Musíš být odvážný. Překonat strach. Je čas být hrdinou, opakoval si Norbert nad propastí čiré tmy. Zela tam pod ním jako nekonečná hlubina, ona a rozhodnutí udělat osudový krok vpřed. Polkl. Dodal si odvahy. Vykročil a pod podrážkami bot ucítil chatrný dřevěný schod. A druhý, třetí a ještě jeden. Pomalu klesal do tmy ve zlověstných kulisách skřípění a sténání starého schodiště. Obklíčila ho temnota, obestřel jej chlad, denní světlo se stalo pouhou vzpomínkou, bílou tečkou na konci tunelu, která se mu pomalu vzdalovala za zády.
„Je tady někdo?“ zvolal, když mu pod nohama zaduněla kamenná podlaha.
V odpověď mu přišla tichá ozvěna vlastního hlasu. Nasál pach zatuchliny a naposledy se obrátil k východu z těch neútěšných končin, z toho strašného podzemí, brlohu démonů. Věděl, že ještě může couvnout, ale nechtěl to udělat. Nemohl se vrátit nad zem, dokud nesplní úkol. Už kvůli ní ne, ona mu věří a čeká, že se vrátí jako vítěz.
Rozsvítil těžkou svítilnu, chromovanou baterku s mlhavým kruhem žlutého světla. Pomalu jím klouzal po stěnách, na všech se třpytily pavučiny a klenutý strop připomínal prastaré katakomby. Chodba, kterou musel zdolat, měla několik sáhů a na konci uhnula doprava. Nahlédl za ten roh s obezřetností zkušeného lovce přízraků. Tam, v ještě hlubší tmě, se pod jeho chabým světlem zvedaly ze země stíny. Rostly až ke stropu a potom se po něm plazily, řítily se na odvážného Norberta a vypařily se jen kousek nad jeho hlavou. Nedbal na ně, razil si dál cestu kupředu, skrz prožrané trámy a zbytky toho, co tady nechali ti, které podzemí uchvátilo před ním.
A pak, v jediný hrozivý okamžik, to konečně zaslechl. Krve by se v něm nedořezal, ty zvuky dobře znal. Slýchal je v nočních můrách, když ho donutily procitnout a on se přistihl zbrocený potem, se splašeným srdcem a divokým dechem. Teď byly skutečné a ještě děsivější, živé a skoro hmatatelné. Je tam, stvůra, démon ze samého pekla. Je tam a sžírá ho touha po další lidské duši. Ty tupé údery nohou opatřených kopyty. Slyší je, nebo je to jen zdání? Odhodlal se přijít blíž a byl si jistý, že ho nematou smysly. Jako by cítil ten dech, co čpí sírou a spáleninou. Jako by slyšel škrábání drápů ostrých jako břitvy. Jako by měl každým okamžikem spatřit ve tmě žhnoucí oči, veliké a rudé jako krvavý západ ohnivého slunce. Posunul si v dlani střenku nože, stiskl ji připraven pozvednout zbraň proti bestii.
„Ukaž se!“ vybídl démona a hlas se mu přitom chvěl. „Já se tě nebojím!“
Rozhostilo se zlověstné ticho. „Vím, že jsi tady!“ zopakoval Norbert, o poznání odhodlanější. Ale bestie střežící hlubiny nevydala jedinou hlásku.
Věděl, že musí být blízko. Že se na něj dívá a že každá vteřina může být jeho poslední. Ale byl připraven bojovat, svůj život zadarmo nedá. Bude se prát do poslední kapky krve, do posledního dechu a osud ať ukáže, kdo z nich si zaslouží žít. Zatím se mu démon vyhýbal. Schovává se před světlem a někde ve stínech číhá na svou příležitost. Musí ho nalákat. Ukrást něco z pokladů, které tady, v podzemí, to zvíře hlídá.
Sehnul se k dřevěné truhle a začal krást. Pracoval rychle, odhodlaně. Stačilo párkrát říznout, zakrojit ostří nože a vyrvat z měkké hlíny shromážděné v truhle tu vzácnost, nad kterou démon bdí. A nespletl se. Poznal to, když ucítil v zádech bodnutí. To bestie přišla bránit své území a chystá se ke skoku, to její pohled ho pálí mezi lopatkami. Na čele mu vyrašil studený pot. Všechno je teď otázkou vteřin, každý pohyb může být poslední. Vytušil, kdy se na něj pekelné zvíře vrhne a uskočil stranou. Ohnal se nožem po tmě, která jakoby se pohnula. Ale minul. Na nic nečekal a vyrazil, oslepený ztrátou svítilny. Vypadla mu z ruky, když si zachránil holý život úskokem. Ve tmě klopýtal a chytal se zaprášených stěn. Cítil démonův pohled, věděl, že běží za ním. Že ho pronásleduje a nedá pokoj, dokud nebohého dobrodruha neuštve. Za rohem se přitiskl k ledové zdi. Vteřinu počkal a potom se zprudka vyřítil přímo proti bestii, prohnal nůž místem, kde měla stát. Nebyla tam, ten chytrý přízrak se mazaně drží zpátky, napadlo Norberta. A v tu ránu, jak snad šestým smyslem vytušil, se obávaný strážce podzemí z úkrytu vyřítil. Nečekal na něj, jen zkusmo proťal tmu ostřím své zbraně a znovu se dal na útěk. Musí se dostat na denní světlo, tam nemá zplozenec pekla žádnou moc. Uteče, ale brzy se vrátí a bude silnější. Vyhraje malou bitvu o život a přijde zpět, dokončit letitou válku.
Jakmile se otočil, znovu naň dolehl pohled démona. Těžký, svíravý pocit, který krátí dech a mrazí krev v žilách. Konečně zaslechl vrznutí prvního schodu, světlo světa už brzy zarazí bestii v jejím podzemním vězení a on pro tentokrát bude žít. Ještě dva kroky. Jeden skok. Vpadl do bezpečí, stačil okamžik a nemusel být mezi živými. Stál v bílém denním světle a stejně jako zahnalo tmu, smylo z Norberta i strach.
*
„No vidíš, jak jsi to zvládl. Tak ukaž, Bertíku,“ natáhla babička ruku pro hrst žampionů, když klouček sotva pětiletý vyběhl ze sklepa. „Ještě mi skočíš do spíže.“
Přikývl. Do spíže, to už bude hračka. To nic není, pro někoho, kdo zdolal sklep, ve kterém určitě straší čert. Trochu se bál, to zase jo. Ale pozvali sousedy na oběd, a co on by neudělal pro Klárku od vedle.
