Vladimír Zábrodský: Bestie - jedna, dvě

Povídka, která se umístila na 15. místě v sedmém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Z obrovských hnědých očí sálal vztek.

Co Denisu děsilo nejvíc?

Černá tlama plná blyštivých ostrých mokrých zubů a provazce svalů, které vystupovaly na širokých zádech při každém štěknutí.  

„Zavolejte si toho psa,“ vykřikla zoufale na rukáv od montérek vyčuhující zpoza kmene nedalekého smrku. Dupla. Ta světle hnědá bestie odskočila, aby se v příští sekundě dala do ještě zuřivějšího štěkotu. Rozšklebená morda rafla po její noze. Ucukla, zařvala: „Nebo ho podříznu!“ 

(Samozřejmě u sebe neměla žádnou chladnou zbraň – žádnou zbraň.)

„Ježíši, to je cirátů.“ Muž opustil úkryt. Byl hubený a starý. Poklepal si na stehno. Pes k němu přeběhl. „Mopsík, dámo. Každej ví, že neexistuje mírumilovnější pes. Čtvrt metru, ani ne deset kilo.“ Probíral se prsty ve volné kůži na psím hřbetě. Pes na ni zíral s výrazem sirotka, kterému pochovali kromě rodičů a veškerého příbuzenstva i pěstouny.

„Náhubek a vodítko vám říká co?“

„Nikdy na nikoho… Jenom když někdo nese igelitku. Nebo na zlýho člověka. Nemáte igelitku?“

Neměla.

S kroužkovým blokem, sbírkou příkladů logické algebry a obrovskou osuškou pod paží opustila okraj lesa nad přehradou.

Pronajmu si chatu, uvažovala. Na týden.  Na samotě. Daleko ode všech pejskařů a jejich čoklů, daleko od každýho, kdo by mě rušil.

To ale nesmím nikomu říct, kde budu.

Od setkání s mopsem uběhlo devět hodin. Denisa s kamarádkou Evou usedly k volnému stolu na zahrádce restaurace U Štěpánků, objednaly si točenou desítku.

„Dneska jsem měla zase zážitek,“ vyhrkla Denisa. „Biflila jsem se na dece nad přehradou. Najednou pes. Obrovskej. Začal mě očuchávat. Vidím chlapa. Povídám, náhubek a vodítko vám říká co? A on, ať si psa hlídám. Říkám mu, že není můj, ale jeho. A teď poslouchej. Pes k němu přeběhne. Chlap ho poplácává. Pes vrtí ocasem, šťastně kňučí. A chlap říká: No jó, hodnej. Čípak seš, ty tuláčku, co?

Eva se smála, Denisa také.

A potom přešly na docela jiné téma.

Denisu inspirovalo k popisu dalšího legračního zážitku.

Tohle vyprávění Eva už slyšela. Pointě se zasmála – a pomyslela si: Ale já u toho tehdy byla, Deny, a proběhlo to trošičku jinak.

Denisa se vrátila v časové ose vyprávění k jednomu zvlášť humornému detailu.

Evu napadlo: Cokoliv zažila, přetvoří. Možná spíš cokoliv nepříjemnýho zažila, přetvoří. Možná cokoliv, co by ji mohlo strašit, za co by se mohla stydět, přetvoří. A je v tom dokonalá. Poznal by detektor lži, že si vymýšlí?

„Co je? Co se stalo?“ zeptala se Denisa s tvářemi zčervenalými smíchem, když si povšimla, že kamarádka vrtí záporně hlavou.

 

Útěchovice. Chata o samotě. Ráno.

Do jediné obytné místnosti pronikalo slunce skrz okna chráněná žaluziemi i mřížemi.

Denisa vystoupila na verandičku pokrytou prošlapaným linoleem, na němž stál gauč s popraskaným koženkovým potahem.

Barva oblohy společně s chundelatými mráčky upomínala na ztřeštěnou úvodní znělku ze seriálu Simpsonovi.

Prozkoumala blízké okolí.

Vpravo vedla kolem chaty polní cesta. Po zhruba osmi set metrech by ji zavedla k prvnímu domku v Útěchovicích. Za cestou se zelenala světle zelená plocha pokosené louky. Klesala k břízám potopeným do vysoké trávy.

Betonovou zídku táhnoucí se podél levé stěny chaty porostlo psí víno. Svah nad ní opanovaly kopřivy. Nad svahem se rozkládalo strniště sklizeného jetelového pole až k temným hradbám vzdáleného smrkového lesa.

Úzký prostor mezi chatou a zídkou vyplňovaly rozbité staré dřevěné židle, dřevěné rámy, zpuchřelá prkna. Za nimi přiléhala ke stěně chaty asi metr vysoká boudička se střechou z vlnitého plechu.  

Pohodu tohoto letního rána měly podpořit míchaná vejce, narušil ji však plynový sporák: puštěné hořáky nesyčely, nepáchly, nehořely modravým plamenem.

Pronajímatel chaty, pan Rybníček, na její telefonát zareagoval okamžitě. Přihrnul se velkou černou dodávkou, oblečený v černém špinavém pracovním overalu, který byl cítit svíravým pachem dílny. Vytáhl se supěním velikou oprýskanou propanbutanovou bombu. Skončila v budce přilepené ke stěně chaty. Uličku mezi chatou a zídkou zase zaházel harampádím; s omluvami se odporoučel.

Horké máslo a smažená vajíčka provoněly poněkud zatuchlý vzduch příbytku.

Umyla nádobí, usedla ke stolu v místnosti, která byla zároveň obývákem, kuchyní a ložnicí. Otevřela sbírku příkladů a blok…

Řešila jedno zadání za druhým. Náhodný pozorovatel by se mohl domnívat, že ke zdárnému provedení výpočtů je nutné žmoulat konec propisky a upřeně zírat ven skrz zamřížovaná okna.

Vnitřek chaty prozářilo žhnoucí slunce.

Odložila propisku, zdvihla ze stolu mobil. Podle nabídky aplikace mapy.cz si vybrala trasu do Račína.

Převlékla se do tepláků, přetáhla dlouhé ponožky přes konce kalhot, nazula si tenisky, všechno postříkala přípravkem hubícím klíšťata, z nichž měla panickou hrůzu. Vydala se cestou z Útěchovic do Račína. V lese, nedaleko za „svojí“ chatou, narazila na příbytek z fošen, který pokrývala jedovatě zelená plachta. Zvědavost přemohla strach: nahlédla dovnitř. Viděla rozpadající se rezavá kamínka a prázdnou láhev od rumu.

Kdo jiný by zde mohl žít než bezdomovci.

Proto ty mříže na oknech.

O několik desítek metrů dál na ni zběsile zaútočila letka ovádů.

Vrátila se.

Veškerá výstroj ošetřená repelentem zůstala na verandě.

Na ostře zelenou plachtu už nepomyslela, ale od tohoto výletu vždycky poté, co vstoupila do chaty, zamkla.

 

Druhý den pobytu probíhal téměř stejně jako ten první.

(A přece tu byl rozdíl: místo vajíček se podával špekáček s hořčicí a chlebem, špekáček rozkrájený na tenké plátky a opečený na pánvičce.)

Seděla na gauči v opalovačkách, studovala mapy.cz. Tentokrát si pro svůj relaxační výlet vybrala procházku temným lesem za strništěm.

Už by vstala, aby se oblékla, když ji zaujalo cosi mezi břízami, tam dole za posečenou loukou. Bylo to výrazně hnědé, vyšší než okolní vzrostlá tráva. Sluneční paprsky se od toho velkého předmětu odrazily.

Kus dřeva, pomyslela si. Nejspíš pařez.

Sáhla po teplácích.

Jak to, že jsem si ho nevšimla dřív?

Ohlédla se… Z trávy nic hnědého netrčelo.

A vtom uviděla psa.

Obrovskými skoky se řítil loukou směrem doprava. Při odrazu od země hřbet hrbil, aby ho při dopadu zase protáhl; hustým ohonem mával nahoru a dolů. Na slunci zářila jeho mahagonově hnědá srst. V rozšklebené temné tlamě – takhle z boku se podobala tlamě krokodýla – se natřásal jazyk.

Psa sledovala jen zlomek času, protože výhled na něj zakryl pravý roh chaty. Srdce jí zběsile bušilo. Doufala v jediné, že to zvíře odběhne daleko, předaleko, navždy.

Zvuk za chatou – nezřetelný, ale rychle se přibližující – ji donutil vyskočit z gauče, vrhnout se ke dveřím.

Džch!

Ohlušující rána ji vyděsila natolik, že v úleku trhla klikou k sobě, ale nestiskla ji, takže se dveře neotevřely a klika jí vyklouzla z prstů.

A pak uslyšela zuřivé, neuvěřitelně rychlé škrábání drápů o stěnu chaty.

Prásk!

Zpoza rohu vyletělo sedátko židličky, za ním se vyřítil ohromný ovčák.

Denisa zahlédla krvavé bělmo, jasně žluté oko upřené na ni. Vtom zadní běhy ujely na stranu; následovalo přisednutí, které zdvihlo oblak prachu. Zvířecí tělo se otočilo namístě.

Na Denisu se upíraly zlé oči nad řadami nažloutlých vyceněných tesáků.

Prásk!

Tentokrát to byly dveře, které za sebou Denisa zabouchla. Zamkla je. Klíč nechala v zámku.

VŽUCH!

Těžké tělo dopadlo na dveře.

Denisa odskočila do místnosti.

VŽUCH!

VŽUCH!

Psychopat. Ten pes je psychopat. Ještě štěstí, že se ty dveře otevírají ven.

VŽUCH!

Bubínek tlap bušících do polní cesty.

Ticho.

Stála u stolu, uprostřed místnosti.

Napětí odeznělo.

Pomaloučku, polehoučku k ní přicházela úleva…

Panenky se jí rozšířily už v okamžiku, kdy zvuk blížící se k ní zezadu byl ještě nezřetelný.

Džch!

Teď, když byla uvnitř chaty, pochopila, že pes právě narazil do přístřešku, v němž se ukrývá propan butanová bomba. Škrábání drápů o zeď se ozvalo za plynovým sporákem.

Zaječela. Zaplavila ji panika. Cítila tu vůli, která se rozhodla k ní prorazit.

On se… podhrabává?

Opět se ozval lomoz za zdí.

Naráží do těch židliček, dovtípila se.

VŽUCH!

A potom ještě třikrát udeřily tlapy a široké psí plece do dveří.

Náramkové hodinky ukazovaly osm třicet šest.

Hledala mobil, aby přivolala pomoc. Nemohla ho najít. Vlastně se na hledání ani nedalo soustředit: pes útočil.

VŽUCH!

Zrovna pozorovala dveře a mohla by přísahat, že se pod strašlivou tíhou vyduly dovnitř.

Útoky se opakovaly stále dokola: Džch! – škrábání drápů na stěnu – lomoz převracených židliček – VŽUCH!

Ve čtrnáct patnáct si věcně (a ta věcnost ji vyděsila) pomyslela: Neskončí, dokud se nedostane dovnitř.

Obloha začínala tmavnout.

Najednou si uvědomila, že mobil uvnitř chaty být nemůže, protože leží na linoleu verandy, kam spadl, když vyskočila z gauče, aby unikla líté šelmě.

Právě umlklo škrábání drápů o stěnu.

Teď se ozve hlomoz, pomyslila si.

Stalo se.

Čekala na zvuk, který vydá úder masy zvířecího těla narážejícího do desky dveří.

Když se dočkala, píchlo ji u srdce.

„Táhni do prdele, ty magore!“ vykřikla proti dveřím.

A pak tu větu křičela stále znova a znova, až do ochraptění.

Skončila v pláči na lůžku.

Pes odbíhal, vracel se, narážel do budky, škrábal, lomozil, bušil tělem do dveří.

Temnotu za okny postupně nahradila stříbřitá šeď rána.

Dřív než se sem dostane… se zblázním.

A pak se rozhostilo ticho.

Hodinky ukazovaly šest dvanáct. 

Počkám chvíli, otevřu…

Neotevřeš! Nikdy neotevřeš, budeš se bát, že leží na verandě na linoleu a čeká. Neotevřeš, chcípneš tady – a nikdo nebude vědět proč.

Roztřásla ji zima. Vůbec si neuvědomovala, že strávila celou tuhle strašlivou noc v opalovačkách. Navlékla se do tesilek a svetru. Ulehla na lůžko, zavřela oči.

„Rybníček,“ zamumlala.

Ještě větší úlevu přinesla vzpomínka na staršího bratra. Protože Péťa je u policie, má pistoli a pacifikování vzteklých psů je u něho na denním pořádku.

Bude o mne mít starost, vypátrá, kde jsem. Ty mříže a dveře vydrží. Mám dost jídla – já vydržím. A je tu Rybníček. Jednou si musí přijít pro těch šest tisíc za pronájem chaty.

Usnula.

Probudila se s úlekem. Zprudka se posadila na lůžku. Netušila, co ji vyděsilo.

10:17, ukazovaly hodinky.

A pak to zaslechla: nezřetelný, zesilující se zvuk.

Začala chraplavě ječet. Přitiskla dlaně na uši, a stejně slyšela hlasité cvaknutí.

Pomalu, odevzdaně spustila ruce. Čekala na VŽUCH!, které ji – o tom byla přesvědčená – zabije.

Zatajila dech a…

Ten zvuk, podivný, přicházející, jak se jí zdálo, od sporáku, se ozval znovu.

TO JE LEDNIČKA!

Panebože, to je obyčejná lednička.

Hlasitě cvakl bojler.

Cítila se strašně unavená. Přesunula se na toaletu, do jediné další místnosti této chaty. Rozsvítila. Hltavě pila z kohoutku.

Když z toalety vyšla, zamířila rovnou k příborníku, vytáhal z něho největší nůž. Usedla na okraj lůžka. Skrz žaluzie a mříže zírala na pohupující se břízy, jejichž větve se skláněly k zemi, takže připomínaly spíš smuteční vrby. Oči se jí klížily. Opřela se o zmuchlanou deku a polštář.

A potom to přišlo.

Tiché zlověstné bubnování, ostré prásknutí, škrabání. Do mezery mezi příborníkem a sporákem spadl kus omítky. Do zejícího otvoru ve zdi vrazil mokrý čenich.

Denisa bez dechu zírala na obrovské žluté zuby. Vykřikla. Probudila se. Posadila se zpříma na lůžku; nůž stále ještě třímala v ruce.

Ticho. Levá stěna byla celistvá.

13:06, ukazovaly hodinky.

Zaslechla zvuky přicházející zvenku.

Vyděsila ji představa, že na druhé straně okenní tabule spatří siluetu s trojúhelníky vztyčených uší. Donutila se vyhlédnout z okna.

Na sloupu verandy se třepotaly listy psího vína. Do obrazu vtrhla houpající se záď černého, couvajícího vozu; pod jeho váhou zaskřípal štěrk.

Zahlédla černovlasého muže v černém overalu. Zalila ji vlna úlevy a radosti.

Bylo slyšet, jak se pan Rybníček snaží zasunout klíč do zámku.

Odemkla, otevřela dveře. „Ani nevíte, jak ráda­…“ začala chraplavě.

Zarazil se.

Poprvé si pronajímatele chaty prohlédla podrobně. Vlasy mu padaly do očí, tvář pokrývaly neupravené vousy. Jeho rozpačitý, plachý úsměv jí byl sympatický. Připomínal bratrance Otu. Z velké části za tu asociaci mohl ne zrovna skvělý stav Rybníčkova chrupu.

„Ani nevíte, jak ráda vás vidím. Jen si zavolám.“ Chtěla se protáhnout kolem něho. Znepokojil ji pach. Cítila nejenom overal, ale i… desinfekci!? Vzápětí ji zarazily jeho oči: sotva se setkal s jejím pohledem, ucukl kamsi k jejímu pravému boku, zase se vrátil, opět ucukl. A najednou ji udeřil do zápěstí pravé ruky tak silně, až jí vypadl řeznický nůž – na který úplně zapomněla – z ruky na podlahu. Vykřikl nečekaně vysokým hlasem: „Jak to, že jsi mě poznala. Brácha a já jsme, kurva, stejní. Jak to, že tady nic nevypadá, jako tenkrát?“

„Pronajala jsem si…“

„Hovno! Tuhle chatu naši odkázali mě. Brácha měl dostat barák v dědině. Jenže chtěl všechno. Tak ze mě udělal blázna. Ale já jím vždycky uteču. Uteču sem, protože tady patřím.“ Rozhlédl se po místnosti tím těkavým pohledem. „Nic jako tenkrát. Přespával jsem aspoň v té boudě, ale ani to mi nedovolil. Vždycky mě hnedka bonzl.“

Napadlo ji, že ho oběhne, vyrazí ze dveří…

Popaměti za sebou nahmátl kliku, zabouchl.

Promluvila, a děsilo ji, že se jí třese hlas: „Ani já nevím, co je to rodina, Pro rodiče jsem… vzduch.“ Civěl na ni a ona si pomyslela: Mělas držet hubu. A hned se okřikla: Potřebuje pochopení.

Ten jeho upřený pohled byl rozhodně horší, než uhýbání a těkání očima.

Zničehonic ji udeřil dlaní do čela. Odhodilo ji to, až ke stolu. Hrkla židle; rukama se opřela o stolní desku za sebou. Prudce se shýbl, narovnal. V ruce držel ten veliký nůž. Přistoupil k ní.

„Prosím vás, ne…“

Špičkou nože se dotkl kůže nad pulzující tepnou na krku. Bylo jí nevolno; pokoušely se o ni mrákoty.

„Co dělají se vší tou krví?“ zeptal se. „He?“

Bála se pohnout, promluvit.

„Každej den odběr,“ řekl. „Nikdo se tě nezeptá, jestli je ti to nebo tamto příjemný. Je to nutný, řeknou. Jediná odpověď: Je to nutný. Je nutný, aby se člověk styděl, aby mu bylo trapně z toho, kam mu strkají věci a prsty. Je to nutný!“

Ukazovákem levé ruky jí odhrnul ret. Prstem přejížděl po jejích zubech, potom po dásních. Přidal palec.

Vnímala jeho prsty, jejich drápavou suchost a hořce nakyslou chuť. V puse se jí hromadily sliny. Byla si jistá: polkne-li, pozvrací se.

„Líbí se ti to?“

Jen zkřivila obličej v prosebné grimase.     

„Ale je to nutný,“ zahýkal vítězně. „Sundej ze sebe ty hadry!“

Nad jetelovým polem i posečenou loukou se neslo do dáli stále hlasitější: „A tohle se ti líbí?… Ale je to nutný!“

Právě jí tlačil svůj ukazovák do levé nosní dírky. Opírala se dlaněmi o stůl. Na těle se jí třásl každý sval. A vtom, v pomlce mezi jeho výkřiky, zaslechla nezřetelný, známý zvuk. Přibližoval se – jak jinak – velmi rychle.

Džch!

Prst opustil její tělo. Muž v overalu zíral upřeně na sporák, za nímž se ozvalo zuřivé škrábání. Popošel blíž ke zdroji těch zvláštních zvuků.

Prásk!

Denisa skočila ke dveřím.

„C-c-co…“ vyrazil ze sebe a vrhl se za ní s napřaženým nožem.

Denisa stiskla kliku, odstrčila dveře od sebe, doširoka je otevřela. Nevyběhla – uskočila na jejich pravou stranu, přitiskla se zády ke stěně.

Zarazil se. Překvapeně na ni zíral s otevřenými ústy.

Dělala, co mohla, aby právě teď z celého vesmíru vnímal jenom její oči.

Kolem ní proletěl mohutný, horký, vrčící, mahagonový projektil. Vyrazila ze dveří, bosá a nahá a běžela polní cestou.

Muž zaječel.

Zvíře zaryčelo.

Běžela a intenzita příšerného duetu za jejími zády stoupala. Utíkala dál, vědoma si toho, že stejně nemá žádnou šanci uniknout psím zubům nebo řeznickému noži.

A pak se zastavila. Protože když otevřela dveře v ten jediný správný okamžik, nebylo to proto, aby unikla zubům, NEBO noži.

Tady patří docela jiná, logická spojka, pomyslela si.

Zvuky zápasu se staly nezřetelnými.

Najednou naslouchala tichu.

Příroda, ač sebevystrašenější, nedokáže mlčet dlouho: jako první se ozval skřivan.

Právě teď ji od toho prvního útěchovického domu dělilo odhadem dvě stě metrů, ale vydala se opačným směrem.

Od chvíle, kdy zahlédla otevřené dveře chaty, cítila, jak se jí zrychluje tep. Naslouchala mu, co víc, cítila ho na kůži, v místě, kterého se ještě nedávno dotýkala špice řeznického nože.

Tři metry před chatou sešla z cesty, úkroky se posouvala na úroveň dveří. Nahlédla dovnitř.

ZUBY! VYCENĚNÉ ZUBY!

Pes stál kousek ode dveří a pozoroval ji.

Nestál. Ležel hrudí na sedátku židle.

A muž?

Ležel pod stolem.  I jeho oči se upíraly na ni.

Oči obou bestií byly vyhaslé.

A v chatě stálo jezero krve. Nikdy neviděla tolik krve pohromadě, ani v žádném filmu.

Přeběhla k bujícímu psímu vínu pod verandou. Rozhrnula listy, zdvihla mobil. Zarazila se. Přiměřená obrana, pomyslela si – poprvé a naposledy. Podívala se na hodinky. Odložila mobil na gauč.

Než se převlékla do tepláků a trička, natáhla ponožky, nazula tenisky, uběhl nějaký čas. Využila ho. Vznikal příběh jako udělaný pro detektor lži a začínal: „Kolem jedné jsem vyrazila, abych se proběhla cestou, co vede do Útěchovic. Vím určitě, že jsem zamykala. Vracela jsem se asi o půl třetí. Dveře byly otevřené, a když jsem nahlédla dovnitř…“

Hororová tvorba


Přidat komentář





Související články
Jana Chlupová: V odstínech smrti
Shaiva Lepra: Manželská krize
Petr Šulc: Klec
Irma Bolkvadze: Experiment
Lucius Pelner: Zuby
Vít Martin Matějka: Onkostar
Lenka Raclavská: Bílá orchidej
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia
Lenka Winzigová: Hlásal o tom jinak
Michaela Cvejnová: Boj o přežití aneb nemilosrdný Halloween
Eliška Kohlíčková: Pod tlakem
Gabriela Navrátilová: Hra o život
Ondřej Kocáb: Biohazard
Laura Pokorná: Hra
Petr Miňovský: Na správném místě v nesprávný čas
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss