Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní

Povídka, která se umístila na 29. místě v pátém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Prolog:

„Tragická nehoda se odehrála 15. Července ve večerních hodinách na zámku Zlataří . Devatenáctiletá dívka zde spadla z arkád . Urpěla poranění neslučitelná se životem...“

 

„Celý život měla dvacetiletá  Anička z obce Zlataří  před sebou. Přesto se rozhodla ho 2. Srpna ukončit. Pověsila si lano na strom a oběsila se. Policejní mluvčí Petr Vyhnálek potvrdil , že na místo nálezu byl ihned přivolaný lékař , který předběžně vyloučil cizí zavinění. Další informace..“

Výňatek z internetového zpravodajství ww.deník -Zlataří/černá kronika

 

„Zámek Zlataří patří k nejvýznamnějším renesančním stavbám na území České republiky. Nechal ho vystavět hrabě Ferdinand v letech 1578 – 1582. Najdeme zde pozoruhodnou výzdobu interiéru a kvalitní architekturu. Na nádvoří uvidíte unikátní okrasnou kašnu a k zámku patří také park s lipovou alejí….“

 www.Zlataří-zámek.cz

Zita Zieglerová uháněla po silnici. Co chvíli najela na nějaký hrbol a potichu si zanadávala. Připadala si neskutečně hloupě. Když se rozhodla , že se stane novinářkou ,  viděla sama sebe jak píše články typu „Desetiletý kluk přeborníkem  ve  skládání Rubigovy kostky „ nebo „ v sobotu se v Pražské zoo narodilo mládě slona „ . Roztomilé zajímavé zprávy. Úkol, který dnes dostala od šéfky tomu byl na míle vzdálený. Měla jet vyzvídat „ něco – jak se vyjádřila ta mrcha  - pikantního. O smrti dvou náctiletých holek z nějaké díry na konci světa, ze Zlataří. Jedna spadla z arkád na místním zámku a druhá se oběsila. Senzace? Ani náhodou. Považovalo to za smutnou událost a příčilo se jí ,vyptávat se obyvatel s tím dychtivým výrazem novináře na takovou tragédii . Na chvíli dokonce uvažovala, že se zajede zašít někam na benzínku, dá si kafe a napíše si do bloku pár falešných poznámek. A pak řekne: „ Nic jsem nezjistila, ti lidé se mnou nechtěli mluvit „ a bylo by to. Pak to však zavrhla. „ Dyť ta kráva je schopná dát mi do auta GPS , aby mě sledovala. “ Napadlo ji. 

Když se konečně dokodrcala na místo byly už tři hodiny. Jako první uznala za vhodné jet na zámek . Zřejmě to byla jediná atrakce tohoto „ slavného zapadákova“ , jelikož všechny ukazatele vedly právě sem. Zaparkovala, vystoupila z vozu a rozhlédla se. Zámek to byl pěkný, to musela uznat.

Bílá stavba s černými okny lemovaná arkádami a věžičkami dominovala okolí. Uprostřed nádvoří stála zdobená kašna a všude bylo spousta květin – orchideje , lilie, růže , afrikánky. Po stranách  pak vedla cesta směrem do zámeckého parku.

V parku se motalo pár postarších párů, jinak nešlo nikoho vidět. Jen na lavičce u kašny seděla mladá žena .  Na nose měla posazené obrovské sluneční brýle a četla si. Zitu napadlo, že je to pěkný nesmysl , číst si se slunečními brýlemi. „Asi místní zvyk.“  Ušklíbla se a vydala se ji oslovit.

„ Dobrý den, můžu se zeptat Vy jste  průvodkyně?“. Zvedla hlavu od knihy.

„ Já? Ale kdepak. „

„ Aha. Já jsem totiž  ze zpravodajství… tak jestli nevíte, kdo by o tom mohl hodně vědět ? O těch dvou mrtvých dívkách tady v poslední měsíc.. „

„ Ach tak. Ony tu obě pracovaly jako průvodkyně , tak myslím, že nejlepší bude zeptat se kastelána. Má dveře támhle vzadu na nádvoří vidíte?“

„ Jo vidím..dobře tak děkuju moc.“

„Není zač.“ Zamumlala stroze a vrátila se ke knize.

 

Přešla nádvoří  k mohutným dveřím a zaklepala – ťuk ťuk ťuk jdu vás otravovat ťuky ťuk , zanotovala si v duchu. Po chvilce se otevřely dveře a v nich se objevil muž . Kastelána si vždycky představovala jako starého dobrosdrdečného muže . Muž stojící před ní nebyl ani zdaleka tak starý , jak by si myslela , že bude, a už vůbec nevypadal dobrosrdečně.

„ Dobrý den, já – „

„ Přejete si?“ Přerušil hrubě Zitin nacvičený monolog.

„ Chtěla bych.. ehm totiž .. „

„ Jo je mi to jasný, zabručel nevlídně, chcete něco vědět o těch dvou mrtvejch holkách že? Tak já vám něco povím slečinko, z vás novinářů je mi fakt na blití , ste jako supi, co se slítnou k mrtvolě aby ji ohlodali na kost . Děsný, jestli si myslíte.. – „

Tentokrát ho přerušila ona. Příšerně ji naštvalo , že ji oslovil slečinko, ale musela to překousnout , aby získala , co chce. „ Poslala mě sem šéfka abych něco zjistila, to máte pravdu , ale já na tom nemám nejmenší zájem z Vás tahat nějakou špínu o nich. Přijde mi to.. nechutné...?  Jen mi prosím řeknětě pár informací , já si to tu vyfotím a zas pojedu . Abych měla splněno víte a neseřvala mě. „

Zíral na ni , obličej nečitelný jak maska.

„ Prosím“ . Dodala raději ještě jednou .

„ Nu dobrá, pojďtě dál . „ Zavrčel po chvíli , ale už poznání vřeleji.

Zavedl ji po schodech do druhého patra, kde měl pracovnu. Pokynul jí, ať si sedne do křesla u okna a sedl si naprotí ní . Pak konečně promluvil.

„Nechcete vodu?“

„ Ne, děkuju.“

„ Normálně jsem mnohem milejší hostitel, ale mám teď období  ..těžké. „

„ Já to naprosto chápu.“

„Ae nechápete. Zármutek je jedna věc , ale strach , to je horší. To vás úplně zničí ..  vezme  Vám to všechno , na čem Vám záleží , až vám nezbude nic … nic , jen ten strach.

Zahleděl se z okna. Z očí se mu vytratila ta zloba , se kterou ji přivítal. Naproti tomu teď se tvářil trochu jako šílenec. Zita mlčela, nevěděla, co na to říct. Také se podívala z okna. Na nádvoří se zastavil kluk a fotil si kašnu. Žena s knihou zmizela.

A Kastelán pokračoval . Zdálo se, že nemluví ani tak ní , jako sám k sobě.

„ Lucka byla takové trdlo . Drzá jak opice. Ale díky tomu byla ideální průvodkyně…nebála se mluvit nahlas nebo třeba napomenout někoho, kdo se dotkl vystaveného objektu. A z ní .. ach bože z ní neměla vůbec žádný respekt. A na to taky dojela, že ano . Kdyby měla respekt , nemusela zemřít. Kdežto Anička se bála.“  Pak se odtrhl pohledem od okna. Podivný šílený výraz mu pomalu mizel z obličeje, jakoby se vracel  ze vzpomínek do reality.

Když už se zdálo , že vnímá, odvážila se Zita promluvit. „ Promiňte, ale nechápu o čem to mluvíte? O jaké ní?   

„Víte co?  Cítím , že jste férová a nebudete o tom, co Vám řeknu nikde nevhodně mluvit. Asi mě taky dostane. Takže bude dobré , když to bude vědět ještě někdo. „

Zitě blesklo hlavou: „ Ten asi nemá všech pět pohromadě. „

Odkašlal si.

„Věříte na duchy slečno? Nebo na strašidla , no říkejte si tomu, jak chcete.“

(No nazdar to je fakt magor.)

„Až nějakého uvidím, tak uvěřím.“

Zasmál se. „ Čekal jsem tuhle odpověď. No nicméně každý zámek či hrad , který je, co k čemu má nějaké strašidlo nebo kouzelné zrcadlo, do  kterého , když se podíváte, tak o rok později budete krásnější . Znáte to. Samozřejmě je to většinou vymyšlené , aby to dělalo místo, zajímavější.“

(To mi tu bude vážně vykládat, že tu straší? Měla jsem jet na tu benzínku kriste pane.)

„ Duchem našeho zámku je Zlatařická paní. Bývala zde hraběnkou na počátku  sedmnáctého století . Byla to žena velmi krásná , bohužel také žena krásou posedlá. Trošku jako císařovna Sissi. Pečovala o svůj vzhled skoro celý den , pořád se prohlížela v zrcadlech. Jenže pořád nebyla a nebyla spokojená. Vždycky se našla nějaká žena, která měla delší vlasy, nebo byla například štíhlejší. A tak jednou za čas nechala nějakou nebohou ženu  popravit. Tak hovoří oficiální zdroje. Podle pověsti prý ale nakonec úplně zešílela , a aby  dívky nebyly krásné ani  po smrti nechala jim vyřezávat oči .“

„Fuj.“ Otřásla se.

„ Je to hrozné jen si to představte , že vám přiloží nůž k očím a teď ta bolest a vy křičíte a všude spousta krve a -  .Umkl. každopádně jejího manžela už nebavilo sledovat ty hrůzy a její vzrůstající šílenství . Proto ji nechal zabít. Legenda praví, že ji sám bodl do levého oka, aby pochopila, co za bolest způsobovala jiným. A od té doby tu chodí po zámku zuřivá a nelítostná .“

Zita si to musela chtě nechtě představit .

„Mám z toho husí kůži . Aji z toho chlapa, jak zírá jak vyšinutej , z toho co mi říká,  z toho zámku… je tu něco divnýho.“ Blesklo jí hlavou ve vteřině, jakoby snad ta myšlenka ani nebyla její.

Kastelán pokračoval. „ Jakkoliv je to hrozné, Lucii to tak nepřišlo. Ba naopak shledávala to humorným.“

„Humorným?“ Opakovala Zita nevěřícně.

„ Ze začátku ano. Dělala si z toho srandu. Pořád říkala, že obětím měla uřezat raději nos , že to by vypadaly hůř. Nijak ji to neděsilo. Ale pak přišel ten den, kdy se všechno změnilo.

„Našel jsem na jedné truhličce obrázek ze spodu, kterého jsem si nikdy nevšiml, tak jsme to večer vyrazili prozkoumat. Já, Anička, Lucka a ještě dva moji synové, ti tu taky dělají průvodce. Byli jsme v červeném salonku , kde také visí obrovský obraz hraběnky. Úplně to vidím před sebou, jako by to bylo dnes. Klečíme u truhličky a naráz Lucka vstane zadívá se kriticky na obraz a podotkne: Nechápu proč ty ženský vůbec zabíjela , stejně byla hnusná jak noc. I krysa je hezčí jak ona.“ Tato rádoby vtipná poznámka měla  za účel  naše pousmání . Místo toho vyvolala řetězec katastrofických událostí.

Asi sekundu po tom zavládlo ticho. Pak se zhasla všechna světla a a zároveň se přibouchly dveře i okenice s hlasitým buch. To „buch“ znělo jako varování , výstraha. A nakonec spadl ten obraz. Byl tam přibitý , bylo nemožné , aby spadl. Ale přesto spadl.

Hrozně jsme se lekli. Stáli jsme v té tmě a báli se pohnout -  báli se cokoli udělat. Srdce nám bušila. Kdybych tam byla sám , garantuji Vám že bych měl  infarkt.

Nevím, jak dlouho jsme tam takhle stáli, mohla to být hodina nebo minuta.

Nakonec udělala první krok Lucka, kdo jiný .

Šla ke dveřím a otevřela je , velmi pomalu a nejistě. Za nimi je knihovna , kde bylo rozvíceno , takže jakmile otevřela, zalil nás kruh světla. Čtyči krčící se strachy bílé osoby. Pak jsme o to moc nemluvili. Bylo lepší předstírat, že se nic nestalo.“

Zita ho pozorně poslouchala. Už neměla dojem , že je vyšinutý , jen hodně hodně vyděšený člověk , který stoprocentě věří, tomu, co říká. „Věří taky?“ Zeptala se sama sebe.

Otřásla se. Bylo horké léto, ale  ji polila vlna chladu.

„ Pokračovalo to .  Občas jsem měl dojem , že ji za sebou vidím na chvilku v zrcadle. Černé rozcuchané vlasy. Bílá pleť mrtvoly. Jedno oko černé doširoka rozevřené nenávistí i touhou po pomstě. Pořád jsem se utěšoval, že mám jen velkou představivost , ještě umocněnou mým strachem. Zjistil jsem, že čím více iracionálcích  událostí se vám přihodí, tím více máte tendenci si je snažit vysvětlovat racionálně. V hloubi duše jsem ale věděl ,že je skutečná. Že číhá na svoji příležitost. Také se občas ozývaly  zvláštní zvuky po celém zámku. Znělo to jako škrábání nehtem po tabuli. Děsilo nás to , děsilo nás to všechny . Nic neříkali, ale viděl jsem jim to na očích. Kromě Lucky pochopitelně. Pro ni to „buch“ neznamenalo výstrahu, nýbrž výzvu.“

„ Takže ji dál provokovala ? A proto spadla z těch arkád? „ Zeptala se Zita.

„Ano , jak jsem říkal na začátku.“ Potvrdil Zitinu domněnku.

„Stalo se to asi tři týdny po té hrůze v červeném salonku. Přišlo nejvíce návštěvníků za rok , a proto jsme večer slavili . Byli jsme právě tady v mojí pracovně. A jak to tak bývá z jedné skleničky vínka na připití byly dvě a ze dvou byly tři a ze tří čtyři. Skvelě jsme se bavili , zpívali jsme a částečně vlivem alkoholu a částečně tou zábavou jsme na chvíli na Hraběnku zapomněli. „ Kastelán se mírně pousmál. „ Vodu jste odmítla ,ale nechcete víno? Teď by se myslím hodilo.“

„ To je pravda. Dala bych si, ale řídím .“ Přisvědčila Zita. Zvuk jejího vlastního hlasu ji překvapil, zněl mírně přiškrceně. Uvědomila si, že má v krku obrovský knedlík.

Kastelán vytáhl víno a skleničky ze skříně alespoň pro sebe a naléval. Přitom mluvil dál. „ A Lucka dostala šílený nápad, nevím, jestli ji to napadlo až při pití vína nebo to plánovala už dříve..koneckonců na tom asi nezáleží. Řekla nám, ať jdeme dolů na nádvoří a čekáme. Pak se objevila nahoře na arkádách, měla na sobě prostěradlo a jala se parodování hraběnky. Byl to tak hloupý nápad, ale ona se nebála ničeho ani střízlivá, natož pak s alkoholem v krvi. Řvala něco jako hú hú vyřežu vám oči hú, protože já jsem nejvetší šťabajzna pod sluncem a  nikdo jinej nebude!“ Po tváři kastelána se skutálela slza. „ Měl jsem jí říct, ať neblbne, že není radno si zahrávat s věcmi, co jsou mezi nebem a zemí.. ale já neudělal nic, jen jsem se smál.

A pak jsme všichni ztuhli jako na povel.

Za Luckou se náhle zjevila postava. 

I na tu dálku z ní šel cítit pach smrti. Pach neznámého. Pach zla. Ach stalo se to všechno tak rychle. Moc rychle moc-

 Lucka se nejdříve zatvářila překvapeně, nechápala, proč jsme se přestali smát a strnule zíráme za ni.  Váhavě se otočila a spatřila to, co my.  Začala ječet tak moc, jak jsem ještě nikoho ječet neslyšel. Zatímco zoufale křičela , tak ustupovala pomalu dozadu. Postava zůstala na místě. A pak tak nějak napůl skočila, napůl spadla z arkád. Dopadla na zem s hlasitým „buch“ . Tentokrát  to buch neznamenalo výzvu nebo varování, nýbrž vítězství hraběnky.“ Kastelán ukončil monolog a napil se vína.

Zita už nechtěla nic víc slyšet. Naráz zatoužila po domovu. Lehla by si do postele a zapla si oblíbený seriál, k tomu by si dala hranolky s kečupem. Tady si začala připadat jako v románu od Stephena Kinga , což se jí ani trochu nezamlouvalo.

Dlouhé ticho přerušil opět kastelán.

„ Policie našla v její krvi alkohol , takže se případem dále nezabývali. Nevím jak je to možné , ale neviděli to , co my. Protože víte, co bylo vůbec nejhorší? Ona měla šedé vlasy. Prostě se tak bála , že jí zešedly. Šedé. Tak mladá holka a zšednou jí vlasy – „ Opakoval pořád dokola až ho Zita musela přerušit. „ Já už pojedu , nezlobte se , ale děsí mě to. Mám dojem, že už tady nevydržím sedět ani minutu.“

„ Jste jako Anička, taky okamžitě po té noci utekla. Zhroutila se. Řekla mi , že už s tímhle zámkem nechce mít nic společného. Ale ono si vás to najde i jinde. Jednou mi volala celá ubrečená , že v polívce našla oko .Tu bílou bulvu víte a okolo byla krev. Možná to byl jen sen a možná taky ne.“

„ Dobrý dobrý už toho nechte!“ vyhrkla Zita . „ Jedu domů nashledanou.“

„ A pak se zabila. Já ji tu slyším taky. Šedé vlasy .A oko. Na to nezapomeňte.“

Zita usoudila, že kastelán se musel už opradu zbláznit  , rozrazila dveře a pospíchala pryč – pryč od toho všeho. 

Hororová tvorba


Přidat komentář





Související články
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss