Vzpomínky, chvějivé krůpěje kanoucí z nesmírné dálky, zvolna se spojily v pramen, siluety vystoupily z hlubin paměti, obrázky, nádherné zářivé drahokamy a diamanty v prskavých gejzírech duhových jisker padaly do hlubiny duše. Kéž by se nikdy, z takového snění už neprobudila! Vznášela se. Snila. Najednou do snových výjevů zvolna padal temný stín. Ostrý šíp reality, krutý vetřelec, který vylétl z natažené tětivy luku, kterou napjala cynická ruka. Vystřelený ze svého úkrytu, aby prudkým letem narušil úlevu, a přitáhl černou bolest noci. Úlek. Šíp se proměnil v probouzení, sny přecházely ve skutečnost a čas se v této chvíli proměny téměř zastavil. Na hraně reality a snu. A krásné snění překypující úchvatnými vznášivými obrázky bylo najednou jen mlhavou, nepravidelnou změtí siluet v dávné harmonii, událostmi, které se udály možná v jiném světě někomu jinému. Letící šíp přivedl temnotu. Na světě nebyla a nikdy nebude bytost týranější a trpící, než Lydie.
Slyšela dobře o čem ti zarostlí, špinaví muži, jak už dávno věděla, otec a syn, mluvili. Kouřili, u toho popíjeli čaj. Před chvílí přišli z trhu s otrokyněmi. Povídali si v podrobných detailech. Žádná se jim nelíbila. Buď byla stará, anebo měla zkažené zuby. Ale jednu by si i koupili, byla Evropanka, světlé vlasy a modré oči, silné zuby a pevné tělo. Ovšem měla příliš vysokou cenu, koupil ji někdo jiný, kdo byl bohatší.
Všimli se, že je Lydie poslouchá.
Mladší z mužů vztekle vstal. Rychle ustoupila. Ukryla se ve stínu kouta, daleko od zamřížovaného okna. Duši zahalenou hustým černým stínem. Žádné světlo do ní nepronikalo, ani z ní nijaká záře už nevycházela. Naučila se být němá, zahalená a neviditelná. Stala se předmětem běžné spotřeby. Je majetkem toho muže. Je jeho souložnicí. Zpočátku ji nechával jinými ženami často zmrskat, protože odmítala jeho zvrhlé choutky. Ale později podlehla. Za odměnu už nemusela těžce pracovat ve spalujícím a vysilujícím slunečním žáru na jeho polích s opiem. Skončila tady v ušpiněné sklepní místnosti o velikosti metr krát metr. A až se mu zprotiví, nabaží se jejího těla, může ji třeba i zabít…
„Nevšímej si jí! Je hloupá a nechápe, o čem spolu mluvíme…“ křičel otec.
„Dnes večer,“ zasyčel směrem do otvoru ve zdi, „jsi na řadě, rozumělas?“ zasyčel plynnou angličtinou.
Kývala hlavou, že rozumí.
Ví, co nastane po západu slunce. Co také může čekat otrokyni koupenou ve městě Al Qa‘im na severozápadní hranici právě jen kvůli tomu. Když se před několika týdny podvolila, musela být po vůli několikrát za den. Tehdy stačilo, že splnila jeho úchylné přání a měla chvilku klid. Ale později jeho sexuální zvrhlosti narůstaly. Často ji přivazoval ke dřevěným kůlům uvnitř stanu, který stojí tam dole u řeky. Vyžíval se a mučil ji.
Jak se vlastně stala otrokyní? Před dvěma měsíci byla s rodiči. Ale to byl už jiný, navždy ztracený svět, který se jí dávno přestal týkat.
Kdykoli zavřela oči, viděla znovu všechny události před sebou. Vzpomínky jako zpuchřelé provazy nad černou propastí. Brzy se utrhne a bude padat dlouhým, úlevným pádem do mrazivé hlubiny. Utrpení navždy skončí. Tváře krutých lidí zmizí natrvalo. Bude omývat duši uprostřed křišťálově průhledného, očišťujícího světla? Přála si to, velmi si přála! Snové obrazy prolétly vnitřním zrakem jako záblesk hluboké nepřeryvné naděje. Utíkaly tryskem, jako kdyby měly ztýranou Lydii už nyní vyzvednout, unést daleko až na sám konec světa. V těch vzpomínkách, které dávaly naději, byla zakleta všechna její minulá, ale i budoucí síla. Vzpomínky. Mihly se, aby hned mizely. Zajíkla se, zamžikala a najednou byly pryč.
Lydie, dívka s dlouhými vlasy barvy zralé pšenice, s hlubokýma modrýma očima, s velikým zápalem cestovala s rodiči po Izraeli. Už měli odletět domů, ale táta prodloužil výlet o celý týden. V hotelu byl seznámen s jedním příjemným mužem, Arabem, žijícím v Izraeli, který se představil jako Fahadžal. Vlastnil krásný domek ve vesnici Ejn Kinije. Pozval nás. Táta samozřejmě nadšeně souhlasil. Fahadžal musel druhý den ráno odjet nazpět do Tel Avivu, kvůli pracovním povinnostem. Až později, když nahá, spoutaná ležela v nějaké špinavé díře, Lydie pochopila, kým ten muž byl doopravdy. Ale zatím společně s mámou a tátou si užívala dlouhé velmi působivé výlety po okolí. Prohlédli zříceninu pevnosti Nimrod na zalesněném hřebenu na jihozápadních úbočích horského masivu Hermon, v severní části Golanských výšin, asi patnáct minut pěší chůzí na severozápad od městečka Ejn Kinije. Po příjemně prožitém odpoledni se všichni navraceli do nedaleké vesnice, která nesla stejný název jako romantická zřícenina hradu, jehož jméno nemá s biblickou postavou Nimroda pranic společného. Otec tu dojednal nocleh. Kdyby jen odletěli, jak měli! Kdyby tátu nepřemluvil Fahadžal.
Zbývalo jen několik minut, aby vjeli mezi první budovy vesnice, a v zatáčce v nejužší části prašné silnice, tam je přepadli. Bílé auto. Čtyři zakuklenci. Otce zastřelili okamžitě, ani nestačil zjistit co se děje. Matku s dcerou narvali násilím do zadní části vozu. Oběma ženám přes hlavu navlékli neprůhlednou kuklu. Spoutali jim ruce a nohy.
Přepadení se událo velmi rychle…
Doprovod, dvě vojačky a jeden voják, veselí, velmi mladí Izraelci, je v oné osudné zatáčce na pár vteřin ztratili z očí. Únosci věděli kdy udeřit. Měli všechno perfektně naplánované do nejmenších podrobností.
Jeli velkou rychlostí. Náhle jízdu zpomalili, až zastavili úplně. Lydie slyšela arabštinu. Výkřiky, pak divokou hádku. Náhle někdo zařval plynnou angličtinou:
„Jste Američanky?“
„Ne, to nejsme.“ Máma mluvila tiše a vyděšeně. V hlase měla naději, touhu, přání. Doufala, že není konec. Ještě se vrátí domů. V tu chvíli nemohla tušit, že se ocitly na místě, kde je čeká nejhorší, co může ženu potkat. V prvních minutách a hodinách cítila především vztek, zlost, že klesla tak nízko, aby musela snášet takové zacházení a ponižování. Nikdy by nevěřila, že je něco takového možné.
Surové a necitlivé ruce ženy shodili neurvale z korby auta na zem. Zabolelo to. Ale tahle bolest byla nic proti tomu, co mělo následovat. Zbavili je ocelových pout, co se jim zařezávala do spodní části lýtek, ale zápěstí neuvolnili.
„Nejsme Američanky. Pracujeme na vědeckém projektu.“ řekla máma. Zdálo se, že v jejím hlase zaslechla nevyřčené prosby, záchvěvy naděje, pláče?
„Odkud jste? Proč nemáte u sebe doklady?“ Hlas ostrý, chladný jako ocel.
„Má je… mají je…“ nenechali mámu domluvit.
„Aha, no ale to vám moc nepomohli. Ty dvě holky jsou mrtvé. Kluk je mrtvý taky. Všichni jsou bez hlavy.“ Hlas se odmlčel. Pak ten muž zařval:
„Takže odkud jste?“
„Česká republika.“
„Mhm…“
Znovu se mezi sebou dohadovali v arabštině. Hádali se dlouho.
Lydie brněly ruce a nohy. Roztřásla ji hrůza. Měla pořád kuklu, ale poznala, že je už tma. Začala ji být pořádná zima. Netušila, že se nacházela na syrském území. V zemi kde byla vydána bezpráví, kde nemá žádná práva. Ztratila pojem o čase. Co jenom s ní bude. Co může čekat od mužů, pro které lidský, vlastně život ženy neznamená nic, než to jaký má užitek. Žena pro tyto muže má hodnotu, jako židle anebo stůl.
Najednou ucítila na tváři prsty. Někdo sundal kuklu. Pomohl, aby se posadila a opřela o studený kámen. První co spatřila, byly vyboulené černé oči, mžourající v plápolavém pološeru ohně, skelné, prázdné, podobné očím mrtvých. Ucítila závan příšerného zápachu nejen ze zarostlé tváře toho hnusného stvoření, ale i jeho těla. Odtáhla se. Muž se ohnal pěstí. Prudce udeřil Lydii do obličeje.
„Žena nemá duši… Zvláště ty, které žijí v džahíliji. Jsi míň než můj osel.“ pronesl perfektní angličtinou. To on předtím mluvil a kladl otázky, na které matka s takovou nadějí v hlase odpovídala. Byl opravdu hnusný, zvířecí, oplzlý. Po ztrátě rovnováhy spadla na bok. Zalapala po dechu. Cítila, jak jí z nosu vytéká krev. Pravá strana obličeje se rozvibrovala ostrou trhavou bolestí. Bolestivě si odřela rameno a také záda o drsný povrch kamene, o nějž se před chvílí opírala. Vztek. Zloba. Pak otázka: proč? Slzy v očích. Rozhlédla se kolem sebe. Co mohla spatřit ve skomíravém světle nízkého ohně s duši sevřenou ledovou obručí hrůzy? Všude kolem zarostlé tváře ušmudlaných mužů. Oči, ve kterých se zračila chlípnost. Byla daleko od domova. Nad hlavou bezedná prázdnota.
První se vrhli na mámu. Zoufale křičela o pomoc, ale vraždící monstra se dala do pohybu. Bojovala o život statečně. Obnažení skočili na ni. Horda nadržených muslimů. Křičeli cosi arabsky. Bili ji během znásilňování do tváře.
Slyšela, vnímala všechno. Ochromená hrůzou čekala, kdy se vrhnou na ni. Ztratila všechnu odvahu. Ležela, pravé rameno brzy otlačené, tvář bolela i duše. Bála se, k smrti se bála. Na něco tak odporného, strašlivého se prostě nedá vůbec připravit. Máma křičela. Její zoufalý řev se nesl daleko. A nepřestával. Byl zoufalejší, plačtivější a stonavější. Až nakonec vydávala hlasité, chroptivé steny….
Slyšel a viděl Kristus, v něhož tolik Lydie věřila, co se tu odehrává? Jaké ponížení nedaleko od hranic svaté země. Míst kde podle tradice žil a kázal své poselství dobré vůle?
Otec pracoval pro kardinála a matka vedla archeologický výzkum, který platila církev. Dvakrát do roka jezdili do Vatikánu.
Mámin hlas náhle utichl. Co se stalo? Hrůza lomcovala dívčiným tělem. Pomalu otevřela oči, zvedla hlavu. Ležela tam v roztrhaných šatech. Opatrná, šílená strachy pokoušela se i z této dálky poznat, zda máma žije. Oddychla si. Ještě ano. Zvedá se její hruď, ale… nebylo by lépe, kdyby… Ne takhle přece nemůže uvažovat! Je to máma… Rozbrečela se. Šeptala mezi slza-mi: Mami! Mami!… Jen kdyby tehdy věděla, že mámu viděla naposledy.
Ten večer Lydie nechali na pokoji. Zůstala tam spoutaná a nemohla mluvit s mámou ani se za ní připlazit. Nemohla ani spát, jako nějaké zvíře. Nikoho nezajímalo, že už několik hodin nejedla a nepila.
Druhý den ráno na kratičkou chvilku usnula, ale někdo k ní přišel. Mužský hlas zařval arabsky:
„Roztáhni nohy!“
Prudce otočila hlavu směrem, kde ležela máma. Nebyla tam. Zmizela. Kam ji odvlekli? Svázané ruce bolely nad zápěstím. Měla křeče v lýtkách. Tvář opuchlou. Rameno zdřevěnělé. Nevěděla, zda se třásla štítivým odporem nebo zimou. Rozkřičela se. Mohla se bránit? Podvědomě nohy zkřížila. Muž se rozesmál. Vydával podivné skřeky, jako hyena. Mával rukama. Hned se vynořovali další zarostlí, špinaví muži s obnaženými pyji, které si třeli špinavými prsty. Chtěla si zakrýt obličej, ale měla svázané ruce za zády. Zavřela oči. Studené paže jako ohyzdná páchnoucí chobotnice sevřely mladé bílé tělo. Začala kopat kolem sebe. Chtěla se ubránit. Ale brzy pochopila, že je ztracena. Marně se snažila udržet nohy zkřížené. Marně prosila hlasem, ve kterém se chvěly slzy, lítost a strach, aby nebyli takoví, aby měli slitování. Jejich dech, hnusný a páchnoucí hnilobou, vanul na ni ze všech stran. Odporné obličeje byly těsně u jejího. Zlí, zvrhlí, úchylní muži, co v ní budili zhnusení a odpor. Avšak stále více oběť opouštěly síly. Marně se odtahovala, marně odvracela obličej, aby se vyhnula jejich ztopořeným pyjům. Ale oni pevně uchopili její hlavu špinavýma rukama…
O čtyřicet dní později
Dnes tu Lydie sedí schoulená v špinavém koutě v zaprášené malé a temné místnosti, dívá se na oblohu skrze zamřížované okno. Už se neptala, jak přežít v pekle, kde je člověku jediným obzorem okamžik, kdy bude sám zabit. Celá ta hrůza, kterou procházela, byla tak nesmírná, že první měsíc byla permanentně v šoku. Ale pak člověk přestane myslet.
Vždy k večeru smí vycházet ven v doprovodu tří žen, těch, které ji na přání jejího majitele zezačátku krutě bily. Ty jsou v majetku staršího z mužů. Hlídá je jediný ozbrojený muž. Jejich majitel. Ale i jemu musí být často tam dole u řeky po vůli. Dnes vyšla řada na ni. Neotřásla se odporem. Už ne. Byla vevnitř mrtvá, vyhaslá, bez citů. Už dávno nevnímala čas. Jako kdyby se všechno týkalo nějaké jiné bytosti. Žije život, který prostě nelze snést. Každý den by raději zemřela. Kdysi dávno některá jiná v druhém bytí vnímala, a žila. Vracely se za chladných nocí pod víčka vzpomínky, zaprášené obrázky ztřeštěné minulosti. Viděla se v čistých ulicích rodného města, viděla se v domě s otcem a s matkou. Mívala pocity, že je opět sama sebou, obklopená spolužáky z fakulty žurnalistiky. Sny byly tak živé. Opět cítila vůni Petrova těla. Vnímala barvu rozesmátých očí. Vdechovala vůni jeho vlasů. Nechala se hřát horkostí jeho svalnatého těla. Navracela si rozkoš polibků… Svět, který znala, v němž vyrostla, byl pryč, zmizel, roztříštil se, zanikl. Nejméně tisíckrát se ptala, co za sílu nebo vůli nutí tělo, aby dál trpělo, snášelo kruté ponížení? Proč se nezabije? Mohla seskočit z prudkého srázu, anebo roztrhat oděv, z cárů splést provaz, oběsit se. Také mohla přestat úplně jíst a pít to málo, co dostávala. Nabízelo se více možností, jak se zabít, ale neměla sílu. Hrůza, že se zbaví života vlastní rukou, byla mnohem silnější, než hrůza, ve které žila až do chvíle, než si uvědomila, že žije v hrobě, a všechno kolem je hřbitov, shromaždiště zombií, místo plné šílenství a hrůzy, kde se rodí lidské zrůdy, co dosud na světě neexistovaly. A v černočerné temnotě spatřila jasně jedno: je-li tady na hřbitově znásilňována, mučená a bičována, je-li v područí bestií s lidskou tváří, pak se nikdy, nikdy nevrátí domů, ani jako mrtvá. Už nevěřila v zázrak. Nedoufala ve spásu. Už nebude vysvobozená z jámy jako Daniel. Určitě nepřiletí andělé. Nesnesou se tu ve chvíli, když soumrak halí večer, sem do páchnoucí díry, průzrační, čistí, nebeští. Neuchopí zmučenou, prosebnou ruku. Nepohladí ztýranou tvář. Nevyléčí tělo plné zanícených ran, hnisajících boláků. Nesrovnají polámané kosti, rozdrcené prsty. Nezahladí bolestivé hnisavé rány po bestiálním bičování. Nevezmou nebohou oběť do náruče. Ani společně s nimi nevzlétne do slastné, líbezné výšky.
Lydie se zdálo, že už v ní není ale vůbec nic skutečného, a realita je něčím tak malicherným, že nestojí za to, aby se nad ní dál trápila. Obklopena pocitem jakýchsi prostorů, které dřív ani netušila, vnímala vjem nekonečna, studený prázdný pocit, jako kdyby byla mimo prostor a čas.
Pak se jednoho rána odvážila. To chladné kruté ráno po obzvlášť kruté noci přeplněné nechutným sexuálním násilím a ponižováním, protože musela plnit chlípné zvrhlosti mužů, kteří přišli za jejím majitelem na přátelskou návštěvu; tam na břehu řeky, nerozhodnost vyprchala. Překročila tenkou bariéru. Rozhodla se svůj život ukončit. Plná nečekané pomalu nasbírané odvahy se tiše vkrádala do nízké budovy, kam odnášeli zabalené zboží určené na vývoz, jak s posměchem říkal její majitel. Tam v šeré místnosti, když se jiní nedívali; kdy hlídači poklimbávali ukolébání jistotou, že ona nic neukradne, opatrně sbírala, téměř zrnko po zrnku, bílý prášek do připraveného kousku látky, který chránila jako oko v hlavě. Nakonec toho bílého jedu měla tolik, aby se po spolykání takového množství odevzdala do náruče smrti.
Toho večera za ní vstoupily do sklepní místnosti tři mlčenlivé ženy, otrokyně jako ona, aby zase společně vyšly bolestivou pomalou chůzí k řece v doprovodu jejich neomezeného pána, surového majitele, protože na ní přišla řada. Ty nebohé ženy se sklonily nad jejím tělem. Vztáhly ruce, dotkly se oděvu. Šok. Vytřeštěné oči. Marně se snažily zadusit z úst se deroucí křik. Okamžitě se zjevil v temném otvoru syn následovaný svým otcem.
„Co tady řveš?“
Ukazovala třesoucími prsty tam na jedno místo. Zasvítil mobilním telefonem. Oba muži se opatrně přiblížili k nehybnému tělu. Zírali, neschopni jediného slova. V ušpiněné tváři evropské ženy viděli šťastný výraz.
„Vstávej! No tak! Slyšíš. Okamžitě se zvedni!“ muž kopnul do těla pod sebou, „Takže ty mě neslyšíš? Jdu si pro pomocníka, ten tě rychle probere!“ měl na mysli bič.
„Pane, ale ona je… mrtvá!“
„Kdo ti dovolil mluvit?“ ohnal se starší z mužů, udeřil tu nešťastnici zezadu pěstí do hlavy. Žena spadla na zem. Třesoucíma rukama si kryla hlavu. Plačtivým šeptem zaúpěla:
„Pane, ona je… Ona je… Mrtvá!“
„Co je? Cože!? Mrtvá? Ale to není možné! Jak mohla. Tady přece není žádný…“
Otočili se na ženy a zařvali: „Vypadněte!“ pokorně poslechly.
Starší z mužů poklekl k mrtvé. Dlouho si prohlížel obličej ztuhlý ve šťastném úsměvu. Rty měla pokryté seschlými chomáči bílé pěny.
„Tohle nechápu. Ty jsi dal němé něco ze zboží?“
„Děláš si legraci, otče? To nebylo nutné. Byla poslušná i bez toho. Nebyla houževnatá jako Američanky. I když tahle byla trochu vzpurná, ale nepotřebovala to.“ starý muž poslouchal, pokyvoval hlavou.
„Pojď, synu, půjdeme. Zítra ráno řekni svým mužům, aby tělo zakopali kousek dál proti proudu na břehu řeky,“ zamyslel se, než dořekl větu, „až tam pod převisem. A ať kopou hodně hluboko.“
Duše Lydie vzlétla do průzračně křehkého světla. Našla konečně útěšný klid v náruči svého laskavého, milujícího Krista. Zanechala slzy na břehu potoka, slzy hluboké a mihotavé jako vyhloubený sen, tajuplné a bezvadné jak křišťál; její stín je navždy vpečetěný do nepřejícné, nevlídné a vyprahlé země kdesi v Afghánistánu. Takové utrpení věřím, že nebesa nejen slyšela, ale i viděla. Pláč a modlitby. Křik v zaprášeném údolí kalného potoka se vtiskl navěky do okolních hor. Zůstaly už jenom vzpomínky jako chvějivé krůpěje mizející do nesmírné dálky, zvolna se rozpojují jedna od druhé, jako siluety zanikající v hlubinách zapomnění, obrázky, nádherné zářivé drahokamy a diamanty padající v prskavých gejzírech duhových jisker do nehybné věčné tiché hlubiny. Kéž by nikdy, a nic takového žádný lidský tvor neprožil!
Na světě nebyla a nikdy nebude bytost týranější a také trpící víc, než byla Lydie.
