Zůstala zkoprnělá pohledem do jeho očí. Nečekal na nic a hrubě do ní vrazil. Proletěla chodbou jako papírový drak. Při nekoordinované chůzi pozpátku zavadila o práh pokoje a po zádech se skácela na parkety. Dutá rána dala najevo, že hlava nebyla ušetřena. Pokojem se rozlehlo heknutí. Ladným pohybem zavřel vstupní dveře a dvěma skoky se dostal k ženě, která se mátožně probírala. Zaklekl jí ruce a celou vahou těla na ni sedl. Čekal na okamžik, kdy začne vnímat realitu. Dravec zálibně pozoroval svou bezbrannou oběť. Pohlížel na ní jako na něco prašivého. Něco, co už si dál nezaslouží dýchat stejný vzduch. Zdálo se mu, že se probírá nějak neochotně. Uštědřil jí slabý poliček. Cítil, jak se pod ním zacukala. Otevřela oči a roztěkaně zamrkala. Jakoby hledala nějaký pevný bod. Vychutnal si okamžik, kdy se na něj podívala a konečně jí došlo, co se před chvílí odehrálo. Oči se jí rozšířily hrůzou. Chtěla vykřiknout. Byl připraven. Než se z hrdla vydral první tón, zmáčkl její krk. Sledoval své ruce v kožených rukavicích, jak se matně leskly v přítmí pokoje. Do stisku dal mnohem víc síly než do předchozího úderu. Ocelový stisk ručního svěráku ženě dovolil pouze tiché zachroptění. Oči mu dychtivě těkaly z rukavic pevně obtočených kolem šíje na vyděšenou tvář bažící alespoň po špetce vzduchu. Z posledních sil se snažila o záchranu. Bez šance. Dravec cítil, jak z oběti pomalu vyprchávají poslední známky života. Díval se do vytřeštěných očí a pozoroval, jak je nadobro opouští život. Záchvěvy pod ním začaly slábnout. Viděl obdařený hrudník, jehož frekvence nádechů a výdechů dostávala povážlivé trhliny. Fascinovaly ho dva utržené knoflíčky, které vzaly za své při předchozím boji o život. Bylo mu odhaleno bujné poprsí napěchované v krajkové podprsence. Už nějakou chvíli byl vzrušený. Mužství mu zduřelo tak, že se přes kalhoty dotýkalo pružné části pravého ňadra. Nadzvedl zadek a naklonil se nad budoucí mršinu. Ruce na krku ještě zesílily tlak. Jakoby do nich ve vlně vystřelilo veškeré vzrušení nakumulované v těle lovící šelmy. Z očí jí mizely poslední známky života. Celým tělem mu projelo zachvění. Povolil stisk, vzpřímil horní část těla a cítil, jak mu v penisu splašeně pulsuje. Zatlačil ho do jejího ženství. Zvedl hlavu ke stropu, zavřel oči a z pod masky se vydralo přerušované orgastické zafunění. Lov byl u konce.
* * * * *
V pivnici U Jelínků bylo narváno jako ostatně každého večera. Žlutý dým se převaloval nad stoly. I přes těžkou dobu to zde hučelo jako v úle. Hospoda bez štamgastů je děvka bez kunčaftů. Jako v každé pořádné krčmě, i tady se v rozhovorech nad stoly vznášela nejrůznější témata. Od oceňování vnad černovlasé prodavačky z nedalekého kiosku, přes manželské etudy nejrůznějšího charakteru, lkání nad poměry v práci až po všudypřítomnou politiku. V tomto čase se stala podnětem k mnoha vášnivým diskuzím a hádkám, které nezřídka končily vychrstnutím piva do oponentovy tváře nebo sletem výchovných facek, představujících poslední argument. Slovo do pranice, tak se tomu taky říkalo. Jeden aby si teď dal pozor na jazyk, ale po vyprázdnění pár sklenic se stávalo, že někdo nedržel hubu a už to jelo. Pár chlapů, kteří si na špatném místě nedali pozor, to už odneslo nemalými nepříjemnostmi. Často i brutálním výslechem, který vedli ti nejhorší ze všech. Chlapi v dlouhých kožených kabátech, kteří by k přiznání donutili i mrtvého. U Jelínků z tohoto obavy zatím neměli. Prostor nebyl tak velký, aby se v něm všichni neznali a pokud sem zavítal nějaký cizák, jedni odešli, jiní po dobu jeho pobytu oněměli. V takové atmosféře nezvaný host nikdy nevydržel dlouho.
Toho večera se ale politika moc neřešila, jakoby jí všichni už měli plné zuby. Hovory nečastěji mířily k výsledkům fotbalové Národní ligy a k tomu, jestli to sešívaní, vedení nezastavitelným Pepi Bicanem, dotáhnou k titulu. Pokud by se zde objevil dobrý pozorovatel s ušima jako rys, mohl by od stolu, z pohledu od dveří schovaného za výčepem, zaslechnout rozhovor, který vedli tři tamní spolustolovníci.
„…já vám povídám, že von existuje,“ otřel si nacvičeným gestem epický knír nejstarší z nich. „Starý Vomáčka ho viděl, když onehdá nad ránem venčil ve Stromovce Kuliferdu.“
„Vomáčka...,“ převalil v ústech ten, co vypadal nejmladší a pokračoval: „při vší úctě, panové, ten chlap je už po vobědě tak nalitej, že potom prospí půlku dne… Není se co divit, že nad ránem venčí čokla. Kdo ví, co viděl… Možná vítr poškádlil listí a ve stínech viděl přízrak.“
Od srdce se všichni sborově zasmáli.
„To byste mi, pane Růžička, za chvíli mohl tvrdit, že si támhle k hokynáři Vízkovi,“ ukázal ke stolu u dveří, „včera v poledne přihupkal pro taliány a pecen chleba,“ dokončil myšlenku a lišácky se na oba starší muže podíval. Zatímco ten, který dosud nepromluvil, se už podruhé v krátké chvíli srdečně rozesmál, Růžička předvedl kyselý úšklebek.
„Doktorskej, my ti nebereme, že jsi študovanej a máš fištrón,“ začal Růžičku bránit jeho letitý kamarád, „ale jsou tu ještě jiný věci, že jo…“
„Například?“ Nenechal se oponent vytlačit z právě nabyté pozice.
„Co ten mord v úterý ve Vysočanech? Ten má na svědomí on!“ Pohlédl na doktora a vítězoslavně pozvedl půllitr.
„Franta má pravdu! Tohle popřít nemůžete!“ Probral se Růžička.
„O tom jsem slyšel,“ zamyslel se doktor, „ale kde máte jistotu, že to udělal on?“ Bylo vidět, jak mu to v sečtělé tváři šrotuje. „Mohl to udělat kdokoliv, ne? Chlap z baráku, co se nasral, že neumyla schody, amant, kterýho poslala k čertu nebo nějaké všivej deviant. Tuhle nám do špitálu přivezli majitele Koloniálu, co mu někdo vymlátil všechny zuby jenom proto, že v jablku, který si u něj koupil, našel červa. Přísahám. Lidi jsou kolikrát divný a mají nepochopitelný důvody…“ dokončil a čekal, jak se k tomu ti dva postaví.
„Půlka Vysočan věděla, že se ta kurva paktuje s náckama,“ rozhořčil se Růžička, který té debaty začínal mít zrovna tak dost. „Brožová, co má naproti tomu baráku trafiku, tvrdí, že ji tam pravidelně chodil piglovat jeden skopčáckej oficír. A když něco ví Brožová, tak to ví celá Praha. I on!“ Dokončil rozhořčeně. Asi začal zvyšovat hlas, protože Franta do něj šťouchnul a naznačil mu, ať se zklidní. Raději svůj zápal uhasil pořádným hltem piva.
„Nechci se pouštět do nepodložených teorií, ani za kecy skočit na Gestapu,“ naklonil se diskrétněji doktor k mužům, „ale jak víte, že to neuděl právě ten oficír? Pohádali se nebo mu nedala… Sami dobře víte, že na takové naše zákony… vlastně žádné zákony neplatí.“
Oba muži se na něj dlouze dívali a bylo vidět, jak teorii pozorně zvažují. Nakonec promluvil Růžička a zdálo se, že veškeré rozčílení už někam vyprchalo.
„Já vám něco řeknu, doktorskej. Jsem sice jenom vyučenej knihkupec v důchodu, ale vy… Vy jste pěknej hňup!“
Nečekaný argument lékaře zaskočil.
„A můžete mi, vážený pane Růžička, říct, jak jste se k tomuto poznání dobral?“ Mluvil celkem tiše, ale oči mu žhnuly jako klukům před bitkou na školním dvorku.
„Berete lidem naději!“ Odvětil zcela klidně Růžička.
„A za to, že to neřeknem´ ostatním, nám dlužíte další rundu!“ Podpořil kolegu v boji Franta.
Doktor na staříky chvíli nasupeně hleděl, ale pak se usmál, mávnul rukou a poručil, jak žádali. Vypadalo to, že celá věc je smetena ze stolu. Když dorazil výčepní Kohoutek s třemi napěněnými půllitry, muži si ťukli jako nejlepší přátelé. Svorně se napili a Franta se naklonil tak, aby to, co řekne, bylo určeno jen uším u stolu.
„Z tohohle chlapa maj´ hnědokošiláči nahnáno, proto vyváděj jak pominutý...“ Jeho hlas přešel do téměř neslyšitelného šepotu, „ale jistý je, že Pérák existuje!“
* * * * *
Byl mstitelem. Noční šelmou prohánějící se potemnělou oblohou. Zvěstovatelem konce, na jehož bedrech vlaje plášť smrti a oči mu září jako karmínové uhlíky v krajině smrti. Nepotřeboval slova, měl činy. Přicházel do města jako mor, který odděluje čisté od nečistého. Zrno od plev. Byl plodem válečného období a lidského hyenismu. Věděl to. Byl to úděl i poslání. Probudilo se to v něm samo. Byl zplozenec zla a vše tomu nahrávalo. Potemnělé ulice, zabedněná okna, stanné právo, strach. Všichni kolem byli jen titěrnými potomky dne. Odvrácené strany, pro kterou nebyl zrozen. Zrovna teď sledoval, jak se hemží. Ti, kteří zde byli nahnáni, i ti, kteří dohlíží nad tím, aby vše proběhlo bez komplikací. Zatímco ti první byli jen figurkami na šachovnici, které bez mrknutí oka obětují svým cílům, ti druzí byli horší. Střelci. Představovali nebezpečí. Měli zbraně, uniformy a psy.
Sledoval je ze střechy nádražní budovy, jak čekají, až přijede vlak. Věděl, že tady budou. Uši měl všude. Pár malých poslíčků, kteří byli nenápadní, ale přesně věděli, kde se co šustne. Nechávali mu zprávy na domluvených místech. Byli dětmi, které k němu vzhlížely jako k velkému hrdinovi. Raději by zemřely, než by zradily svého boha. A on jím pro ně byl! A nejen pro ně. Během pár akcí si získal srdce celé Prahy, snad i celého utlačovaného národa. I když vlastenectví zdaleka nebylo tím, co jej dohánělo k činům. Pochopil, že jako ochránce utlačovaných měl lepší postavení, aby dosáhl svých cílů. Jedněmi zbožňovaný, druhými nenáviděný. Teď, když už se skoro celý odboj dostal do Pečkárny a odtamtud do koncentráku nebo rovnou pod drn, se jeho sláva v očích Čechů dotýkala hvězd. Dokonalá kamufláž, která zaručovala, že i kdyby udělal chybu, nenajde se moc takových, kteří by na něj ukázali prstem. O to víc byl protektorátním úřadům trnem v oku. Tohle ho vzrušovalo. Škádlil ty nejmocnější. Proto si jejich pohunky vybíral jako cíle. Třeba tu gestapáckou děvku posledně. To si užil. Jedině ho mrzelo, že neviděl toho uniformovaného pohlavára, jak za ní ztopořený spěchal a místo, aby se zase svázaný nechal komandovat, našel vykuchanou mrtvolu v tratolišti zasychající krve.
Seděla u toaletního stolečku tak, že jí vnitřnosti z rozpárané hrudi visely až k roztaženým nohám. V pochvě měla vraženého cínového vojáčka v esesácké uniformě, ze kterého byla vidět jen hlava v důstojnické čepici a hajlující ruka. Obličej, s břitvou rozřezaným úsměvem od ucha k uchu, byl natočený k zrcadlu, kde se skvěl rtěnkou napsaný nápis: Meine Liebe, komm doch mich ficken!
Taky se fašouni tři dny Prahou rojili, že nikdo nevylézal z domu, když nemusel. Jenže tohle nemohli přiznat… Takovou potupu! Sebrali pár lidí a tvrdili, že došlo jen k loupežné vraždě. Napadlo ho, že kdyby mu neříkali Perák, pojmenoval by se Žluč. Ve svých snech se dokonce viděl jako Trnkova kreslená karikaturní postavička, která v průřezu tělem leží v žaludku vládního rady Hanse Ulricha Geschkeho. Nepodléhal emocím, ale tahle představa mu vyvolávala úsměv na tváři. I teď cítil, jak se mu pod maskou zvedly koutky. Dnes ty šmejdy čeká křest ohněm. Díky malým zvědům z dobře informovaných rodin věděl, že říšští vojáci očekávají zásilku velkého významu. Tady a teď. A zahoukání v dáli signalizovalo, že to nebude dlouho trvat.
Vlak zastavil a na druhém peróně vypukl čilý ruch. Postavy v uniformách začaly řvát německé rozkazy a cibulové lítali jak šúsi. Byl čas. Po oholeném zátylku poplácal podřezanou mrtvolu, jejíž hlídku před několika minutami převzal a vyhoupl se na zpevněný kraj střechy. Snesl se coby archanděl zkázy a plášť zavlál stydnoucím vzduchem. Dopadl sounož několik metrů za nádražní budovou a jeho boty vydaly zvuk, jako když hodíš cihlu do hlubokého bahna. Všichni byli zaměstnáni organizováním vykládky, takže snesení shůry nepostřehli. Při odrazu ho zaregistrovali psi a spustili povyk. To už ale přistával mezi dvojicí vojáků. Stačili se jen otočit jeho směrem a zahlédnout záblesk žhoucích uhlíků uprostřed tmavé masky. Máchl rukou a oba se káceli k zemi. První si stihl rukama chytit podřezaný krk a vydal smrtelný chropot, druhý nestihl ani to. Žuchl na zem jako pytel nahnilých brambor a zmizel v pánu. Už ale opětovně dopadal na zem. Přímo doprostřed zkoprnělého chumlu. Vymrštil ruku s tyčí zakončenou blýskajícím ostřím. Další z uniformovaných postav se sesunula k zemi. Vypukl chaos a vojáci začali nazdařbůh pálit ze samopalů. Zmatená křížová palba rozsévala smrt do vlastních řad. Vraždící nástroj v jeho ruce při dalším skoku zmizel stejně rychle, jako se objevil. Nahradilo jej něco menšího. Na nepostřehnutelný moment se zastavil na střeše vykládaného vlaku. V další chvíli už mizel ve tmě na druhé straně. Jeden z civilistů, který stál u otevřených dveří vagónu s cenným obsahem, si všiml, že skákající duch při průletu vhodil cosi dovnitř. Než si ale jeho hlava srovnala, o co jde, bylo pozdě. Druhým nástupištěm otřásl ohlušující výbuch.
* * * * *
„Myslíš, že to má vůbec nějakou cenu, Franzi?“ Promluvil do ticha menší člen vojenské hlídky.
„A co jako?“ Odvětil roztrpčeně ten druhý.
„Chodíme takhle už více jak týden. Času na odpočinek je málo …“Zzačal poněkud rozvážně vojín Bruno Koch a pokračoval, „honíme se za přízrakem, který možná neexistuje!“ Odmlčel se na chvíli. „Viděl ho vůbec někdo? Informace z vedení jsou tak mlhavé, že by z nich nic nevyčetl ani Sherlock Holmes, kdyby existoval…“
„A co přepadení toho vlaku? Od té doby máme nejvyšší pohotovost! Kdyby zatím nebyl, myslíš, že bychom mašírovali každou noc?“ Odvětil znechuceně rottenführer Franz Rilke.
„Láry fáry,“ nedal se odbýt vojín, „ti, co tu událost přežili, jsou v těžkém stavu a blábolí ze sna. Mohl to být kdokoliv… Odboj, partyzáni, co já vím… Ale maskovaný Čech, kterému svítí oči a skáče nocí jako splašená blecha? Proboha Franzi, zamysli se nad tím trochu!“
Pochůzka pokračovala jen za zvuků vojenských bot, které v pravidelném rytmu dopadávaly na dlažbu.
„Umíš držet jazyk za zuby, Bruno?“ Přerušil ticho velitel hlídky.
„Za co mě máš, Franzi?“ Rozhořčeně se ohradil vojín, „neznáme se už nějaký pátek? Na to se snad nemusíš ptát!“
„Dobře, dobře,“ vydechl četař. Po delší odmlce, kdy mu parťák visel na rtech, konečně pokračoval.
„Günter Heinz, můj spolužák z Lipska, dělá dozorce na Gestapu v místnosti, které říkají kino.“
„O tom sem slyšel,“ přitakal zaujatě Koch.
„Ti, kteří jdou k výslechu tam i celé dny čumí do zdi. Klečí, nesmí se pohnout, ani promluvit. Od té doby, co podřezali tu českou běhnu, řádí Gestapo jako pominuté a v kině je pořád plno. Ta událost u vlaku ještě přilila olej do ohně. Na Pečkárně to teď hučí jako ve včelíně a výslechy jsou brutálnější, než kdy dřív.“
Koch nadřízeného se zájmem pozoroval. „Tak to vysyp všechno, když už jsi to nakousl.“
„Dobrá… Čtvrté oddělení řádí jako pominuté a chtějí toho chlapa dostat stůj co stůj. Někdo prásknul, že informace získává od dětí obchodníků a zásobovačů, co dělají pro nás. Geschke nařídil, že tu krysu musí najít. Začali všechny u výslechu mlátit, dokud se nedomákli, že by mohl donášet kluk, jehož fotr dodává jídlo důstojnické jídelně. Víš co, rodiče si doma nedají pozor na jazyk a ta malá svině to pak pošle dál. Toho fotra řezali celý den a nakonec se mu jazyk rozvázal, až když mu začali pilovat zuby. Samozřejmě se přiznal, že tu a tam něco slyšel a doma to pustil k dobru.“
„Hmm,“ zabručel Koch, který byl vyprávěním úplně pohlcen. Pohledem vybídl druha, aby pokračoval.
Rottenführer se nenechal dlouho pobízet. „Pak přivedli toho spratka. Byl bledý jako stěna, ale nechtěl nic říct. Mlátili ho, ale hrál si na hrdinu. Donesli podnos, na kterém byl hadrou zakrytý hrnec nebo co. Ještě jednou se Fleischer malého ptal, co jim řekne, ale mlčel. Podržel mu tác přímo před ksichtem a sundal hadru. Ve skleněné nádobě byla ve formaldehydu naložená hlava matky toho malého hajzla.“
„Proboha,“ hlesl vojín.
„Jenže to už bylo moc,“ zašklebil se Rilke. „Parchant vytřeštil oči a švihl sebou jako pytel sraček na podlahu … Problém je, že oněměl hrůzou a přeskočilo mu.“
Zcela ponořeni do hypnotizující rozpravy si nevšimli, že se za nimi z výšky snesl temný stín. Koch zabraný do obrazů hrůzy, které se mu v mysli jen hemžily, civěl na chodník pod nohama. Z vnitřního světa ho vytrhlo až zachrčení po levici. Otočil se k Rilkemu a obličej mu zkropil gejzír krve. Než stačil jakkoliv zareagovat, dostal tvrdý direkt na bradu od ruky svírající zakrvácený nůž. Zaklopýtal tři kroky dozadu a narazil na zeď domu. Maskovaný přízrak byl v mžiku u něj. Vší silou ho kopl do rozkroku. Vojínovi se zatmělo před očima.
V tu chvíli se v protějším průchodu rozklepaly tři stíny. Schovaly se tam před přicházející hlídkou a nyní sledovaly, jak zahalený muž s péry na botách drží levou rukou vojáka pod krkem, zatímco pravou mu v rychlém tempu do břicha zasazuje jednu ránu nožem za druhou. Stál zády a kryl jim většinu scény, takže neviděli, jak zvedl vojákovu bradu a v posledních vteřinách života ho nechal pohlédnout do karmínově žhnoucích očí. Pak mu rychlým pohybem podřízl hrdlo. Ze zatáčky na vzdáleném konci ulice zrovna vyšla další hlídka. Ozval se řev, který přešel do střelby. Zahalený muž se podíval směrem, odkud přibíhali, jakoby nechal vzplanout oči k trojici stínů v průjezdu, zhoupnul se v kolenou a jako pták se vznesl vzhůru. Dlouhým skokem zmizel na střeše přízemní budovy v opačném směru, než z jakého přibíhala střílející hlídka.
„Tak to mě poser!“ hlesl doktorskej.
„Neříkal jsem to? A vy furt, že to je odbojářská báchorka,“ zašeptal Franta.
„Proberem´ to pak, teď padáme, odkud jsme přišli! Fofrem!“ Houkl Růžička a s oběma muži v patách mizel do nitra tmavého pražského dvorku.
