Časy, kdy byl člověk člověku vlkem, jsou už za námi.
Dnes jsme bohužel jeden druhému člověkem.
Ladislav Muška
Sněžilo a ona už bůhvíjak dlouho ležela v hlubokých závějích. Kdyby byla ještě schopná myslet, napadlo by ji, že by tu mohla zmrznout. A to by vlastně nebylo zas tak špatné. Pomalá, bezbolestná smrt v ledové vánici. Spát a už se nikdy neprobudit bylo tak lákavé, až z toho šla hrůza.
Vše bylo celé zmáčené samým sněhem i mlhou, vítr ze vztekal jako zběsilý ďábel. Lomcoval holým stromovím, rval z nich slabé větévky obalené ledovými jíním. Zničil všechno, co ještě zbylo na ubohých polích a snad by s sebou odnesl i nuzné chýše na zasněžených svazích strmých kopců.
Bylo doopravdy psí počasí, mimořádně zlý a nevlídný leden se studenými přeháňkami. Zamračená obloha vysoko nad její hlavou vypadala spíše šedá než namodralá. S postupem času se pomalu propadala do podivné letargie…
A přece v ní ještě nevyhasla vůle k životu, která ji nutila utíkat dál a dál! Bylo to do ní ale hloupé, upínat se k takovým klamným nadějím. Velmi dobře věděla, že před nimi neuteče.
Ona a její druzi nemohou být v bezpečí nikde. Ne od té doby, co je začaly pronásledovat zrůdy. Ty si předsevzaly za své, vyhubit je všechny až do posledního...
Před pár dny spadla do důmyslné pasti, podobné mělké jámě. Zakrývaly ji polámané smrkové větve. To proto si jí zprvu ani nepovšimnula, dokud nebylo příliš pozdě. Teprve po mnoha a mnoha pokusech se jí přece podařilo vyšplhat ven.
Pořezala se o ostré kůly na dně, rána stále bolela a krvácela. Mlha jí vrážela ledové ruce pod vypelichaný kožich, zařezávala se do vysíleného těla a do starých jizev, které se ještě ani nestihly zahojit. Jak bídný úděl psance!
Obklopovala ji holá pustina. Rovná pláň, která se táhla se až k horským úbočím daleko na severu. Na jihu se rozprostírala nekonečná šedivá obloha.
Skály byly pokryté slabou vrstvou sněhových vloček. Opuštěný průsmyk i za bílého dne tonul v tísnivých stínech. Silnice! Věděla, že cestám se musí vyhýbat, protože v nich číhala smrt. Přesto se však vydala dál!
Matné slunce se na zimní obloze jevilo jenom jako pomíjivý náznak bílé záře, zastíněný neproniknutelnými mračny. Mezi zasněženými stromy ležely dlouhé stíny, pod rozeklanými horskými štíty a zledovatělými skalami se skrývaly do hola obnažené kosti a mrtvý prach, ze kterého nikdy nic nevzejde...
Byla jediná, kdo ta temná místa znal?
Špinavá a tmavá, kde byl každý sám a sám, tak zoufale němý a bezmocný? Věděla, že se proměnila ve štvance a že pokud neuteče, tak nepřežije už ani den. Stal se z ní opovrhovaný vyvrhel, její dny byly dávno sešteny. Vše okolo ní bylo mrtvé...
A zmrzlé až na samou kost. Půda ztvrdla na kámen, tráva vypadala jako zvadlá a nikde nebyl ani sebemenší náznak života, možná až na pár holých stromů s orvaným listím, které vytrvale odmítaly zemřít pod náporem surového mrazu.
Taková byla zima, krutá a nemilosrdná. Chopila se drtivé nadvlády nad celým zdejším krajem a neexistoval nikdo a nic, co by ji zahnalo na ústup. Přicházela, ostatně jako každého roku, o něco dříve než bylo zvykem. Byla o to delší, možná že i horší, než v minulých letech.
Dělala ještě větší kroky, i když ve sněhové závěji po šlo jen špatně. Ohlédla se na silnici, jenomže ta za ní úplně zmizela v mlze. Odmítala se rozplynout v zimním mrazu a všechno bylo bílé. Nekonečno, kde se dá narazit na bludné duše...
Pozorně se rozhlížela kolem. Nezdálo se jí, že by se tu dobře dařilo stromům. Byly samý suk, ošlehané surovým vichrem, holé a zkřivené jako nějaké přízraky z horoucích pekel. Některé z nich byly ohnuté tak, až se jejich zmírající kmeny pnuly těsně nad zasněženou zemí.
Tak vzdorovaly tuhé horské zimě, nezničil je mráz ani je nepolámal vítr. Jejich silné větve bránili, aby sem ostrý vítr zanesl poletující sníh. V bezpečí? Možná!
Padlo na ni vyčerpání a spala, dokud nepadla tma. Zimní noci jsou dlouhé a někdy se zdá, že po nich nepřichází bílý rozbřesk. Nesou s sebou jen věčnou temnotu, mráz a beznaděj...
Někde v hlubokém lese krákaly vrány, které přicházejí do těchto končin vždy spolu se zimním obdobím. Jen se jí to zdálo, anebo v jejich ošklivých hlasech zaslechla jakýsi škodolibý podtón!?
Neochotně opustila stinný úkryt pod převislými větvemi stromů, který jí skýtal alespoň nějakou iluzi falešného bezpečí. Nedosáhl sem skoro žádný sníh a spadané chrastí skýtalo teplé lože na zmrzlé zemi. Sotva vyšla do bělavé mlhy, zaútočila na ni zlá zima.
Cítila, že něco je špatně. Mrazilo ji v zádech a snažila se jít ještě rychleji. Svému osudu nikdo neujde. Nešlo to, svíral ji na prsou, rdousil ji jako zlý sen, ze kterého se nedokázala probrat. Noční děs, to, co přichází po setmění...
Stromy mlčely, v zasněžených korunách možná spatřila odporné obličeje, jakési groteskní grimasy, ne nepodobné zrůdám. Bylo v nich cosi zvířecího i ďábelského zároveň. A táhle, teskně se odkudsi z mlhavé nicoty neslo příšerné vytí velkého psa...
Dala se na útěk. Běžela s vichrem o závod, kdesi za ní znělo zuřivé sťěkání honících psů. Kolem ní se míhaly nekonečné koridory ozářené měsíčním světlem, hluboké lesy jako z jiného světa. Mlhou obtěžkané větve okolo ní clonily lživou zář vzdálených hvězd, ale pod nimi se otevírala cesta černá jako uhel. Tunel do hlubin hvozdu...
A za ní vyrazily zrůdy! Přerývaný dech se na moment zastavil samou hrůzou, když spatřila v záblescích ohně, co přicházelo ze zimní mlhy. Bylo jich tolik! Ty krvelačné bestie byly tak bizarní na pohled, nepodobné snad žádnému živému tvoru z lesa!
Tušila, že tam v těch neprobádaných pustinách je ještě pořád jedno místo, které děsilo dokonce i zrůdy. Bylo to staré, zpola zapomenuté místo, o kterém se odpradávna mluvilo jen šeptem a nikdo by se k němu dobrovolně ani na hony nepřiblížil.
Nikdy se nedalo úplně zapomenout na strašidelné pohádky o prapodivných bytostech vzešlých z bublajícího bláta, nebo o očarovaných loukách plných podivných kruhů z jedovatých hub. Pralesní půda byla stejně prohnilá jako nestvůrné věci, zakořeněné hluboko v ní.
Říkalo se, že zlé mocnosti tam mají vystavěné kamenné oltáře plné ohyzdných obětních darů, co dříve žily a dýchaly. Prý stály tam, kde kdysi před mnoha a mnoha staletími zkažené kněžky zahalené ve zkrvavených cárech z vlčí kůže uctívaly příšerné stíny z temných hlubin nebezpečného pralesa...
Nočním tichem zněl jen trhavý dech a hluboké houkání pálené sovy. Namodralý měsíc ve svém příšerném šklebu jasně ozařoval černý les pod sebou.
Nekonečné řady nesmrtelných stromů, které sály silnými kořeny zapomenuté pozůstatky dávného zla, zakopané kdesi pod zemí. Nehybní tvorové starší než samo lidské pokolení, kterí ožívají pouze za svitu úplňku...
Byly to mohutné stromy, které by mohly vyprávět! Neměnné letokruhy, zapsané v ve dřevnatém jádru jejich bytí, pamatovaly dávno zapomenuté zvrácenosti, o kterých se však nikdo jiný nikdy nedozvěděl. Jako kdyby byly staré duby a buky pouhými živoucími pomníky dávné minulosti.
Letěla šíleným tempem, které jí ale nemohlo dlouho vydržet. Neodvažovala se ani na chvíli zastavit, ale i tak si nemohla nevšimnout vybělených kostí, které se válely všude kolem ní. Byly to všechno doopravdy zvířecí zbytky? Nebo něci jiného!?
Působily takovým dojmem, že se snažily vymanit z ďábelského sevření hadovitých kořenů, pod kterými už bůhví jak dlouho ležely a tlely. Nadechla se velmi nelibé vůně dokonalé dekadence a hnilobného rozkladu...
Zběsilí psi ji museli zvětřit také, dost možná, že v nich vyvolávala stejný odpor. Možná, že se jim bytosně hnusilo i to, po čem běželi. Mrazivá země prožraná jakousi bělavou plísní a naplněná pradávným zlem. Každý živý tvor se přece děsí smrti! A mrtvých!!!
Možná až na zrůdy, které zabíjely pro zábavu. Milovaly pohled na krev a své oběti rády stahovaly z kůže, aby ji mohly nosit na svém vlastním těle jako nějakou příšernou trofej. Jak efektivní způsob zakončení krátkého a krutého, avšak bezvýznamného života, který stejně neměl žádný smysl! Má zemřít takhle!?
Postupně pořád zpomalovala a zpomalovoala, až se jen vlekla na slabých nohou. Nic už nedokázalo zabránit nevyhnutelnému konci. Neslo se k světlo loučí, psí štěkot a drsný křik. Zasáhl ji číši šíp.
Nevěděla, kde je. Poraněné tělo již téměř vypovědělo službu. Vydala se po cestě, ze které není návratu. Do hlubin, které měly navždy zůstat skryté před světem.
Oslabovala ji ztráta krve, stejně jako pronikavá bolest v poraněném boku. Její vytřeštěné oči bloudily temnými místy jako náměsíčník. Protože dokonce i ona, nyní téměř na pokraji jisté smrti, se do nich bála nahlédnout, aby ji nestáhly dolů shnilé pařáty krvelačné nestvůry, která sama sobě říká stín a šílenství...
Příroda je krutá a bezcitná bohyně. Jako by svými neslyšnými slovy naráz probudila spící les, jako by znovu zazněla zkomolená slova v mrtvém jazyce a ledový vítr v holých korunách stromů jim hlasitě odpovídal.
Přímo uprostřed lesní mýtiny se v ledové temnotě tyčil obrovský ohlazený kámen. Už neměla kam utéct. Její vysílené tělo kleslo u obludného balvanu, pozbyla podlení síly. Do šíje se zabodl další šíp.
Duchové a démoni nejsou nic víc, než splynutí temnoty hluboko v pralese, která začala žít vlastním životem a pro každého tvora s teplou krví v žilách je krajně nepřátelská.
Stejně jako ona, ten nenáviděný odpadlík. Divé zvíře, co dříve náleželo k zapomenutému kultu zla. Zírala na tmavé skvrny nějaké horké tekutiny na monstrózním oltáři z mechem pokrytého kamene. Byla to její vlastní krev, prýštící z rány na krku! A v tu samou chvíli ucítila, jak se mě cosi zmocňuje...
Umírání a zapomenutí všech odmítaných tvorů, kteří nemají žádné právo žít! Byla z ní krvácející obětina na nejstarším oltáři světa, kterým byla samotná nenávist. Jako by utrpení její prokleté rasy na tomto světě nemělo nikdy skončit...
Žádný strach! Zvláštní pocit?
Uviděla před sebou horkou skvrnu, která stále rostla. Byla to její vlastní krev, rudá a nevzhledná na bělostném sněhu. Skoro až černá... jako zlo, které však nespočívalo v ní samé, ale všude kolem!!!
Už nikdo jí nemohl pomoci, ze zraněného těla vyprchával všechen život, tak jako z rozervané rány na boku tekla krev. Vyčerpání a ztráta krve jí zavírala oči. Jako kdyby jen usínala, ale měla tušení, že už se nikdy nevzbudí, to bylo více než jisté.
Co se to děje!? Cítila, jak jí i do rozšklebených úst teče trpká, železitá tekutina. Tělo se snaží přežít, avšak smrtící sevření je příliš silné. Divodce bušící srdce odmítá spolupracovat a z otevřených očí se vytrácí život. Stejně, jako když se ze zimního hvozdu už brzy z večera vytrácí denní světlo.
Dostihli ji honící psi, celí bez sebe vzteky, to už ale málem nevnímala. Bezvládně padala do mrazivé náruče smrti. Bílý sníh pod ní se rozpouštěl v odporném přívalu rudé barvy, který téměř pálil. Krev! Krása, teplo, které tolik postrádá...
Odklopily ji zrůdy. Zabíjely vše živé, ničili úrodnou zemi a téměř vyhubyly i divoká zvířata, která se jim prozíravě vyhýbala na stohonů. Jednoho dne však zmizí z tváře země i ony! O tom nepochybovala, stejně jako nemohlo být žádných pochyb o tom, že tohle je její smrt.
Zrůdy, které si sami říkali lidé. Zastavili nad svým úlovkem. Byl to poslední vlk, poslední kus škodné, který ještě přežíval ve zdejším kraji. Všechni ostaní už byli dávno vybiti, jako kdyby snad nikdy ani nebyli stvořeni k tomu, aby kráčeli po tváři země!
I divá zvířata, kdysi tak bázlivá, pojednou našla odvahu zaútočit na člověka. Byla nejlítější zejména v zimních měsících, kdy je nedostatek potravy a mnoho z nich jen umírá hladem. Mrazivý vítr by byl schopný strhat maso od kostí zaživa, přesně jako vyhladovělé šelmy.
Některá zvířata se neštítila požírat dokonce ani hnijící mršiny, ze kterých trčely zkrvavené kosti. Oprostila se od hluboce zakořeněného strachu před cizím. Před tím, co se je snažilo vyhubit!
Šedý vlk byl nebezpečná bestie, věčně hladová. Kradla ovce, útočila na lidi a děsila vše živé svým nesnesitelným vytím na úplňkový měsíc. Ale mrtvý vypadal tak uboze, skoro jako obyčejný pes s rozpáraným hrdlem.
Nebylo to dobré zvíře, i za živa by spíše připomínalo starou mršinu. Vlčice byla vychrtlá, s vystouplými žebry a s propadlými boky. Levý bok ošklivě potrhala rána z kuše, další šíp se zaryl do hrudního koše. Šedivou kožešinu, prosáklou rychle chladnoucí krví, poznamenala samá prašivina.
Tělo bylo spáleno na dřevěné hranici, stejně jako ostatní. Horký popel nejspíš roznesl studený vítr nad spícím lesem, zima byla toho roku velmi zlá. I kruté roční oddobí zabíjelo slabé, jen v menší míře, než lidé. Od té doby byli zdejší vlci zcela vyhubeni a již nikdy znovu nezavítali do těchto pustých končin...