Víťa se příšerně nudil.
Na vesnici ho to nikdy moc nebavilo, raději vysedával doma u počítače a hrál nějakou mírumilovnou střílečku, třeba Doom nebo Wolfenstein. Nebo si šel zahrát fotbal, to bylo jedno. Ale tady se prostě dalo jen hledět do blba.
Mamka se rozhodla, že z nějakého důvodu zase pojedou na vesnici za babičkou. A tak byli tady, na divokém zapadákově. A on byl poslán někam ven, aby se provětral a nezacláněl. Podíval se na mobil; stálo tam 17:55. Dokonce ani internet tady nechytal – strašné místo.
Seděl na houpačce zanedbaného hřiště s prehistorickými prolézačkami, kde v pískovišti vesele bujel plevel. Zrovna si říkal, že se skočí zase na chvíli podívat domů, když náhle spatřil v dáli dvě povědomé postavy.
Jeňa a Pepík.
Znal se s nimi už z předchozích návštěv babičky. Jeňovi mohlo být asi tolik kolik jemu samotnému, ale připadal mu dost hloupý. Neměl si s ním o čem vykládat. A Pepík? To samé v bleděmodrém, možná ještě horší – Jeňův mladší bratr, huba prožraná sladkým.
Ačkoli on se k nim neměl, oni se k němu vždy přifařili a bohapustě mleli pantem.
Na okamžik ho napadlo, že by jim zdrhnul. Ale pak na něj zamávali a zrychlili, zjevná známka toho, že už jim neunikne. Zamával taky a útrpně čekal. Brzy byli u něj.
„Ahoj Víťo, jak se máš?“ zahuhlala existence s prasečími očky, známá jako Jeňa.
„Ahoj Víťo,“ šklebila se jeho ozvěna Pepík a předvedla novou sérii zubních kazů.
Ani trochu se nezměnili.
„Čau, no, jde to,“ zalhal ukrutně Víťa, „co vy? Něco nového od minule?“
„Jo, spousta věcí,“ kýval Jeňa hlavou. Pak ticho.
„A jakých?“ popostrčil Víťa rozhovor vpřed a pokoušel se neobrátit oči v sloup.
„Starýmu dědkovi Matesovi umřel ten jeho čokl... no... už asi nic nového není...“ zamýšlel se namáhavě prasohlav.
Výborně, to je novinek. Nebyl tu už kdovíjak dlouho a za tu dobu tady chcípnul pes.
Pepík s odporným zafrčením otřel sopel o hřbet ruky. Dokonce i takový Glum z Pána prstenů měl vybranější chování a lepší vzhled než tento chlapec. O to víc, když znovu otevřel pusu, ve které zuby vypadaly jako polorozpadlé náhrobky zapomenutého hřbitova.
„Řekni mu o tom kolenu,“ prohodil směrem k bratrovi.
„Slíbils, že o tom nebudeme mluvit.“
„Řekni to, řekni...“
„O co jde?“ otázal se Víťa, i když ne ze zvědavosti. Spíše chtěl, aby ten skrček držel ústa zavřená; nechápal, jak to někdo může nechat zajít takto daleko.
„V tý starý stodole za družstvem je teď prý krvavý koleno,“ svěřil se Jeňa neochotně.
„To znamená...?“
„No krvavý koleno, ne? To nevíš, co to je?“
Znělo to dost překvapeně a trochu poděšeně.
„Ne, nevím,“ namítl měšťák nevrle, neboť ho zrovna poučoval vesnický balík.
„No pan Cibulka nám vo něm vykládal,“ vysvětloval Jeňa „prej je schované ve stínu a nemá v sobě jedinou kost, takže je celý takový zgumovatělý jak ňáký chapadlo... ale jinak je asi z masa a krve, myslím... tak nějak to říkal... A žere potmě malé děcka, jako sme my... a tak... Tak tam radši už nechodíme.“
Takže starý násoska, co si hraje na věštce a každou chvíli se válí někde ve škarpě (jak ho trefně popsala Víťova babička) těm dvěma dutohlavům nasadil do hlavy bubáka a oni jsou teď zelení strachy. To by mohla být celkem sranda...
„Zaveďte mě tam,“ přikázal Víťa autoritativně.
Oba na něj poulili oči, jako by neměl rozum. V těch očích se krčil strach.
„Ale... Starej Cibulka...“
„Nezájem. Uvidíte, že starý Cibulka kecá. Jdeme.“
♦ ♦ ♦
Z poklidného vesnického údolí to byl ke staré stodole kus cesty. Malebné domky postupně řídly, až zmizely úplně a nahradilo je špatně udržované pole, z kterého úrodná půda odtekla neznámo kam. V dáli se po levé ruce vzpínalo místní zemědělské družstvo – jednohvězdičkový pomník historie. Zašlá hvězda na komíně byla stále trochu rudá.
Chlapci míjeli řadu oprýskaných budov a dnes již nefunkčních zařízení. Jeňa se snažil zakrýt zděšení zbytečným blábolením o jednom přiblblém televizním seriálu. Ne, že by ho někdo poslouchal; Víťa se toulal ve vlastních myšlenkách a Pepík mlčel, aby nevyšlo najevo jak moc se bojí. Minuli jeden bojovně vyhlížející kombajn, který by se nikdy neměl dostat do rukou husitům či umělé inteligenci. A za ním už spatřili cíl své cesty.
Stodolu.
Byla to stará budova, chátrající změť dřeva a vepřovic. Stála zde dlouho předtím, než široko daleko postavili jiné hospodářské budovy. V době své nějvětší slávy jistě voněla senem, sluncem a potem milenců. Dnes zde zasmrádala jen hniloba, zánik a mrtvolky krys. Kolem oné polní cesty kdysi nějaká vyšinutá mysl rozmístila dřevěné sloupy veřejného osvětlení; zřejmě šlo o to, osvětlit cestu do sousední vesnice za kopcem. Úmysl dobrý, provedení mizerné. Většina se jich zřítila, rozpadla, přestala fungovat. Zbylo jen pár zlomených pomníků lidské pomíjivosti, prosebně trčících k nebi a čekajících na definitivní konec, který ne a ne přijít.
Z těchto sloupů fungoval už jen jeden jediný. Shodou okolností se nacházel před tmavou stodolou a postávala pod ním trojice kluků. Odněkud z vesnice bylo slyšet odbíjení kostelní věže. Víťa pohlédl na mobil – aktuální čas: 19:00.
„Připraveni? Uvidíte, že vás pěkně napálili.“
„Jak si můžeš být tak jistý? Dyť...“
„Já tam nejdu, já se bojím...“
„No tak, nebuďte tak podělaný. Snad byste nevěřili takové povídačce. Za mnou.“
Vykročil vpřed, možná o něco sebevědoměji, než se cítil. I on měl trochu strach.
Ale z čeho vlastně? Z nějaké povídačky o příšeře? Blbost...
Bratři po chvíli vyrazili za ním, napřed starší, pak mladší. Mlčeli, nervy jak struny.
Zmizeli ve tmě budovy.
Sedmá hodina odbila... a lampa ještě svítila.
♦ ♦ ♦
Jestliže budova zvenku vypadala staře a neudržovaně, uvnitř to bylo ještě horší. Ve vzduchu visel pach hniloby, staroby a všeobecného rozkladu. Sice tam nebylo moc vidět – Víťa si svítil mobilem – ale cítili, že na hliněné podlaze občas šlápnou do hromádek slámy. Zpráchnivělé trámy kdysi prožrali červotoči, byla jen otázka času, kdy se rozpadnou definitivně. Světlo mobilu osvítilo na zemi poslední zpráchnivělou příčku jednoho žebříku. Místo jako tohle by mělo kypět životem – vrkání holubů, plácání křídel netopýrů, šramocení hlodavců – jenže tady bylo ticho.
Nepřirozené ticho.
Hoši šli s Víťou v čele; toho hrozně dopalovalo jak mu dýchají na záda. Šourali se, jakoby měli plné kalhoty. Víťa náhle zastavil.
„Haló, krvavé koleno, jsi doma? Přišly ti sem tři čerstvé chody!“
Po očku sledoval reakci obou přikrčených strašpytlů; měli tupě pootevřená ústa a zřejmě došli k závěru, že se jejich kamarád z města definitivně pomátl. Mluvit tady nahlas! Vždyť ho krvavé koleno uslyší!
Víťa chvíli čekal aby dal imaginární potvoře šanci se objevit.
„Tak vidíte, neříkal jsem to? Ten váš Cibulka pěkně kecá, příšery se nekonaj,“ ušklíbl se samolibě. Za výraz těch dvou mu tahle výprava stála za to. Světelný zdroj v jeho rukou osvítil patu jednoho z dřevěných sloupů a Jeňa na místo ukázal roztřesenou rukou.
„Koukejte... támhle...“
Pepík se poděšeně přitiskl k bratrovi a vypadal, že se co nevidět rozbulí.
„Takže je to pravda...“
Ležela tam psí kostra, to dokázali odhadnout i malí kluci. Co víc, oproti ostatním objektům v hospodářské budově byla dobře zachovalá. Co zachovalá; byla to kompletní vybělená kostra, jak z přírodovědného kabinetu. Na kostech a okolní slámě byly znát zaschlé kapky čehosi červeného...
Tak tohle už i Víťovi přišlo podezřelé. Už se začínal bát i on, strach je holt nakažlivý. Bylo na čase tu hru ukončit a vypadnout odsud. Ale udělá to po svém.
Schoval mobil do kapsy a do šokovaného ticha zašeptal: „Kdo bude poslední venku, toho tady sežere zaživa krvavý koleno...“
Pepík začal s příšerným jekotem zdrhat snad ještě dříve než Víťa vůbec promluvil; jeho sourozenec někdy mezi slovy sežere zaživa. Koneckonců to bylo jedno, hlavně že na něj do příští návštěvy nezapomenou. Rozběhl se za nimi.
Nejmladší z nich už byl venku a utíkal směrem ke družstvu, jako by ho pronásledovalo samo peklo. Čtverec světla zvenku se blížil a Víťa doháněl obtloustlého Jeňu. Po nerovné zemi se však potmě neběží dobře. Není divu, že zakopl o jeden hrbolek a pleskl sebou na zem.
Bezva, takže krvavý koleno by sežralo mě a ne to tupé prase? Na světě není žádná spravedlnost, pomyslel si Víťa zatímco vstával. Měl odřené koleno – takže přece! - ale jinak byl celý. Šouravou chůzí se vydal ven, závodit už nemělo smysl.
Pak zavládl ve stodole konečně zase klid.
A mokvavé strupovité chapadlo pomalu přitáhlo ztracený mobil nahoru do trámoví.
Na zem odkapávala krev...
♦ ♦ ♦
Cesta zpět uběhla nečekaně rychle.
Alespoň jim to tak připadalo. Víťa se celou cestu bavil teoriemi bratrů a verzí toho, jak už už unikli strašlivé smrti. Na svou odřeninu prakticky nepomyslel a nic ho netrápilo. Začali míjet první domky, když ho napadlo se podívat kolik je hodin. Ne že by spěchal, mamce bylo jedno, kdy přijde domů, ale začínalo se šeřit.
Hmátl do kapsy.
Hmátl do druhé.
Zastavil se a znovu vše prohlédl.
Nic.
„Co se děje, už nemůžeš?“
„Já jsem asi... ztratil mobil... někde...“
Nepřestával se šacovat.
„A kde?“
Víťa na něj nasupeně pohlédl: „Kdybych to věděl, tak ho nehledám.“
„Aha.“
Chvíli ho pozorovali, jak zápasí se všemi možnými kapsami a kapsičkami.
„No a kde jsi ho naposledy viděl?“
Víťa ustal v činnosti a zamyslel se: „Naposledy jsem ho měl v ruce tam ve stodole...“
Pak se obrátil a vyrazil zpátky.
„Kam jdeš?“
„Přece zpátky do stodoly – musel mi vypadnout, když jsem tam sebou praštil.“
♦ ♦ ♦
Víťova matka měla tou dobou už notně upito. Rozvalovala se v pokoji a hleděla na nějakou kriminálku, kde se snažili určit vraha podle suchého z nosa. Moc tomu nerozuměla; hlavně proto, že televize byla ztišená – stařenka ve vedlejším pokoji už spala. Měla ji tehdy poslechnout a nebrat si ho. Nevěrník, co ji opustil a ona zůstala s malým děckem na krku, bez peněz a sama. Debil...
Sáhla znovu po sklence, když jí náhle pod rukou zadrnčel mobil.
„Haló,“ zvedla to zmateně, aniž se koukla na číslo volajícího.
„Zatím spím.“
Chraplavý hlas prolezlý nemocemi. Takhle nějak zní tok splašků v kanále.
„Haló, kdo volá?“
„Krvavý stařec.“
„Co? To bude nějaký omyl.“
„Ne.“
„A co potřebujete?“
„Maso a krev.“
„Heleďte, nevím kdo jste a -“
Spojení jako by začalo slábnout a vypadávat.
„Lampa zhasne v osm hodin.“
„A co já s tím?“
Šumění.
„Na blby nemám čas,“ ukončila zmatený hovor.
Pak si uvědomila, že se musí ztlumit – z vedlejšího pokoje naštěstí stále slyšela tiché pochrupování. Měla by něco uvařit tomu klukovi, každou chvíli přijde a bude zase skučet, že má hlad. Je stejný jako jeho otec – fláká se bůhví kde, bůhví s kým, pak si přijde a chce žrát. Kéž by z něj nebyl taky takový idiot...
Ale stejně ho má ráda; udělá mu dnes na večeři ty nejlepší těstoviny jaké kdy jedl...
♦ ♦ ♦
A pod lampou u stodoly opět stály tři osoby. Teď, když šero houstlo a ukrývalo předměty do hávu temnoty, byl její svit mnohem patrnější. Orchestr cvrčků a občasné zahoukání sýčka zcela dokreslovalo atmosféru přicházející noci.
„Nechoď tam, prosím, fakt ne, to je šílený,“ naléhal Jeňa. Prasečí očka měl rozšířené hrůzou. Dojemné, jak jim na mě záleží, pomyslel si Víťa. Moc se mu tam nechtělo, ale musel. Mamka by na něj byla pořádně naštvaná kdo ví, kdy potom dostane nový.
„Půjdu tam. Klidně sám, když jste takoví srábci. Bude to jen pár metrů, myslím...“
„Ale-“
„Nemá cenu se mě snažit zastavit, potřebuji ho. Krom toho mě nebaví pořád jen tak pobíhat mezi vesnicí a nějakou stodolou. Jdu.“
„Ne.“
Jeňa se ho pokusil zadržet, ale hubeňour byl rychlejší. Uhnul špekaté ruce a energicky šťouchl do protivníka. Ten nekoordinovaně kecl na zadek.
„Už žádné takové pokusy prasohlave. Jinak ti budu muset dát po hubě.“
Oslovený jen seděl a mžoural před sebe. Nechápal, jak může být někdo tak slepý vůči nebezpečí. A vůbec, jak ho to vlastně nazval, to si říká kamarád?
Než se zmohl na slovo, ozval se druhý plačtivý hlas.
„V tý stodole umřeš.“
Od doby, kdy padlo rozhodnutí se sem vrátit, Pepík nepromluvil jediné slovo. Jediná změna nastala, když se budova octla na dohled; to začal nepokrytě brečet a popotahovat. Slzy měl v očích i teď. Víťa nechápal, proč z toho dělají takovou tragédii, vždyť o nic nejde...
„To je zní fakt děsivě od někoho, kdo vypadá jako by zbaštil továrnu na čokoládu s Willy Wonkou v čele. Já se bubáků nebojím. Za okamžik jsem zpět.“
Kluci jen strnule sledovali, jak vešel dovnitř.
„Nemyslíš, že sme mu taky měli říct, jak Cibulka v tý stodole viděl chcípnout toho čokla starýho dědka Matese...?“
Zaslechli z vesnice zvuk zvonu.
Osmá hodina odbila...
„Lampa zhasla!“
... krvavý dědek oko otvírá.
♦ ♦ ♦
Do prdele, pomyslel si Víťa.
Možná se mu dařilo venku hrát odvážného, ale teď se bál víc než kdy dřív. Těžko říct, co na tom mělo větší podíl – předchozí návštěva, děsivá varování nebo všudypřítomná tma. Co kdyby měli pravdu? Ne, to je blbost, strašidla neexistují. A už teprv ne ty, co mají tak stupidní název – prý krvavé koleno!
Ale stejně se mu ježily vlasy v zátylku a na čele cítil studený pot.
Zatím to ještě snášel – ale pak venku zhasla ta lampa. Jediná věc, co sem přinesla alespoň trochu světla. Slyšel zvenku Jeňův výkřik.
Stál tam, obklopený tichem a temnotou. Třásl se po celém těle a bál se nadechnout. Co to tady dělá? Vždyť potmě tu stejně najde leda hovno... Počkat, zdálo se mu to, nebo zaslechl jakýsi mlaskavý, slizký zvuk...? Ne jen si něco namlouvá... Musí se hnout.
Klesl pomalu do dřepu a pak lezl po čtyřech. Oči už si trochu přivykly tmě a pátraly společně s rukama po zemi. Kde může k čertu být? Nesystematicky šmátral kolem sebe, třas neustával. Nahmatal na zemi větší hrbolek – o ten přece zakopl – a přemýšlel co dál. Mobil musí ležet někde poblíž. Ale co když bude další nahmataná věc ta čerstvá psí kostra? Nebo napůl ohlodaná mrtvola člověka? Nebo... nebo krvavé koleno?!
Najdou tady ráno jeho vybělenou kostru?
Brrr... nesmí přemýšlet o takových věcech, musí se sebrat a hejbnout kost... zadkem. Mžoural do tmy a myšlenky se mu v hlavě točily dál bez možnosti vzdoru. Komu by vůbec chyběl? Většinu své rodiny vůbec neznal. Otec je opustil už před lety a od té doby ho nikdy nespatřil. Mamka ho zase ignorovala, nikdy se nezajímala co ho baví, co dělá, jak se cítí. Babička už byla nad hrobem a děda v něm. Koho vlastně zajímá jestli tu skape?
Bylo mu do pláče. Opuštěný, samotný, nemilovaný. Proč jsou ti dospělí tak hloupí?
A jako odpověď se kousek od něj rozsvítil displej s nápisem: Volá Mamka.
Rychle se přišoural k mobilu a modlil se, aby žádné krvavé koleno neexistovalo.
Zatímco jednou rukou chytil mobil, druhou rukou hmátnul do kaluže něčeho hustého a lepivého. Něčeho, co se v znovunalezeném světle jevilo jako rudá barva.
A další kapka toho něčeho právě spadla odněkud seshora.
Otřesený Víťa pomalu vzhlédl vzhůru a obličej se mu zkřivil v němém výkřiku...
Pak se na něj ta věc s řevem vrhla. Nebylo úniku.
Chlapcův srdceryvný řev trval jen okamžik. Na to, aby dvě zděšené postavy před budovou začaly utíkat zpět do vesnice, to bohatě stačilo.
Mrtvolné ticho ve stodole přerušovalo jen neustávající srkání a mlaskání – a vyzvánění mobilu. Jakýsi slizký chapadlovitý útvar s krvácejícími strupy sevřel přístroj dalšími čtyřmi výrustky, jako nějaká parodie na lidskou ruku.
Hovor byl přijat.
„Víťánku, kde vězíš, tady je tvoje mamuška,“ krákal prostorem hlas opilé ženy, „pospěš domů, máš tu kolínka s rajskou-“
Baterie je vybitá.
