Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada

Povídka, která se umístila na 28. místě v pátém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

   Také jste někdy zažili okamžik, kdy je nějak všechno naruby? Prostě je to jako s kalhotama. Je to pořád to samé oblečení, ale chodit se v tom nedá. No a takové naruby jsem zažila, když se naši rozhodli k přesídlení do jiného města. Tenkrát mi to oznámili skoro na poslední chvíli. Ale i kdyby to udělali dřív, nic by se na tom faktu nezměnilo. Bylo mi třináct a to je věk, kdy nemáte svobodnou vůli a vždycky za vás rozhodne někdo jiný. A řeči, že si určitě brzy najdu nové kamarádky, byly pro mě jen jalové kecy. Copak to jde, vyměnit nejlepší kamarádku? Vzpomněla jsem si, jak jsme se Zuzkou probrečely poslední večer.

   Mám dojem, že pro dospělé je to stěhování nějak lehčí. Táta pořád něco organizoval a máma tahala domů krabice, do kterých cpala náš majetek. Její komunikace se mnou se smrskla na každodenní dotaz, jestli se už těším. Proboha, na co se mám těšit?! A protože moje reakce byly čím dál protivnější, rozhodl se zbytek rodiny uklidit mě raděj k dědovi. „Přijedeš, až bude všechno hotovo. Stejně začínají prázdniny a akorát bys nám tu překážela.“ Jo, ten pocit přebytečného kusu nábytku jsem měla už dlouho.

  Nakonec jsem byla i ráda. Jenže z původního týdne byl najednou měsíc a pak i skoro celý druhý. A já prožila ty nejnudnější prázdniny ve svém dosavadním životě. Děda byl fajn a moc se snažil, ale bydlel na samotě a jediné povyražení bylo krmení králíků a sběr lesních plodů. A toho jsem si užila opravdu dosytosti. Poslední dny prázdnin už jsem málem odpočítávala na hodiny. „Je to škoda, viď, Slávinko. Ty dva měsíce utekly jako nic.“ Loučil se se mnou děda v den mého odjezdu. Chytla jsem ho kolem krku. „Dědo, to byly ty nejlepší prázdniny.“ Copak jsem mu mohla říct pravdu? Že bych místo sušení houbiček šla raděj aspoň do kina?

   „Tak, jak se ti líbí tvůj pokojík?“ Zeptala se mě máma hned poté, co mě dostrkala do nejzadnější místnosti našeho nového domova (jak té stoleté barabizně vznešeně říkala). „Záchod je uvnitř nebo budeme chodit přes dvůr?“ Pronesla jsem, aby bylo jasné, co si o tom myslím. Máma se samozřejmě urazila.

   Své mínění na další část života s nudou v patách jsem zcela přehodnotila ještě to samé odpoledne. Doma jsem oznámila, že jdu na obhlídku okolí. Hned třetí dům mě donutil, abych se zastavila, ačkoliv všechny v naší ulici vypadaly jako vymáčklé přes kopírák. Nevím, koho mohlo napadnout vystavět ulici z deseti, nebo kolika stejných dvouposchoďových krabic s kilometrovou předzahrádkou. A právě ta zahrada mě zaujala. Zatímco ty okolní byly perfektně upravené a trávníky kolem chodníčků dokonale posekané, na tento pozemek evidentně nikdo už léta nepůsobil. Stejně zanedbaně vyhlížel i dům, který se za tím křovím ustrašeně krčil.

   Chvíli jsem váhala a pak jsem vzala za kliku zrezivělých vrátek. V okamžiku, kdy k mému překvapení povolila, ozval se za mnou hlas. „Bejt tebou, tak tam nelezu.“ Lekla jsem se tak, až jsem vykřikla. Za mnou stála holka. Byla asi tak stará jako já a protivně se křenila. „Ty jsi ta nová?“ Zeptala se mě takovým tónem, jako by se ptala. „Ty jsi ta prašivá?“ Pokrčila jsem rameny. „Proč tam nemám chodit?“ Přistoupila blíž a odtáhla větev, která přelézala přes branku a skoro celou jí zakrývala. „Copak ty neumíš číst?“ Teprve teď jsem si všimla zašlé tabulky, na které byl nápis „Vstup jen na vlastní nebezpečí“. Ale když jsem se znovu zadívala do zanedbané zahrady, musela jsem nápisu dát za pravdu. „Asi to tam dal někdo kvůli úrazu. To se přeci dává třeba na stavby.“ Moje společnice se znovu zašklebila. „Jo, to máš pravdu, kvůli úrazu.“ Snažila se mluvit tajemně a tím ve mně vzbudit zvědavost. Musím uznat, že moc práce jí to nedalo. Odjakživa jsem měla ráda záhady a tady si to o prozkoumání přímo říkalo.

   Ale nechtěla jsem na sobě nechat znát svou netrpělivost a tak jsem raděj navázala komunikaci s tou neznámou vlezlou holkou. Dozvěděla jsem se, že se jmenuje Zdena a s největší pravděpodobností s ní budu za pár dní sdílet společnou třídu. Že bych z toho měla kdovíjakou radost, se říct nedalo. Jestli je i zbytek osazenstva tak příjemný... Ale do začátku školy bylo ještě daleko (celé čtyři dny) a tak jsem se rozhodla se tím netrápit. Zdena zřejmě sdílela mé myšlenky a tak navrhla koupání v místním rybníce.

   Když jsem si šla domů pro plavky, napadlo mě, že třeba nebude tak úplně blbá a že je lepší v téhle nouzi alespoň nějaká kámoška. Přepadla mě pochybnost. To, že já stojím o ní, je celkem logické, nikoho tu nemám, ale proč ona stojí o mě?

   Máma byla mým rychlým seznámením nadšená, jen se jí nezdálo to koupání. Když jsem jí ale slíbila, že se skoro nehnu od břehu, pustila mě. Zdena už netrpělivě podupávala na chodníku před domem. „Hele, proč nejsi se svojí kámoškou?“ Zeptala jsem se jí přímo. Zastavila se a překvapeně se na mě zadívala. „S jakou kámoškou? Já tu žádnou nemám. Tady kromě nás žádný holky nejsou.“ Poslední věta mě rozesmála. Co je to za nesmysl? „To budem ve třídě sami dvě?“ Zeptala jsem se. Úplně vážně mi odpověděla. „Ne, protože tady ve městě žádná škola není. To ti neřekli, že budeš muset do sousedního města?“ Už jsem toho měla dost. Žádný holky, žádná škola. Evidentně jsem jí byla pro srandu. „Tohle mě nebaví, jdu domů.“ Zprudka jsem se otočila a vykročila. Zdena se za mnou rozeběhla. „Počkej, neblbni. Je to všechno pravda. Jestli chceš, tak ti to dokážu.“ Chvíli jsem váhala, ale když jsem si představila, že bych měla strávit zbytek dne obdivováním té staré okopaniny, souhlasila jsem.

   Blížily jsme se na začátek naší nekonečné, jednostranné ulice.  Byla totiž na samém okraji města a tak v ní byly domy jen z jedné strany.  Za rohem se rýsovalo něco jako náměstí. „Už tam budem.“ Podotkla nedočkavě Zdena. „Vy máte rybník na náměstí?“ Snažila jsem se z ní udělat stejného pitomce. Opovržlivě se na mě podívala a pomalu zakroutila hlavou. „Chtěla jsi snad něco vědět, ne?“ Bylo mi jasné, že karta hlupáka zůstala v mé ruce.

   Krásný slunečný den způsobil, že náměstí bylo téměř plné. I když vzhledem k jeho velikosti to nebyl až takový problém. „Tak co!“ Prudké vyštěknutí mé potencionální kamarádky mě vyškublo ze zamyšlení. Pozorně jsem si prohlížela celé osazenstvo přede mnou. Ježíš, ona má pravdu! Lavičky byly plné starých lidí a kolem kašny se houfovalo hejno prcků pod dohledem jejich matek. Ale v tom okamžiku jsem zahlédla přicházet z boční ulice asi patnáctiletého kluka s přibližně stejně starou holkou. „A co ti dva?“ Usmála jsem se vítězoslavně. „Návštěva. Večer odjíždějí.“ Spláchla ze mě Zdena mé nadšení. „Asi půjdu domů.“ Řekla jsem se zničehožnic. Potřebovala jsem si srovnat myšlenky. „Doprovodím tě.“ Rozhodla se Zdena. Vůbec nebyla mým oznámením překvapená. Jako by ho očekávala.

   Šly jsme mlčky asi do poloviny naší předlouhé ulice. Celou dobu jsem hledala tu správnou otázku, na kterou bych se měla zeptat, abych zase nevypadala jako úplný idiot. Napadla mě ta nejjednodušší. „Co si o tom všem myslíš?“ Zastavila se. „Jako o tom, že se tu ztrácej lidi?“ Zakroutila jsem nevěřícně hlavou. „To je přeci pitomost. Kam by se ztráceli?“ Zdena významně zvedla obočí. „A proč si myslíš, že jsem ti říkala, abys nechodila do toho baráku?“ Moje fantazie vykouzlila představu o starém domě, který každý týden požaduje jednoho puberťáka, kterého hned za dveřmi zchroupne. Vyprskla jsem smíchy. „On tě ten humor přejde.“ Sykla Zdena naštvaně. Bohužel, měla pravdu. Tenhle záchvat smíchu byl na dlouhou dobu posledním.   

   „Sedej.“ Nařídila mi a sama usedla na malou zídku pod plotem. Nadechla se a tichým hlasem začala vyprávět. „Kdybys zašla do knihovny a přečetla si tam knížku „Tajemná místa našeho města“, tak by ses dozvěděla, že tady, přesně na tomhle místě.“ Ukázala prstem na zanedbaný dům. „Než postavili tuhle ulici, býval městský chudobinec. Někdy v sedmnáctém století. Jenže se jim tam přemnožily krysy a oni je museli nechat vyhubit. A to stálo moc peněz. No a protože potřebovali ty peníze zase někde ušetřit, tak se těch lidí začali zbavovat.“ Zakroutila jsem nevěřícně hlavou. „Jak zbavovat?“ Pokrčila rameny. „No, různě. Někoho otrávili, někoho vyhodili z okna a někoho třeba pověsili.“ Obrátila jsem hlavu na druhou stranu a otráveně řekla. „Kecáš. To by jim přeci neprošlo.“ Přihmouřila oči. „Já jen říkám, co vím. No a pak pověsili nějakou holku a její tělo záhadně zmizelo. Nikdo už jí nikdy neviděl.“

„Máš docela fantazii.“ Kývla jsem uznale hlavou. Zdena naštvaně kopla do šutru, který se jí válel u nohy. „Tak mi nevěř. Ale vždycky po nějaké době se ta holka v tom domě zjeví a pak se ztrácej mladý lidi. A většinou je naposledy viděj právě u toho domu. Jako by je sem něco přitahovalo. Proč myslíš, že ten barák nikdo nechce koupit?“ Zvedla se. „Ale třeba je to jenom pověst. I když, viděla jsi sama.“ A ukázala směrem k náměstí.

   Domluvily jsme se, že se uvidíme druhý den. Otočila se, zabořila ruce do kapes a nafoukaně odkráčela. Když jsem míjela ten záhadný dům, na chvilku jsem se zastavila. Myšlenky mi běhaly zmateně hlavou a připadalo mi, že vráží jedna do druhé. Rozhodla jsem se, že to budu brát všechno jako nesmysl, ale nijak zvlášť mě to neuklidnilo. Ucítila jsem na zádech něčí pichlavý pohled a prudce jsem se otočila. Tak prudce, že se Zdena nestihla rychle schovat. Proč mě šmíruje? Bylo mi z toho všeho nějak divně a tak jsem šla raději domů.

  „Tak jaká byla voda?“ Zeptala se mě máma, hned jak jsem vzala za kliku. „Rozmyslela jsem si to. Byla jsem se podívat jen tak po městě.“ Máma s úsměvem přikývla. „Ty, mami, kam budu vlastně chodit do školy?“ 

„Do vedlejšího města. Tady je škola zavřená.“ Dvakrát jsem naprázdno polkla. „Neboj, táta to s tebou v neděli večer projede, abys věděla kudy kam.“ Pochopila máma moje zděšení po svém. V noci se mi špatně spalo. Dům, polykající mé vrstevníky, už mi tak směšný nepřipadal. Krásné slunečné ráno mi černé myšlenky z hlavy částečně vyhnalo a já se začínala snad i těšit na další setkání se Zdenou.

   Hned po obědě jsem vystartovala před barák. „No, to je dost.“ Přivítala mě Zdena svým stále stejným, nadutým stylem. „Tak co, jdeš se tam podívat?“ Stočila palec směrem k opuštěnému domu. „Ale včera jsi říkala ...“ Nenechala mě domluvit. „To bylo včera. Rozmyslela jsem si to. Jestli chceš, tak tam vlezem.“ Bylo to lákavé. Kdo

z nás netoužil objevit a prozkoumat nějakou tajemnou zahradu nebo rovnou starý dům. A ta moje zahrada tu stála přede mnou, nezamčená, ochotná mě přijmout. „No, jo. Ale co když nás někdo uvidí?“ Přepadly mě nové pochybnosti. „Nesmysl. Ten vlevo je taky prázdnej, Říhovi odjeli na dovolenou a od vás sem vidět není.“

   To jsem potřebovala slyšet. Už jsem neváhala a vzala za kliku. Povolila se stejnou ochotou jako včera. Prošustily jsme stoletými křoviskami a zastavily až před domem. Zdena se sesula na starou, ztrouchnivělou lavičku a složila ruce na prsou. „Tak běž. Já tu počkám.“ Takový podraz! Nevěděla jsem, co mám dělat. Zdena se doslova pásla na mém blížícím se strachu. „Snad půjdeš se mnou ne? Říkalas´ to.“ Pokrčila rameny. „Už se mi nechce. Na druhou stranu, já tomu věřím. Smála ses ty.“ Sebrala jsem veškerou zbylou odvahu, která by se, upřímně řečeno, vešla do krabičky od sirek a vyrazila. Mojí jedinou šancí byly zamčené dveře u vchodu. Musejí být přeci zamčené! Těžkýma nohama jsem vystoupala po sedmi kamenných schodech k domovním dveřím. Když jsem zpocenou rukou zacloumala klikou, zhluboka jsem si oddechla.

   Moje obrovská úleva však trvala jen do chvíle, kdy se Zdena zvedla, odtáhla lavičku, na které před chvilkou seděla a kopla do malého, přízemního okénka. „Cesta je volná.“ Pronesla a mně se zdálo, že se v jejích očích nafoukanost proměnila v něco horšího. Dívalo se na mě zlo. Chtěla jsem utéct, ale tím bych se určitě stala na dlouho terčem posměchu. Shrnula jsem si rukávy košile a pomalu zapínala malé knoflíčky. Připadalo mi, že čím méně toho ze mě bude vidět, tím lépe. Snažila jsem se, aby na mě nebyl znát strach, který mi doslova lezl po zádech a zakusoval se do tuhnoucího krku. Zdena se evidentně bavila. „Neboj, počkám tu na tebe.“ Po minulé zkušenosti jsem jí ani trochu nevěřila. Rozhlédla jsem se po zahradě, jakoby to mělo být to poslední, co ve svém životě uvidím a po nohách jsem se vsoukala do malého okýnka.

   Ocitla jsem se, jak jsem ostatně očekávala, ve sklepě. Vždycky jsem si myslela, že sklepy starých domů jsou plné harampádí. A to i v případě, že už tam dlouho nikdo nebydlí. Tady ale, krom kdoví odkud přicházejícího průvanu, nebylo nic. Aspoň se tu nepřerazím, ocenila jsem nakonec pořádkumilovnost posledních majitelů. Zamířila jsem k jediným dveřím, které z místnosti vedly a otevřela je. Přede mnou se zvedalo schodiště. Strach ze mě pomalu opadával. Přeci všechno špatné se vždycky odehrává

ve sklepě. A ten už mám zdárně za sebou. Vyběhla jsem schody a klidně sáhla po klice. Hlavou mi blesklo, jak se asi bude tvářit Zdena, až na ní z některého horního okna zavolám. (Ovšem, jestli už nezmizela.)

   Dveře vedly do chodby. Bylo to tu opravdu navlas stejné, jako u nás. Ještě se podívám do „mého“ pokoje a vypadnu. Došla jsem na konec chodby. Dveře byly pootevřené a tak jsem škvírkou nahlédla dovnitř. Jenže rolety byly stažené a tak jsem viděla jen tmu. I přesto, že jsem otevřela dokořán, světlo sem z tmavé chodby neproniklo téměř žádné. Vešla jsem dovnitř, našmátrala kličku od rolety a pootočila. Moc to nešlo, ale trochu se přeci jen rozšeřilo. Ustoupila jsem o krok dozadu a pocítila něčí dotek na mém rameni. Polilo mě horko. Otočila jsem se a můj zrak zůstal přimražený na zátylku houpajícího se těla. Cestu ven si nepamatuju. Vím jen, že jsem z ničehožnic stála na chodníku, najednou mi zašumělo v hlavě a pak tma.

   V nemocnici našim řekli, že jsem měla epileptický záchvat. Máma se pochopitelně strašně vyděsila, ale doktor jí ujistil, že to bylo určitě ojedinělé. „Neprodělala vaše dcera nějaký nervový otřes?“ Ptal se bílý plášť nade mnou. Máma si utřela oči. „Já nevím, jestli snad to stěhování? Tolik se jí nechtělo.“ V tu chvíli bílý plášť rozhodl. „Možná byste měli uvažovat o návratu.“ Pootevřela jsem oči a přeběhla jimi z mámy na tátu. Táta zachytil můj pohled, chytl mě za ruku a usmál se. „Už nespíš?“ Položil mi zbytečnou otázku. „Máš na chodbě návštěvu.“

   Tou návštěvou nebyl nikdo jiný než Zdena. Vstoupila, až když všichni odešli. „Jsi naštvaná, viď?“ Zeptala se mě úplně nesmyslně. „Ne, jsem ti vděčná. Byl to nejlepší zážitek mého života.“ Odsekla jsem, sáhla do zásuvky nočního stolku a hodila po mé návštěvě zmačkaný cár papíru, který ještě ráno býval dopisem. V něm mě Zdena srceryvně prosí, abych nikomu nic neříkala a že to s tou figurínou byl vlastně jenom vtip. „Já vím, přehnala jsem to. Ale jsi hodná, žes to nikomu neřekla. Měla bych strašnej průšvih.“ Už jsem se nadechovala, abych jí definitivně vykopla z pokoje i svého života, ale ještě tu bylo několik nejasností. „Ty, Zdeno, jak jsi to udělala, že na tom náměstí fakt nikdo nebyl?“ Zasmála se. „No, náš starosta každej rok pořádá dvoudenní výlet na konec prázdnin. A mě nevzali. Měla jsem strašnej vztek a když jsem tě tam viděla, jak zíráš na ten barák, napadlo mě.“ Přerušila jsem jí. „Že se pomstíš.“ Kývla. „Já vím, že jsi za nic nemohla, ale pochop.“ Pochopila jsem jen to, proč jí asi jako jedinou nechali doma.

   V tu chvíli se otevřely dveře a vstoupila máma. „Nezlob se, ale už bys měla jít. Slávka musí hodně odpočívat. Ale jestli chceš, napíšu ti adresu a můžeš kdykoliv přijet.“ Podívala jsem se na Zdenu, vyloudila jsem na tváři ten nejmilejší úsměv a roztáhla ruce. Vzala to jako gesto na usmířenou a přimáčkla se ke mně. Přitáhla jsem si jí blíž a zašeptala do ucha. „To ať tě ani nenapadne. Už tě nechci nikdy vidět.“ Odlepila se ode mne a rychle odcházela. „Počkej, ještě tu adresu!“ Zavolala na ní máma. „To už je vyřízeno.“ Odpověděla jí s milým úsměvem. Pak se ještě otočila na mě. „Měla bys víc číst.“ A zavřela za sebou dveře. Nechápala jsem.

   Už jsem jí nikdy neviděla. A protože jsem na ní nechtěla ani myslet, nějak se mi vytratila z hlavy. Vlastně jsem si na ní vzpomněla jen jednou. To, když jsme v prváku na gymplu měli za úkol přečíst  Dykova „Krysaře“.

Hororová tvorba


Přidat komentář





Související články
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss