Áách jo, zase Halloween. Nechápu ten blbej svátek. Kdo to sem přitáh? No jasně američani. Dřív tu byly maximálně dušičky, kdy jsme vyrazili na hřbitov setkat se se svejma příbuznejma a poplakat si nad hrobem, případně zavzpomínat na dobré časy. Ale co všichni mají s tím Halloweenem? Převlíkat se za duchy, jako by na ně někdo věřil. Dneska si zajdu z práce hezky na kafčo a domů. Doufám, že na mě nikdo po cestě nebude zkoušet Trick or treat nebo co to ty děcka říkaj. To patří amíkům a ne k nám, do krásných Čech.
No jo, v práci to bylo zase na dvě věci, ale což, už je to za mnou. Sednu do svého krásného fára a frčím směr velkoměsto, abych si popovídala s dlouholetou kamarádkou, se kterou jsem se taky dlouho let neviděla. Po cestě už vidím po ulici běhat děcka v kostýmech. Hmmm, dneska se tomu asi nevyhnu. S „kámoškou“ Bělou se líbnem na tvář po francouzsku a vracíme se ke starým časům, novým drbům a kecáme o všem možným. Vypráví mi, jak má dneska divnej pocit a že ještě včera bylo hezky a dneska je tak pošmourno a ošklivo, že je snad pravej Halloween. Mávnu nad tím rukou a říkám, že žádnej Halloween mě nebere. Běla strne a říká, ať to neberu na lehkou váhu, že v noci měla takové divné sny a že duchové existují. Honem říkám, abych neurazila, že jasně, že existovat můžou, jenom jsem ještě žádnýho nepotkala.
S Bělou se loučím a naskakuji do auta a jedu zpět do svého nevytopeného bytečku na samotu u lesa, jak já s oblibou říkám, kde na mě nikdo nečeká. No jo, je to smutný, rodiče se se mnou rozkmotřili a každej má svého nového partnera, brácha odstěhovanej do Kanady (tam Halloween určitě slaví) a přítel, vlastně expřítel, se sluní s nějakou kočkou někde na Bahamách. A já tvrdnu tady, na samotě u lesa. Zase je tu hezky česky.
Na příjezdové cestě k pronajatému bytečku vidím nějakou holku s klukem. Co tu asi pohledávají? Snad nepřijdou žadonit o sladký, stejnak žádný nemám. Holka je oháklá, jak z minulýho století – co je to dneska za módu? A kluk oblečenej normálně, džíny a triko. By se měl trochu voblíct, už je říjen a to už je fakt zima. I já si v autě topím. I když, topím... Nějak mi to topení blbne, vlastně mi teď jde od úst pára. Šmajrá, to topení mě štve, a to jsem onehdá byla v servisu. Další finance v trapu. Už dojíždím tu divnou dvojici, když tu najednou kluk zastaví. Uprostřed cesty – věřili byste tomu? Kluk se pomalu otáčí, říkám si, že dneska nebudu nevrlá a nevytroubím ho. Kluk na mě zírá, jak kdybych zdržovala já jeho a najednou holka, co ho celou dobu držela za ruku, zmizí. Vyjeknu, protože to bylo fakt divný. Korunováním divnosti je pak to, když se vedle mě ozve: „Tak ty nevěříš na duchy?“ Vedle mě zničehonic sedí ta holka ve staromódních hadrech, v obličeji celá modrá a doplňuje: „Co myslíš, že jsem já?“
Hrůzou omdlívám a ráno se budím v neznámém pokoji – v nemocnici, protože brácha, kterej přiletěl z Kanady, mě v noci našel na příjezdové cestě úplně v šoku, prý zmrzlou na kost.
Co Vám budu povídat. Kdo že dneska nevěří na duchy?
