Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru

Povídka, která se umístila na 18. místě v šestém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Nataša se podívala skrze sklo přistávacího doku a její dech zamlžil povrch. Musela jej otřít rukávem, ale mezitím malá loď již proletěla nad nimi a podle toho, jak se zatřásla podlaha, právě dosedla do přistávacích klapek.

„Probíhá postupné vyrovnání…“ řekla mladá žena u ovládacího zařízení na stěně u pneumatických dveří.

„…tlaku za tři, dva, jedna,“ doplnila za ni Nataša. S Julií byly na vesmírné stanici zavřené již čtvrtým měsícem. Raketa, která jim právě přistála v přijímacím doku, byla třetí od začátku jejich vesmírné mise. A Julie musela říkat protokol slovo od slova stejně. Nataša jí podezřívala, že si vše, co říká kolem práce, napsala a naučila jako scénář. Tak schválně. „Julie, jaký má být přístupový kód lodi?“

Julie obrátila oči v sloup a aniž by se obrátila od panelu, zadeklamovala: „Přístupové kódy celé mise jsou stejné a to 75831 a poslední dvě, které označují pořadí lodi. V tomto případě se jedná o vesmírnou přepravní korvetu řady Arius čtyři.“

„Tady Arius čtyři,“ ozvalo se ve vysílačce. „Hlásím úspěšné napojení přetlakové komory. Jsem připraven otevřít vnitřní dveře.“

„Rozumím,“ řekla Nataša do vysílačky a nevšímala si cuknutí Julie. Ta určitě chtěla, aby se Nataša do vysílačky zeptala na přístupové kódy. Proboha, jsme na vesmírné stanici několik set tisíc kilometrů od Země. Opravdu čeká, že se tu objeví cizí loď a zaklepe na dveře?

„Dveře odjištěny za tři, dva…“

„Jedna,“ řekla potichu Julie a odjistila páku na dveřích. Dveře by se daly odjistit i na dálku z počítačového centra, ale technik z minulého výsadku si popálil ruku o nesprávně uzemněný rozvod a ovládací konzoli nemohl dodělat. Dále tím odstavil několik místností centra mimo provoz a zpomalil vývoj projektu o celý měsíc. Velitelství na Zemi zuřilo.

Celý komplex měl sotva pět set metrů čtverečních. S hrubou výstavbou se začalo před čtyřmi měsíci, kdy Nataša společně s Julií a dalšími několika techniky přistáli na povrchu Měsíce. Prvotní buňku tvořila samotná kabina raketoplánu, další přistavěli pomocí karbonových konstrukcí, které vezli ze země. Cílem celé stanice bylo postavit za půl roku centrum o celkové rozloze sedm set metrů čtverečních s vlastními ubytovacími jednotkami, satelitem, výzkumným centrem a pěstírnou s hydroponiemi – rostlinami, které rostou ve vodním roztoku. Do toho ve vnějších prostorách měla být umístěna čistička vody a garáže s měsíčními vozy. To se ale plánovalo až na konec projektu, zatím pitná a tekoucí voda byla jen na příděl, záchod suchý.

Nataša i Julie byly inženýrky. Jejich prací bylo udržovat základní funkce centra tak, aby se ostatní mohli soustředit na svou část projektu. Nejvíce práce tedy měly v prvních týdnech po příletu, kdy k centru postupně stavěli a připojovali další ubikace, což ve skafandru pouze s šestinovou gravitací byla zpočátku zábava, po několika dnech se ale omrzela. Když po pěti týdnech přiletěla první loď s experty na astrofyziku a komunikační technologie, byla již část stanice hotová.

Nataša podezírala Julii, že si začala něco s nadřízeným techniků, kteří přiletěli se solárními panely a na kousku rovné půdy před jejich stanicí jich vyskládali rovnou stovku. Z vesmíru to muselo vypadat jako vyzobaná slunečnice. Nataša místo toho myslela na manžela, který zatím v Minsku dohlížel na stavbu nového křídla základní školy. Satelit byl postavený podle plánu a díky energii ze solárních panelů se komunikace s centrem na Zemi změnila z telefonátů na videohovory.

Druhá loď přivezla jen tři lidi a hromadu zásob. Ti začali budovat vodovodní a odpadní systém. Mezitím si technik při nehodě v řídícím centru popálil ruku a způsobil zkrat rozvodové sítě. Protože potřeboval profesionální lékařskou pomoc, loď odletěla hned druhý den zpět a odvezla veškerou posádku z předešlého výsadku včetně dvou techniků, kteří přiletěli s Natašou a Julií.

Julii a Natašu to odsoudilo k několikatýdennímu živoření s nouzovým osvětlením a nedostatečným teplem a čekali na dalšího technika, který měl dorazit v příštím výsadku.

„Jako velitel hlásím, že přistání s lodí Arius 4 s přístupovými kódy 758314 proběhlo úspěšně. Jmenuji se Alexandr Breu, ale říkejte mi prosím Alex,“ napřáhl k Nataše a Julii ebenově černou ruku skoro dvoumetrový muž, který se objevil ve dveřích přetlakové komory. Nataša se podívala za něj na zbytek týmu, který sestával z šesti lidí, kteří si v přetlakové komoře sundávali skafandry. Alexův byl již zavěšený na krajním věšáku. „Prý jste to tu měli v posledních týdnech náročné,“ řekl velitel, když Nataša nereagovala, a vydal se chodbou směrem k řídícímu středisku. „Od centra jsem dostal zprávu, že je celé řídící středisko mimo provoz a levý blok, který ještě nemá hotové utěsnění, je také nepřístupný. Je to tak?“

„Ano, máte pravdu,“ přidala Nataša do kroku, aby šla vedle něj. Na jeho dlouhý krok musela udělat dva. Přišlo jí, že cupitá. „Levé křídlo je víceméně hotové, utěsnění chybí v posledních dvou místnostech. Po zkratu řídícího centra ale systém z bezpečnostních důvodů vyhodnotil, že nemá aktuální zprávu z celého křídla, a proto jej hermeticky uzavřel.“

„Tedy si myslíte, že je bezpečné otevřít vstup do levého křídla? Je jisté, že případný únik tlaku je pouze v uzavřené zadní části?“

„Přesně tak,“ odpověděla za Natašu Julie.

„Já si to nemyslím,“ ozvala se Nataša, která šla necelé dva kroky za nimi. „Systém sice hlásil, že tlak není zabezpečený v zadním křídle, ale pravdou je, že ani před výpadkem řídícího střediska nikdo z předešlé skupiny neotestoval potenciální únik tlaku i v ostatních částech levého křídla. To se mělo provést až po dokončení celého křídla.“

 „To máš pravdu, Natašo. Ale během výstavby jsme již měli přetlakové dveře otevřené a pracovníci výstavby se do skafandrů převlékali až u přestupové kabiny v zadní části,“ namítla Julie.

„Od té doby jsou ale hermeticky uzavřené, že?“ vložil se mezi začínající hádku Alex. „V tom případě necháme jednoho z našich techniků, aby situaci posoudil. Můžete prosím zbytku posádky ukázat, kde se ubytovat a za hodinu se sejdeme u jídla? Dima a Konstantin mají na starosti zásoby s jídlem. Řekněte jim, ať připraví večeři.“

Velitel otevřel dveře po pravé straně, které vedly do kajuty pro nadřízené a s pokývnutím k oběma ženám je za sebou zavřel.

„Je tady dvě minuty a už se zavřel do své kajuty, viď?“ prohodila Julie a usmála se.

I Nataša cítila, jak z ní padá tlak několika předešlých týdnů. Být ve dvou na osamělé výzkumné stanici byla jasná ponorka, ale i po krátkém rozhovoru s někým novým tváří tvář se jim oběma vrátila dobrá nálada.

 

U večeře chtěla Nataša být zticha. Nebyla jednou z těch lidí, kteří se hned dají do rozhovoru s každým, a raději naslouchala, jak se Julie baví s jednou ženou z posádky o krizi exportu látek z Číny.

Jídlo bylo ale skvělé. Obě techničky poslední dva týdny jedly pouze ovesné kaše, nudle a polévky z prášku, tedy vše, co se dá zalít horkou vodou. Nedostatek živin doplňovaly proteinovými nápoji, gainery, iontovou směsí a v neposlední řadě protlaky v tubě z různých druhů ovoce a zeleniny.

„Chutná?“ naklonil se k Nataše Dima, blonďatý podsaditý muž, který měl s kolegou v následujících dnech dát dohromady samotnou polní kuchyni a kuchyňské zásoby.  Dále měli společně s jedním technikem složit mrazící box, který bude z velké části mimo základnu a tedy bude pasivně ochlazován teplotou na povrchu Měsíce.

„Je to výborné,“ pochválila upřímně Nataša jídlo před sebou a znovu nabrala lžící hustou horkou polévku, kterou v konzervách dnes dovezli, ohřáli a dochutili. „Už dlouho jsem popravdě neměla jídlo, které není třeba před konzumací rozmíchat ve vodě. Budou taková jídla odteď denně?“

„Já doufám,“ usmál se Dima, spokojený, že se může bavit o největší vášni, kterou v životě měl. Jeho silný pas byl jasným důkazem, že v životě dává přednost jídlu před pohybem. „Přivezli jsme několik druhů jídla, které jste tu ještě neměli. Na většině z nich jsem se sám podílel. Samozřejmě to budeme muset prokládat ovocnými a zeleninovými pyré, ty bohužel z jídelníčku tak rychle nezmizí.“

Od vedlejšího místa u stolu se ozval smích. I přes hustou konzistenci polévky někomu upadla kapka ze lžíce při cestě k ústům a ta dále putovala zpátky do talíře jako ve zpomaleném filmu. Nově příchozí to pokládali za skvělé divadlo a sami si zkoušeli chytit do úst padající kapky polévky.

„Chtěla jsem se zeptat, jestli nevíte, jak to vypadá s Adamem?“

„S kým?“ pozvedl Dima jedno obočí.

„S Adamem Murteckým. Byl to elektrotechnik z minulého výsadku, který měl nehodu v řídícím centru a byl s posledním výsadkem převezen zpátky na Zemi, aby mu zkusili zachránit ruku.“

„S posledním výsadkem, říkáte?“ Dima několikrát zamíchal obsah svého talíře, jak přemýšlel. „To opravdu nevím, ale právě mě něco napadlo. Omluvte mě.“ Vstal a došel k plukovníkovi. Něco mu zašeptal do ucha a oba opustili místnost.

Asi po dvou minutách se plukovník Breu vrátil a zůstal narovnaný stát ve dveřích, čímž si získal okamžitou pozornost. „Všichni víme, jaké jsou naše úkoly. Tato mise je klíčovou pro získání možné první kolonie mimo Zemi, zatímco na druhé straně planety se naši kolegové pokouší zkonstruovat kosmický výtah[1]. Jestli se jim to povede, je ve hvězdách, ale získali by tím obrovský náskok. Stanice na Měsíci funguje na opačném principu, tedy na plně soběstačné kolonii na hranici s vesmírem. V následujících dnech tedy připravíme celý levý blok, aby mohl být obyvatelný, uvedeme do provozu řídící centrum a kuchyň. Poté napojíme odpady a vodovodní potrubí na novou čističku pro zahradní část a nakonec postavíme garáže. Tím naše mise končí a zároveň otevírá dveře poslední fázi kolonizování, ve které přiletí první kolonizátoři. Nyní máte šest hodin osobního klidu, které bych doporučil strávit spánkem. Poté se opět sejdeme zde a dáme se do práce. Nyní poprosím jen náš výsadek, aby tu zůstal.“ Pohlédl na Julii a Natašu a pevným nicneříkajícím pohledem je vyprovodil ze dveří, které za nimi zavřel.

„Co myslíš, že jim chce, že to nesmíme slyšet?“ otočila se Julie na Natašu hned, jak se za plukovníkem hermeticky zavřely dveře do jídelny.

„Něco tak tajného, že ani my to nesmíme vědět,“ odtušila Nataša.

„Myslíš tak tajnýho, že to klidně řekne před dvouma kuchařema a před náma ne?“ Julie se nervózně poškrábala na tváři. „To se mi vůbec nechce líbit.“

„Nejsou to kuchaři. Mají i technické znalosti kuchyně. Ten Dima tu je, aby ji celou postavil a uvedl do provozu včetně mrazáku.“

„Vsadím se, že na to má návod jak na skříň z Ikey. Říkám ti, že se mi to nechce líbit.“

„Mně se to taky nelíbí, ale není to poprvé ani naposledy, co se něco řešilo bez nás,“ pokrčila ramen Nataša. Došly do ubytovací části a Nataša zmáčkla tlačítko u své kajuty.

„Ty jsi mi ale hroznej flegmatik,“ zakroutila hlavou Julie, než se jí před nosem zavřely dveře.

Nataša si rozepla uniformu a stáhla si jí. Pod ní měla pouze spodní prádlo a deset širokých černých pásů na suchý zip po celém těle, které začala jeden po druhém sundávat. Pokaždé se ozvala tlumená rána, když třicetikilový pás padl na zem. Těmito pásy, které měly dohromady 300 kilogramů, se vyrovnala nízká gravitace, kvůli které by svaly po několika týdnech strávených na Měsíci začaly atrofovat. Lehla si do postele a pokusila se usnout.

 

Probrala se do absolutní tmy. Nejdříve nechápala, co ji vzbudilo, ale poté se stejný zvuk ozval znovu. Byl to hlas poplachové sirény. Pokusila se zorientovat ve tmě a dohmatala k vypínači u dveří, ale světlo se nerozsvítilo. V kabině neměla žádný zdroj světla, přešla tedy k malému okénku velikosti dlaně a stáhla roletu. Stanice se právě nalézala na rozhraní mezi světlem a stínem. Našedivělý proud mdlého světla pronikl do její kabiny skrze polarizované sklo. Přitiskla hlavu ke sklu s pohledem upřeným na Zemi, která se utápěla ve tmě a jen podle světel se dalo odhadnout, kde stojí největší světové metropole.

Najednou se jí před oknem mihl stín. Jako kdyby někdo prošel po povrchu Měsíce před její kabinou. Odskočila od okna a dopadla zády na kabinové dveře. Musela přitom zavadit loktem o panel, takže se dveře vysunuly a ona propadla na tvrdou podlahu. Někdo jí kopl do hlavy.

„Jste sakra v pořádku?“ Byl to Dima.

„Ano,“ oddechla si Nataša. Neměla chuť komukoli vysvětlovat, že v posledních týdnech to bylo již poněkolikáté, co viděla venku pohyb. Ponorka, jak se zdá, stále nezmizela. „Kvůli čemu je ten poplach? Ani nesvítí nouzové osvětlení.“

„Taky nevím,“ pomohl jí Dima na nohy, což bylo o moc jednodušší, když na sobě neměla zátěžové pláty. „Ale mám baterku. Kde je v případě poplachu domluvený meeting point?“

„V řídícím centru, pojďte za mnou.“ Nataša sáhla pro overal, natáhla si ho a rozsvítila baterku na levém rameni. Chodba byla prázdná až do řídícího centra. Tam se setkali s druhým kuchařem. Nikdo jiný nebyl v dohledu.

„Půjdeme hledat ostatní?“ navrhl Dima, když se ozval tlumený dunivý zvuk.

Všichni ztichli. Nikdo nepoznal, odkud se ten zvuk ozval. Nataša přistoupila k řídící konzoli a zaklela.

„Co se děje?“ ozval se druhý kuchař, kterého si Nataša ani nepamatovala jménem.

„Konzole je zapnutá. Ale neměla by být. Má zkratované obvody.“ Nataša projela několik otevřených oken na obrazovce a prsty se jí roztřásly. Ozvalo se druhé zadunění.

Dima se jí podíval přes rameno na obrazovku, odkud byl vidět přímý přenos do levého bloku, do kterého vedly dvojité hermeticky uzavřené dveře přímo z řídícího centra. Kuchař se vrhl ke dveřím a začal zápasit s pákovým zámkem na nich. Z druhé strany dveří se zatím ozývaly další rány.

„Jdeme vám na pomoc!“ zakřičel Dima a snažil se pohnout pákou dveří. „Oni se tam dusí!“ zakřičel na svého druha. Konstantin mu přispěchal na pomoc, ale dveře se nepohnuly.

„Nedusí,“ řekla Nataša a dál jen bez pohnutí zírala na obrazovku před sebou.

„Ne?“ zeptal se s nadějí v hlase druhý kuchař.

„Už jsou všichni mrtví. Přišli jsme pozdě.“

Chvíli bylo ticho.

„Ale co to bouchání?“

„To se uvolňuje vzduch z přetlakového prostoru dveří. Ale ty já teď nedokážu otevřít. Z nějakého důvodu systém označil levý blok za rizikový, asi z úniku vzduchu. Proto se nejspíš spustil ten poplach.“

„Nejspíš? Nejspíš? Sakra do háje, co je to napadlo tam lézt bez skafandru a všechny najednou. Přece musel někdo zůstat venku.“

„Jo, někdo musel zůstat venku. Někdo z nás,“ upřesnila Nataša a sáhla pod konzoli, kde byl otevřený kufr s nářadím, a vytáhla velký francouzský klíč, který si nenápadně přitiskla ke stehnu. „Kdo z vás má funkci technika?“

„Jen klid, nikoho přece neobviňujeme.“ Dima udělal krok dopředu a zvedl dlaně v mírovém gestu. Třásly se mu stejně jako jeho hlas. „Jdi pryč od tý konzole.“

Nataša mrkla na konzoli a uvědomila si, že je plně funkční. Teoreticky s ní může cokoliv, například spustit i dekompresi, pokud by bylo třeba. Někdo ji musel kompletně opravit.

„To jsi opravil ty?“ Otočila se k Dimovi, ale ten vyrazil a zkusil ji popadnout.

Tlumená rána se rozlehla tichým prostorem a nesla se dál tmavými chodbami. Nataša nevěřila tomu, co se právě stalo. Upustila zkrvavený francouzský klíč a ten dopadl vedle mrtvého těla s proraženou lebkou.

„Já… já nechtěla!“ Otočila se směrem k druhému kuchaři.

Ozvaly se za ní kroky. „Ustup od té konzole.“

Nataša se otočila přímo do hlavně malé pistole. Julie stála ve dveřích. Na sobě měla polovinu skafandru a v rukách bez rukavic držela zbraň.

„To jsi byla ty,“ uvědomila si Nataša. „Ty stojíš za tím únikem tlaku. Ty jsi je všechny zabila zvenčí.“

„Co to povídáš, Natašo?“ Julie zakroutila hlavou, ale zbraň nesklonila. Udělala pár kroků směrem ke konzoli a zatlačila Natašu tak k druhému kuchaři. Volnou rukou začala ovládat konzoli.

Kuchař se obrátil k Nataše a zašeptal: „Celý minulý výsadek, na který jste se ptala u večeře, je po smrti. Spadli do moře při sestupu a vy prý o tom nevíte. To je to, co nám plukovník řekl u večeře.“

Julie nazlobeně sykla, namířila zbraň na kuchaře a vystřelila.

„Do prdele Julie, to ses úplně zbláznila?“ Nataše se na okamžik zatmělo před očima, když tělo dopadlo vele ní na zem.

„Asi jo. Když si ten technik poranil ruku a nám tak zařídil dalších pár týdnů tady v tom vězení! Uvědomila jsem si, že pokud se chci dostat zpátky na Zemi, musím to zařídit sama.“

„Takže jsi poškodila jejich raketu?“

„Jo, doufala jsem, že to bude stačit na to, aby tenhle projekt zrušili. No, chyba se může stát. A dneska stála život další celou posádku. Takže teď si obě vlezeme do jejich modulu, nandáme si skafandry a necháme se dovézt zpátky na Zemi. Jdeš do toho se mnou?“

Nataša nedokázala uvěřit tomu, co se právě stalo. A přeci jen to vysvětlovalo její halucinace pohybu venku. Viděla Julii, jak zvenčí připravuje v levém bloku místo pro únik tlaku ve správnou chvíli. Zatímco Natašu trápily noční můry, její kolegyně připravovala plán, jak zabít několik lidí v jediné vteřině. A stejně tak, když poškodila raketu s poslední posádkou.

„Když poletíme na Zem, je možný, že nás tam obě zavřou.“

„A jaký je to rozdíl proti tomu, co by nás čekalo tady? Myslíš, že s námi ještě dole počítají? Vůbec ne! Vždycky si najdou důvod, proč nás tu nechat. Pokud se domluvíme na výpovědi, nemají důkaz, že to proběhlo jinak. Podívej.“ Julie střelila do konzole, ze které se vyvalil dým.

Došly temnou chodbou až k nástupišti do rakety, ve které přiletěla před pár hodinami posádka. Julie nastoupila první a začala se poutat, ale Nataša zůstala stát u vstupu. Podívala se za sebe a zpátky na Julii. A poté přibouchla dveře a zajistila těsnění. Došla k terminálu a uvolnila dokovací kladky, které plavidlo držely.

Čekala, že Julii bude chvíli trvat, než sama vzlétne, ale raketa se sotva po minutě odlepila od doku a zmizela ze zorného pole Nataši. „Pozor, vy tam,“ pohlédla Nataša na Zem, „horor přichází z vesmíru.“ Poté se otočila a šla do své kajuty sepsat hlášení, které musela co nejrychleji odeslat na centrálu.



[1] Kosmický výtah je teoretické pevné spojení družice v kosmickém prostoru se Zemí v bodě, který leží přímo pod družící. Pokud by bylo vynalezeno dostatečně dlouhé a pevné lano, které by se nezhroutilo vlastní vahou, bylo by možné s protiváhou vyjíždět výtahem až na orbitu bez nutnosti raketového pohonu. Tento koncept navrhl již v roce 1960 Jurij A. Arcutanov.

 

Hororová tvorba


Přidat komentář





Související články
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia