Prolog
Někdy tři sta let před naším letopočtem se na území ovládaném Kelty (jakém území- dnes) slavil poslední říjnový den Festival smrti. Byl to nový rok v kalendáři čarodějů a nový začátek všeho, co je studené, temné a mrtvé. Keltští kněží chodili od domu k domu a žádali dary pro své bohy. Když byli odmítnuti, seslali prý na stavení kletbu, která přivolala duše mrtvých předků, které bez ohledu na příbuzenství, členy své vlastní rodiny nemilosrdně usmrtili.
„Vzal jsi pasy? Letenky? Kreditní kartu?“ pokračovala Julie v ubíjejícím rozhovoru, který se vlekl už od chvíle, kdy nastartoval. „To víš, že ano,“ kýval John přívětivě, aniž by ho to vyvádělo z míry. Hladký asfalt šuměl pod koly a zvučný hlas meteorologa, který zněl z rádia, sliboval poslední slunečný a teplý den tohoto podzimu. Když Julii došly otázky, mírně si oddechla. Byla si jistá, že s sebou nevzali všechno, ale až budou potřebovat něco, co zapomněli, může aspoň Johnovi říct, „ještě jsem se tě na to ptala,“ a to ji uklidňovalo. Jemná tenká vráska na jejím čela, ale ještě nezmizela. Naklonila se až těsně k němu a šeptala mu do ucha. „A tentokrát s ním promluv. Neměl by tolik pít. Dost bych se divila, kdyby se to od minula zlepšilo. Slyšíš, Johny?“ „Čistě a jasně, lásko.“ „Johny, vážně. Promluv si s ním. Je to přece tvůj bratr. Víš přece, jaký má pak stavy…“ Důležitě se odmlčela.
John neměl potřebu myslet na tolik věcí jako Julie a dokonce, ani mluvit o těch, na které opravdu myslí, ale s Julií zkrátka občas nebylo zbytí. „Říkal jsem mu několikrát, ať se kontroluje, ale je mu pětačtyřicet, nemůžu ho vychovávat. Navíc to teď nemá jednoduchý. Chce to čas.“ Julie se zamračila, ale dál už nenaléhala. Věděla, že by to bylo marné. Místo toho se otočila dozadu, kde seděli David a Frank a veliká vydlabaná dýně, do které včera oba kluci, společnými silami, vyřezali rozesmátý obličej.
Vozili ji s sebou každý rok. Julie, která vyrostla v Irsku, chlapcům vždycky říkala, že když uvnitř večer zapálí svíčku, ochrání je před zlými duchy. Ten čas, ale letí, pomyslela si, když si vzpomínala, jak je to dávno, kdy tomu opravdu věřili.
„Tak co, děti, těšíte se na strejdu?“ zeptala se vlídným mateřským tónem.
„Hm,“ odsouhlasili oba kluci bez známek většího nadšení. David výlet nebral, jako nějakou velkou událost, přestože strýce Martina měl docela rád. Byl u něj ale už mockrát a konečně, co se dá vůbec odpovědět na otázku, jestli se někam těší? To Frank měl mnohem smíšenější pocity. Svého strýce viděl naposled pře třemi lety, když přijel k nim domů a vůbec by mu nevadilo počkat si, až se zase zastaví. Ne snad proto, že by strýce neměl rád, to ne. Jen se k smrti bál létání.
Jeli už něco přes hodinu, když se před nimi vynořily šedivé siluety mrakodrapů. Frank se díval na ubíhající domky předměstí, které z ničeho nic vyrostly po obou stranách silnice. Pomalu se ho zmocňoval strach. „Neboj se,“ utěšoval ho David, který si toho okamžitě všiml. „Nic se nestane. Vážně.“ „Ale co když jo?“ „No tak, věř mi.“ „Frank něco nesrozumitelně zamumlal – znělo to skoro jako zaúpění – a dál zíral z okna.
Auto zastavilo na parkovišti před letištěm. John vystoupil první. Obešel auto a vyndával věci z kufru. Frank pozoroval, jak mu tlaková vlna opodál přistávajícího letadla rozcuchala vlasy. „Už je to tady, už je to tady.“ Opakoval ta slova v duchu pořád dokola a snažil se uklidnit. David se na něj povzbudivě usmál. „Dobrý?“ „Jo. Jo, dobrý.“ Pípnul Frank a polknul malý bílý prášek. „Co to je?“ „To je na spaní.“ „Aha. Tak pojď.“
Konečně všichni čtyři nastoupili do letadla A 319 společnosti Easy Jet, přesně, jak velel palubní lístek a o deset minut později už se stroj pomalu šoural na konec ranveje. Když se rozjel, všechno se rozvrzalo a rozklepalo. Frankovi připadalo, jako by motor poháněl jen tenkou plechovou krabici, která má sloužit k něčemu úplně jinému, než k letu. V uších mu zaléhalo a přitom cítil, jak mu nějaká neznámá síla tlačí vnitřnosti do sedadla. Zaryl nehty do sametových opěradel a zavřel oči.
Pak najednou všechno utichlo, tlak zmizel a letadlo se srovnalo. Celé to trvalo jen chviličku. Frank nejistě otevřel těžknoucí víčka. Načechrané, zářivě bílé mraky pod letadlem, utvořily souvislou, zdánlivě nekonečnou plochu, podobnou zasněžené kopcovité krajině zalité sluncem. „To je nádhera,“ pomyslel si Frank. Pak usnul.
Martin byl naložený v lihu už několik týdnů a svět ho přestával zajímat. Začalo to, když mu před třemi měsíci zemřela žena. To za ním John jezdil skoro každý víkend, aby se ujistil, že to zvládne. Martin byl ale velmi uzavřený, a přestože navenek působil smířeně, uvnitř se začal sypat. A pak, najednou jakoby mu všechno došlo teprve s odstupem času, to na něj dolehlo. Když ho vyhodili z práce, koupil jednu zchátralou usedlost na samotě, daleko za městem a odstěhoval se tam. Sám sobě přitom nalhával, že to dělá proto, aby se rozmyslel, co dál se životem, ale pravda byla taková, že mu to takhle vyhovovalo. Vydržel by tak napořád, nebo alespoň tak dlouho, než by mu došly peníze, nebo odešly játra, nebýt toho, že se blížil třicátý první říjen.
Pro většinu lidí ten den znamenal převléct se do strašidelných kostýmů, vyřezat do dýně rozšklebený ksichtík a zmalovaným cizím dětem, které se jim objeví před dveřmi, dát nějakou tu sladkost. A pak se našli i tací, kteří se vyžívali ve všelijakých duchařských pověstech a zvycích. Nic z toho Martin nikdy nedělal. Připadalo mu to směšné a bezvýznamné. Přesto pro něj tohle datum mělo obrovský význam.
Rok co rok se totiž scházeli, celá nejbližší rodina, tady doma, v Anglii. Poseděli spolu u společné večeře a o víkendu se společně prošli Londýnem a navštěvovali společné známé. Byla to rodinná tradice a Martin si dodnes vzpomínal na všechny svoje příbuzné, kteří se jí kdy účastnili.
Prarodiče z matčiny strany, Margaret a Richard. Skvělí lidé. Vždy vřelí a laskaví. Naposled přijeli roku devatenáct set osmdesát. Zemřeli na staří, oba ve stejný měsíc. Margaretin bratr Kevin, byl o šest let mladší, ale zesnul hned o rok později. Často si stěžoval, že mu podrývá zdraví to jeho prokleté povolání, které ho tolik stresuje, ale všichni mu říkali, ať raději mlčí, protože mu záviděli. Kevin byl státní úředník. Měl skvělý plat, draze se oblékal a kouřil veliké chilské doutníky. Charlie a Sarah. Pak tu byli Martinovi rodiče. Ještě před dvěma lety je třicátého prvního října vezl k sobě do bytu v Harrow. Dnes byli oba na lůžku v domově důchodců. Otec, vždy energický a zábavný, hrával na harmoniku a matka zpívala a na housle je doprovázela Suezy, Martinova teta z matčiny strany. Za mlada studovala konzervatoř, ale ve druhém ročníku si ošklivě zlomila ruku. Nemohla cvičit a tak jí vyhodili. Spáchala sebevraždu. Její manžel Harrison, slavný spisovatel, zabil se na lyžích už v šedesátém devátém. Sourozenci Martinova otce… Lisa podlehla rakovině, Claire se vdala, jedno dítě, všichni tři usmrceni při autonehodě… Robert. Brian, Harrisonův nemanželský syn, Elizabeth… Judit.
Stále si vybavoval její tvář, kulatou a štíhlou. Drobný nos mírně zahnutý na stranu, tenké rty a oči modré, hluboké, jako studny. Černé kadeřavé vlasy jí volně splývaly skoro až po pás, na slunci se překrásně leskly a voněly šeříkem…
„Ach Judit.“ Martin by dal všechno, aby to mohl změnit, ale nešlo to. Cítil se tak sám. Na všechno, pořád…
„Ale ne,“ vzchopil se po chvíli. „Ještě mám Johna. Ano, mám přece Johna a Julii a Davida a Franka.“ Otřel si slzy, které mu stékaly po tvářích, a zavřel rozpitou flašku. Věděl, že se musí sebrat. Už kvůli nim.
Venku už padla tma a zdálky se ozývaly tlumené rány ohňostrojů. Vidět ale nebylo nic. Nebe nad městem zakrývaly pusté lesnaté kopce, které svíraly starobylou rozpadlou usedlost kolem dokola. Martin dokouřil a zavřel okno. Bylo to už dlouho, co si naposled zapálil. Vlastně ani neměl tabák rád. Potřeboval se jen zaměstnat. Do jejich příjezdu zbývaly ještě dvě hodiny a Martina pokoušela strašlivá touha se napít. Večery byly vždycky nejhorší. Všechny lahve, jako by měly oči a pokukovaly po něm. Dokonce by skoro přísahal, že si o něm šuškají a vysmívají se mu. Sám před sebou si připadal hloupě a uboze, když se dal do hledání hadru, dost velkého na to, aby jím mohl zakrýt vitrínu barové skříňky, ale nemohl si pomoci.
Už se chystal přehodit přes skříň peřinu, když v tom zazvonil zvonek. Martin se nevěřícně podíval na hodinky. „Že by přijeli dřív?“ S příjemným napětím zamířil do chodby a otevřel hlavní dveře.
Zlořečení nebo dar? Zachrchlal neznámý muž na prahu, jako by mu bylo už pár tisíc let. Žádný pozdrav, představení, nebo důvod návštěvy. Ten chlap se choval, jako výběrčí daní.
Martin na něj vyvalil oči a beze slova si ho prohlížel. Víc než mužovy způsoby ho zaujal jeho zjev. Přes tmavý oblek měl přehozený dlouhý splývavý kabát, který mu sahal skoro po kotníky a stejně tak jako kalhoty a sako vypadal, že je mu tak o čtyři čísla větší. Tvář měl zarostlou hustým plnovousem a do očí mu spadaly slepence dlouhých vlasů. Na prsou se mu houpal uzel tenké povolené kravaty a v pravé ruce svíral velikou dřevěnou hůl, o kterou opíral celou svou obrovitou postavu. Přestože se hrbil, Martinovi, který stál navíc o dva schody výš, hleděl zpříma do očí. To Martina dost znervózňovalo, ale to nebylo ani zdaleka to jediné.
„Prosím,“ vzmohl se na odpověď, když si ho konečně doprohlédl. Snažil se, aby to znělo výhružně, ale moc mu to nevyšlo. Přestože neměl náladu vybavovat se s neznámým podivínem, a už vůbec ne v tuhle hodinu, cítil, jak si ho podmaňuje nervozita a úzkost. Ať mu to připadalo, jakkoli absurdní, z toho muže šel chlad. Martin přímo cítil, jak se o něj otírá a otevřenými dveřmi se za jeho zády vkrádá do domu.
„Zlořečení nebo dar?“ Zopakoval muž, tentokrát důrazněji. Jeho hlas připomínal zvuk zrezlé pilky na železo zápolící s ocelovou trubkou. Martinovi se z toho zježily vlasy na zátylku.
Nikdy nepatřil k lidem, kteří si udělají názor hned po prvním setkání, ale tenhle chlap byl prostě divný. Přemýšlel, co mu jen na něm nesedí. „Je to jen tvůj subjektivní dojem, tak se uk….“ Div sebou neškubnul, když si toho všimnul. Žádný subjektivní dojem! S očima doširoka rozevřenýma znovu a znovu prohledával příjezdovou cestu schovanou ve tmě, aby se ujistil.
Bylo to tak! Žádné auto. Jen jeho stará Felicie. Vnitřnosti se mu sevřely. Okolní lesy temně zašuměly, jako na důkaz, že široko daleko je jen pustina. Pustina, kterou musel podivný muž zjevně překonat pěšky. „A navíc ve tmě,“ pomyslel si Martin.
„Pane, je mi líto, ale nepomůžu vám,“ začal opatrně. Počítal, že mluví s pacientem, po kterém už se jistě shání nějaký ústav pro psychicky narušené, a jediné, v co mohl doufat, bylo, že je ještě v náručí léků na zklidnění. Pomalu ustupoval, svírajíc přitom kliku. Neznámý muž si ale všiml i toho nepatrného pohybu a odtušil Martinův záměr. Tvář se mu zkřivila hněvem a v jeho očích jako by cosi vybuchlo. Když to Martin zpozoroval, popadla hrůza. Vrásky, které se objevily na cizincově tváři, byly tak hluboké a dlouhé, že připomínaly spíš nezhojené rozeklané rány a celý obličej nabyl nelidského výrazu. Martinovy zbylo tolik duchapřítomnosti, aby bleskurychle a vší silou zabouchl. Vzápětí se ozvalo silné zabušení do dveří, a pak nepříčetný řev. „ZLOŘEČENÍ, NEBO DAR?!!“
Martin stál v obýváku, zády přitisknutý ke stěně a ještě hezkou chvíli po doznění toho skřeku, hleděl na oprýskané vchodové dveře na konci chodby. Přerývaně dýchal. Snažil se uklidnit a nemyslet na to, kdo je ten muž venku, a co tam teď dělá, ale nedařilo se mu to. Tohle nebyl žádný pacient a rozhodně ne, takový, který by se někde léčil. Martin pochyboval i o tom, zda je to vůbec člověk. Stále měl před očima ten jeho rozzuřený výraz, když si ta bytost uvědomila, že ji Martin odmítl. Vracelo se mu to celé pořád dokola. Zlořečení nebo dar, co to sakra bylo?!
Bůh ví, jak dlouho by se vydržel zaobírat hrůzu nahánějícími představami, kdyby mu nebyla taková zima. Třásl se a od úst mu šli obláčky páry. Nechápal to. Zařekl se sice přiřazovat tomu jiný důvod, než nízké podzimní teploty, ale jeho myšlenky se i tak neovladatelně ubíraly jiným směrem.
„Nemysli na to, nemyslí na to, nabádal se!“ až se mu to začalo vcelku dařit. „Třeba už odešel. Co by tu taky dělal… Tak na to prostě nemysli!“
Oblékl si mikinu a dal se do rozdělávání ohně. Dům měl hned několik krbů, ale většina jich byla pobořená, nebo dobře netáhla. Ten v obývacím pokoji naštěstí fungoval bezchybně.
Martin zapálil zmačkané noviny a čekal. Připadalo mu to jako věčnost, než se konečně rozhořely velké kusy dřeva. Oheň ale jako by nehřál. Martin přiložil tolik dřeva, kolik se jen do krbu vešlo, ale nic se nezměnilo. Z jeho úst už sice nevycházela pára, ale on stále cítil ten dotěrný chlad. Zamračeně zíral do vysokých plamenů, které šlehaly až do komínového průduchu, jako by jim domlouval. Odpovědí mu však byl jen hlasitý nevlídný praskot. A v tom to uslyšel. Ten pisklavý jedovatý smích.
Ohlédl se. Zpoza, stále ještě nezakryté skleněné vitríny barové skříně na něj hleděly, vyzývavě a zároveň vroucně, jako staří přátelé.
Jeden panák mi přece neublíží a přivede mě na jiný myšlenky, přesvědčoval Martin sám sebe a od myšlenky k činu mu to trvalo jen malou chviličku. Popadl první láhev, která mu přišla pod ruku, a než aby hledal sklenici, pořádně si z láhve přihnul. Jeho krk okamžitě zaplavilo příjemné teplo a začalo se mu rozlévat do celého těla. Slastně vydechl. „Jen ještě jeden lok,“ nechal se znovu (a znovu a znovu) přemluvit sám sebou.
Když přišel k sobě, seděl v křesle před krbem. Chvíli se rozkoukával a silou vůle se snažil zastavit všechno, co se mu před očima pohupovalo. Neustále se rozhlížel kolem sebe, jako by s tím ani nedokázal přestat. Tupě si prohlížel všechny ty prázdné lahve, co se válely po podlaze a hlavou mu prolétla znepokojivá myšlenka: „střízlivý nějak moc rychle. Co to je? Co ho to šimrá v žaludku? Co ho to probudilo?! Vyskočil, jako by křeslo mělo každou chvíli explodovat a dál se úzkostlivě rozhlížel – tentokrát po celém obývacím pokoji. Nic, jen holé zapavučinované zdi, křeslo a dvě skříně, které zdola už nějaký čas cosi nenasytně nahlodávalo stejně bezohledně, jako Martinovy nervy. Pocit nejistoty v něm sílil a každou vteřinou se rozpínal, aniž by Martin znal příčinu. Najednou si uvědomil, že se nerozhlíží, ale že hledá. Nevěděl co, ale cítil, že by to najít měl. Bylo to jakoby …jakoby ho něco POZOROVALO. Martin znovu přejel pohledem dopité poházené lahve. „Ale co?“
V tom to spatřil. Na okamžik a jen koutkem oka. Za oknem obklopené černočernou tmou uviděl čísi propadlé tváře a rty cukající se v tenkém úsměvu. Když se však pohledem zaměřil znovu na to místo, viděl jen čtyři černočerné okenní tabulky, a jak se do nich vpíjel pohledem, rozeznal v nich po chvíli odraz vlastní, nezdravě bledé tvář.
„No tak. Jsi paranoidní, domlouval si Martin a křečovitě přitom svíral své chvějící se paže. Podíval se na hodinky. John s Julií měli přijet každou chvíli. „Vidíš? Frank i David z tebe budou mít pěknou legraci, jestli se nedáš rychle dohromady, takže se nadechni a ukliď tady a přilož do toho blbýho krbu, kterej snad vůbec … ÁÁÁááááá!!! Martin křičel a jeho nohy podmaněny děsem ho nesly dozadu, dál a dál od proraženého okna, kterým se dovnitř spolu s mrtvolným chladem dobývala čísi ruka v tlusté zimní rukavici. Tříštění okenních tabulek se mísilo se zvuky skleněných lahví, které Martin rozšlapával nohama.
Vzpamatoval se ale překvapivě rychle. Klidné logické uvažování, jakoby vůbec nepodléhala, veškerému děsu, který Martin cítil, a velelo jasně. Martin jakoby v tu chvíli úplně vypnul. Žádné přemáhání sebe sama ani sbírání odvahy. Prostě jen napnul svaly, dvěma dlouhými skoky se dostal přímo k oknu a začal do ruky, která se stále ještě potýkala se zbytky skla, bušit dřevěnou okenicí.
Byl jako v transu. Mlátil ji a mlátil, bezmyšlenkovitě a přitom cíleně, dokud se neprotáhla dírou a nezmizela zpátky ve tmě. Než však stihl okenici zavřít, spatřil něco, co v něm opět probudilo potlačenou hrůzu. Za oknem se na něj ze tmy šklebil obličej strýčka Harrisona.
V důsledku šoku Martin úplně ztratil rovnováhu a spadl na záda. Střepy lahví se mu zaryly pod kůži, ale on ani necítil bolest. Byl jako v mrákotách a nic mu už nepřipadalo skutečné. Neměl sílu vstát. Neměl sílu čelit tvářím, které se na něho dívaly z oken v kuchyni a v chodbě. Zavřel oči. Byl unavený, zhnusený a zkřehlý zimou. Najednou ho napadlo, že je to jen sen a že když se mu podaří usnout, tak se probudí. Z jeho snah ho ale vyrušil důvěrně známí hlas, který ho přinutil znovu otevřít oči. „Připraven zemřít?“ Nemohl se mýlit. Tímhle hlasem mluvila jen jedna osoba na světě. Jenže ta byla jistojistě mrtvá. Judit.
Martin, propadal zoufalství a panice. „Jestli je připraven zemřít?“ Kdyby byl schopen jasně uvažovat, usoudil, že není tím pravým, kdo by měl tuhle otázku v dané chvíle zodpovídat. Ten hlas jakoby mu ale otrávil i ten poslední ždibec zdravé mysli. „Ale co, nejsem snad? Co tady ještě dělám.“
Uvnitř Martina se začal odehrávat urputný boj, který měl rozhodnout o tom, zda bude žít, nebo zemře. Chyběla mu. Dokonce tolik, že o tom začal přemýšlet. „Proč by spolu nemohli žít po smrti?“
Ne. Nevzdá se. Má přece hned čtyři důvody, proč žít. Johna, Julii, Davida a Franka. Najednou jako by jeho duši něco vrátilo zpět do těla. Potlačil bolest, která mu pulzovala tělem pobodaným od střepů, sebral všechny síly, vstal a rozběhl se k oknům. Sám při tom křičel, aby nemusel poslouchat hlasy svých zesnulých příbuzných, které ho připravovali na smrt.
Byla už skoro půlnoc. Martin seděl v křesle před dohořívajícím krbem, a protože ticho ho trýznilo svou neměnností, naladil si na starém rádiu zprávy. V pravé ruce křečovitě svíral nůž.
V tom se ozval zvonek. Martin nadskočil. Byl to první zvuk po víc než třech hodinách. Martin vstal, pomalu postupoval ke dveřím a nahlédl do kukátka. „Panebože, panebože,“ opakoval nadšeně a odstrčil dveřní závoru. Ještě nikdy v životě necítil takovou úlevu. „Už to bude!“ volal a jeho rozklepané ruce se snažili vybrat ze svazku klíčů ten správný.
Snad kdyby tak nespěchal, snad kdyby byl podezíravější, možná by ho to napadlo. „Johne, Julie, Davide, Franku, konečně!“ Vítal je Martin srdečně.
„A nyní jedna aktuální zpráva. Dnes v patnáct třicet dva se nad vodami Pacifiku zřítilo letadlo A 319, společnosti Easy Jet na pravidelné lince New York – Londýn. Nikdo z pasažérů nehodu nepřežil…“ zašumělo rádio v obýváku, krátce potom, co Martin padnul mrtev k zemi.
