Lenka Dvořáková: Hostina

Povídka, která se umístila na 23. místě ve třetím ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Hanna otevřela oči a prudce zvedla hlavu. To nebyl nejlepší nápad, okamžitě začala zhluboka dýchat, aby potlačila sílící nevolnost a přesvědčila večeři, že v žaludku jí bude líp. Napodruhé už se pohybovala opatrněji. Pomalu se rozhlédla po celé místnosti. Poznávala ji, jak by ne. Poslední tři roky tam trávila skoro každý všední den. Z toho, co viděla, usoudila, že se nachází v učebně číslo 14 budovy hotelové školy. Místnost působila jinak, protože lavice byly odsunuty do zadní části třídy a celou třídu osvětlovaly jen svíčky ve sklenkách rozestavěných po celém obvodu, ale nebylo pochyb.

 Zvláštní, tam být neměla. Právě teď měla sedět v letadle na Malagu, kde si měla odkroutit tři týdny praxí. Nedokázala pochopit, co dělá ve škole. A ještě k tomu za tmy. Na druhý pohled si všimla pěti těl opřených o zeď, tak jak byla ona. Srdce se jí na chvíli zastavilo. S vypětím všech sil popolezla k nejbližšímu. Isabela. Hlavu měla položenou na prsou a obličej jí skrývaly vlasy, ale podle pravidelných pohybů hrudi stále žila.

V absolutním tichu se ozvaly kroky. Směřovaly ke třídě. Hanna se rychle vrátila na své místo a snažila se zklidnit dech. Skrz přivřená víčka sledovala, co se bude dít. Dveře se otevřely a dovnitř houpavým krokem vešel školník s nějakým pytlem přes záda. Až když popošel blíž, zjistila, že to není pytel, ale některý z jejích spolužáků. Pevně zavřela oči. Prosím, ať si nevšimne, že jsem vzhůru. Kroky mířily k ní. Muž s heknutím shodil tělo vedle Hanny. Chvíli bylo ticho. Pak ucítila školníkovy chladné prsty na svojí kůži. Jemně jí zaklonil hlavu, opřel ji o zeď a zastrčil pramínek vlasů za ucho. Dveře se znovu otevřely. „Máš je tady všechny? Brzy přijdou.“  Hlas angličtinářky protnul ticho. Školník stáhl ruku z Hannina obličeje.

„Myslíš, že nám taky nechají?“ zeptal se dychtivě.

„Záleží na tom, jestli jsi byl hodný chlapec.“ Zavrní učitelka. Klapání podpatků. Mlaskavý zvuk. Hanna se odvážila otevřít oči. Angličtinářka byla přisátá na školníkových rtech a ten jí rukama bloudil po těle.

„Ještě chvíli počkej. Až po hostině.“ Se smíchem, který vůbec nezněl jako její obvyklý smích, ho plácla přes ruku. „Pojď. Asi by nebyli rádi, kdyby nás tady našli.“ Oba dva vyklouzli ze třídy a ani si nevšimli, že je sleduje.

 Hanna nevěděla, kdo jsou „oni“ a ani to nechtěla zjišťovat. Pokusila se postavit, ale nohy ji zradily. Po čtyřech dolezla k chlapci, který byl přinesen jako poslední. Matně si ho vybavovala z lekcí španělštiny. Nikdy se spolu nebavili. „Hej, vstávej.“ Šeptala a třásla s ním, až mu hlava lítala z jednoho ramena na druhé. Neprobudil se. Postupně zkusila zatřepat s každým, ale všichni byli, jako mrtví. Zmocňovala se jí panika. Musela pryč. Nebylo jí jedno, co se s ostatními stane, ale její život pro ni byl přece jen cennější.

Znovu se zkusila postavit. Tentokrát se na nohou udržela a vratkým krokem vyrazila ke dveřím. V ošoupaných botaskách se pohybovala skoro neslyšně. Třesoucí se rukou stiskla kliku a vyšla ze třídy. Žlutě vymalovaná chodba byla prázdná. V rozestupu pěti metrů byly na zemi položené vyřezané dýně a mezi nimi obyčejné čajové svíčky. Na oknech visely černé závěsy. Prvně to nechápala. Pak jí to došlo. Když vyjížděli, bylo odpoledne 31. Října. To znamená, že tu noc byl Halloween. Srdce jí bušilo až v krku a hlavou jí proletěla snad každá vzpomínka, pověra, film, všechno se týkalo stvůr a smrti.

Nastražila uši. Po schodech stoupal někdo v podpatcích a nebyl sám. Slyšela několik párů nohou a tlumený hovor. Rychle se otočila a přešla k nejbližší učebně. Zoufale tahala za kliku, ale bylo zamčeno. Jediná cesta vedla zpátky na čtrnáctku. V duchu zaklela. Vrazila do třídy. Rozhlížela se kolem. Kam by se mohla schovat? Pod stolem by ji okamžitě našli, sednout zpátky si nesměla. Slovo hostina mohlo znamenat, že chtějí se studenty pojíst, nebo taky, že chtějí pojíst JE. Pohledem zabloudila ke skříním. Byly vestavěné ve zdi, rozdělené na dvě části. Vrchní prosklená polovina sloužila jako nástěnka a v těch spodních měli papírový řetěz a nějaké ozdoby na Vánoce.

Otočila drobným háčkem nad dvířky a vměstnala se dovnitř. Dveře musela přitáhnout konečky prstů a bylo jasné, že je tak bude držet celou dobu. Celou dobu, to je jak dlouho? Dokud ji nenajdou? Dokud se nerozední? Netroufala si hádat.

Do třídy vešlo několik postav v pláštích. Rozestavěli se kolem těl, chvíli zůstali nehnutě stát, pak řadou projel záchvěv nelibosti. Jedna chybí.

Do třídy okamžitě vpadnul školník. Byl sehnut až k zemi a kníkavým hlasem se omlouval. Tváře skryté kapucemi se na něj otočily.

„Ano, ano, rozumím. Najdu ji.“ Šeptal poníženě a téměř líbal podlahu. Zakuklené postavy nevydaly ani hlásku. Pak se jako jeden opět otočily ke studentům. Muž pozpátku vycouval ze třídy. Nezapomněl se při tom stále klanět, i když už mu nikdo nevěnoval pozornost.

Hanna ve skříni začínala mít pocit, že je to všechno zlý sen. Prostě jen usnula v autě cestou na letiště. Možná snědla příliš těch sušenek. Vždycky, když se na noc přejedla, měla noční můry.

Zacpala si rukou pusu, aby zadusila překvapené vyjeknutí. Všechny postavy si sehranými pohyby sundaly pláště a odhalily tak svá nahá těla. Všechny je znala. Některé od vidění, jiné osobně. Hned na okraji řady stála ředitelka školy, vedle ní starosta města, pak několik učitelů, muž, který pracoval v místních novinách, jeden z bezdomovců přespávajících v čekárně na autobusovém nádraží, ti všichni hladově hleděli na mladé lidi před sebou. „Bratři a Sestry,“ začala ředitelka odříkávat monotónním hlasem s prapodivným skřípavým přízvukem. „Sešli jsme se tu, v tuto svatou noc, abychom dali průchod naší přirozenosti, naplnili naše nenasytná břicha a oslavili konec starého roku a začátek nového. Nechť hostina započne!“ poslední slova vykřikla. Chvíli se nic nedělo, pak se ozval zvuk, jako když trháte zteřelou látku. Ředitelce se na temeni objevila prasklina. Kůže s vlasy se jí rozjížděla do stran a odhalovala šedozelené cosi. Prasklina se rozšiřovala. Vedla přes nos, rty rozdělila na dvě půlky, pokračovala přes krk, mezi povadlými prsy, po břiše až mezi nohy, kde se rozdělila do dvou a sjela přes vnitřní stranu stehen až k chodidlům. V té chvíli lidská slupka spadla na zem, kde zůstala ležet, jako vyfouknutá gumová panna.  Totéž se dělo i ostatním.

Hanna se kousala do předloktí. Nevnímala bolest, kterou si tím působila. Vše přebil strach a znechucení vzhledem těch tvorů. Viděla každou žílu pulsující pod šedozelenou kůží, každý jeden z pórů, ze kterých líně vytékal mléčně bílý hnis. Nemohla odtrhnout oči od dlouhých, kostnatých nohou, povislých břich, svalnatých rukou zakončených ostrými drápy a hranatých hlav. Ředitelka klesla k Isabele. Z úst vystřelil dlouhý šedý jazyk, olízl dívčinu tvář a zmizel zpátky. Tlama se doširoka otevřela a prokousla dívčino hrdlo. Stvůra začala chlemtat její krev. Po chvíli srkání a mlaskání zvedla hlavu a spokojeně zaryčela. Jako na povel se ostatní démoni sesypali na svou kořist. Nastal čas hostiny.

Hanna zavřela oči, ale pořád vnímala mlaskání, praskání kostí, srkání, trhání kůže, svalů, tkání. Podívala se jen jednou a to zahlédla oko některého spolužáka napíchnuté na drápu starosty. Skousla si ruku ještě víc. Ústa jí naplnila kovová chuť krve. Bylo jí to jedno. Mohlo to trvat hodinu, ale také století. Stvůry za spokojeného vrčení a říhání sesbíraly svoje kůže a odkolébaly se pryč.

Hanna vylezla ze skrýše. Sotva se postavila, uhodil ji do nosu puch krve a teplých vnitřností. V předklonu se vyzvracela. Odmítala věnovat zbytkům svých spolužáků jediný pohled a na rozklepaných nohou se vyplížila ze třídy. Všude bylo ticho. Podle lesklých stop hnisu a kapek krve se zdálo, že zrůdy zapluly do ředitelny. Tohle mohla být jediná šance. Šla po špičkách podél zdi. Každou chvíli zastavila a zaposlouchala se. Byla si celkem jistá, že hlavní vchod je zamčený, stejně tak každá třída. Takže existovala jen jediná možnost. Hladce prošla až do přízemí. Mihotavé plamínky svíček vrhaly na zdi dlouhé roztančené stíny. Vešla na záchody. Dveře vrzly. Strnula, ale nic se nestalo. Opatrně za sebou zavřela. Kabinky všech toalet byly zavřené. Nezkoumala, jestli jsou i prázdné. Pokud by tam někdo byl, už dávno by to poznala.

Okna byla celkem vysoko, ale díky své výšce, kterou pořád proklínala, dosáhla na kličku snadno. Do místnosti pronikl chladný vzduch. Venku byla mlha a ticho. Téměř strašidelné ticho. Vyskočila a pokusila se přitáhnout za okenní rám. Musela to udělat nadvakrát, byla tak roztřesená, že se jí to poprvé nepodařilo.

Málem se dala do zpěvu. Povedlo se. Teď už jen seskočit na zem, přelézt bránu a bude na ulici. Poběží domů, vše řekne rodičům, pak si najde novou školu, možná se rovnou odstěhuje z města, nebo ze země. Na obličeji se jí rozléval šťastný úsměv, když ji něco z venku chytlo za nohu a stáhlo dolů. Narazila hlavou na chodník. Aspoň za to mohla být vděčná. Necítila tak zuby angličtinářky a školníka, kteří jí trhali tělo na kusy. 

Vaše komentáře

Estrellita
Poněkud prvoplánový pokus o nastolení napětí vržením hlavní postavy (i čtenáře) přímo do neznámé situace, bohužel moc nevyšel. Příběh veškerý žádný, postrádám gradaci, pointu, vysvětlení, logiku jednání postav... Na dějové stránce by se mělo důkladně zapracovat, úplně chybí strašidelnost a něco, co by donutilo čtenáře dočíst až do konce.Technicky to není tak špatné, autorka by ale měla zapracovat na psaní přímé řeči a důkladně své texty kontrolovat, aby se tam neobjevovaly zbytečné chyby. 55%
Estrellita 09.01.2017 13:44:55 Reagovat Přidat nový komentář
Hororová tvorba


Číst komentáře





Související články
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss