Byla hluboká noc, tma černočerná, když mě jakýsi šramot vyrušil z mělkého spánku. Přicházel zvenčí a zněl, pánbůh je mi svědkem, jako ostrý pařát škrabající na okno mé ložnice.
Krch, krch, krch.
Zhrozil jsem se a bezděky si přihrnul tlustou duchnu až pod bradu. Všemi smysly jsem se snažil soustředit na své vlastní vědomí a nenechat se obluzovat oněmi prohnanými, klamnými přeludy.
Avšak ono znovu – krch, krch, krch.
Hned mě v zádech zamrazilo, můj dech zpomalil a krev studila mě uvnitř tepen a taky žil. Avšak záhy jsem se upokojil: to jen nějaká spadlá větev anebo noční pták na mé parapety zbloudili. Inu nechám je, nechť si hoví, však pak zase odputují.
Krch, krch, krch – a já pomaloučku usínal.
Když tu náhle… Při všech svatých, jak lze toto vysvětlit? Něčís hlas, ač velmi vratký, avšak jistě člověčí – a převelice zřetelný. Vlasy se mi hrůzou ježí a zuby jektají – jako když krupobití pustoší vetché střechy po kraji.
Tak už vstávej, líný spáči, je tu něco, co musíš zřít!
Považte, já že mám teď něco zřít? Věru rád bych zhlédl všech sedm světa divů, avšak teď myslím jen na spaní a chvíli klidu. Únava mne neúprosně tlačí do lůžka, i jediný pohled, jenž mne láká, hledí zevnitř na víčka. A prý že bych snad měl kdesi bloudit a pozorovat cosi vzácné? Snad ten pitvorný hles – jistě jen sen – brzy zase zhasne.
A on ne!
Neusínej, neb nadešel čas a já tě budu provázet. Věř mi, tohle musíš vidět, poté nepomyslíš na spánek!
Teď už, na mou věru, pohár trpělivosti přetéká! Slýchával jsem ve svém mládí od kmetů i moudrých dědů, a zní tak pravda odvěká, že jasnota a světlo noční děsy zahání. Vylezl jsem zpod peřiny a rozžal zlatý svícen, an svatou zář vnesl do šeré světnice. Nižádný přízrak v pokoji se neskrývá, avšak… zpoza okna na mne hledí čísi tvář, sivá a děsivá!
Tak honem, honem pojď – pusť mě dovnitř! Já povedu tě a věz, litovat nebudeš!
Nerozeznal jsem blíže její rysy, pouze ženské linie, bujné prsy, a ten odstín, mrtvě bledý, a místo očí prázdné důlky tesknivé. Upustil jsem svíci a v mrákotách se zapotácel. Avšak než koberce vzplanuly divokým plamenem, zhasil knot ten prudký závan, jenž zprvu proudil sem a pak zas ven.
Nic se neboj, vyrážíme, posečkej a uvidíš.
Kdosi mne zvedá a nese, vznáším se, jako když padá list. Mrzne, ale já cítím žár, horoucí svist, to její ruce pekelné! Vzmáhám se a nad sebou již poznávám onu tvář: to má žena Mahulena, která se kdys ztratila. Vzápětí mé údy chřadnou hrůzou a život ve mně ubývá.
„Je to již tak dlouho, kam jsi, ženo, kam jsi šla?“ Dřevění mi rty. „Zůstal jsem sám, opustilas mě a já roky strádám nemocen…“
Posečkej a uvidíš.
Jenom to – a nic víc.
Již se neptám, jen se modlím, ať vyhneme se vrchům skal, věřte, věru, mí ctihodní, já stále zemřít nehodlám! Háv jí vlaje, tentýž to je, v němž onoho dne odešla – a odnáší mě dál a dál. Jako orel kořist svou, bezmocnou a nebohou…
„Ne, ne, prosím, nech mě žít!“ křičím z plných plic, jenom lehce přidušen. „Nevím, oč mě žádáš, já miloval tě každým dnem!“
Posečkej a uvidíš.
Ni o jediné slůvko víc.
A tak čekám a v němém děsu sčítám cesty minulé. Již se vzdalujeme městu, pod námi jen lesy smutné, strnulé; notuji si dobře známou melodii o nesmrtelné lásce. Ó jak trpké v tuto chvíli, kdy má žena, jsouc již duchem, unáší mě chladným vzduchem. Proč mne vůbec opustila a kolik let již nejsem s ní,
či snad pouhých dní? Najednou čas zvláštně splývá – a kolik let, anebo dní, kolik mi jich ještě zbývá?
„Má drahá, snad mi povíš – budu poté ještě žít?“
Chechtá se a šklebí, než povržlivě odpoví.
Nikdy víc.
Již se práva ptáti zříkám, neboť verdikt zazněl přejasný. Avšak touha k žití sílí, i naděje mé nezhasly. V hlavě se mi všechno míhá, dnešek splývá s před rokem, a jakási zvláštní tíha valí se na mě, nic ji nebrzdí, jsem jí poroben… je to tíha strašlivá, neb slyším její hřmot, avšak stále nevím, co mi skrývá. Zjistím to dnes, či až napřesrok?
Tik tok, tik tok.
Co za hodiny mi v uších hlučí? Jsou mé, anebo její, a jsou vůbec…?
A tak se ještě táži – na mou duši naposled: „Má drahá, prozraď mi, co to cítím v hrudníku? Bolí to a jde z toho strach, avšak halí se to do taje.“
Pláči, v odpověď doufaje.
Jen posečkej a uvidíš.
Zas ta její fádní věta, plná zastírané hrůzy – cožpak neví, že mě zvnitřku leptá, cožpak neví, že mě ničí? Ztrácím povědomí o svém těle, též má vůle se mi příčí. Doléhá na mne předzvěst
čehosi fatálního. Táži se směle: Dá se to zvrátit? Prý snad kdysi, ne však nyní, ach kdeže loňské sněhy…
Padá sníh – ano, vždyť je leden, nedávno slavily se Svátky. Avšak já je strávil s drobnohledem, dumaje ve své pracovně nad převelkým vynálezem. Zabedněn před celým světem a pohroužen v nebezpečné vzrušení.
Co bylo a teď tu není – upozorní mě náhle – již více nebude.
Ach ano, věčný život hledal jsem! Neboť uběhl dnes rok a den od jejího skonu. Kočár, v němž mířila za svou matkou, nikdy nedorazil k domu. Roztříštil se dočista a z ní zbyl jenom sypký prach – sivý jako ona v nynějších svých podobách. Avšak proč neseděl jsem tam i já?
„Drahá, odpusť,“ hořekuji, „žes umírala samotná!“
Jak moc se mýlíš, ach můj drahý, ta tvá paměť chatrná!
„Jakže pravíš, v čem se mýlím, a čím to, žes tak nevrlá?“
A opět ono ustavičné:
Posečkej a uvidíš!
Už snášíme se z nebes dolů, nad palouk s poházeným kamením. Co prosím vás, při rozumu, bude tady k vidění? Ach tak, moje paní: žádná louka, ni balvany, to jen hroby, u nichž klečí truchlící. Avšak má choť nehovoří, stojí, hledí, mrtvá a mlčící.
„Vedeš mě snad k svému rovu, kam mohu růže skládati? Děkuji ti a díky bohu – ač nejsi živa, jsme stále spolu, věz, že rád tě budu vídati!“
To strach ze mě mluvil, aby nechtěla mě s sebou vzít. Nebyla už člověk, spíš jen výpar z mlhy, se srdcem červy prolezlým. Tak moc chtěl jsem zpátky do vyhřáté postele, a co když, ovšem, co když je to jenom sen?
Avšak ona znovu:
Posečkej a uvidíš.
Konečně mám pod nohama zase pevnou zem. Ze srdce mi spadl kámen, ohromný a tísnivý, leč stále nejsem uklidněn – vždyť procházím se po krchově se svou mrtvou ženuškou. Ctění páni, nezlobte se, ale já se k smrti bál. Za ruku mě vlekla, její dotek čpěl po kovu, od hrobečku ke hrobu. Na deskách jsem hledal její jméno: Mahulena z rodu Nimrodů.
Nikde nic, a tak ji prosím: „Kam mě vedeš, prozraď už!“
Tu se náhle zastavila, ukazujíc k náhrobku.
Teď čti, až pak se ptej, můj drahý, přec otázek víc netřeba.
Poslechl jsem, v nevýslovné pokoře, neboť vystoupí-li mrtvý z hrobu, málokdy uléhá sám na lože. Co si počít, jak vymanit se ze smyčky, co škrtí můj slabý krk? Snad k ní se neznat, anebo vsadit celičký život na úprk?
A tu se děje něco, co nevystihne žádný z velkých bardů – tolik dojmů v jedné chvíli, od Sedmihradska až po zemi Langobardů. Ty černé panny, jež když jsme přišli, žalozpěvně truchlily, odkrývají víka hrobů, i soukají se dolů, by se v rakvích ukryly.
A zpod mých nohou, znenadání, vycházejí hlasy.
Tak honem, už pojď, spolu na věčné časy!
Lapen děsem otáčím se, můj zrak na epitafu ulpívá. Tam v šedi, dlátem vryta, skví se slova palčivá: krátký veršík o osudu, vedle ctěné jméno mé, a pod tím vším beze studu vročení zvěčnělé. Již vím, kam mě vedla a kam mě všichni volají – toť mé lože, toť můj dům a má žena nebožka. Já sám jsem řídil kočár, když hnali jsme se potemnělou krajinou, hromy duněly, měsíc krvácel – tu se koně náhle pominou. Jekot, praskot, křik – vše v kratičký okamžik. Dále jen tma, jež značí konec, a ten sluje smrt. Jak jsem řekl: ona i já, oba na padrť.
Již mi věříš, ach, můj drahý? Posečkals a uviděls – rok jsi strávil v rozjímání, avšak nakonec: každý přijde sem.
Pravdu děla a ona tíže, již jsem vnímal, konečně se ztratila, a dny se dále neslévají, neb má tryzna skončila. Rok a den mi tehdy dali, abych objevil svůj bájný lék – leč zákony nás, lidí, praví, že co jednou není, již nikdy více nebude.
