Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla

Povídka, která se umístila na 1. místě v šestém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Jindy tak tichý a nenápadný noční život prchal z křovisek a mlází před skřípěním kol. Na lesní cestu padaly lámané stíny smrků a motor auta proti stoupání protestoval nevlídným vrčením. Do chladné noci vydechl naposledy spokojeně až po celé věčnosti té strastiplné jízdy. Zastavit museli, protože stezka končila závorou. Kousek za ní se rýsovala silueta nízkého stavení.

Dům stál na mýtině a zakusoval se do lesa jen jedním z křídel. Jak po něm klouzali světlem baterky, předváděly se jim sešlé detaily. Nevypadal dvakrát útěšně, záplatovaný a bez jediné známky obývání. Jako by hluboko v lesích, zapomenutý lidmi, už léta chátral. Ke dveřím pod nápisem „Hotel Hřebenka“ ale vedla čerstvě vyšlapaná pěšina.

„To je ona, ta pověstná prdel světa,“ seznal majitel větší siluety a vzal za kliku. Pustila ho dovnitř, ale zůstala mu v ruce. „A bude hůř.“

Stísněnou recepci osvětlovala tlačítka automatu na kávu, deset bledě zelených teček ve tmě, a slabá zářivka nad průchodem kamsi dozadu. Byl krytý jen závěsem, takže zřetelně slyšeli puštěnou televizi s nekvalitním signálem.

„Dobrý večer,“ hlesla menší silueta jemnějším ženským hlasem.

Nic.

„Je tam někdo?“ přidal se větší, mužský stín.

Cosi zašramotilo.

„Je tam někdo?“ zopakoval kdosi jako unavená ozvěna.

„Máte hosty!“

„Hned jsem tam.“ Šramot chvíli sílil, pak to zasvištělo a místo závěsu se objevil starší pán. Snažil se předstírat, že se zrovna neprobudil a přivítat je vstřícným úsměvem. Z úsměvu bylo nakonec zívnutí. „Áha, vy budete ti... z toho nesmyslu... no... od novin.“

„Janáková.“

„Hrádek. Taky nás těší. Bloudili jsme.“

„To je tady normální,“ mávl recepční rukou a rozsvítil, aby na sebe nemuseli mžourat. Stála před ním mírně nesourodá dvojice. Chlap ověšený drobnými taškami s velkými logy fotoaparátů, na hluboké lesy trochu moc nově a příliš elegantně oblečený, a dáma o poznání přizpůsobenější nočním toulkám daleko od civilizace. Natáhl k nim ruku.

Když se dovtípili, proč jim podává levou, odevzdali do ní kliku. Recepční ji šel hned nasadit. „Jak dlouho se zdržíte? Za tři měsíce má být nádherně vidět Venuše.“

Slova se ujala milejší, dámská část příchozích. „Máme na reportáž dva dny.“

„To je škoda. Nebyl bych proti stálým příj... hostům.“

„Jen ty dvě noci.“

„Není problém. Ale prosím peníze předem, dočasně tady totiž vařím já. Tak pro jistotu.“

„Dobrodružství se vším všudy...“ utrousil ten s taškami a drobná ručka jeho kolegyně ho začala pomalu zahánět stranou.

„Měl jsem tady kuchaře,“ vysvětloval, když zápasil s klikou „ale loni ho sežral medvěd.“

„To si děláte doufám srandu.“

„Samozřejmě,“ usmál se a vrátil se za pult. „Medvěd člověka nesežere. Potrhal ho a nechal být a já tu hrůzu ráno našel. Strašný pohled, byl bez mála na kusy, ruce rozedrané ke kostem a pod ním černý mech nasáklý krví... dáme pokoj s manželskou postelí?“

Redaktorka se musela v myšlenkách někde zarazit, protože zapomněla dodat ke kolegovu důraznému „Ne!“ to své. Zatímco majitel hotelu vypisoval formality, vzpamatovala se. Přepnula z krvelačné zvěře na práci. „Měla by tady na nás čekat paní...“

„Už dva dny bydlí na jedničce nějaká netýkavka,“ přerušil ji, aby nemusela hledat jméno. „Občanky prosím. Kromě ní už jenom jeden cvok na dvojce a jinak máte hotel sami pro sebe. Kilometr a půl odsud je louka s nejlepším výhledem, cestou by mělo být pár stanů, ti sem ale chodí jenom na jídlo.“

„Pokud je taky nesežral medvěd...“ mumlal nerudnější z hostů, když se podepisoval. „Proč cvok?“

„Uvidíte sami. Já už tady zažil leccos, ale tohle... no, říkám, uvidíte sami.“

 

*

 

Když fotograf přišel na snídani, už na několika stolech s umělohmotnými ubrusy leželo špinavé nádobí po ranních ptáčatech ze stanů. V rohu pod policí, na které snad kdysi stála televize, seděla osamocená dívka. Měla před sebou haldu papírů a při čtení neustále přesouvala talíř z jednoho na druhý. Příchozího vůbec nezaznamenala. Hoteliér a kuchař v jedné osobě byl naštěstí pozornější. Snad po sluchu zbystřil hosta a vystrčil hlavu z kuchyně. „Dobré ráno. Máme párky, hned to přinesu.“

„Výběr je, vidím, skromný,“ zvýšil host hlas, aby ho bylo do kuchyně slyšet.

„Můžete si vybrat hořčici.“

„Kremžskou?“

„Vybírejte dál,“ houklo zpoza dveří.

„Takže asi normální...“

„No! Já si to myslel,“ vyběhl se snídaní. „Tak dobrou chuť.“

Do jejich konverzace se z ničeho nic vložil třetí hlas. „Taky přeju.“

Oba se po něm otočili. Mířil k nim vysoký, hubený člověk s prošedivělými vlasy až na ramena. Měl unavené oči a rty jako by se pokoušel o úsměv, ale koutky mu ne a ne vyskočit dost nahoru. Sedl na volné místo u fotografova stolu. Bez skrupulí snídajícího objal kolem ramen a naklonil se k němu tak důvěrně, že chudák dostal strach, jestli mu podivín nehodlá vtisknout polibek na tvář. Nebo sníst párek. „Věříte v něco, příteli?“ nasadil všemu korunu.

Majitel hotelu odešel s očima v sloup.

Objímaný se vyprostil a odtáhnul. „V osobní prostor.“

Vlasatec si odsedl. „V něco řeklo by se nadpřirozeného, třeba.“

S křupnutím párku zahuhlal, že ne.

„To se divím...“ Ten člověk byl evidentně hluboce zklamaný. „Vy astronómové v něco věříte docela často. Když to tam tak nahoře všechno vidíte, jak nás to přesahuje a jak je to neuchopitelné.“

„Já nejsem astronom, já fotím.“

„To je jedno, tak jako tak zíráte na oblohu.“

„Zírám, kam je potřeba a zrovna obloha mě moc nebere. Chcete ještě něco, nebo můžu ty lukulské hody dokončit?“

„Víte,“ přeskočil odpověď a pohodlněji se usadil, „v něco byste věřit měl. Jednak je to daleko zábavnější než tahleta skepse... a nebyl byste večer překvapený.“

„Takže nemůžu. Proč bych měl být večer překvapený?“

„Večer se probudí sama smrt.“

„Aha. Ale nasnídat se do té doby stihnu..?“

 „Vy mi snad ani trochu nevěříte!“ Na tváři se mu usadil upřímný, nelíčený úžas. „Nedá se nic dělat, budete se muset přesvědčit na vlastní oči. Pěkné ráno slečno.“

Do jídelny dorazila novinářka, místo pozdravů jen zívala a mávala.

„Přesvědčujte mě, ale až po snídani.“

„Po snídani jsi chtěl do lesa,“ najednou mluvit mohla.

„Ššš... sakra!“

„Ale to je výborné, půjdu s váma!“ Dotěra se konečně trochu usmál, fotograf kolegyni div neupálil pohledem.

Asi vteřinu bylo u stolu rozpačité ticho. „Slečno, věříte v něco?“

 

*

 

Za normálních okolností by do lesa asi nešel, teď se do něj odhodlal. Jednak proto, že se z tak zapadlého hotelu ani nikam jinam než do lesa jít nedá, ale taky nějak musel zabít zbytek dne, kdy bude kolegyně vyslýchat mladou astronomku.

Procházka se ukázala být příliš dlouhá už po deseti krocích. Zhruba tou dobou přestalo nezvaného zvěstovale hrozivých zítřků bavit ticho a spustil.

„Takže, přijel jste kvůli přírodním scenériím?“ Neměl tak jisté nohy, takže se za rozvážně kráčejícím fotografem posouval klátivě a často se musel držet stromů.

„Děláme reportáž o oblastech tmavé oblohy.“

„To je zajímavé!“

„Děsně,“ kopnul do šišky. „Petrák fotí erotický veletrh. Já tmu...“

„Až ustoupí mraky a uvidíte skutečnou noční oblohu, budete mluvit jinak. Tak k té naší věci! Nemáme moc času, radím vám věřit mi, pokud možno hned.“

„Já vím, už večer. Vy jste regulérní cvok.“

„To doufám. Normálnost se přeceňuje. Normální člověk například nejenom že není vůbec připravený na konec světa, on dokonce ani nevěří, že nějaký bude!“

„On to bude dokonce konec světa?“ Fotograf se zarazil kvůli záběru.

„Bojím se, že definitivní. Slyšel jste někdy o souhvězdí černého motýla?“

„Znám velký a malý vůz a takové to co se jmenuje podle čokolády.“

Jeho šedovlasý pronásledovatel si stiskl čelo těsně nad nosem, patrně tišil tu skoro fyzickou bolest, která se lidí zmocňuje, když stanou tváří v tvář čiré marnosti. „Nevadí. Zkrátka a dobře, dnes večer se na nebi objeví nová hvězda. Ta hvězda ustanoví zlověstné souhvězdí a její světlo probudí černé motýly. Můry co nosí na křídlech samu smrt.“

Tentokrát neměl k bolesti daleko fotograf. „Podívejte se. Já neříkám, že jsme dvakrát seriózní noviny. Ale jestli se chcete proslavit v nějaké rubrice esoterických pošuků, nemůžu sloužit.“

„Berte mě přece chvíli vážně!“

„S motýlem smrti to dost dobře nejde.“

„Jak myslíte. Ale bojte se další noci, nepřežijete ji.“ S těmi slovy se ten zvláštní člověk vzdálil. Párkrát ještě zastavil a ohlédl se, ale brzy zmizel z obzoru a až do večera ho nikdo neviděl.

 

*

 

Pozorovat oblohu vyrazili hned po západu slunce. Na krátkou, ale dokonalou tmou zahalenou cestu lesem se vydalo skoro celé osazenstvo hotelu - majitel zůstal s tím, že „už ten barevný bordel nahoře viděl xkrát a nebude se kvůli tomu trmácet do kopce.“ Největší dalekohled s sebou kupodivu nevláčela mladá astronomka, ale ten neústupný zastánce apokalypsy. Byl celou dobu nezvykle zamlklý, takže jim jeho přítomnost nevadila.

Když vyšli z lesa, ti, kteří ve světle měst zapomněli, jak vypadá čirá noc, zůstali úžasem pozadu. Na bezmračném nebi svítilo stokrát, tisíckrát víc hvězd. Vznášely se v nadýchaném oparu mlhovin a mléčné dráhy, která vévodila vesmíru jako mohutný bouřkový oblak plný světlých, tmavých a namodralých stínů.

„Tak jo, to jo...“ uznale žasnul fotograf.

Hleděli vzhůru a odborný výklad mladé astronomky plynul trochu mimo ně. Bude jim ho zítra muset zopakovat. Když si všimla, že ji nevnímají, ztichla. Klid a neměnnost té nekonečnosti světel nad hlavou jakoby všechny uhranul.

A pak, do ticha ve kterém chtěl být každý jen sám se svými myšlenkami a nebem plným světla, promluvil tiše ten dosud mlčící podivín. „Je to tady.“

Věnovali mu pozornost jen proto, že je vyrušil z rozjímání. Stáhl shrbený u dalekohledu a ve směru, kterým se díval, nebylo vůbec nic zvláštního.

„Panebože. Je to tady,“ hlesnul znova. Pak ještě jednou a nakonec k překvapení všech nechal drahý teleskop drahým teleskopem a utekl do lesa.

Než si stačili vyměnit pohrdavé pohledy, promluvil někdo jiný. Tentokrát to byla astronomka a byla velice stručná: „Co to sakra je?“ Půjčila si náhle osiřelý dalekohled, zatímco noviny bezradně hledaly na obloze o čem je řeč.

O dalších pár vteřin později už hledat nemuseli. I oni, lidi, kteří viděli poprvé v životě opravdovou hvězdnou oblohu, si všimli jedné jasné hvězdy a všimli si jí proto, že v těch místech před okamžikem nic tak zářivého nebylo. Zlatavá tečka na obloze sílila a za chvíli její jas zastínil několik hvězd v okolí. Stala se možná nejjasnějším bodem na nebi.

Fotograf si vzpomněl na ranní konverzaci a přispěl naivní otázkou. „Jak dlouho se takhle rodí hvězda?“

„Rozhodně ne dvě minuty.“

 

*

 

Do hotelu se vraceli ještě před půlnocí. Astronomka trvala na tom, že musí ihned o zvláštním jevu referovat kolegům, zjistit, kdo se taky díval a o co jde a vůbec tak nějak akutně úřadovat. Její novinářský doprovod oproti tomu hodlal o všem referovat až za světla, takže se těšil do postelí. Stáli už skoro na prahu, když je dole, kus pod hotelem, zaujalo roztěkané světýlko. Sami tím směrem namířili baterky a světýlko za okamžik vyrazilo k nim. Běželo a křičelo.

„Zamnou, pomožte mi! Proboha!“

V naléhavém hlasu poznali hoteliéra. Ještě než se s ním srazili, obrátil a vedl všechny k cestě. Podlezli a přeskákali závoru, potom minuli obrysy několika aut zaparkovaných kde se dalo. Všechno světlo, které měli, upřeli na pár desítek metrů vzdálené místo, kousek vedle kolejí vyjetých v lesním terénu.

„Slyšel jsem ránu, strašnou ránu, tak se běžím podívat, co se stalo a...“

Statná jedle vklíněná až do půlky přední kapoty vypadala, jako by vyrůstala z motoru. Dveře řidiče byly otevřené, ale za zmuchlaným volantem se ještě krčila postava.

„Nemůžu ho... nejde to...“ popadal hoteliér dech. „Asi nedýchá.“

Vysoké tělo toho zvláštního člověka, co předpověděl novou hvězdu, nakonec s vypětím sil vyprostili. Byl potlučený, odřený, zasypaný rozdroleným sklem a podle všeho mrtvý.

„Musíme zavolat pomoc,“ rozhodla jako první astronomka.

„Na tu je pozdě.“

„Stejně musíme někoho zavolat. Máte telefon?“

Když byla policejní hlídka na cestě, užili si tichou čtvrthodinku bezradného přešlapování, obhlížení nabouraného auta a letmých pohledů na mrtvé tělo. I když mu přikryli tvář svetrem, přitahoval zvláštním způsobem pozornost, kterou si každý rozmyslel sotva na něm spočinul světlem baterky.

„Dámy by snad mohly jít spát, my u něj počkáme,“ navrhnul majitel hotelu a fotograf hrdinně souhlasil, i když celkem neviděl důvod, proč by nemohl dámy doprovodit.

Když osaměli, začalo mu vadit ticho. „Za jak dlouho tady budou?“

„Za hodinu, když si pospíší a trefí.“

„Byl to zvláštní člověk, ty jeho výmysly...“

„Bydlel tady už dva týdny. Každý večer se chodil dívat na nebe a věčně mi vykládal o nějakých motýlech, nebo co.“

„Tvrdil, že dneska vyjde nová hvězda,“ poznamenal rozpačitě fotograf. „A my na obloze opravdu viděli něco... něco divného. Ani ta astroložka si to neumí vysvětlit.“

Hoteliér se po čemsi ohnal. „Astronomka.“

Fotograf chtěl něco říct, ale zaujalo ho to, co doráželo na světla baterek. Velká můra třepala divoce křídly a mizela a zase se ve žluté záři zjevovala. „Možná bysme se měli vrátit do hotelu. On neuteče.“

„Někdo tady musí být, až přijde policie.“

Můra se mihla kolem a na chvíli od ní byl pokoj. Pak majitel hotelu odhodil baterku, jakoby ho v ruce pálila a chytil se za zápěstí. Vydal ze sebe bolestné syknutí, ale nestačil ho ani dokončit a padl k zemi.

„No do hajzlu!“ uctil tu smrt fotograf, udělal dva nebo tři kroky vzad a pak už to bral k hotelu úprkem.

Zhasnul světlo, takže co chvíli zakopnul. Po srážce se závorou se málem přidal k oběma zesnulým, a když byl konečně uvnitř, prásknul za sebou dveřmi tak strašně, že od nich odlétla i druhá klika. Pak jako zběsilý bušil na všechny pokoje.

„Zavřete okna! Zavřete všechny okna!“

Vynadat mu přišel každý, kdo zrovna v hotelu bydlel - astronomka z jedničky a kolegyně z pokoje číslo tři.

„Měl pravdu, on měl do prdele asi pravdu. Ten správce tady, asi je po něm.“

Obě zívaly a nechápaly. „Co se stalo?“

„Ten mrtvý chlap říkal, že ta hvězda vzbudí motýly a jeden teď kousnul toho recepčního a on je mrtvý taky! Zavřete okna!“

Astronomka si promnula oči. „Motýli nekoušou.“

„Ten člověk je mrtvý!“ podal fotograf jasný důkaz hysterickou fistulí.

„Vždyť my víme. Už přijeli?“

„Oba jsou mrtví!“

Teď začaly vnímat o poznání víc.

„Sedla na něj můra a on najednou ležel. Na toho co to tu vede!“

„Třeba jenom omdlel, vždyť tam stál s mrtvolou.“

„Fajn,“ rozhodil fotograf rukama. „Tak se tam běžte podívat.“

Astronomka se po krátkém zvážení situace rozhodla plně důvěřovat úsudku rozčíleného novináře. A zavřít to okno.

 

*

 

Sesedli se v jednom pokoji se zvlášť pečlivě utaženou kličkou na okenním rámu a fotograf jim vysvětlil proroctví.

„Takže vy si myslíte, že to na obloze byla nová hvězda která, hm, probudila jakési motýly...“

„Černé.“

„Jakési černé motýly, kteří zabíjí lidi?“

„Nevěřím,“ vyhrknul. „Ale viděl jsem to na vlastní oči.“

Novinářka se kousla do rtu. „Fakt je, že je to zatraceně divná smrt. Pokud je to smrt.“

„Viděl jsem, jak mu sedla na ruku a v tom bylo po...“ zmlknul a trochu zesinal.

Otočily se za jeho pohledem. Z venčí seděly na skle tři tmavé siluety můr. Chvíli nehybné a chvíli neklidně třepetající křídly. Nikdo se neodvážil vstát a zhasnout světlo, nesnesli by nemít ten hmyz bezpečně na očích a netušit, jestli jim nekrouží kolem hlavy skrytý tmou.

„Co budeme dělat?“

„Počkáme na policii. Určitě je to hloupost, mohl se leknout a dostat infarkt, třeba opravdu jenom omdlel. Cokoli.“

Na skle přistála čtvrtá můra.

„A co když se až sem nedostanou? Myslím ti policajti.“

Pátý a šestý obrys začal z venčí dorážet. Nikdo se nezmohl na odpověď, takže jen mlčky přepočítávali odpudivé siluety za oknem. Tam venku byla tma a pokoj zalitý žárovkovým zlatem plnilo tísnivé ticho.

Než celý svět zaburácel.

Za oknem se zjevila lidská postava. Padla na velkou skleněnou tabuli a zběsile do ní bušila pěstí. Sklo se div nevysypalo z rámu, řinčení se rozléhalo a můry leknutím odlétly.

„Všichni jsou... pomozte...“ neslo se k nim naléhavě z venčí. „Něco se stalo, já nevím... pomozte mi! Oni všichni...“ hlas umlknul. Tvář toho na okno nalepeného člověka dostala kamenné rysy a on se svezl po skle k zemi. Můry se jedna po druhé začaly snášet zpátky. Bylo jich patnáct nebo šestnáct nebo ještě víc.

Z venčí zaslechli sirénu. Chvíli sílila a pak zmlkla.

„Najdou nás tady,“ hlesla novinářka, i když po tom, co před chvílí viděla, nezněla dvakrát přesvědčivě. „Hlavně, aby se sem nic nedostalo. To bude dobrý...“

Ta poslední slova věnovala astronomce, která si v sedě na posteli objímala kolena a z doširoka otevřených očí jí tekly slzy. Nevěděla, kam se ty oči dívají. A neviděla to, co ony - škvíru pode dveřmi, ve které se právě zachvělo velké černé křídlo.

Hororová tvorba


Přidat komentář





Související články
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia
Petr Šulc: Pokání
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss