„Světlo! Konečně světlo!“ proletělo mi hlavou tak rychle a nahlas, že všechny ostatní myšlenky se stáhly a pak úplně utichly. Nebylo se ovšem čemu divit po tolika hodinách bloudění lesem jenom za měsíčního světla. Mobil se mi vybil už pár hodin zpátky a chybějící triko a boty se začaly podepisovat na mém zdraví. Kdyby mě jenom tak rychle nevyhodila a neposlala do tohohle špinavého lesa. To mi připomnělo ten pach, který mě do lesa přivítal a už se nepustil. Byl to silný štiplavý, skoro až vypalující zápach, který jsem znal, když jsem ještě dávno předtím procházel kolem starého, ale noblesního domu.
„U starého dubu zahni vpravo!“ vzpomněl jsem si na její hlas, když jsem vcházel mezi první stromy. To vypadám jako skaut, nebo zálesák, že mi dává takové instrukce? Povzdechl jsem a zrychlil krok směrem k plápolajícímu světlu.
Nemohl jsem přestat myslet na ten pach a nohy zapadající do slizkého a lepkavého bahna mezi kořeny stromů. Občas jsem šlápl na nějakou větev a ta se buď s hlasitým prasknutím rozlomila, nebo mou váhu snesla a nepatrně zavrzala. Ani jsem nemohl věřit tomu, do čeho jsem se kvůli jednomu večeru dostal. Ze všech těch holek jsem si musel vybrat tu, co bydlí hned u lesa a navíc je ve svých dvaceti letech vdaná.
„Kirde,“ sladký hlásek vycházel ze směru světla a podivně se odrážel od kmenů všech stromů. Zastavil jsem se, noha se mi zabořila hluboko do díry zaplněné bahnem. Dostal jsem se tam až po koleno a látka mých džínsů začala nasávat vodu.
„Sakra!“ vyhrkl jsem rozzuřeně a opřený o loupající se dřevo. Vzadu po krku mi přeběhl studený vítr, který byl v letním období skoro nemožný. Něco mi říkalo, že jsem udělal spoustu pitomých chyb po sobě a první z nich bylo vůbec přijet do tohohle města. Listí všude kolem mě zašustilo a i studený studený vítr se rozumně vydal na útěk. Vytáhl jsem smočenou nohu a pomalu jí položil na nedaleko ležící kámen. Pocítil jsem puch, který se na mojí noze vynesl na vzduch. Něco mi říkalo, že bych měl utéct, ale tělo odmítalo spolupracovat s rozumem. Dech se mi zatajil a cítil něčí oči bodající mně zezadu do krku.
„Kirde?!“ znovu ten samý hlas akorát zpěvavě. Snažil jsem se přijít na to, odkud onen hlas vychází, ale zdálo se, že tóny sladkého hlasu vychází odevšud najednou. Dívčí hlas si začal broukat a občas do rytmu přidal nějaké to slovo, které mi stejně nic neříkalo.
„Notak! Vylez!“ zakřičel jsem už spíše naštvaný, ale dívce, která pobíhala kolem, to vůbec nevadilo a začala si naplno zpívat svou nesrozumitelnou avšak překrásnou píseň.
Po několika minutách strávených hledáním mi udělala to nejhorší. Přestala.
„Ne! Ne, ne, ne! Prosím ne!“ škemral jsem o její píseň jako posedlý. Ty tóny jejího hlasu mi začínaly chybět čím dál víc. Stal jsem se na té písni závislý a po chvíli mi začaly docházet její slova. „Život, krása, láska,“ a to slovo, který mě nejvíce děsilo a fascinovalo, byla „smrt“. I tak jsem to chtěl slyšet znovu. Chtěl jsem, aby mi v hlavě zněly ty tóny. Byl jsem na té písni opravdu závislý!
„Kirde?“ poprosila po chvíli naprostého ticha. Můj mozek křičel na poplach, chtěl jsem utéct, ale musel jsem slyšet tu píseň. Prostě jsem musel!
Někdo mi jemně poklepal na holé rameno. Jemná, příjemná, ale chladná kůže na jejích prstech se začala čím dál více dotýkat té mé. Bylo nehorázné horko, ale i přes to její ruka byla chladná. Přejížděla po mém rameni, hladila a lechtala. Zavřel jsem oči a čekal, co bude dál, co udělá. Přidala druhou ruku a našla místo, na kterém byla dlouhá pokroucená jizva. Věděl jsem, jak to vypadá, ale v takové tmě to bylo leda cítit.
„Co se ti stalo?“ hlesla a já pocítil ten podivný druh bolesti, který vzniká jenom na jizvách. Cítil jsem taky její její slabý ledových dech, ze kterého mi vstávaly chloupky na krku.
„Co děláš tady v lese? Sama? Uprostřed noci?“ odbočil jsem najednou od tématu, jenom abych se vyhl své vlastní odpovědi. Povzdechla a ruce stáhla, jakmile to udělala, otočil jsem se, jen abych se podíval na to, jak vypadá. Zmizela dřív, než jsem to stihl.
Konečně jsem se probral a znovu se vydal na cestu a přitom sám sebe přesvědčoval, že dívka, jejíž doteky jako bych pořád cítil, byla jen sen či přelud. Proto jsem ignoroval jakousi žízeň, strádání po té písni a brodil se přes čím dál více temnější les.
Sova! Ta mrcha mě vyděsila málem až k smrti. Vyletěla z větvoví přímo naproti mě a přitom houkala jako šílená. Vsadil bych se, že to udělala schválně. Jakmile přeletěla nad mojí hlavou, ztratil jsem rovnováhu a kryjící si obličej přepadl na záda do hřejivého náručí slizkého a smradlavého bahna.
Chvíli jsem tam tak ležel a rozmýšlel, jestli má cenu vstávat. V hlavě se mi přitom promítaly myšlenky, že bych měl počkat do svítání. V tu chvíli jsem si prohmatal kapsu, abych se ujistil, jestli mám pořád svůj mobil. Možná kdybych ho dal do úsporného režimu mohl bych poslat zprávu, ať mě přijdou zachránit. Nebyl tam, zkusil jsem ostatní kapsy a při zjištění zakřičel do tmy. Někde po cestě jsem ho musel vytrousit ale kde? Rychle jsem vstal a celý špinavý od bahna se vydal dál tím stejným směrem. Proč jsem si sakra myslel, že člověk jako já co se ztratí i na rovné cestě se neztratí v lesem tak hlubokém, že nikdo neví, co tu v téhle době žije. Začala mě pohlcovat úzkost.
„Kirde?“ znovu se ozval ten její zpěvavý hlas. Byla zpátky? Takže to nebyl jenom sen? Rozhlédl jsem se, jestli ji někde nespatřím a pak se zahleděl do dáli. Cosi se třpytilo za stromy a odráželo to měsíční svit.
„Proč se už neprobudím?“ pomalými kroky jsem se blížil k třpytivé ploše položené uprostřed lesa. Odstrčil jsem několik větví a spatřil to nejkrásnější ve svém životě. Tůně skrytá mezi stromy, odrážející měsíční svit. Bylo to jako z přehnané stupidní pohádky.
„Jakto že jsem si toho nevšiml předtím?“ zeptal jsem se, aniž bych věděl, kde se dívka nachází. Pocítil jsem zase její ruku na svých zádech. Ten chlad a klid, který s ní přicházel mě dováděl k šílenství. Hladila mě a občas nenápadně přejela po ošklivé, ale už dávno zahojené jizvě.
„Jak se ti to stalo?“ ptala se nedočkavě. Chtěl jsem se otočit, ale bylo mi jasné, že kdybych to udělal, zmizela by. Jakmile přejížděla po mém rameni, pokusil jsem se jí chytit za ruku a podařilo se. Byla tak nepřirozeně chladná a její kůže tak dokonale hladká.
„Řekni mi svoje jméno a já ti povím, jak jsem přišel k té jizvě,“ řekl jsem odhodlaně s vědomím, že už nemám co ztratit. Vytrhla svojí ruku a já toho chtěl využít a nechal jsem se její silou otočit. Povedlo se, ale dívka tam nebyla.
„To bys nepřežil,“ odpověděla z dáli. Zase se jí podařilo utéct, tedy pokud utíkala. Do té doby mě to nenapadlo, ale co když nebyla člověk? Co mě to napadalo, jasně že byla člověk!
„Zkus mě!“ zakřičel jsem odvážně, a přitom jsem věděl, že toho budu litovat. Stejně jako zbytku večera.
„Prvně mi řekni o těch jizvách!“ odvětila mi a já potřásl hlavou.
„Jsem ten typ člověka, co nikde nezůstane dlouho,“ začal jsem a čekal co mi na to řekne.
„Co to znamená?“ zeptala se nechápavě. Cítil jsem její pohled na svých zádech, na tom místě, kde byla ta jizva.
„No, když jsem jednoho dne našel holku co by se mnou šla, tak se mi zase povedlo úspěšně zjistit, že má manžela. Byl to nehorázný zmetek a celou dobu co byli spolu, jí mlátil,“ pokračoval jsem a slyšel její výdech.
„Smilnils?“ zeptala se tak nevině. Přikývl jsem a v dálce za lesem zahřmělo, pak následoval blesk. Nemohl jsem si pomoct, ale tohle mi přišlo jako špatné pořadí přírodních jevů.
„Přišel za náma s podělaným tágem. Nějak se to semlelo a to tágo o mě roztřískal, když jsem se pokusil tu holku bránit. To mu ale nestačilo, a jakmile to tágo už nebylo použitelné stejně jako já, zabodl mi ho do lopatky a jel s ním dolů,“ dopověděl jsem a zaslechl hrozivý údiv. Zděsila se nad tím a znovu se objevila za mnou. Znovu jsem pocítil její ruku na svých zádech.
„Nechápu,“ vydechla po nějaké době, kdy své ruce zahřívala o mou kůži.
„Copak nechápeš?“ pošeptal jsem.
„Zní to jako bys byl hodný a sama to v tobě vidím, proč smilníš? Vždyť jsi v duši tak hodný,“ vyhrkla nechápajíc.
„Něco mi chybí,“ odpověděl jsem a ona ucukla.
„Smím se zeptat na tvé jméno?“ šeptal jsem dál.
„Co ti chybí?“ ignorovala mě.
„Nastav ruku!“ poručil jsem a spatřil před sebou bledou kůží potaženou ručku jako od malé dívenky. Pořád stála za mnou, ale to nevadilo. I přes ten chlad jsem malou dlaň přemístil na místo, kde se mělo nacházet mé srdce.
„Jsem neúplný,“ vyřkl jsem a ona sevřela dlaň v pěst.
„Kde je zbytek?“ zeptala se jako by se jednalo o nějaký předmět.
„Ta, které jsem ho dal, utekla s jiným,“ odpověděl jsem a už se připravoval na mýtickou smrt pod vlivem jejího jména.
„Teď moje část dohody, ale nejdřív bych tě chtěla ještě o něco poprosit,“ hlesla a já už se nemohl dočkat slíbeného konce.
„Zatančíš si se mnou?“ najednou byl v jejím hlasem slyšet ten stud, strach a nervozita.
„Nikdy bych nemohl odmítnout tanec,“ odpověděl jsem a pak si mě otočila. Stála tam, dlouhé kudrnaté vlasy s bílou barvou a občasně zapleteným zeleným listím. Malé kulaté tváře a bledá kůže byly tak dokonalé. Sklopil jsem oči na její tělo a spatřil šaty ušité z listí bez ramínek a bez bot.
„Kde bys tu chtěla tančit?“ vydechl jsem plný úžasu. Naklonila hlavu na pravou stranu a pak ukázala levou rukou na blyštící se tůňku. Pokýval jsem hlavou a pobídl jí, aby mi podala svou ruku. Přijala jí a pak mě vedla přímo na vlnící se pódium.
„Proč chceš zemřít?“ zeptala se, ještě když jsme ruku v ruce kráčeli směrem k vodní hladině. Při jejím prvním kroku se její noha jednoduše vznášela na vodní hladině, ale při tom mém jsem se málem ponořil do vody. Držela mě tak pevně, že jsem si připadal jako bych na té hladině opravdu stál, pak se hladina ustálila a já získal pevnou „půdu“ pod nohy.
„Nechcu umřít, jenom chci být s tebou,“ pošeptal jsem jí do ucha, když jsem si konečně získal jistotu ve svém postoji. Pevně jsem jí chytil kolem boků a začal se hýbat do jemných rytmů písně, kterou jsem od ní předtím slyšel. Položila svou hlavu na mé rameno a zasněně se dívala na stromy.
„Proč se mnou?“ pokračovala po nějaké době nádherného ticha doprovázeného šuměním stromů.
„Připadala jsi mi tak smutná, když jsem tě slyšel poprvé,“ odpověděl jsem jí. Ani jsem si to neuvědomoval, ale najednou mi došlo, že to tak má skončit.
„To bys pro mě udělal?“ zeptala se a vzhlédla ke mně. Podívala se mi do očí a já do těch jejích. Byly tak plné utrpení, samoty a smutku. Rudou barvou potažené kdysi hnědé oči. Pomalu jsem zavřel oči a pokýval hlavou. Voda už nás nedržela na své hladině a pomalu jsme se začali potápět do jejích hlubin. V chladném, ale zároveň hřejivém objetí jsem se s neznámou dívkou potápěl do tůňky uprostřed temného lesa a připadalo mi to naprosto v pořádku. Už nezbývalo moc a oba bychom byli pod vodou, ale najednou se objevilo slunce. První sluneční paprsky se vynořily zpoza stromů a zasáhly dívku přímo na holou kůži. Začala mizet a její síla, která mě táhla dolů ke dnu slábla. Mizela mi přímo v náručí, jako by tam nikdy nebyla.
„Co se to děje?“ zeptal jsem se jí a ona se nešikovně usmála. Rozplývala se, ale pořád se snažila hledět přímo do mých očí.
„Chtěla jsem být s tebou,“ odpověděla a sklopila oči.
„Jsem pomalá,“ dokončila a pak zmizela úplně. Voda se kolem mě obmotala a já se musel najednou nad hladinou držet vlastní silou. Zmizela, já ani nepoznal její jméno a to poznala můj příběh. Vyšel jsem na břeh a přešel k jednomu ze stromů, popadl ostrý kámen na břehu a začal vyřezávat těch pár slov, co jsem se naučil.
„Díky za procházku snad si to zopakujme.“ stálo tam po tom, co jsem skončil.
