Vzbudil se s divnou předtuchou. Posadil se na posteli a pak si toho všimnul. Naproti němu seděl cizí člověk, nepozvaný, oblečený v černém.
"Probuďte se, čas se krátí," zaznělo k jeho uším, tak slabě, že se Pavlovi zdálo, že cizinec vůbec nepohyboval rty.
Při pohledu na jeho bledou nehybnou tvář jím projela vlna strachu. Tupě hledící černé oči jej paralyzovaly a děsily zároveň.
"To je konec," byla Pavlova první myšlenka. Ta další byla: "Pryč!"
V příštím okamžiku už byl na schodech a běžel ve smrtelné panice nahoru. Nohy se mu pletly a zakopával, za žádnou cenu se však neotáčel, prchaje vzhůru. Chodba se mu zdála delší a tmavší, než normálně; připadala mu nekonečná.
Pak se ocitl na světle, ohromen a překvapen: Jeho byt byl plný lidí.
Než stačil vydat výkřik zděšení, někdo do něj vrazil a Pavel se překotil. Když se stěží narovnal, napadlo jej, že to je domovní prohlídka.
Viděl, jak vynášejí jeho nábytek a otevírají všechny skříně, věci z polic shrnují do krabic.
"To nemůžete, přestaňte!" snažil se volat Pavel, ale bezvýsledně. Nikdo si jej nevšímal.
Nemohl se z toho vzpamatovat. V hlavě měl zmatek. Celé to bylo nepochopitelné a podivné. Pozoroval, jak jeho věci vyhazují z okna.
Pak jednoho z nich chytil za kabát a snažil se ho zastavit. Ten se něj nevrle otočil.
"Co se divíte? Jste obžalován. Budete se zpovídat. Podívejte," ukázal ke druhé straně pokoje, kde několik mužů násilím otevíralo skříně.
"Jste obžalován z vraždy", slyšel od jednoho z nich, načež viděl, jak ze skříní vytahují mrtvoly, hrozné a strašně zkroucené, staré a vysušené. Pavlovi připadalo, že je na nich něco, čím vypadají jako živé, a že se na něj dívají. Šly na něj mdloby.
"C-co? To není moje!" křičel.
"Ale je," někdo odpověděl.
"Spalte to tu,"slyšel odjinud.
Pak cítil, jak jej uchopily nemilosrdné paže, z nichž nebylo úniku, a celý dav lidí se z bytu vyhrnul ven na ulici, kde již stály zástupy přihlížejících, což bylo to poslední, co si Pavel přál.
Marně zápasíc se svými uchvatiteli, nemohl snášet bodavé pohledy těch kolem, a tak zavřel oči. Vedli jej ulicí a cestou mu žalobci předčítali dlouhý seznam obvinění, většinou vraždy, loupeže, avšak i takové, kterým nerozuměl.
"Je to ničema."
"Zbytečný člověk," zaznívalo z řad.
"Chci obhájce!" volal Pavel.
"Nikdo vás nebude obhajovat," chladně odvětil hlas.
Byla to noční můra. Nedokázal ani určit, zda je noc, nebo den. Všechno se mu, když se rozhlédl, zdálo být zlověstně šedivé a neprůhledné, pokryté mlhou ozářenou rudým nádechem. Bylo mrazivo, a přitom jaksi dusno.
"Nechte mě být!"
"Paní P. vás žaluje za urážku!" znělo z další strany.
"Kdo? Neznám tu paní!"
Pavel se potácel v sevření mocných paží, klopýtaje po kamenné dlažbě, snad nekonečnou dobu. Cestou se mu pošklebovaly podivně znetvořené tváře lidí, tupě zírající, připomínající smrt, přesto mu nějak známé. Jedna osoba se k němu, když se nachvíli zastavili, naklonila:
"Měřice pšenice za peníz, a tři měřice ječmene za peníz..."
Pavel nic z toho nechápal. Sotva dokázal vnímat. Viděl nějak zdeformovaně, všechno se mu zdálo pokřivené a neuchopitelné.
Pak se k zástupu přimíchali další lidé a v davu nastal zmatek. Na chvíli nebylo jasné, kdo ho kam vede. Vrážela do něj mohutná těla ze všech stran a on se potácel sem tam.
Pavel sebou již bez odporu nechal smýkat. Oči se mu únavou a vysílením zavíraly, vnímal jen, že nastal nějaký boj, který nebyl schopen sledovat, a jemuž nerozuměl. Neměl sílu sledovat, co se s ním děje, ani když jej jiné ruce vytrhly a uchopily ho následně další. Odkudsi z povzdálí pak slyšel zaznít:
"Pavel K. je nevinný!"
Toužil vidět toho, kdo to zavolal, ale v tu chvíli už měl na hlavě kuklu a necítil nic než chaos a hluk všude kolem.
Zmatek postupně ochabl a utichl, jakoby se všichni rozutekli, zůstala pouze dezorientace.
Věděl, že už je v bezpečí. Pak si uvědomil, že kolem něj už nikdo není. Byl sám.
Přemýšlel, jak se zbaví té kukly, když si uvědomil, že už ji nemá. Kolem byla neproniknutelná tma, protože byla noc.
Seděl na posteli ve svém bytě a postupně mu to docházelo, Dýchal klidněji, s tím jak se probíral z tíživého snu. Byl to sen. Něco se však přeci změnilo. Cítil, že je jiný.
Ve tmě rozeznával obrysy své ložnice, jak si oči si přivykaly. Na zdi byly hodiny a vedle nich svatý obrázek. Když byl schopen rozeznat text, četl.
"Uchyl se od zlého, a čiň dobré; hledej pokoje a stíhej jej. Nebo oči Páně na spravedlivé, a uši jeho k prosbám jejich, ale zůřivý obličej Páně na ty, kteříž činí zlé věci."
Nejdřív ho polil studený pot, pak se hlasitě rozesmál šíleným smíchem. Už věděl.
"Amen, stalo se," slyšel zaznít kdesi v dálce. Začalo svítat.
