Martin Petiška: Popravy aneb Smrti

Povídka, která se umístila na 33. místě ve čtvrtém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

1

Když se dozvěděl, že bude popravený, poprvé v životě si plně uvědomil smrt. Pokud to nebyla jeho smrt, bývalo to tragické, smutné, překvapivé, jenomže co to je smrt jasně rozeznal až když šlo o JEHO.

Samozřejmě, doby před vlastní popravou o smrti slyšel mnohokrát. Odcházeli příbuzní, přátelé i lidé v okolí. Znal smrt z knížek. Nesčetněkrát ji vídal na filmovém plátně nebo televizní obrazovce. Ale tehdy to byla smrt JINÝCH. V případě smrti v knihách a filmech se smrt proměňovala do čehosi zajímavého, zábavného, stávala se zpestřením děje. Připomínala součást hry. Byla to tajenka, nebál se tajenky v křížovce.

Když vězeňský dozorce zabušil na dveře cely a oznámil okamžik popravy, ucítil hrůzu. Ucítil na spoceném obličeji cosi, co se mu zdálo jako dotyk...

Dotyk ledového hnátu. 

Tenhle výraz ho tehdy napadl a nezdál se mu přehnaný. Půjčoval si z vězeňské knihovny literaturu o přízracích a spiritismu, aby se rozptýlil. Aby nemusel tolik uvažovat o tom, že je odsouzený a odvolání nemusí dopadnout podle jeho představ.

Jistě, mohl počítat s vysokým trestem. Přepadnul benzínovou pumpu a když pumpař zapnul alarm, začal střílet. Zabít pumpaře a policistu postřelit... Ne, to se nedalo vyřídit domluvou. Jenže advokát dával naději: je netrestaný, mladý... a byl opilý, když se rozhodl řešit uvalenou exekuci. Uvalená exekuce... Ano, ten výraz se mu zdál přesný. Připadal si zavalený dusící masou kamení při soukromém zemětřesení. Pokoušel se vymanit za každou cenu. I cenu zločinu. Exekuci vyvolala manželka. Bývalá. Jak uměla utrácet... Než zjistil, že vybírá na jeho kreditní kartu, vybrala spoustu peněz. Když to zjistil, výsměšně se podívala, složila si věci do kufru. A odešla k milenci. Zůstal sám s plačícím dítětem. V noc, kdy se rozhodl, že se pokusí o záchranu před bankou, (která se na něj vrhla, jak říkal, jako tygřice), v tu noc bylo dítě u babičky a měl za společnici láhev ginu. Byla úplňková noc. A společnice radila. Stačí chvilka a bude si moci odnést svobodu od starostí, stačí chvilka, vyžene z bytu úzkost. Benzínka nebude okradená... Pumpař je pojištěný. Banka, která ho drásá drápy úroků, přestane drásat. Pumpaři peníze banka vyplatí z pojištění.

"Mladej, připravěj se, po ránu vodčmajznou z tohohle světa," řekl bachař.

Polospal při jeho slovech.

... vodčmajznout ze světa...

...vodčmajznout...

Z tohohle světa.

Věty se v cele převalovaly. Zůstávaly v ní i když se klapot bachařových bot vzdaloval, odezníval dlouhou chodbou.

Donesli večeři -

Poslední večeři.

Nikdy ho do té doby nenapadlo, i když to bylo bylo samozřejmé, že jedna z jeho večeří bude poslední.

Na každého čeká poslední večeře.

Poslední oběd. Poslední snídaně.

Poslední cigareta. Poslední polibek...

Díval se na svou poslední večeři, po ní přijde už jenom strava tmy...

Kdy jsem se naposledy líbal?

Vybavil se mu poslední polibek... Polibek od manželky, než zjistil, že mu vybrala všechny peníze, jaké do svatby našetřil. Jak se uměla přetvařovat... "Odlíbala vám peníze", řekl advokát, když se  s ním radil. Někdo peníze vytáhne z kapsy, ukradne je jednoduše. Někdo peníze odlíbá. Myslel na polibek, jako by mu vášnivý polibek zlodějky zacpával ústa. Polibek roubík. Dusil se. Polibek mu bránil iýchat. Nedokázal se navečeřet. Aspoň se mohli zeptat, co chci k poslední večeři. Kdesi četl, že se odsouzence k smrti ptají, co si přeje k poslednímu jídlu. Dokonce se ptali, jaké má poslední přání. Proč se nezeptali i mě? Uvažoval, co by řekl. Asi by chtěl večeřet cigaretu. Dívat se, jak hoří, jak se zkracuje... Sloupek popela roste. Co se mnou udělají?... potom?... Spálí mě? Když se dívám na popel, dívám se na budoucnost? Napadlo ho: vždy, když měl popelník zaplněný popelem svých a manželčiných cigaret, díval se na symbol. Jsem v exekuci, možná, uvažoval ironicky, možná zabaví v krematoriu i můj popel. Posypou jím zledovatělý chodník. Možná manželka, která se ze všeho vyvlékla, po chodníku půjde. Kdyby věděla: vykračuje si po mně... Jistě by ji to pobavilo, o tom nepochyboval, znal blonďatou zmiji. Kdyby na mně aspoň uklouzla... Jak to jednou řekla? "Byl jsi moc snadná kořist. Kdybyste vy muži věděli, jak jste snadná kořist." Představil si bachaře, z plechovky rozsypává po chodníku... Co rozsypává? Mě? Mé já?...

Vstal.

Nemohl sedět.

Představa elektrického křesla, na které usedne, už brzy, byla příliš hrůzná.

Co ucítím?

Něco jako švihnutí bičem?

Švihnutí bičem... a nic?

 Prásknutí ničem a ticho?

Jednou zapomněl při přípravě večeře na biftek. Přišel kamarád a bavili se u dveří zatímco biftek se pálil.

Jaká nesnesitelná dusivá vůně čišela v kuchyni ze seškvařeného bifteku - Vůně smrti?

Seškvařím se na elektrickém křesle?

Než přepadl benzínovou stanici, pracoval jako hasič. Viděl člověka, kterého zasáhl blesk.

Vzpomínky na to, co zbylo z přiškvařeného těla, se nemohl zbavit dlouho.

Ale na elektrickém křesle je to něco jiného, horečně rozvažoval. Elektřina projede tělem, JENOM zabije. Ne?

Pozoroval stydnoucí večeři.

Nic to nebude, elektrická smrt... namlouval si. Nic to nebude. Jako by mě šlehli kopřivami. A bude KLID.

Na věky.

Zkusil se napít vína, které donesli na plechovém tácu s jídlem. 

Pozdvihl sklenici s ruka se mu chvěla, rozlil víno.

Chutnal je jenom ústy. Polknout je nedokázal.

Poslední sklenice na tomto světě. Výborné víno. A já je nedokážu vypít.

Že by si řekl o cigaretu?

Jistě by mu ji bachař dal. Cítíval do cely vůni jeho cigaret.

Ale už bez cigarety vydržím, už vydržím.

Za chvíli ucítí oni vůni -

Ze spáleného těla.

 

2

"Tak mladej, hybaj," řekl bachař, přicházel s doprovodem.

Šli slavnostně. Za chvíli se ocitnou před branou z tohoto světa.

O to podivněji znělka nepatetická slova, jakými dozorce upozorňoval, že je čas.

"Nic jste nenapsal?" řekl s údivem, ukázal na papír vedle talíře. "Žádnej vzkaz?" Nebyl zvyklý, že odsouzenci nezanechají vzkaz. "Nemám komu," řekl. Pokývl. "Hybaj, hybaj." Ale nevyznělo to surově. Říka to, ako by hovořil s někým blízkým. Pokud člověk hovoří s někým, kdo má brzy zemřít, měnívá svůj přístup k němu, bývá mu, jako by nehovořil k někomu cizímu, jako by hovořil ke svému zrcadlu. I on jednou bude na téhle stezce do temnoty, stezce do neznáma. Na stezce do tajemství. Členové jeho doprovodu se dívali lhostejně, jenom jeden se díval se díval chtivě na tác s výbornou večeří a odsouzeného napadlo, co se asi stane s jídlem, kterého se nedotkl. "Počkejte," vykřikl a vrátil se o dva kroky, pozvedl sklenici s vínem a naráz ji vypil. Kéž bych byl trochu omámený, až To začne. Jenomže na to mi tahle sklenička vína nestačí. "Vy máte ale sosák," řekl s úctou bachař, když viděl, jak rychle víno zmizelo a obdivně mlaskl. Ustopupil a nechal ze dveří vyjít nejprve jeho. Ano, jdu do tmy o chvíli dříve než on, o chvíli dříve než ostatní členové doprovodu, dávají mi přednost, jenomže za nedlouho půjdou do tajemství i oni, jeden z nich dříve, jeden později, jenomže všichni nakonec projdou stezkou z tohoto světa, vejdou do tajuplné brány, která na každého na konci jeho vteřin čeká, pouze o chvíli jsem je dnes předešel.

V pokoji s elektrickým křeslem už čekali tři lidé.

Kněz.

Technik, obsluhující elektrické křeslo. Mechanik zaměstnávaný smrtí...

Lékař.

"Chcete se smířit s Bohem?" řekl kněz a zívl. Nezívl lhostejností. Musel ale brzy po ránu vstávat.

Odsouzenec se zamyslel.

"Nic jsme si neudělali, nevím, proč bych se s ním měl udobřovat," odmítl zpověď.

"Za chvíli před ním budete," upozornil jej kněz.

Budu?

Od doby, kdy jako malý chlapec chodíval s babičkou do kostela, o Něm nepřemýšlel. A později se uklidňoval myšlenkou, že žádný není.

Ateismus je opium lidstva.

Uklidňovala ho představa, že On není, ta představa, jakou se uklidňuje tolik lidí. Možná opravdu... začal si představovat, že by se před Ním měl objevit, za okamžik objevit... Možná se mi před očima objeví film mého života, jaký se prý přehrává v nesmírnéím zrychlení umírajícím... Netěšil se na to. Pokud by se na něj mohl dívat v promítacím sále, odešel by. Ale smrt přijde tak rychlke, uklidňovalů se, že snad nebude ani čas na to, aby mi Smrt pouštěla nějaký film před tím, než si mě odvede.

"Tady si hačněte," řekl technik.

Jehoi slova poprvé odsouzeného dojala. Cítil, jak mu vlhnou oči. Ironická mazlivost pobídnutí mu vybavila náladu dětství, jediné okamžiky, jaké by si přál vrátit a ve kterých by chtěl najít úkryt.

Ano, jako by byl opě malý chlapeček, který si nesedá, který si hačá a kterému jeho nejbližší, co ho milují, říkají podobná měkká, hebká slova. Někdy stačí jenom slovo, pár slov a přenesou člověka do jiné nálady, konejší ho, hladí ho. I slova umějí hladit. A přišlo mu zvláštní, že je slyší nyní, že ho tahla slova hladí právě v tuto chvíli před popravou. Do dé téby se díval na tváře lidí kolem sebe, aby se nemusel podívat na křeslo. Vyhýbal se tomu pohledu, jako by byl králíček a vyhýbal se pohledu na hada, co ho svým pohledem uhrane. Věděl, že jak se podívá na křeslo, bude na něj zírat a zírat. A že z toho křesla ještě před tím, než z něj vyšlehne těch pár tisíc voltů, bude vydechovat hrůza, bude dýchat smrtící děs. Křeslo ale vypadalo neškodně, jako by nebylo popravčí nástroj. Kdyby tu byla šibenice, vyděsil by se mnohem víc. Křeslo vypadalo jako moderní kus nábytku, jeden z těch, co dělají noderní designéři. Pokud by je viděl v obchodě s exklusivními bytovými doplňky, nepřekvapilo by ho to. Usedl.

Technik cosi mačkal na ovládači, na malé rozvodné destičce, co ležela na stolku a pak posunul elektrickou šňůru, jaká se plazila od křesla. Aby o ni kněz nezakopl.

Kněz přistoupil znovu. “Nerozmyslel jste se?”

Chvíli se jeho mlčení slévalo s mlčením odsouzence.

Zazvonil mobil. “Zapomněl jsem ho vypnout,” omluvil se lékař a típl vyzvánění. Jako by na tom záleželo, jestli ta chvíle bude provázena umíráčkem nebo zvukem mobilu. Odsouzenec odtrhl své ticho od knězova ticha.

Technik se podíval na kohosi z odsouzencova doprovodu a ten kývl.

Bolest, nejstrašnější bolest, jakou kdy zažil, jako by mu zubař trhal všechny zuby najednou, projela tělem vězně.

 

2

Když se probral a uvědomil si, že to vše byl jenom sen, stejně se ne a ne vzpamatovat.

Rozhlížel se kolem sebe zmateně, takhle se rozhlížejí ti, které sen vyrval ze života a oni se ještě nevymanili ze snu, když skočil, klouzal pohledem po okolí. Po cele…

“Mladej, připravěj se, po ránu vypadnou z tohohle světa,” řekl dobráckým přízvukem bachař, který stál u jeho lůžka, potřásl klíči.

Uvědomil si bolest v boku, sáhl pod sebe a vytáhl knihu, na které usnul a která ho ostrým rohem trýznila, bodala pod žebry. Asi ta bolest ho probudila, vytvořila děsivý sen.

“Zdálo se mi, že mě popravujou,” řekl bachaři. Potřeboval s někým mluvit. Ikdyby s mouchou.

I kdyby s bachařem.

“Takže teď to bude doopravdy,” řekl a položil na stůl tác s večeří. “Poslední večeři dáváme fajn a tady je papír, kdybyste chtěl někomu něco napsat.”

Osaměl a rozvažoval. Napadlo ho, že by měl co napsat. Výčtky, nářky. Ale proč. Rozplyne se. Proč vyčítat? Ještě by ty, kdo mu ukřivdili, pobavil nářkem. Co vlastně spáchal?

Postřelil manželku a jejího milence. V jiném snu zabil pumpaře. Toho itoval. U manželčina milence a u ní litoval, že nemířil lépe. Možná by dostal doživotí, ne smrt. Jenom kdyby na útěku nezastřelil ty dva policisty. Neměl chuť jíst i když chápal, že by se měl posilnit… Nejsem zvyklý být popravován, napadlo ho a ta irovická věta ho provázela, když šel na dvůr věznice. Popravčí četa byla připravená. Takové starobylé popravování. “Ne, nezavazujte mi oči,” odmítl přikládaný šátek. Nechtěl přijít ani o jednu jedinou vteřinu, dokud smí být na světě. Nikdy, až do chvíle před popravou, si neuvědomoval, jaký úžasný dar je každá vteřina. Vedli ho k popravčímu kůlu. Ještě mám možná celé dvě minuty, uvažoval. Pohlédl k svítající obloze. Poprava za úsvitu. Dvě minuty. Jaký zázračný dar mohou být dvě minuty. Nadechl se a pohlédl k obloze. Kdyby přišel kněz. Proč nepřišel kněz? Rád by si s ním promluvil. Za chvíli bude hovořit s… S Ním. Střelci měli tváře zakryté. Proč? I když budu vědět, kdo střílel, nebudu se s nimi moci na tomto světě setkat. Na onom? Tam si snad už stejně všichni odpouštíme. Střelci se zakrytými tvářemi vypadali přízračně.

Anonymní… anonymita zabíjí.

Pozvedl pohled k obloze, klouzal po ní táhlým letem racek.

 

3

A pak bolest. Tak bylo asi aztéckým obětem, kterým rvali srdce zaživa z těla. Některý popravčí se strefil do srdce…

A tma. Tma…

V té tmě se rozsvítila žárovka.

Díval se na ni a napadlo ho, že v pekle je elektrické osvětlení.

Tohle by nečekal.

Konečně, nějak si svítit musí, uvažoval jeho poloobluzený rozum.

V šeru se otevřely dveře.

Bál se na toho, kdo vchází pohlédnout. Vchází…

Vchází ďábel?

“Tak vstávejte, už je čas na popravu,” řekl hluboký hlas.

Tak hluboký, že se do něj propadlo, zřítilo, jako do propasti to, co vyslovoval nad ležícím vězněm.

“Vstávejte, bude popravička.”

Díval se na příchozího a divil se, proč nemá rohy.

“Mladej, žádný strachy, injekce nebolí víc než očkování.”

Zvolna se probíral z polodřímoty. Byl to sen o tom, že jsem byl popravený a pak jsem zjistil, že to byl jenom sen. A teď jsem se probudil a vzpomínám na další sen…

Na sen o popravě. Před skutečnou popravou.

Ano, rozpomínal se… Vzal si drogy a pak kolem sebe sekal mačetou, nevěděl koho v baru zasáhl, ani proč, advokát založil pokus o záchranu na tom, že navraždil člověk, že vraždil a odpovědnost za to, co se stalo, nese kdo prodal bílý omamný prášek. Marně, porota rozhodla, že odpovědnost nese ten, kdo sekal kolem sebe mačetou.

Bachař přistoupil.

“Tady máte papír a tužku, kdybyste chtěl napsat ještě někomu nějaký vzkaz…”

Vzal si tužku a přemýšlel.

Měl hlad.

“Večeři nedostanu?”

Ve snu dostal před popravou večeři. Tady ji, jak se zdá, nedávají.

Sny bývají někdy mnohem štědřejší než skutečnost.

“Těch pár chvil to o hladu vydržíte,” zasmál se bachař. A pak se zatvářil omluvně. Uvědomil si, že tohle nebyl, tohle opravdu nebyl dobrý vtip.

xxx

xx

x

Igelit na lůžku studil.

“Vyhrňte si rukáv,” řekl kat, řistupoval s injekcí.

Kývl. Vyhrnoval si rukáv.

“Žádný strachy, mladej, když štípne komár, je to stejný,” zavtipkoval ka Brali jeho popravu jako zábavu.

Vzpomněl si: nenapsal dopis na rozloučenou dítěti. Sice ještě neumí číst, ale jednou se naučí. Ucítil hrůzu a rozplakal se. Nikdy neuvidí dítě. “No, mladej, komár letí,” řekl konejšivě kat. Naklonil injekční stříkačku nad jeho paži.

Oslnivá bolest vybuchla. 

 

4

A pak - 

Tma.

5

V kanceláři firmy Arestea, patřící Ministerstvu trestů popíjeli kávu dva úředníci.

Tlustý a tenký.

"Ti řeknu, že jsem rád, že některé tresty se podařilo Člověku v tísni zrušit," řekl tlustý, který vypadal, že by měl soucit i s ovádem, který by ho štípl. "Třeba to čtvrcení koňmi. To bylo fakt eklhaft."

Napil se kávy.

“Nebo jsem moc rád, že se zrušilo upalování. Já vím, že je to jistě hodně odrazující trest a že byl dost účinný… ale nejsme přece sadisti. Upalování bylo už přesmoc. Jsem rád, že se Člověku v tísni podařilo upalování vymazat ze soupisu povolených trestů.”

Tenký mávl rukou.

"Ale účinné bylo," pokývl. Sklonil se nad počítač. Prováděl obvyklé sledování trestaných.

"Toho mladého je mi líto...,”pokračoval tlustý úředník, “víš, toho, co jsme ho dostali dneska do parády."

"Zrovna ho mám na počítači..., už je napojený na virtuální spravedlnost. Vyfasoval toho dost. Už ho oddělali na elektrickém křesle, už ho zastřelili. U oddělali smrtící injekcí..."

"Kolik smrtí má ještě před sebou?"

"Os - ma - dva - cet," slabikoval tenký úředník, našel si mladíkův rejstřík na počítači.

"Co ho čeká teď?"

"Až se probere, dostane další elektrické křeslo," řekl tenký.

"Stejně nevím, jestli tyhle tresty jsou pokrok," řekl tlustý," dřív jednoho zabásli a měl pokoj. Odkroutil si svý léta a pak ho poustili a měl pokoj. Takhle rovnou popravy."

"Ale musíš uznat," řekl tenký, "musíš uznat, že je to účinné. Pěkně se naprogramují zločiny, jiné zličinky a přečiny, přečinečky, než udělal, popraví ho za ně, užije si úzkosti a je na svobodě. Je to, abych tak řekl výchova úzkostí. Zločinnost mizí sedmimílovými kroky. Zločinec si pěkně medí v celé, o ničem neví a do mozku se mu pormítají virtuální popravy a pak jde z vězení a neztratí zbytečně tolik let života, jako ztrácel dřív. Já si myslím, že to je pokrok."

"Pokrok," zasnil se tlustý, "někoho popravovat i když virtuálně, podle mě žádný pokrok teda není. Kdepak. Já bych řekl, že je to kruťárna. Člověku by stačil někdy malý flastr a ne rovnou střílet nebo elektrické křeslo nebo ty ostatní způsoby poprav. Copak by nestačila jedna poprava?"

"Víš že ne. Psychologové tvrdí, že je jich třeba víc, aby se člověk napravil. Popravěji tě jednou a oklepeš se a pustíš do dalších lumpáren. Psychiatři, co to vymysleli, vědí, co dělají."

"Ale tresty se mi stejně zdají kruťácky kruťácký. Tobě ne?"

"Schválně si všimni statistiky." Tenký přisunul k tlustému papír." Devadesát procent trestaných se po šocích s popravami stává altruisty. Je přebytek žádostí o místa ošetřovatelů, misionářů mezi malomocnými. Pracovníků charity. Teologické semináře jsou přecpány, praskají. Když člověk zažije ty výchovné popravy, dívá se na svět úplně jinak, než dřív. Psychiatři vědí, co dělají."

Tlustý nespokojeně přikývl.

Souhlasím se někdy musí. I když člověk souhlasí nespokojeně.

"Snad je to pokrok."

"Je to pokrok," řekl tenký. "Proč by nemohlo být pokrokem dát někomu pokrokově do držky?"

"Ale stejně," pokýval lítostivě tlustý úředník." Stejně, kamaráde. Je mi toho kluka, co o něm mluvíme líto. Kolik vyfasoval poprav?"

Hubený úředník nahlédl do rejstříku trestů.

"Soud mu vyměřil osmadvacet poprav."

Tlustý úředník pokýval.

"No, tři má za sebou. Já vím, neměl bych soud kritizovat... Ale stejně se mi zdá přehnané, aby někdo byl osmadvacetkrát popravený. Osmadvacetkrát... I když virtuálně. Podle mě je to pořádně krutý. Nemyslíš? Být osmadvacetkrát popravený kvůli tomu, že jednou ukradl láhev rumu v samoobsluze?"

Vaše komentáře

Estrellita
Opět nechápu hodnocení poroty. Tohle je vkusně napsané psycho bez hromady zbytečných pravopisných chyb, které sice hyzdí kupa překlepů, ale má příběh, graduje a dokonce disponuje i pointou. Neříkám, že jde o nějaký zázrak, to určitě ne. Zasloužilo by si to mnohem více péče, pořádnou korekturu a taky by chtělo zapracovat na atmosféře, ale prostě... třetí od konce? Proč? Jediný důvod, který mě napadá, je nedostatečně splněné zadání. 50%
Estrellita 08.11.2016 11:36:21 Reagovat Přidat nový komentář
HOROR WEB
Ano, v tomhle případě se skutečně jednalo o nesplnění tématu, pokud se dobře pamatuji, ale jistý už si nejsem
HOROR WEB 08.11.2016 11:39:46 Reagovat Přidat nový komentář
Hororová tvorba


Číst komentáře





Související články
Laura Pokorná: Hra
Petr Miňovský: Na správném místě v nesprávný čas
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia
Lenka Raclavská: Bílá orchidej
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss