Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!

Povídka, která se umístila na 10. místě ve třetím ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Dole po ulici projížděla tramvaj a pod postelí někdo vázal oprátku.

Tom měl peřinu přitaženou až k bradě. Ani nedutal.

Na ulici svítily lampy. Vrhaly do pokoje obdélníky měkkého žlutého světla, ale v koutech zůstávala černočerná tma.

Tome…

Věděl, že když bude volat o pomoc, ten pod postelí ho uslyší. Vyleze.

Dveře na chodbu byly pevně zavřené. Máma s tátou spali hned vedle, ale i kdyby hlasitě křičel, možná je to hned neprobudí. Pod peřinou bylo hnusné, vlhké horko, jenže nemohl vystrčit ani malíček.

Motání provazu přestalo. Ozvaly se hlasité kroky, jako by ten pod postelí pochodoval. Pak začal rytmicky ťukat do pelesti.

Tom schoval hlavu pod peřinu, Věděl, co přijde.

Ten dole se rozplakal.

To všechno oni, šeptal. Oni za to můžou. Pojď se mnou. Musím tě odvést, než ti udělají to samé.

Na postel dopadlo něco těžkého. Omotalo mu to nohu. Provaz!

Tom zaječel.

V té chvíli se otevřely dveře.

***

Chlapec se s pláčem natahoval k otci. Třásl se jako v horečce.

„Co se děje, Tome? No tak, neboj. Už jsem u tebe.“ Otec ho chtěl obejmout, ale pak se znechuceně odtáhl. „Tome! Na takové nehody už jsi trochu velký.“

Vyprostil se z dětského sevření a rozsvítil stropní světlo. V tu chvíli se objevila i matka, a první, čeho si všimla, byla mokrá skvrna na prostěradle. Zamračila se.

„Tomáši. Říkala jsem ti, že si máš před spaním dojít na záchod. Jsi v první třídě, to chceš být navždycky počuránek?“

Chlapec seděl na krajíčku postele a klopil oči, jako by se bál se na rodiče podívat. Křečovitě držel okraj peřiny.

„Vylez,“ řekla matka ostře. „Honem, nemáme na to celou noc.“ Když však chtěla Toma chytit za ruku a násilím ho z postele vystrčit, vytrhl se jí.

„On tu zase byl!“ vykřikl. „Pod postelí. Měl provaz!“

Matka neřekla nic, jen ho hrubě vytáhla a odstrčila do kouta. „Vezmi si čisté pyžamo,“ přikázala, zatímco sundávala mokré prostěradlo.

Otec si Toma ustaraně prohlížel. Když si však všiml, že se na něj syn dívá, schoval smutnou tvář za úsměvem.

„Neslyšel jsi maminku?“ řekl skoro vlídně. „Běž se převléknout. Jestli chceš, můžeme se pak spolu pomodlit.“

„Ale on tam vážně byl,“ vedl si chlapec dál svou. „Chtěl, abych šel za ním.“

„Nepovídej nesmysly, Tome. Jenom se ti něco zdálo.“

***

„Mami, mám pod postelí bubáka,“ trval na svém Tomáš, zatímco ukusoval rohlík s máslem a zapíjel ho hrnkem bylinkového čaje. On ani Jan neměli bylinkový čaj rádi a Marie to věděla, ale považovala ho za zdravý. Jiný prakticky nevařila.

„Jez a nevymýšlej si. Přijdeš pozdě do školy.“

„Ale on tam vážně je! Bubák. S provazem.“

Vzhlédla od přípravy svačiny. „Myslím to vážně, Tomáši. Ještě nemáš vyčištěné zuby. Takhle tě do školy nepovezu.“

„Ale mami…“ Než však stihla matka odpovědět, přibyl do kuchyně další potenciální posluchač.

 „Tati, tati! Řekni mámě, že mám pravdu! Mám pod postelí strašidlo, vážně. S provazem.“ Otec se pousmál.

„Samozřejmě,“ odvětil naoko vážně. „A když budeš zlobit, vyleze a sežere tě.“

 „Nestraš ho,“ zamračila se matka. „Nebudeš ty to, kdo k němu bude muset v noci vstávat.“

Pozdě. Tom hleděl na otce s vykulenýma očima.

„Vážně?“ zeptal se tiše.

„Tak vidíš?!“ obrátila se Marie k Janovi. „A ty toho nech, Tomáši, žádného bubáka v pokoji nemáš. Ale ještě chvilku tady seď a já tě do školy vážně nepovezu.“

Sebrala synovi talíř a nehledě na jeho protesty ho zahnala do koupelny. „A nezapomeň si vzít ten červený sešit,“ upozorňovala ho ještě. „Dneska po škole máš náboženství!“

Když Tom zmizel, vrátila se k přípravě svačiny. Manžela si nevšímala.

„Nemyslíš, že je toho na něj trochu moc?“ zeptal se Jan, zatímco si naléval čaj. „Je mu teprve šest, nerad bych ho přetěžoval.“

„O tomhle už jsme mluvili,“ odvětila Marie nedůtklivě. „Chci, aby chodil. Víš dobře, že my nemáme čas mu tyhle základy dát.“

„Já vím,“ pokrčil Jan rezignovaně rameny. Když seděl na židli s krkem nataženým dopředu jako želva, kulatými zády a nahrbenými rameny, vypadal tak křehce, jako by se měl každou chvíli rozsypat. Marii na okamžik zaplavila dávno potlačená něha. Ovšem jen na okamžik – dokud nepromluvil.

„Jenom si myslím, že to není až tak nutné. V jeho věku. Měl by si odpoledne hrát venku, ne sedět na náboženství. Chodí tam mnohem starší děti, nebaví ho to.“

Neodpověděla. Neobtěžovala se ani pokrčit rameny.

 „Posloucháš mě vůbec?!“ zamračil se Jan.

„Samozřejmě. Ale pro mě je tohle uzavřená záležitost.“

„To přece…“

„Uzavřená záležitost, Jane.“

Zmlkl. Marie uložila svačinu do krabičky a začala mýt nádobí.

 „Je přetažený,“ byl to nakonec Jan, kdo přerušil ticho. „Všechno to noční buzení a ty sny… Je toho na něj moc. Obzvlášť teď. Musí nějak podvědomě cítit, že…“

„S tím to nesouvisí,“ uťala ho Marie. „Souvisí to s tím, že ho necháváš sledovat zprávy. Samozřejmě, že se pak bojí. Navíc bychom měli konečně něco udělat s tím počuráváním. Je moc velký na to, abych mu každou noc musela převlékat postel.“

„To nemá nic společného se zprávami,“ zavrtěl hlavou Jan. „Copak to nevidíš? Ten provaz, to, že k němu někdo mluví. Víš, co to znamená. Už to takhle dál nejde. Musíme mu to říct…“

„Ne.“

„Proč ne?“ Jan odložil šálek a přistoupil k ní. Pokusil se ji obejmout, ale odstrčila ho. „Proč ne?“ zopakoval. „Je to už moc dlouho, Marie. Nemůžeš to v sobě dusit napořád. A Tom si zaslouží vědět pravdu.“

Neodpověděla. Vytrhla se mu a téměř vyběhla z místnosti. Jen na prahu se k němu otočila, ve tváři bílá jako stěna.

„Pozítří je Halloween. Výročí. Jdeme na hřbitov,“ řekla tiše. „Nezapomeň koupit květiny.“ Pak nechala zaraženého Jana v kuchyni samotného.

***

Zpovědnice byla černá jako její nejtemnější myšlenky. Marie sepjala ruce a odříkala tichou modlitbu.

 „Dnes ráno… Mluvila jsem s Janem… Odpusťte, s manželem… Náš syn má poslední dobu zlé sny. Manžel si s ním chce promluvit o…  Tomovi. Ale já… Já…“

 „Ano, paní Krásná? Pokračujte,“ vyzval ji kněz laskavě.

„Já nemůžu.“ Kousla se do ruky, aby se nerozplakala nahlas. „Prostě nemůžu. Když o tom mluvím, všechno se mi vrací…“ Zlomil se jí hlas. Myslela, že ji kněz pobídne, aby dál mluvila, ale on jen trpělivě čekal.

„Je správné, že jsme mu o tom neřekli,“ přesvědčovala sama sebe. „Je moc malý, aby to pochopil. A není… Není správné o tom mluvit, že? To, co Tom udělal… Byl to hřích. Je to tak? Já a Jan se za něj musíme modlit, ale nemůžeme tím zatěžovat i Tomáše…“

„Správně, paní Krásná. Není třeba zatěžovat mysl dítěte tak strašlivou tragédií.“ Farářův hlas byl příjemně konejšivý. „Neplačte. Pomodlete se dnes večer pětkrát Otčenáš a všechno bude v pořádku.“

***

Vpředvečer Halloweenu, kdy výlohy obchodů a už i některá okna zdobily kýčovité vyřezávané dýně, se Marie vrátila domů až dlouho po setmění. Tomáš už spal. Jan podřimoval před ztlumenou televizí. Nechala ho být, jen mu vzala z klína špinavý talíř a odnesla ho do myčky.

Když se chystala zmizet v ložnici, Jan se probudil.

„To už jsi zpátky?“ zeptal se zmateně.

„Je skoro jedenáct,“ namítla. Protentokrát to neznělo kousavě.

Jan se zvedl. „Počkej, půjdu si už taky lehnout.“ Buď byla příliš unavená, nebo v ní ještě zbylo něco z toho podivného pohnutí. Počkala. Objal ji kolem pasu.

„Byla jsem u zpovědi,“ šeptla. „Kvůli… Kvůli zítřku.“ Jan mlčel. „Taky jsem koupila svíčky.“ Stále žádná odpověď. Cítila, jak jeho ruka ztěžkla, zmrtvěla. „Jane? Obstaral jsi ty květiny?“

„Zapomněl jsem na to, promiň,“ zamumlal. „Koupím je zítra, než půjdeme.“

„Cože?!“ vyletěla. „Jak to myslíš, žes na to zapomněl? Vždyť jsem ti to tolikrát připomínala!“ Otočila se k němu. „Můžu se na tebe ještě vůbec v něčem spolehnout?“

Jan se ani neobtěžoval omluvit, jen bezmocně sklonil hlavu. To ji rozzuřilo ještě víc. Jenže než se její litanie mohla změnit na opravdovou hádku, přerušil ji křik.

„Mámííí!“

***

Jan vyrazil jako první. Mariiny kroky vlastně ani neslyšel. Tom zase plakal. Tentokrát byl k neutišení, dokolečka povídal něco o bubákovi, který chce, aby za ním šel. Jan jako schopný otec zvládl i výměnu prostěradla.

Když se vrátil, Marie ještě nespala.

„Takhle to dál nejde,“ začal, aniž by zjišťoval, jestli ho poslouchá. Lehl si. „Marie… Vím, že je to pro tebe těžké, ale už nemůžu dál lhát. Musíme si o tom s Tomem promluvit. Zítra, než půjdeme na hřbitov.“

Žádná odpověď.

„Marie? Můžeš být tak hodná a mluvit se mnou?“

„Ne,“ zamumlala do polštáře.

„Co ne? Chci si jenom promluvit…“

„Nemůžeme o tom mluvit s Tomášem.“

Jan se zarazil.

„Zbláznila ses, Marie? Neuvědomuješ si, čemu ho vystavujeme?“ Už to nedokázal snést. Chytil manželku za rameno a prudce s ní zatřásl. „Poslouchej, co mi říkal. Tvrdí, že má pod postelí strašidlo s provazem. S provazem! A že ho do toho provazu chce chytit a odtáhnout. Oběsit.“

Marie na něj zděšeně hleděla. Třásla se.

„Musíme to začít řešit. My, jestli není moc pozdě, nebo nějaký dětský psycholog. Nemůžeme dál…“

„Ne. Nenuť mě k tomu. Prosím.“

„Neuvědomuješ si, že právě kvůli tomuhle se Tomáš oběsil? Protože jsme nebyli schopní s ním mluvit? Nemůžeme tu stejnou chybu udělat znova.“

„Ne, Jane,“ zavrtěla hlavou. „To, co udělal Tom, byl hřích. Musíme se za něj modlit, ale nemůžeme tím zatěžovat i Tomáše. Nic z toho se nesmí dozvědět.“

„Poslouchala jsi mě vůbec?“ zeptal se zoufale. „Posloucháš vůbec někdy?“

Ale než se zmohl na další slova, smutně se usmála.

„Ne, Jane. Nic mu neřekneme, rozumíš? Budeme se za něj modlit, ale nemáme právo zatěžovat jeho duši něčím takovým.“ Pak se otočila na druhý bok a na jeho další slova nereagovala. Slyšel, jak mumlá Otčenáš.

***

Halloween byl toho roku mimořádně sychravý. Pršelo, a k večeru dokonce padla mlha. Hřbitov byl prázdný.

Tom byl od rána neklidný, šil sebou a neustále si na něco stěžoval. Marie s Janem se už v autě stihli dvakrát pohádat, a když dorazili na místo, panovalo mezi nimi mrazivé ticho.

Hřbitovní brána při otevírání vrzala.

„Já tam nechci,“ zakňoural Tom. „Mám strach.“

„Neboj,“ chytil ho Jan za ruku. „Půjdeme spolu. Nic strašidelného tam není.“

Marie byla několik kroků před nimi a on i v tom šeru viděl, jak má strnulá ramena a neustále naklání hlavu na stranu. Dělala to vždycky, když byla nervózní.

Hrob byl až na konci hřbitova, střežený starou břízou. Byl čistý, úzkostlivě udržovaný. Marie zapálila na náhrobku svíčku a plamen ozářil zlacený nápis.

Tomáš Krásný, 1986-2003.

Zvedl se vítr. Stromy podobné černým postavám se houpaly, jako by se měly každou chvíli zřítit.

„Mami, já se bojím…“

„Čeho, prosím tě? Obleč si tu čepici, je zima.“

„Někdo tady mluví…“

„Nepovídej nesmysly,“ odvrátila se od něj strnule. Jan pochopil, a za žádnou cenu by se nepokoušel dál s ní mluvit. Ale Tom matčinu náladu neodhadl. Zatahal ji za rukáv.

„Ale já se bojím. On je tady…“

Uhodila ho tak rychle, že to Jan sotva postřehl. Tom na ni chvíli překvapeně zíral. Pak se dal do pláče.

„Zmlkni!“ okřikla ho Marie. „Ovládej se, Tomáši. Hřbitov je posvátné místo, tady se takhle nesmíš chovat.“

„Ale on tady je,“ breptal chlapec. „Bubák.“

Marie se na něj ani nepodívala – jako by nemohla odtrhnout oči od hrobu. „Mlč. A jestli to nedokážeš pochopit, vrať se k autu a počkej na nás tam.“

„Ale…“

„Rozuměl jsi?!“

„Marie, to přece…“ pokusil se do sporu vložit Jan.

„Myslela jsem, že aspoň ty víš, co se sluší na hřbitově,“ skočila mu do řeči. „A ty běž, Tomáši!“

Chlapec se otočil a s kňouráním zmizel ve tmě.

„Tohle jsi přehnala, Marie.“ Jan nebyl schopen slova. „Je mu šest. Chápu, že je to pro tebe těžké, ale chovej se trochu rozumně. Tohle je šílenství.“

„Šílenství je, že náš syn je nevychovaný. A že ty k tomu vůbec nic neřekneš.“

„A co bych k tomu asi tak měl říct? Víš co, tohle je vážně nad moje síly. Počkám s ním u auta. Promluvíme si, až se uklidníš.“

***

Nerada opouštěla Tomův hrob. Vždycky měla hloupý strach, že ho vidí naposledy, že už se sem nikdy nevrátí.

Vítr se utišil a její kroky zněly v tom tichu nepříjemně hlučně. Zavřela za sebou skřípající hřbitovní bránu. V duchu už se připravovala na hádku s Janem.

Jenže když přišla k autu, manžel se tvářil zoufale.

„Nenašel jsem ho,“ hlesl.

„Moc vtipné. Nechovej se jako malý, Jane.“

„Já si nedělám legraci.“ Třásl se mu hlas. „Tom tady není.“

„Urazil se a myslí si, že se nám může schovávat. Sedni si to auta. Nastartuju a uvidíme, jak dlouho to vydrží.“

Jan se nepohnul ani o krok. Marie odemkla, než však stihla otevřít dveře, ozval se zoufalý křik.

„Tome!“ Jan sebou trhl. „Tomáši!“

A znovu. Hlas zcela určitě patřil dítěti.

Teď zpanikařila i Marie. „Tomáši!“

„Mámí!“

Pláč. Ale ne Tomášův. Tenhle hlas by poznala kdekoliv.

„Tome!“ Rozrazila bránu na hřbitov. Je tady. Volá ji. Musí ho najít!

Rozběhla se mezi hroby. Křik se ozýval ze samého konce hřbitova, od staré břízy. Křik a ještě něco – jako by tam kdosi zápasil.

„Tome!“

A pak je uviděla, dítě a mladého muže, který ho kamsi vlekl. Tomáš se zuřivě bránil, ale jeho bratr tomu nevěnoval nejmenší pozornost.

„To všechno oni,“ vysvětloval mu. „Oni za to můžou. Chci ti pomoct. Nesmíš u nich zůstat.“

Věděla, že by měla něco udělat. Že musí něco udělat! Ale hrůza ji dokonale ochromila. Nemohla se ani pohnout, ani křičet, jen sledovat ten příšerný výjev.

„No tak, Tomáši. Nebraň se. Je to pro tvoje dobro!“

Přes břízu byl přehozený provaz. Oprátka. Tomáš sebou zoufale mrskal. Křičel něco o bubákovi.

Marii se podlomila kolena. Chtěla volat Jana, ale zmohla se jen na šepot. Nemělo to smysl. Nenajde ji včas. Bezmocně sledovala, jak Tom přehazuje Tomášovi přes krk oprátku. Malá postavička se zhoupla do prázdna.

Marie však nemohla odtrhnout oči od něčeho jiného. Tom – její Tom, její milovaný syn – ji sledoval chladným, odsuzujícím pohledem.

„Neboj, Tomáši,“ řekl spíš jí než mrtvému bratrovi. „Je po všem. Už jsi v bezpečí.“

Hororová tvorba


Přidat komentář





Související články
Laura Pokorná: Hra
Petr Miňovský: Na správném místě v nesprávný čas
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia
Lenka Raclavská: Bílá orchidej
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss