Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo

Povídka, která se umístila na 33. místě v pátém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Nikdy jsem nebyla žádný strašpytel, na duchy a tajemno jsem nikdy nevěřila až do té doby, než se mi přihodily ty zvláštní věci. Na pověsti a podobné tajuplné povídačky jsem také nikdy nevěřila. Ale pověsti o zrcadlech jsou skutečné, přesvědčila jsem se sama na vlastní kůži…

Stalo se to asi před pěti lety, v té době jsem byla ještě studentka a přivydělávala jsem si na studia, jak jen to v té době šlo. Sousedé mi dali nabídku, že můžu jejich malou dcerku jednou týdně večer hlídat. Chtěli mít jeden večer v týdnu vyhrazený jen pro sebe, chodili na večeři, do divadla atd. Většinou byly do půlnoci doma. Byla to fajn brigáda, malá obvykle šla brzy spát. Já se pak v obýváku mohla klidně učit, nebo jsem se dívala na televizi.

Byla jsem tam asi takto na hlídání už druhý měsíc, když se pak najednou začali dít ty divné věci, které jsem si neuměla vůbec vysvětlit. Jednoho večera jsem jako obvykle uložila malou do postele, nechala jsem ji rozsvícenou lampičku, kdyby se náhodou probudila, obvykle chtěla jít na záchod. Já šla opět do obýváku. Najednou jsem uslyšela cupitání a smích. Když jsem se podívala směrem k jejímu pokoji, viděla jsem přes její skleněné dveře mihnout se stín, jak proběhl z jedné strany na tu druhou. Řekla jsem si, že se asi vzbudila a jsem šla za ní. Když jsem otevřela dveře, uviděla jsem ji, jak spí. To je divné, pomyslela jsem si.  Asi se mi jen něco zdálo. Poslední dobou jsem byla dost utahaná ze školy a z brigád.

Další týden jsem šla na hlídání o něco dříve, protože sousedé šli na vernisáž obrazů. Nechala jsem malou si hrát ještě v pokoji, protože bylo ještě brzy na spaní. Asi po půl hodině malá přiběhla s pláčem, že v pokoji stojí starý pán s paní a mávají na ní. V pokoji však nikdo nebyl, dětská fantazie, řekla jsem si a nevěnovala jsem tomu dál svou pozornost. Asi po dvou dlouhých hodinách, když už malá konečně spala, jsem uslyšela dětský pláč.  Pomyslela jsem si, že se jí asi něco zdálo. A tak jsem se za ní vydala do pokojíčku. K mému překvapení jsem zjistila, že holčička v poklidu spí, ani se nehnula. To není možné, říkala jsem si pro sebe. Vždyť v tom domě už nikdo jiný malé dítě nemá. Asi jsem dočista zbláznila, utvrzovala jsem se stále dokola. Nebo se mi jen něco zdálo, maličké představivost a noc o samotě udělala ze mě téměř blázna.

Jenže další týden se vše opakovalo, maličká mi tvrdila, že na chodbě stojí žena v bílém, je celá bledá a má z ní strach. Ale nikdo tam nebyl. V noci jsem slyšela ťukání, nemohla jsem určit, odkud ten zvuk vychází.  Už mi hrabe, problesklo mi opět hlavou. Cítila jsem bušení svého srdce, adrenalin v krvi a to mrazení v zádech. Bylo to stále dokola to samé. Poprvé jsem ucítila opravdový strach z nadpřirozena. A tak jsem se rozhodla svěřit své kamarádce, která se zajímá o magii a spiritismus. Vše jsem ji řekla, neměla jsem komu jinému se svěřit. Kdo jiný by mě mohl lépe pochopit než ona? Věřila mi, nic mi nevyvracela, ptala se mě, zda v tom bytě někdo nezemřel.  Co vím, tak ne, žiju tam od malička. Ale pátrala jsem u ostatních sousedů.  Říkali, že dům je poměrně nový, v  tom bytě nikdo nezemřel. Tak to jsme vyloučili. Dál se mě ptala, zda se v tom bytě něco nezměnilo, že dřív se v něm nic nedělo a najednou začalo. Přemýšlela jsem usilovně, zdálo se mi, že nic, ale pak jsem si přeci jen vzpomněla. Už to mám, problesklo mi hlavou. Jak jen jsem mohla na to zapomenout?  Bylo to zrcadlo. Sousedé dali na předsíň takové starožitné zrcadlo, ale na pohled moc pěkné. Ptala jsem se nenápadně sousedů, kde ho vzali a oni mi řekli, že ho dostali před lety od sousedova otce, byl to patolog. Měli ho ve sklepě, když však vyklízeli sklep, řekli si, že by se hodilo na předsíň a tak ho tam dali.

Nakonec jsem zjistila, že zrcadlo bylo ten problém. Jak mi bylo od kamarádky řečeno, zrcadlo má velikou moc. Dříve se věřilo, že zrcadlo otvírá jiné světy. Může od sebe odrážet a připoutat zlou energii. Jelikož sousedův otec byl patolog, špatná a zlá energii se mohla na něj připoutat a právě to zrcadlo ji přenáší dál. A tak jsem se rozhodla, že do toho bytu přestanu chodit hlídat. Vymluvila jsem se na školu a na učení. Nechtěla jsem říct pravdu. Mysleli by si určitě, že nejsem normální. Po čase jsem viděla sousedku, jak vynáší do popelnice střepy z toho zrcadla. Vysvětlila mi, že malá si hrála na chodbě s míčem a zrcadlo spadlo. Byla to blbá náhoda, nebo to udělala intuitivně? Říká se, že děti jsou mnohem na tyto věci vnímavější než dospělí lidé.

Potom jsem se potkala s maličkou před domem a ta ke mně celá šťastna přiběhla a chtěla si hrát. Nenápadně jsem se jí zeptala, když jsme byly chvilku sami, zda ještě vidí ty cizí lidi doma. A ona mi řekla, že už jí bubáci nestraší. A tak to je konec mého příběhu. Nyní už vím, že věci mezi nebem a zemí existují a nelze je brát na lehkou váhu.

Hororová tvorba


Přidat komentář





Související články
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia