Nad Prahou se už dávno setmělo, lidé byli ve svých domovech zachumlaní ve snech ať hezkých či ne. Nikde nikdo, jen lampy osvětlovaly liduprázdné ulice plné třpytícího se sněhu. Z kanálů stoupala pára a dodávala městu tajuplný nádech.
Ale přeci jen někdo nespal. Jednoho mladíka osvětlovala blikající lampa na kraji parku, pod níž nervózně přešlapoval sem a tam. Chvílemi pohlédl na hodiny, přičemž vždy pevně sevřel, snad v naději, již částečně povadlou kytici růží.
Pln očekávání si ani nepovšimnul, jak z kanálů vychází čím dál více páry.
Pomalu se ztrácely obrysy ulic, i nábřeží za zády mladíka nemělo jasné tvary. Postupně se mlha valila skrz park, kde se každý večer procházel v záplavě polibků s milou. Až na tento.
,,Bim bam," začala odbíjet půlnoc. Už je pozdě, všechny jeho naděje se rozplynuly, jako pára nad hrncem. Smutně nahmatal v prsní kapse obrys prstenu a vykročil pryč za stálého zvuku zvonů. Když náhle lampa naposledy blikla a zhasla. I okolní světla v parku nesvítila.
Zůstal stát jako přikovaný, cítil jak ho objímá bílý dým. Ale to jej neděsilo tolik jako pocit, že ve zvuku odbíjejících zvonů slyší ženský smích a zpěv. Nejistě se rozhlédl kolem sebe ve snaze zjistit, kdo tu s ním ještě je.
Odbíjení pomalu ustávalo, zato smích a zpěv se rozléhal parkem dál. Až se jeho pohled zarazil na siluetě vystupující z mlhy. Trochu se uklidnil, neboť už měl strach, že blouzní.
Postava se k němu pomalu přibližovala. Nešla, spíše zlehounka poskakovala a chvílemi se zatočila.
Mladík si uvědomil, že ještě nic tak krásného neviděl. Nevědomky upustil růže, jenž dopadly do stříbrně lesklého sněhu, a šel naproti neznámé...
„To není možné,“ bručel si pod fousy komisař, jenž se zrovna skláněl nad tělem mladého muže.
Na zkroušený výraz nebožtíka nebyl vůbec příjemný pohled. Nemluvě o jeho vytřeštěných očích hledících před sebe bez jediné jiskřičky života. Nevytratily se, ale zůstávaly navždy uvězněné někde vnitru za roztaženýma zorničkama oka. I přes už dávno uhaslý život se pohled ze zamrzlých očních důlků dosti nepříjemně probodával až do mysli všech přítomných a způsoboval nevolnost i u otrlého Fajfky.
Komisař Fajfka byl postarší vážený pán nejen ve svém oboru. Trochu působil pohublou postavou chatrně, ale opravdu šlo jen o dojem. Síly jej ještě neopouštěly, ani detektivní důvtip s ostražitostí zatím nehodlali svého pána zanechat stařecké nerozvážnosti.
„Tohle je třetí případ za měsíc,“ nevrle zavrčel, když odtrhl oči od děsivé tváře a přeměřil si od hlavy k patě celé tělo. To si jen tak nečinně leželo v ledové pokrývce.
„Prapodivná věc,“ vyrušil Fajfku z ohledávání mrtvého kolega, „diagnostika je stejná jako u předešlých obětí. Boty má úplně prošoupané, chodidla do krve rozedřená,“ ukázal dosti roztřeseně na nohy, pak se celý zachvěl, těžko říci jestli zimou, „krk je též velmi pohmožděný, naznačuje jako by jej někdo silou škrtil, ale přesto nezemřel na udušení. Nýbrž na vyčerpání.“
„Martine nechcete mi zas tvrdit, že celou noc běhal po městě, tak urputně, až si zničil boty, následně si sedřel kůži na chodidlech? A ráno padl zde, stejně jako ostatní oběti.“
„Netvrdím. Jen říkám, k čemu se naklání důkazy,“ odvětil kolega trochu dotčeně, ale ani on tomu nerozuměl.
Komisař si vzdychl, svého kolegu znal již dlouho a dobře věděl, že je jeden z nejlepších. Zároveň si Fajfka uvědomoval nepříjemný fakt, po Praze běhá nejspíš sériový vrah, oni nemají nejmenší stopu, vlastně ničemu nerozumějí. A další oběti tiše a neúprosně odtikávají vteřiny života. Chvílemi měl dokonce pocit, když mu utekly myšlenky, že v uších slyší šeptající Tik ťak tik ťak tik.
Zachumlal se ještě více do svého kabátu, naposledy si prohlédl mrtvého a vyrazil pryč.
Minul dav přihlížejících zvědavců, jenž se nahromadil kolem. Jeden natahoval krk přes druhého, aby co nejlépe viděli. Někteří se klepali zimou, neboť na místě činu okouněli od příjezdu policie či se neoblékli moc teple. Začalo chumelit. Lidé se ještě více choulili k sobě, aby jim studené vločky nezapadly pod oděv. Mžourali mlčky před sebe skrz vánici, sníh je nemilosrdně štípal do očí, i přesto hltali celé dění na okraji parku. Až do doby, kdy pohřebáci odvezli chladné tělo.
Ale to už byl Fajfka dávno pryč. Mlčky procházel ulicí, jindy by si vzal drožku, ale teď potřeboval mít čas a hlavně klid na urovnání myšlenek. Neboť ty mu chaoticky přeletovaly v hlavě a jeho už bolela od toho, jak vší silou narážely do vnitřních strany lebky.
Vánice již přešla v slabé sněžení, jenž pomalu ustávalo. Snažil se nevnímat zimu a co nejvíce se soustředit. Tak jo. Tři mrtví, všichni stejně záhadně. Zadumal. Všechny osobní věci poztrácely, až na posledního v kapse měl schovaný prsten. Proč mu zůstal v kapse byla další záhada, kterou nechápal, neboť vytratil vše co nosil po kapsách i kapesník, i doklady někde vypadly a vůbec se nevědělo, o koho jde. Většinou se blízcí ozvali, když se dozvěděli, co se stalo. Lidé nemuseli číst pomalu ani noviny, v Praze se vždy všechno rozkřiklo za chvíli. Tentokrát bylo ticho po pěšině. Fajfkovi se nechtělo čekat na ranní tisk, kde bude fotka nebožtíka, proto mířil ke zlatnictví. Prsten z mladíkovy kapsy měl přidělaný rubín a komisař dobře věděl, že jenom U Zlatého kanárka vyrábí takovéhle snubní prsteny. Když bude mít štěstí, dozví se něco o mládenci a snad i jeho jméno.
Nepochopitelné úmrtí. Zvonilo Fajfkovi v hlavě. Snad v tom má ďábel prsty. Zavrtěl hlavou, i přestože byl velmi pobožný, už věděl něco o životě. A taky že ďábel ani bůh se nezabývají bezcennými životy lidí. Za většinem zla stojí vždy smrtelníci, i tentokrát musí mít případ svou krutou lidskou bytost s racionálním vysvětlením. Kdyby věděl jak moc má pravdu a zároveň jak moc se mýlí.
Ještě víc se ponořil do myšlenek a tu ho to napadlo. Droga! Rozeznělo se komisařovi v uších. Nejspíš půjde o nějaký neznámý druh drogy. Jistě způsobí zvláštní stav. Moc energie, která povede až k šílenství a halucinacím. A také... Proud myšlenek mu přerušil šeptající hlásek v hlavě. Tik ťak tik ťak... Až Fajfku zamrazilo za zátylkem. Je to snad pro něj moc složitý oříšek?
Nervy mu pracovaly na plné obrátky, již od první vraždy. Toužil vše vyřešit do Nového roku a ten se kvapem blížil. Už jen pouhé dva dny, aby vše zůstalo zapomenuto ve starém roce.
Zamyslel se znovu, ale hlásek za myšlenkami pořád usilovně odpočítával, i když bez číslic.
Zastavil se, jen aby zkusil vypnout a začít od znova, když tu se ozvalo hlasité zapraskání. Trhl sebou. Prázdné ulice trochu potemněly pod přicházejícím večerem. Za chvíli bude tma, musím přijít včas k zlatnictví, abych moc nerušil. Zlatnictví vedli manželé, kteří nejen v tomto domě provozovali řemeslo, ale i bydleli. A tak Fajfka zrychlil krok, aby zavčas zjistil co ví.
Ani si nepovšiml několika velkých rampouchů, které dopadly na místo, kde před chvílí stál. A roztříštili se na tisíce malinkatých kousků o zledovatělou dlažbu.
Fajfka vyndal z kapsy zlatý prsten s kamínkem, jenž se zlověstně leskl ve světlu lampy. Konečně stál před zlatnictvím. Přistoupil blíž. Ve vitríně se vyjímalo několika karátové zlato ve formě různých prstenů, přívěšků, ba i náušnic. Eleganci šperků podtrhávaly troje hodiny, i přestože ani jedny nešly už celou věčnost.
Už už chtěl zazvonit na starý zvonek vedle dveří, když zahlédl odraz ve skle. Nějaká postava na něj mávala, ale v šeru nedokázal na první pohled určit, o koho se jedná. Otočil se. Nikde nikdo. Ulicí se hnal akorát ledový vítr, jenž si pohrával se sněhem na střechách a v slabém poprašku jej pouštěl k zemi. Paprsky lampy světlem objaly každou vločku zlehounka se snášející.
Nervózně pohlédl zpět do vitríny krom jeho odrazu se nic nezrcadlilo. Asi jsem už opravdu moc přepracovaný. Promnul si oči a zároveň si v duchu slíbil zaslouženou chvíli odpočinku, ale až potom co to tu vyřídí. Bříškem prstu přejel po zvonku. „Cinkylinkycink...“ Přivřel oči a zaposlouchal se do zvonivého zvuku, jenž se příjemně rozptyloval. Ale i tak mu to nedalo a kouskem pohledu skrz přivřená víčka sklouzl zpátky na sklo. Hleděl na něj dosti zničeně a unaveně jeho odraz. Tu se mihl stín. Myslel si, že blouzní a tak dál dřímal v ustávající melodii. Stín se znovu mihl za jeho zády. I tentokrát nic na sobě nedal znát, přestože už trochu zpozorněl. Stín se přibližoval. Nešlo poznat jestli se jedná o ženu či muže. Každopádně se odraz dotyčného či dotyčné přibližoval k němu. Ani nemrkl, chtěl počkat až bude dostatečně blízko. Postava natáhla ruku, jakoby mu chtěla poklepat na rameno. I když to spíše vypadalo, že ji z tmy někdo vytáhl a teď jej chtěl vtáhnout do temnoty. Na prstech zářily kovově černé špičaté nehty. To už komisař nevydržel a zprudka se otočil. Avšak za jeho zády nikdo nestál, ani živáček a ve sněhové pokrývce se nejevil žádný náznak stop. Pouze jeho naznačovaly odkud přišel. Promnul si obličej. Takhle to dál nejde. Musím se vzpamatovat.
Tik ťak… Klik tik… Rozeznělo se tichem Cvak, klik, tik, ťak, cvak… Komisařova chatrná dušička se zatřásla, ale tentokrát zvuk hodin nevycházel z jeho hlavy, nýbrž ze třech skutečných hodin. Prastaré hodiny se rozeběhly a všechny naráz. Komisař pocítil panickou hrůzu, kterou snad ještě za svůj dlouhý život nezažil. Krev mu v žilách tuhla. Sledoval ciferníky. Ručičky zběsile běhaly dokola a zrychlovaly za velice nepříjemného zvuku. Cvak klik tik ťak cvak klik klik tik… Ozvalo se hlasité zavrzání dveří, až Fajfka uskočil. A najednou bylo ticho. Naprosté, krásné ticho.
Všechny hodiny se naráz zastavily a nejevily známky záhadného zbláznění.
„Mohu pomoci pane?“ ozval se hlas ode dveří. Stála tam silnější žena s hnědými vlasy a modrými oči upřenými na něj.
„Dobrý večer, promiňte že ruším. Jsem komisař Fajfka,“ představil se, „je doma pan Klok?“ „Bohužel, manžel je mimo město. I přes Vánoce si nedal oddych, aby stihl zakázku. Jsem Marta jeho žena. Pojďte dál, přece nebudete stát venku na mrazu,“ zatřásla se zimou a zmizela ve dveřích.
Mlčky vešel za ní. Prošel vstupní chodbou zdobenou fotografiemi nějakých lidí nejspíš členů rodiny, až se objevil v místnosti pro hosty. Zalilo ho vedro, které se šířilo z krbu na druhé straně, až si musel urychleně sundat kabát.
„Udělejte si pohodlí,“ ozval se Marty hlas ode dveří, „hned budu u Vás.“
Uprostřed pokoje stál stůl s vyřezávanými ornamenty na nohách, k němu byly přisunuty křesla. K jednomu Fajfka zamířil.
Fajfka se snažil uvelebit v mohutném křesle potaženém kůží. Zavrzalo vždy, když se zavrtěl. Tak moc nepohodlně se už dlouho necítil.
Marta mezitím přinesla dvě kávy. Jednu položila na stolek před komisaře, druhou svírala v ruce, přičemž ji začala míchat zlatou lžičkou. „Jste tu kvůli záhadným úmrtím?“ probořila dychtivě ticho ve kterém se ozývalo pouze cinkání lžičky o hrníček.
„Víte hrozně moc obdivuji vaši práci, vlastně práci všech komisařů. Mám všechny noviny ve kterých se píše o případu. Pořád nemáte stopu?“ Komisař nestačil ani odpovědět a Marta celým nadšením chrlila svoje myšlenky dál. „A víte, že novináři přikládají ta úmrtí přízraku? Prý jde o mladou dívku, kdysi prý tam stával vyhlášený hostinec U Desíti panen, kde pracovalo deset žen pro pobavení hostů. Hosté vždy přišli o vše co u sebe měli, a tak to šlo dál a dál, až bylo až moc zoufalců. Ti tam pak vtrhli a vše vymlátili. Dívky v zoufalství a hanbě uprchly do světa. Po letech se jedna vrátila, jako přízrak, pořád mladá i svůdná. A s nikým nemá slitování. Prý je schopná utancovat nejednoho muže, co jí podlehne, k smrti…“
Komisař jen kroutil hlavou, čemu lidé neuvěří, sám ten článek četl, ale ani ve snu by jej nenapadlo, že ho vezme někdo doopravdy. Nejspíš to napsal nějaký pomatený novinář, jenž nevěděl o čem psát.
„Víte něco o muži, co si koupil tady ten prsten?“ snažil ignorovat všechno, co od ní slyšel, a položil prstýnek na stolek. Marta odložila kávu a vzala si jej do dlaně. Konečně utichlo pravidelné cinkání a Fajfka za to byl rád.
„Mladý muž, vysoký, štíhlý, hnědé vlasy, myslím...“ usilovně vzpomínala, „mluvil o nějaké dívce. Snad Anna. Jistě Anička. Ale nevzpomenu si, jak se jmenoval, ale jistě šlo o cizince, měl přízvuk... Když chvilinku vydržíte, kouknu se manželovi do papírů, jistě si zapsal jméno.“ Šťastně odběhla pryč, neboť pocit že pomáhá byl skvělý.
Komisař vyhlédl z okna, zase sněžilo. Vzdychl si a chtěl se napít kávy. Miloval pěnu, která se na nápoji vždy udělala. K jeho nemilosti, už dosti opadla, spíše si zbyteček plaval na černé hladině. Horkem se bílá pěna měnila a pohybovala. Část se odpojila, vytvořila kolečko, ke kterému se přidal malinký trojúhelníček, na něj si z každé strany přisedl jeden proužek. Špičky trojúhelníka se dotkl špičkou jiný, ke kterému ze spodní strany čouhaly dvě čárečky, jako nožičky. Pak si celej vzniklý obrazec klouzal po kávě a už neměnil tvar.
Těžko říci jak dlouho trvalo než si komisař s děsem uvědomil, že sleduje tančící postavičku. Sněhově bílá si tančila v černočerné tmě. Rychle chytl lžičku a zamíchal kávu. Voda se zvířila. Odraz z pěny se rozplynul.
„Karel Hall...“ „Děkuji za pomoc,“ vyskočil Fajfka z nepohodlného křesla, když se Marta vrátila, „musím už běžet. Rád jsem Vás poznal.“
„Dejte na sebe pozor,“ rozloučila se s ním ve dveřích. Když odešel, vrátila se do pokoje a chtěla odnést kávu, které se ani nedotkl. Trochu ji to zamrzelo. Vzala šálek a pak se ozval výkřik. Hrneček upustila na zem, káva se rychle vpila mezi střepy do hnědého koberce. Ještě dlouho po tom přemýšlela, jestli opravdu v kávě viděla bílou šklebící se lebku.
Fajfka ještě zaslechl výkřik, ale připočetl jej k psychické únavě, v podstatě jako vše. Klopýtal stejnou cestou, přestože nešel už nic vyšetřovat, pouze pospíchal domů. Těšil se na odpočinek.
Čerstvý sníh zakrývající jeho staré stopy příjemně křupal pod nohama. Jen v místech kde překrývaly víka kanály, z nichž stoupala pára teplé vody, se rozpustil. Fajfka si pomyslel, kolik je asi hodin a jak dlouho se zdržel v zlatnictví, neboť už slunce dávno zapadlo. Nastala tmavá noc. Sem tam se ještě svítilo v oknech, ale po většinou ulice pouze osvětlovalo záření lamp. Nepříjemně se odráželo ze sněhové pokrývky a štípalo do očí, ale i se snažilo odhalit, co skrývá přibývající hustá pára. Ta spíše pomalu připomínala mlhu.
Fajfka se zastavil pod lampou u níž noc před ním stál mladý muž s kyticí růží. Nervózně se rozhlédl. Mlha se rozprostírala všude. Začala odbíjet hodina duchů. Měl pocit, že slyší i dívčí smích, zanikající ve zpěvu zvonu. Opřel se o lampu, zhluboka se nadechl, aby se mu čerstvý vzduch dostal do plic a zároveň okysličil otupělý mozek. Když utichlo odbíjení. To je hodin. Pomyslel si. Rozhostilo se tísnivé ticho. Když uslyšel kroky nebo spíše křupání sněhu. Nikde nikoho neviděl. Napnul uši. Kroky se k němu blížily. Pohlédl do mlhy. Pořád se přibližovaly. Nervózně zamžoural za zvukem. Celým tělem mu projel velmi nepříjemný pocit, promnul si unavené oči. Z mlžného oparu vystoupil obrys ženské postavy. Nejradši by vykřikl, ale hrůzou nebyl schopen. Postava k němu mířila jak přízrak. Skoro nedýchal, cítil jak mu tuhne krev v žilách a pak... pak se z plných plic rozesmál. Všechen strach zmizel. Před ním stála zadýchaná Marta s škodolibým výrazem, ,, já myslela, že se ničeho nebojíte a na povídačky nevěříte. Zapomněl jste si prsten. Je to tak vzrušující vám pomáhat." Komisař si vzal prsten, prohodili spolu pár slov. Marta se však asi slovem nezmínila o své příhodě s kávou, a ještě jednou se rozloučila. Zmizela v mlze stejně tak rychle jak se objevila.
Fajfka se otočil připraven k odchodu a málem vyjekl. Před ním stála mladá dívka. Hleděly na něj hluboké černé oči plné vroucího tepla. Ve větru jí vlály neskutečně dlouhé havraní vlasy, sahající skoro na ledovou zem. Stála velice blízko. Malá ústa se zachvěla ve smilnivém úsměvu, „tak ty mne hledáš?“ Beze slova na ni upíral pohled, byla překrásná. „Tak pojď… vem si mne…“ Ucítil rozechvělý dotyk drobné ručky na své. Na tváři se mu vyloudil úsměv. Vidí anděla. Dotýká se anděla. Veškerá zima jej opustila a tělo zalilo rozkošné teplo. Nebránil se, jen se poddával její andělské blízkosti. Nebyl sto se na nic soustředit… jen a jen na ni. Objímala jej. Lehké karmínové šatičky spolu s šátkem, snad utkané z touhy, na ní vlály. Tančili. Mlha se celá rozvířila a přidala se k nim. Nic nevnímal celý okouzlen půvabem víly. Její tělo se propletávalo s jeho. Cítil na rtech sladké polibky. Ve vášnivých polibkách se víc a víc zamotával v dívčin vlas. Odtrhla medová ústa a toužebně na komisaře pohlédla. Pohled pln vášně oplatil. Přitiskla hlavu ze strany k jeho, pohladila jej a tichým hláskem pronesla, „tik ťak tik ťak…“ Fajfka sebou trhl, znepokojeně na děvče pohlédl. Začal se mu vracet rozum. „Tik ťak tik…“šeptala dál. Vášnivé oči se zakalily bělobou. Pokožka rychle sesychala, praskala až vytvořila obrys lebky. To už komisař nevydržel a pokusil se vymanit ze sevření, ale držela pevně. Vyděšeně zasýpal, vlasy měl obtočené kolem krku a utahovaly se s každým výdechem. Začal se dusit. Padl na kolena. Pustila mu ruce. Rychle chytl vlasy ve snaze je strhnout. Bojoval o život. Stála ve smíchu nad ním. Prohrával. Docházely mu síly. Pomalu ztrácel vědomí. Už moc nevnímal smějící se kostru obalenou kůží. Přestal se bránit a svalil se do sněhu. Skrz mlhu k němu dopadl oslnivý paprsek ranního slunka. Kostra se s výkřikem zachvěla, přičemž ucítil jak povolilo sevření vlasů. Těsně před tím než ztratil vědomí zahlédl, jak se celá vznítila a za hrozného řevu rozpadla na prach.
Komisař se probudil v nemocniční posteli u které stál jeho přítel Martin. Ustaraně mu vyložil, že jej ráno našli a převezli v kritickém stavu do nemocnice. Fajfka mu zas vylíčil, co se mu přihodilo. Ale Martin nad tím jen rozesmátě mávl rukou. Při odchodu se ještě rozpomněl, že komisař svíral v ruce rudý šátek a vytáhl jej z kapsy a podal jej Fajfkovi. Asi jsem jí ho strhl. Nejistě ho mnul v ruce. Venku se ozvaly petardy, rachejtle. Tmavá obloha se rozzářila všemožnými barvami ohňostroje. „Nádhera,“ ozvalo se za Fajfkou, „a mimochodem ten šátek je můj.“
