ti tolik závidím. Živé srdce, které dokáže milovat a nenávidět, bijící srdce. Nezavírej rezignovaně oči, Markéto, nepředstírej, že se tě nic z toho netýká. Pověsti znáš, ve skrytu duše jsi vždycky věřila v něco mezi nebem a zemí. To spolu s naším propojením přispívá k tomu, že nad tebou mám úplnou moc - víra dokáže být vskutku nebezpečná. Nyní si prohlédni můj oděv.“ Rozkaz nepřipouštějící námitky.

Až do toho okamžiku se oblečení Bílé paní zdálo pouze mlhavé, nyní však již bylo patrné strohé bílé roucho prošívané zlatou nití, které splývalo s jejími vlasy. Jenom rukavice… „Černá,“vydechla Lída.

„Barva věštící úmrtí, do roka. Ale s tvým tělem zemře má duše, kdežto ta tvoje bude dlít v temnotách. Prohodíme se, navěky.“

„Ty máš jenom moji tvář! Prostě ses tak zjevila, abych ti uvěřila, jsi halucinace.“

„Tenhle obličej patří mě, jsem o staletí starší! Ty jsi byla stvořena k obrazu mému, abych konečně došla pokoje. Jak už jsem ti ostatně vysvětlovala, je to boží záměr, kterému se nemáš sebemenší právo protivit. Tohle mi došlo až po mnoho letech, ty na to ale ostatně budeš mít věčnost. Zatímco jsi byla uvězněna v mé vzpomínce, vtiskla jsem ti na čelo znamení. V den tvé smrti se objeví, dokončí výměnu. Do té doby budeme spolu sdílet život i nicotu.“

Pak oknem pronikly první paprsky slunce a Bílá paní Markéta se rozplynula.

*

                                                                                                                              11.10.2011

               

Martina seděla tiše v lavici a spolu se zbytkem třídy očekávala příchod češtinářky, která se dnes nezvykle opozdila. Všichni věděli, že se stalo něco špatného, protože po chodbě pobíhali kromě učitelů také cizí lidé v černých oblecích a záchranáři, jejichž kombinézy nepříjemně odrážely světlo ze zářivek. Při pohledu na prázdnou židli vedle sebe se její žaludek zkroutil do malého uzlíku.

                Když se před několika měsíci Lída ráno neukázala ve škole – byl poslední den před prázdninami - , musela Martina o jejich nočním podniku kápnout božskou. Zprvu se nejvíce obávala domácího vězení, poté co viděla, jak její strýc odemyká dveře márnice, ji polil studený pot zcela jiného rázu – ona přece nezamykala, nebo ano? Že by ten přízrak… Ne, napomenula se v duchu. Strašidla neexistují, něco se jí zdálo, polekala ji ta můra. Pak spatřila Lídu. Ležela na zemi, ruce se jí klepaly, na tváři byly patrné cestičky po slzách, oči třeštila před sebe. Chtěla se k ní rozběhnout, omluvit se ze to, jak zbaběle utekla a na ni pomyslela až v bezpečí domova, ale strýcovi silné paže ji zadržely. Ze změti hlasů za zády v její paměti utkvěla jediná věta: „Ta holka do rána zešedivěla strachy.“

                Horší ale bylo, že se ta holka strachy i pomátla. Na své jméno přestala reagovat, nabyla dojmu, že se jmenuje Markéta. Většinou apaticky civěla, někdy ale jako kdyby se vrátilo její staré já – gesta získala předchozí ráznost, hlas opět barvu. Jenomže takové stavy  trvaly jenom několik málo hodin a - to bylo ze všeho nejpodivnější – vždy končily srdceryvnými vzlyky, ze kterých se dalo vyrozumět pouze to, že se Lída něčeho strašlivě bojí. Za poslední měsíc se ale dívčina psychická labilita značně utlumila, dneska již měla poprvé po dlouhé době sedět v lavici vedle ní. Tak kde vězí?

                Z přediva myšlenek byla vytržena až hlasem paní Holoubkové. Učitelka za sebou zavřela dveře, její obvykle chladné oči se nepřirozeně leskly. „Jak jistě všichni víte, vaše spolužačka Lída Bergerová byla delší čas poněkud…indisponovaná… Nicméně dnes se k vám již měla připojit. Taky víte, že škola se opravuje a …“ Hlas češtinářky přeskočil o oktávu výš, nutno podotknout, že už předtím zněl jako kvílení požární sirény. „Zatím nevíme, co se přesně přihodilo. Prozatím se domníváme, že na slečnu Bergerovou spadlo špatně upevněné lešení. Byla na místě…mrtvá.“

*

                Školní chodbou se proháněl neživý vichr, zlostně zabouchával otevřené dveře. Zlomyslně kvílel, kdo ale poslouchal pořádně, mohl rozpoznat, že tím maskuje nešťastný křik.

Vaše komentáře

Estrellita
Průměrná povídka, relativně hezky napsaná (autorka ovládá svoji mateřštinu poměrně dobře, chybka se vyskytla, ale to se může stát každému). Stálo by za to příběh trochu lépe promyslet a výrazněji vygradovat, nicméně mě osobně text nijak neurazil a zajímalo mě, jak to dopadne. Škoda odfláknutého konce. 54%
Estrellita 06.10.2016 10:04:17 Reagovat Přidat nový komentář
J.
V době napsání bylo autorce čerstvých 15 let. Když to teď po sobě čte, závěr vážně uspěchala a mohla z toho vytěžit víc. Co se dá dělat, pokusí se poučit :)
J. 11.11.2016 19:45:52 Reagovat Přidat nový komentář
Hororová tvorba


Číst komentáře





Související články
Lenka Raclavská: Bílá orchidej
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Petr Miňovský: Na správném místě v nesprávný čas
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia