Eva Maříková: Přitažený za vlasy

Povídka, která se umístila na 6. místě ve třetím ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

„Odsouzený má nyní právo pronést poslední slova.“

Matně zaznamenal náhlé tíživé ticho a s obtížemi se přinutil soustředit nezvykle roztěkanou pozornost na ředitele věznice, který právě dočetl jeho rozsudek smrti.

Což o to, poslední slova si pronést přál, popravdě měl toho na srdci docela hodně. V nekonečných týdnech před stanoveným datem popravy si připravoval svůj závěrečný proslov s přesností mistra parukáře rovnajícího každý jednotlivý vlásek do bezchybně tvarovaného modelu. Plánoval začít obšírným vyjádřením o neutěšených poměrech ve zdejší věznici a vězeňském systému obecně, na což chtěl navázat ohnivým projevem na téma nevyzkoušených farmaceutických látek nově používaných ve smrtící injekci. To vše s vědomím, že přítomní zástupci médií budou s nadšením hltat a poté citovat každé jeho slovo.

Především se však chtěl zaměřit na rodiny obětí, jejichž členy nyní tušil kdesi za tmavým jednostranným sklem. Hodlal se jim svěřit, jak moc pro něj jejich manželky, sestry a dcery znamenaly, že jejich ztráta nebyla zbytečná, neboť mu darem svých božských kadeří pokaždé přinesly neskonalé potěšení a on ani v hodině smrti nelituje jediného svého činu. To všechno jim toužil povědět, jakmile ředitel věznice skončí s tím zdlouhavým monologem na téma zločin, vina a trest. Jenže pak se v jeho zorném poli objevila Ona a souvislá niť Parukářových myšlenek se přetrhla a zmizela v šedivých hlubinách jejích očí.

Rudovlasá múza. Parukářovo poslední plánované umělecké dílo, k jehož dokončení nedostal příležitost. Její bohaté, zářivé prameny vlasů se měly stát klenotem jeho sbírky. A ona se tehdy zdála být na tuto poctu připravená, stála v temnotě skladiště, kam ji zahnal s léty trénovanou obratností válečného stratéga a čekala na něj. Vyslal kužel světla jejím směrem, aby si vychutnal ten opojný okamžik převzetí moci, pak mu ale její upřený pohled či snad pronikavost její krásy zastřely zrak – zaváhal jen na okamžik a ta chvíle ho připravila o všechna léta úsilí.

Nikdy se nedozvěděl, kým ve skutečnosti byla, ačkoli její přímé napojení na vyšetřování se dalo vytušit z rychlosti, s jakou se na místě objevila policie. Nastrčená volavka nebo možná samozvaná bojovnice za spravedlnost, to mu zůstávalo záhadou. Pak už se o ní nikdo nezmínil, u soudu se neobjevila, noviny o ní nepsaly. Jako kdyby nikdy neexistovala. V následujících letech naplněných čekáním na výsledek odvolacího řízení Parukář v cele smrti častokrát přemýšlel, zda nebyla jen výplodem jeho fantazie. A nyní seděla pouhých pár kroků od něj v prostoru vyhrazeném pro svědky a přes první řadu židlí určených jeho nepřítomné rodině, nevyžádanému knězi a netečnému právníkovi na něj stejně jako tehdy upírala důvěrně známé oči, které se mu pravidelně zjevovaly ve snech a za pár minut ho budou stát život.

Ležel pevně připoutaný na svém záhy již smrtelném lůžku a ticho v nízké sterilní místnosti citelně houstlo, narušované jen občasným rachocením vrtulníku hlídkujícího nad věznicí a zuřivým škrábáním novinářů, kteří se po nuceném odevzdání záznamové techniky snažili zachytit dojmy z blížící se popravy alespoň na papír. Takřka nevidomě se rozhlédl kolem sebe po řediteli věznice, příslušnících ostrahy, lékařském personálu i zpoceném zdravotníkovi, jenž právě strávil dvacet nejúděsnějších minut svého života hledáním žil vhodných k zavedení kanyly. Pak už tu bylo jen tmavé sklo ve zdi plné mlčenlivých výčitek a všichni ti lidé za oboustranným oknem, jejichž reakce se pohybovaly na celé škále od nervózního očekávání až po ztuhlou fascinaci. A mezi nimi nepřirozeně klidná Ona.

Od chvíle, kdy připravil první ze svých obětí o blonďatou svatozář, věděl, že jeho umělecké snažení musí jednoho dne nevyhnutelně skončit, že jednou udělá chybu, po níž počítač ohlásí „Game over“ a objeví se černá lebka se zkříženými hnáty. Byla to daň za krásu, již mu bylo dovoleno dlouhá léta vytvářet. Pokud nemohl ve svém díle pokračovat, nemělo smysl dál žít. Nijak na životě nelpěl. Přesto určitá část v jeho nitru stále odmítala uvěřit tomu, že se tohle tady a teď skutečně děje, že mu už za chvíli vstříknou do žil smrtící dávku a nastane opravdový konec. Mimoděk ho napadlo, co se asi stalo s jeho nedokončenou sbírkou, se všemi těmi nádhernými parukami, které z něj dělaly lepšího, dokonalejšího člověka.

A tady byla ta nejúžasnější z nich, přišla přímo za ním, naneštěstí dosud na hlavě svojí majitelky. Rudovlasá múza seděla uprostřed druhé řady sedadel pohodlně opřená zády o opěradlo, nohu přes nohu a bez mrknutí oka ho sledovala se směsicí zájmu a drzé zvědavosti. Jakmile si uvědomila, že ji Parukář poznal, odhrnula si provokativním pohybem vlasy z tváře, naklonila hlavu na stranu a zářivě se na něj usmála bledými rty. Parukář obvykle dokázal rozpoznat, když se ocitl v přítomnosti většího psychopata, než jakým byl on sám. Nevěděl o ní nic, z jejího úsměvu však mrazilo.

Najednou s teatrálním gestem, jako by málem zapomněla na něco životně důležitého, sáhla do kapsy a cosi odtud vytáhla. Žádné tajně pronesené záznamové zařízení, jak ho napadlo v prvním okamžiku, jen obyčejný šátek, jímž si otřela čelo předstírajíc, že je jí na omdlení, a než ho opět složila, nechala Parukáře, aby si ho pořádně prohlédl. Jen velmi pomalu a s nevírou začínal chápat, co přesně vidí před sebou.

Zapomněl na svůj vybroušený projev, nevnímal zmatené pohledy, které si vyměňovali členové popravčího týmu stále v očekávání jeho naplánovaných posledních slov. Viděl jen čtyři řady a čtyři sloupce různobarevných čtverců látky, z nichž byl šátek sešitý, a na jednom z těch čtverců nápis „Nesnáším nadržený hovada“, který měla na tričku natištěný jeho první vyhlédnutá krásnovláska, na dalším zas rozčilující něžné květinky z halenky páté dárkyně kadeří i kousek batikovaných šatů jeho šestnácté, poslední oběti.

Parukář zaraženě zdvihl oči k Rudovlasé múze. Ten šátek byl ušitý z oblečení zavražděných dívek, které, jak si dobře vzpomínal, bylo součástí důkazního materiálu shromážděného proti němu a předloženého u soudu. Jak se k těm věcem dostala? Co je ta ženská zač? A co tady dělá v postavení svědka popravy zastupujícího řádné občany?

Ani si nevšiml, že ředitel věznice s nepatrným pokrčením ramen vydal pokyn zdravotníkům, a sotva pocítil, když mu do žil začala proudit chladná tekutina. Nedokázal spustit zrak z jejích dlaní svírajících šátek, z tenkých rtů drmolících neslyšná slova, ze zastřených hypnotických očí. Každému, kdo by na ni v té chvíli pohlédl, by se nepochybně muselo zdát, že se úpěnlivě modlí za spásu jeho hříšné duše. Parukářovi však instinkt napovídal, že se právě začíná dít něco moc špatného, co mu udělá peklo nejen z toho kousku života, který mu ještě zbývá, ale i z okamžiku jeho smrti. Rudovlasá múza opakovala dokola stále tatáž slova, která přes silné sklo nemohl slyšet, nakonec jim nicméně v náhlém záblesku jasnozřivosti porozuměl:

„Vyvolávám tě, duchu, zjev se nám. Přijď mezi nás, duchu, a konej svou pomstu.“

Poté následovala celá řada jmen, ale ta už Parukář slyšet nepotřeboval. Všichni přítomní sebou trhli, když se začal otřásat křečovitým smíchem. Poslední záchvěvy jeho vědomí se prohýbaly úlevným veselím, cítil se tak lehký a bezstarostný. Teď už věděl, že mu na poslední chvíli nehrozí žádný neplánovaný zážitek. Na vteřinu mu tím dramatickým výjevem nahnala strach, ale copak si ta hlupačka doopravdy myslí, že on na něco takového věří?

Jistě, jeho právník mu důrazně doporučoval, ať předstírá nemoc a domůže se přeložení výkonu trestu smrti na jiné datum. Údajně by rovněž stálo za to nechat si od spoluvězňů způsobit nějaké efektní zranění. Že prý se totiž v posledních letech při popravách konaných třicátého prvního října dějí šílené věci, které by neměl zažít ani ten nejhorší zločinec. Parukář se mu vysmál do obličeje. Na té popravě bude přece on tím nejšílenějším článkem. Na posmrtný život nevěřil a nemohla na tom nic změnit ani Ona s tím svým nejapným halloweenským vyvoláváním duchů. Že si ještě nepřinesla svíčku a spiritistickou tabulku, chechtaly se zbytky jeho doposud fungující mysli.

Cítil se být uvolněný, nad vším povznesený, a tak si zprvu ani neuvědomil, že se skutečně vznáší. Od žebroví stropních zářivek shlížel na své tělo znehybněné řemeny, a přesto zmítané smíchem. Dohlédl až za oponu, kde se jako ve zpomaleném záběru vyprazdňovaly zásobníky smrtící injekce, viděl strnulé výrazy popravčího týmu. Tmavé sklo pro něj náhle zprůhlednělo a on spatřil matku oběti číslo devět, jak skrývá uplakanou tvář na rameni svého manžela, jehož oči se leskly pomstou. Viděl pobledlé svědky a novináře dychtivě natahující krky, aby jim neunikl jediný pohyb jeho těla. A uprostřed toho všeho viděl Rudovlasou múzu. Ona jediná neupírala zrak na lůžko, kde spočívala jeho umírající tělesná schránka. Její ledové oči zíraly ke stropu přímo na něj a držely ho v zajetí stejně pevně, jako pouta svírala jeho tělo.

„To nebyly jen tak nějaké zpackané popravy. Ti odsouzenci vypadali, jako kdyby si pro ně přišly jejich oběti následované démony samotného pekla,“ vybavila se Parukářovi slova jeho právníka, který teď pár kroků od něj zachmuřeně hleděl do prázdna skrz svoje upocené prsty a neměl ani tušení o ženě, která v řadě za ním náhle přestala pohybovat rty.

Závan chladu a mihnoucí se pohyb v periferním vidění přiměl Parukáře otočit, co nyní bylo jeho hlavou. Zbytky rozumu mu napovídaly, že to, co vidí, není skutečné, že si s ním jenom pohrává jeho vlastní umírající mozek. Ten ho ale zároveň poctivě zásoboval přívalem dávno zasutých informací, které během života nastřádal o magické síle noci uprostřed období mezi letním a zimním slunovratem, kdy se hranice mezi světem živých a mrtvých stírá, duchové zemřelých se nemohou dočkat, aby o sobě dali vědět, a jedině blikotající vydlabaná dýně dokáže bezpečně udržet před prahem všechny zlotřilé mocnosti. Náhle s jistotou věděl, že to Rudovlasá múza nějakým pochybným způsobem zařídila, aby se jeho poprava konala právě v tento den.

Duch jeho první krásnovlásky se vznášel pod zářivkami těsně vedle něj. Až na přízračně mlžný opar vypadala stejně, jako když ji viděl naposledy – pohublá, strhané rysy, rozkousané rty, vyhaslé oči a rozdrásané ruce se zbytky nehtů, jimiž se pokoušela vydrápat ze svého vězení. A vzadu na hlavě místo vlasů zející ovál zkrvavené lebeční kosti. Mlčky na něj hleděla a Parukáře v posledním dozvuku veselí napadlo, že se jí zeptá, jestli v posledních letech náhodou nepřehodnotila svůj vztah k nadrženým hovadům.

Ve skutečnosti mu to však bylo jedno. Co je mu do ní? Svoji úlohu splnila, tak co tu pohledává? Všechny jeho oběti ho zajímaly jen do té doby, dokud měly na hlavě materiál na jeho budoucí paruku, byly to pouhé dárkyně kadeří. Bez jejich svatozáře by je s největší pravděpodobností ani nepoznal.

„Možná má zájem o tvoje vlasy,“ promluvila Rudovlasá múza a její pobavený hlas zazněl ve vakuu, které se kolem nich vytvořilo, s nečekanou jasností. „A ty ostatní taky,“ kývla hlavou kupředu a Parukář se rozhlédl kolem sebe.

Byly tu všechny, bledě průhledné vznášející se přízraky, bezvlasé, tiché a smrtelně vážné. Duše šestnácti dívek, které by, nebýt jeho, dosud žily své zbytečné životy, se shromáždily v už takhle přeplněném prostoru. S pocitem absurdnosti zaznamenal, že si některé z nich dokonce zabraly místa v první neobsazené řadě sedadel, jako kdyby se toho, co mělo následovat, chtěly účastnit raději jen jako diváci.

Poznal je všechny a to byla první věc, která ho doopravdy vyděsila. Dávno pro něj přestaly existovat, a přesto si teď vybavoval každé jméno, tvář, datum a okolnosti. Před očima se mu promítal jeho život zúžený na činy, které spáchal. Tohle ale nebylo správné, takhle umírat nechtěl. Chtěl odejít s myšlenkou na svoje úchvatné umělecké dílo, kochat se vzpomínkou na svoji tvář rámovanou každou jednotlivou parukou. Nyní místo toho viděl jen jejich znetvořené hlavy.

„A co bude teď?“ vyštěkl vztekle. „Zabijete mě? Doprovodíte do pekla? Půjdu sám, děkuji pěkně,“ chechtal se cynicky. V příštím okamžiku těch neuvážených slov litoval, ačkoli sotva mohla ovlivnit to, co se mělo stát.

Přízraky nebylo nutné dlouze pobízet. Těsně ho obestoupily a vztáhly k němu ruce. Dotkly se ho – na pažích, na krku, na tvářích, jenže jejich dotyky neprocházely skrz něj, jak by tomu bylo ve správném duchařském filmu. Cítil je chladné, lepkavé, příliš intenzívní na vkus někoho, kdo se tělesnému kontaktu se ženami odjakživa vyhýbal. Pokoušel se odtáhnout, uniknout z jejich objetí, ale jejich ruce byly všude jako chapadla medúzy. Obepínaly ho stále těsněji, až se mu přestalo dostávat vzduchu.

Proč by měl ale vůbec dýchat, copak ještě není mrtvý? Na krátkou chvíli zahlédl své tělo připoutané k lůžku. Odsouzený se očividně již delší dobu dusil, bezmocně se prohýbal v zádech, až mu praštělo v kostech, křečovitě sebou škubal v kožených řemenech a z úst mu vytékaly sliny, jak se marně pokoušel zdvihnout hlavu a nadechnout se. Jeho oči se vyboulily, tvář zfialověla a on se slyšel chroptět a lapat po dechu. Žádné poklidné umírání podobající se upadnutí do bezesného spánku, které mu měla zajistit smrtící injekce. Viděl svědky, jak znechuceně odvracejí pohled, jakéhosi mladíka zeleného v obličeji, který klopýtavě vyběhl z místnosti, a reportéry, kteří z jeho těla naopak nedokázali spustit zrak. Jenže to bylo jen jeho tělo – skutečný Parukář se dusil tady nahoře pod tupým světlem zářivek v drtivém objetí duchů mrtvých bezvlasých dívek a jediným svědkem byla Ona a pozvolna se rozlézající smrdutá temnota.

„Tak už si mě konečně vezměte, vy plešaté děvky!“ zaječel. Ať už se s ním chystaly provádět cokoli, chtěl to mít rychle za sebou a rozplynout se v nicotě, v niž navzdory démonickým tvarům tančícím v potemnělých rozích místnosti stále ještě nesmyslně doufal.

Dotkly se pramenů jeho vlasů. Jedna, po ní druhá, pak další a další. Podělily se o jeho kudrny a zkusmo za ně zatahaly. Rudovlasá múza je pobídla řezavým smíchem a přízraky mrtvých dívek se osmělily. Škubaly za jeho vlasy ze všech stran, štípalo to a pálilo a Parukář se silou vůle přemáhal, aby nekvílel skrz zaťaté zuby.

Potom jako na povel sladily své pohyby a začaly ho rvát všechny najednou. Parukářova kůže se napínala k prasknutí a on zaječel bolestí. Věděl, co bude následovat, ačkoli ani šestnáctinásobná zkušenost v postavení toho, kdo bolest působí, ho nemohla připravit na intenzitu samotného prožitku.

Stisk na chvíli povolil, jak se pokoušely pevněji ovinout prsty kolem jeho pramenů, a on na zlomek vteřiny zadoufal, že nebudou mít dost síly. Pak ale opět prudce zabraly a na jeho čele se těsně pod linií vlasů objevila tenká červená trhlina, která se s dalším zataháním rozevřela jako krvavý chřtán. Parukář zařval, a jak se kůže na jeho hlavě začala pozvolna shrnovat dozadu, ovládla každou částečku jeho bytí bolestná agónie. Pak se stíny v temnotě pohnuly kupředu a jejich slídivé prsty pronikly mezi stříbřitými pažemi mrtvých dívek. Chopily se nelidsky ječícího Parukáře a zahájily poslední trýznivou etapu jeho života, která se měla protáhnout donekonečna.

Smrtící injekce se vyprázdnila, tělo se k úlevě všech přítomných konečně přestalo hýbat a na monitoru se objevila rovná čára. Žena s rudými vlasy naposledy pohnula rty, pak vydechla a uvolnila prsty sevřené kolem pestrobarevného šátku. Byly dny, kdy ji její schopnosti k smrti děsily, většinu času však spokojeně žila s vědomím, že další lidská stvůra dostala, co si zasloužila.

Zastánci i odpůrci popravy shromáždění před vraty věznice si v jedné chvíli nad budovou povšimli vířící temnoty a ozvěnou k nim dolehl Parukářův výkřik. Zamrazilo je a nezávisle na sobě zauvažovali, co tady vlastně dneska chtěli dokázat. Jestli by třeba nebylo lepší jít za svojí rodinou, cestou rozdat koledníkům nějaké to cukroví a na prahu domova čistě pro jistotu zapálit svíčku ve vydlabané dýni.

Hororová tvorba


Přidat komentář





Související články
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia