Peklo není jeskyně plná plamenů.
Dalo by se přirovnat k areálu plnému atrakcí. Návštěvníci si ale moc legrace neužijí.
Je tady Azazelova kobka. Mučírna věků. Jáma ghoulů. Šroťák. Svatyně chaosu. Propasti zatracení. Mengeleho nemocnice. Noční klub De Sade. Hvězdárna Azathoth. Jídelna Žiletka. Zhoubné Satanovy ponožky. A mnoho dalších odporných míst.
Všude křik, sténání a zoufalé prosby hříšníků.
Neustávající kolotoč utrpení a bolesti.
A do toho všeho zápach spáleniny, síry a tlejících duší.
Ne všude bylo Peklo spalováno tekutým ohněm, padajícím odněkud shůry. Na Planinách zmaru měli deště kyseliny sírové, v Krvavém labyrintu byly deště krvavé a v Semeništi záhuby jste se mohli dočkat toxického černého slizu.
V části zvané Zamrzlé peklo to byla ukrutná ledová vánice.
Panoval zde věčný blizard, proti němuž byla sněhová bouře na Antarktidě procházka růžovým sadem. Jen ti, jejichž srdce bylo pouhým kusem ledu, dokázali touto oblastí projít. Mnoho hříšníků se tudy pokusilo projít; většina jich byla ráda, když se jí podařilo odtud navrátit zpět. Jiní zde zůstali ztuhlí a po celou věčnost setrvávali v kosmickém chladu.
Z ledových soch nešťastníků doslova běhal mráz po zádech.
Ale proud opovážlivců stále nekončil. Každý toužil dosáhnout Brány duší.
Brána duší byla zvláštním místem, které nemělo v Pekle obdoby. Prý bylo možné se skrze ni dočasně navrátit mezi živé. To bylo ale možné až po průchodu Zamrzlým peklem a pohovoru s pekelným sněmem, v jejímž čele nebyl nikdo jiný, než samotný Lucifer, alias Pán pekel. Ten rozhodl, zda duši od jejího trápení dočasně uvolní. Konečné rozhodnutí bylo ovlivněno prožitým utrpením a náladou pekelné komise.
Co víc, obvykle fungovala jen několik dní v roce.
Samhain byl jedním z nich.
Livie Blowberryová se na tento den připravovala dlouhou dobu. Těžko říct, kolik let mohlo od jejího příchodu na toto místo uplynout – čas v Pekle ubíhá svým vlastním chaotickým způsobem. A teď po době, která jí připadala jako věčnost, konečně stála spolu s několika dalšími dušemi před Branou duší.
Ta vypadala jako hluboká temná jeskyně. Okolo ní byly do zmrzlé půdy zatlučeny dřevěné cedule s nápisy Přistupujte jednotlivě, Diskrétní zóna a hlavně Nevstupujte bez vyzvání. Což vzhledem k mrazivé bouři nebylo dvakrát příjemné.
Pekelný sněm si dnes dával na čas.
Některé duše asi dočasně uvolnil, jiné zřejmě navrátil do některé z atrakcí.
Těžko říct, jakou má dnes sněm náladu.
Livie byla dovnitř předvolána jako poslední.
Uvnitř průchodu panovala naprostá tma. Nebylo zde ani chladno ani teplo; jakoby na tomto místě nemělo okolí žádnou teplotu. A pak se konečně ozval ten krutý, jízlivý a lhostejný hlas.
„Ubohý, tupý smrtelníku! Myslíš si, že máš právo vstoupit do světa živých, daleko od krás nekonečné bolesti a temnoty? Ty, bídný lidský červ, který se v minulosti naivně svázal s peklem pro špetku čarodějné moci? Nemáš žádné právo nás o cokoli žádat! Jsi náš otrok, naše hříčka a zdroj zvrhlého potěšení. Souhlasíš, nicotný tvore?“
„Ano, máte naprostou pravdu, Vaše -“ začala Livie opatrně, ovšem okamžitě byla přehlušena dalším hromovým hlasem, který doprovázel zvuk tisíce bzučících much.
„Ta děvka nám tady sprostě lže! Navrhuji ji okamžitě přenést do Jezera hniloby -“
„- spíše do Mlýnku na maso -“
„ - nejlépe do Jámy ghoulů!“
A do prdele, pomyslela si Livie. Proklínala svou naivitu. Co Peklo schvátí...
„Dospěli jsme ke konečnému verdiktu, špíno,“ pokračoval ten první hlas „a tvým trestem bude -“
Rozsudek přerušil překrásný zvonivý smích. Věděla, komu patří. Všichni to věděli.
„Drazí rádci a patolízalové,“ pronesl medový hlas, který nenáležel nikomu jinému, než samotnému Vládci pekel „nahlédl jsem do duše této ženy a její důvody se mi líbí. Můžeme ji pustit dál.“
Okamžitě se strhla bouře nevole.
„Nekála se ve Svatyni chaosu -“
„- rouhá se před mocnostmi pekelnými -“
„- lidský červ -“
„- musí trpět -“
„- nemá právo -“
Jediná Luciferova věta je umlčela. Byla plná sladké nenávisti.
„Říkali jste něco?“
Hluboké mlčení.
„Nuže, řekl bych, že jsme se s kolegy jednohlasně shodli na dočasném propuštění,“ pokračoval Pán pekel, opět svým medovým-jedovým hlasem „jdi, smrtelníku. Na konci temnoty tě čeká tvůj průvodce do světa živých. Nezklam mne...“
Livie na nic nečekala a šla.
* * *
Livie kráčela stále vpřed. Náhle před sebou spatřila modré světlo. Zrychlila krok..
Bylo tam velké černé jezero.
Nevypadalo moc vábně.
Jezero se táhlo snad na míle daleko. Zespoda líně probublávaly provazce bublin a ve vzduchu se vznášel pach veřejných záchodků. Z vody trčely černé sloupce; právě ty byly zdrojem světla; na zdobené hlavici každého z nich tančil modrý plamen.
Do té olejovité vody se Livii nechtělo. Sedla si a přemýšlela. Co teď?
Náhle se jí zdálo, že se v dáli něco šplouchavě pohybuje. Po chvíli se z toho vyklubala malá loď. S postavou v rubáši na přídi. V ruce svírala dlouhé bidlo.
Převozník?
Po pár minutách čekání byl u břehu.
„Paní Livie Blowberryová...“ zaskřípal nepříjemným hlasem „nastupte si. Vzadu je skříňka s lihovinami, drogami a erotickými pomůckami všeho druhu. Poslužte si dle libosti. Čeká nás dlouhá cesta, tak ať to odsejpá.“
Vlezla si na loď a pohledem se zastavila na převozníkově ruce. Byla mrtvolně bílá, na několika místech od hlíny. Peklo ji naučilo krotit svou zvědavost. Dnes ale Peklo dočasně opustila, ne? Určitě nebude vadit, když se zeptá.
„Vy jste Cháron? Představovala jsem si vás více... hmm, kostnatého...“
Převozník shodil svou kapuci. Tam, kde se měla nacházet hlava, byla obrovská dýně v halloweenském stylu. Z vyřezaných očí, nosu a zubatých úst zářilo rudé světlo pocházející z rozžhaveného kusu uhlí. Pokožka dýně byla pokrytá plísněmi a shnilotinou. Na mnoha místech si vyžíraly cestičky odporně bílé larvy.
„Připadám vám snad jako ten starej senil Cháron?“ zaskřípal ve směsicí pobavení a odporu. Dech té věci páchl po hnilobě a irské whisky. „Já jsem přece Jack O'Lantern. Nechtěli mě v Nebi, nechtěli mě v Pekle, tak se zabývám pomocnými pracemi v mezisvětí. Po celou věčnost. Nějaké další námitky ohledně mého vzhledu?“
Zavrtěla hlavou.
„No proto. A teď už neotravujte a mazejte na záď, nebo poplavete za lodí.“
* * *
Plavba se zdála být nekonečná.
Vše na lodi Livie raději nechávala na pokoji; zdálo se, že loď je tak stará a vetchá, že by se měla podle všeho dávno potopit. Na hladině ji musel držet nějaký druh magie. Skříňku na zádi, zmíněnou Jackem, se neodvážila otevřít. Seděla a poslouchala šplouchání vody.
Nekončící kolébání loďky ji nakonec uspalo.
Z bezesného spánku ji probudil nepříjemný skřípavý hlas: „Nechrápat a vstávat! Pokud tu nechcete vystoupit, obrátím to okamžitě zpátky.“
Rozhlédla se. Bylo to podobné přístaviště jako to, ze kterého vyjížděla. Byl zde však průchod s kamennými schody stoupajícími vzhůru. Stáli u prostého kamenného mola. Vypadalo to tady opuštěně.
Jack odněkud z hloubi kapes vytasil lahev whisky a mohutně si z ní zavdal. Po hromovém krknutí, při kterém se žhnoucí uhlík otřásal v základech, vstal a zahodil prázdnou lahev do vody. Pak se otočil k Livii, která tou dobou už postávala na břehu a vážně nechtěla vědět, jestli se z toho ten dýňový panák pozvrací.
„Dostal jsem pokyny vás vysadit u Brány na Serpent Hill. Reklamace neberu.“
„Bran je víc?“
„Jasně, že jo. Po celým světě. A nejen na něm. I na některých planetách má peklo své pobočky. Naštěstí tak daleko nikdo plout nechce, to bych se z toho posral...“
„I na Marsu? A co na Yuggothu, tam -“
„Nemám zájem se bavit o takových blbostech,“ zaskřípal dýňohlav nevrle „já mám své pokyny a zatím jen žvaníme a žvaníme. Mám ještě fůru další práce.“
Ze záhybu rubáše ladným pohybem vytáhl arch starého zažloutlého pergamenu, který vypadal, jako kdyby se sem zatoulal z knihovny některého z mágů ve fantasy románu. Jack si odkašlal, což byl zvuk připomínající praskání ohně a skřípání nehtů o školní tabuli.
„Jsem povinován vám sdělit následující informace,“ četl s očividným odporem k oficiálním vyjádřením „dnes, přesněji 31. 10. 2014, jste byla přepravena k Bráně duší na místě zvaném Serpent Hill, Anglie, planeta Země. Návrat zpět nastane za osm hodin, během kterých máte jakožto zbloudilá duše volnou ruku k dokončení všech záležitostí. Následně budete stažena zpět do hlubin pekelných a podrobena důkladnému mučení, dokud uspokojivě nevysvětlíte veškeré své činnosti po opuštění Pekla.
S lás... pekelnou slastí, pekelný sněm a taťka Lucifer.“
Mrkl na Livii, která se už pomalu odvracela ke schodišti a pohlédl na hodinky na své mrtvolné ruce. „Je přesně sedm hodin večer. Ve tři hodiny v noci si vás vyzvednou zpátky.“
Už se znovu chápal svého bidla, když se Livie konečně odhodlala položit Jackovi otázku, která ji ležela v hlavě celou cestu sem.
„Můžu mít ještě jeden dotaz?“
„Ne.“
„Jak je možné, že máte lidské tělo a hlavu jako dýně?“
Na okamžik se ulekla, že ho opět rozčílila, avšak on jen zaskřípal: „Jak je to možné? Nu... na čem si myslíš, že dýně nejlépe rostou?“ Jeho ztrápený smích naplnil celou jeskyni.
* * *
Bylo za deset minut sedm, když William Blowberry začal pociťovat známky neklidu.
Zrovna seděl na pohodlném křesle v prostorném obývacím pokoji a četl si. Vlastně to byl spíš obývací pokoj v kombinaci s knihovnou. Na okamžik se odtrhl od knihy a zadíval se do plamenů. Čekal už tolik let...
Že by dnes, konečně?
Nepochyboval o tom. Cítil to.
Wiliam se pomalu zvedl z křesla a přešel k oknu. Nevypadal už ani zdaleka tak dobře, jako za svých mladých let. Fotky na krbové římse zobrazovaly elegantního hnědovlasého muže; dnes byl mírně obtlustlý, neohrabaný a na hlavě mu kvetly šediny.
Dobře to věděl; a proto si o každém Halloweenu přál, aby se mu vrátila.
Aby mohl vše napravit.
Zkoušel všechno možné – spiritistické seance, automatickou kresbu, šamanské rituály; bez úspěchu. Zbývalo mu už jen několik málo možností, které si hodlal ponechat až úplně nakonec. A dnes se opět otevíraly průchody mezi světem živých a mrtvých.
A před chvílí ucítil jemné vibrace reality, které lidé neznalí magie obvykle nevnímají.
Je to Livie?
Kdo ví...
Musí počkat. Povzdechl si. Městečko Oak Creek v údolí pod kopcem zlatě zářilo. Spousta dětí v maskách čarodějnic, duchů a démonů se proháněla ulicemi. Kdyby tak tušily, jak vypadá reálný předobraz jejich kostýmů... Při troše stěstí se to nikdy nedozví.
Z úvah ho vyrušil vzteklý křik od hlavního vchodu.
„Čertovi spratci! Táhněte odtud! Táhněte a sežerte si ty své rumové pralinky. Ať vám z nich zčernají zuby! Nechte pana Williama NA POKOJI!“
To byl jeho sluha Virgil. Jako jediný měl pochopení pro Williamovy experimenty, které by dole ve městě považovali za rouhání a zvrhlosti. Koneckonců, jeho praktiky byly někde napůl cesty mezi zažitým spiritismem a čirou nekromantií. A vyžadovaly samotu.
Nikdy si však nedovolil porušit něčí hrob. To zavánělo reanimačními metodami a ty by mu byly k ničemu. Vystačil si s jednoduchými pomůckami – černé svíce, psí lebka, hřbitovní hlína - pro které občas posílal Virgila do vesnice. Lidé se na ně brzy začali dívat skrze prsty a šeptat si o nich pochybné báchorky. Holt na každém šprochu...
Virgil se s polohlasným klením vrátil za svým pánem. Když vešel do místnosti, zmlkl a zdvořile se zeptal: „Budete si dnes o sedmé přát čaj, pane?“ Hlas měl lehce kvákavý a se svým odpudivým zjevem - kulhající hrbáč s ohavnou deformací obličeje - také moc parády neudělal. William ho však měl rád; sloužil mu dobře a měl laskavé srdce, ačkoli se tak mnohdy neprojevoval. Nebylo se čemu divit, když nad ním většina lidí ohrnovala nos.
„Ano, Virgile. A doneste mi k němu i pudinkový koblih. Ale ještě než půjdete -“ usmál se na trpělivě vyčkávajícího komorníka „povězte mi, co naši nezvaní hosté chtěli.“
„Ti?“ odfrkl si v rámci slušného chování Virgil „jsou to jen mladí z vesnice a jak jsem pochopil, šlo o zkoušku odvahy nebo sázku podobného druhu. Zřejmě jim šlo o to, aby zazvoněním přerušili klid tohoto domu a pak vyčkávali před vchodem a ukázali mi pytle plné sladkostí. Vždyť zde ani nemáme tu odpudivou dýni a tento kýčovitý svátek neslavíme! Proč nám sem pořád lezou?! To nemají nic lepšího na práci?“
„Slyšel jsem, že jste je... poslal pryč.“
„Neposlal jsem je pryč, pane. Já jsem je vyhnal. S koštětem. Vím, že jste mi výslovně nařídil, abych příchozí posílal pryč slušnou cestou a velice se vám omlouvám. Ale když ten kluk nalíčený jako ten... ten umělec... jak se jmenuje... Marylin Manson? Prostě vykřikl Pal! A ti zbylí dva v maskách jakéhosi chobotnicodraka a černé kozy na mě začali házet ty sladkosti... Co jsem měl dělat? Musel jsem se bránit adekvátním způsobem!“
„Chápu. Myslím, že navzdory mým pokynům jste se zachoval správně. Začínají zacházet příliš daleko. Na jaře bude třeba dům obehnat zdí.“
„Ano, pane.“
„To je vše Virgile. Můžeš se jít věnovat svým povinostem.“
Komorník se lehce uklonil a odešel.
Netušil, že s Virgilem si už nikdy více nepromluví.
* * *
Když se Virgil vrátil, něco bylo jinak. Snad to bylo chůzí nebo leskem v jeho očích. William na sobě nedal nic znát. Podíval se na přinesený tác a z něj pohledem sklouzl zpět na sluhu. Přes obličej se mu musel mihnout stín podezření, protože Virgil se okamžitě zeptal: „Je vše v pořádku, ...pane?“
„Ne, není. Kde je můj koblih s pudinkovým krémem?“
„Omlouvám se, zapomněl jsem na něj. Hned pro něj zajdu.“
„To je jedno, obejdu se bez něj,“ mávl rukou William „donesl jste jen jeden šálek. Vy se se mnou dnes nezúčastníte našeho pravidelného čajového dýchánku? Víte, že si vás a hovorů s vámi velmi cením.“
Virgil znejistěl. „Není mi příliš dobře. Dnes čaj asi vynechám.“
William pokývl hlavou a beze slova se vrátil ke svému čtivu. Jeho věrný sluha se posadil naproti. Nemluvili.
Uběhlo pár minut, než se komorník znovu ozval: „Pane, vy vůbec nepijete! S takovou budete mít ten čaj úplně studený -“
„Lepší studený, než otrávený,“ přerušil ho chladně William „že ano... Livie.“
Sluhova deformovaná tvář svým úšklebkem připomínala svítící dýně dole ve městě.
„Co mě prozradilo?“
„Kde mám začít? Cítil jsem, jak se Brána otvírá, ještě dříve, než jsi sem dorazila. Čekal jsem, jak se projevíš. A když se zničehonic začal Virgil chovat tak podivně a nepřinesl věc, o kterou jsem ho žádal sotva před pár minutami, bylo mi všechno jasné. Jen je mi líto, že jsi ho posedla. Nechtěl jsem, aby byl svědkem našeho shledání.“
„A ten čaj?“
„Drahá, to bylo naprosto průhledné. Vždy jsem trval na tom, aby si Virgil při čajovém dýchánku dával čaj společně se mnou. Připomínalo mi to staré časy, kdy jsme takhle sedávali, ty a já. A naprosto jasné mi to bylo v okamžiku, kdy jsi mě přesvědčovala, abych se napil. Myslíš, že jsem zapomněl, jak jsi zemřela?“
„Jak bych mohla? Jen díky tomu jsem nezešílela. Měla jsem cíl. Pomstu.“
„Nikdy jsi nebyla dobrá herečka,“ usmál se William „myslím, že to bylo něco ve tvém chování, co mě v onen osudný den přimělo vyměnit tvůj šálek za můj. Myslel jsem si, že se přijdeš pomstít.“
„Mohli jsme spolu zůstat po celou věčnost. A místo toho jsem kvůli tvé blbosti hnila celé ty roky na dně Pekla. Skutečně tě tolik zaráží, že tě chci zničit?“
„Ne, miláčku. Nedivím se ti. Ale než s tím začneš, poslechni si, co mám na srdci. Prosím,“ dodal a když ho nepřerušila, pokračoval.
„Byli jsme spolu dlouho, zamilovaní, každý odborníkem ve svém magickém oboru. Oba jsme si přáli, aby nám to vydrželo navždy. Ty možná o trochu víc. A tak ses rozhodla bez mého vědomí připravit speciální magický odvar, díky kterému bychom byli volní, navždy spolu. Odvar byl určen jen a jen pro mě. Vypít ho někdo jiný, otrávil by se. A rituál vyžadoval, abych o onom nápoji neměl ani tušení.
Toho dne jsem komunikoval se světem duchů o banálních záležitostech. A nějaký lživý duch či snad démon, mimochodem velmi přesvědčivý, mi tvrdil, že sis někoho našla a že se mě chystáš otrávit. Nevěřil jsem tomu. Ale když jsem se vrátil na čaj o sedmé, cítil jsem po chvíli soustředění ze svého šálku magii. Zpanikařil jsem a v nestřeženém okamžiku jsem šálky prohodil. A pak ses napila a umřela jsi.
Byl jsem zoufalý. Snažil jsem se tě zkontaktovat. Později jsem se od jiných duší doslechl, jak to všechno bylo. A dnes už i vím, jak tě dostat z Pekla. Budeme spolu. Navěky.“
Přiblížil své ukazováčky k jejímu čelu. „Mohu?“
„Záleží na tom, co chceš dělat,“ řekla opatrně.
„Sejmu z tebe veškeré hříchy a převezmu je. Až vyprší tvůj čas, půjdeš do Nebe.“
Rozechvěle se na něj podívala. „To... to vážně?“
„Všechno to byla moje chyba. Proto musím vše odčinit. Mohli jsme Peklu i Nebi uniknout a společně procházet nespočtem jiných světů. Tohle je jediný správný způsob, jak zůstat pohromadě. Souhlasíš?“
„Ale po smrti...“
„...se dostanu do Nebe. Obětuji se kvůli člověku, kterého miluji celým svým srdcem.“
„Takže budeme opět spolu.“
„Ano. Doufám.“
Pomalu přikývla.
Zlehka se dotkl svými ukazováčky a prostředníčky Virgilova hrbatého čela.
Pak se mu oči rozšířily děsem.
„Ty nejsi Livie!“
Vstal, zakopl o čajový stolek a spadl s ním na zem. Slyšel, jak se šálek čaje roztříštil.
„Bóóže, takový debilní doják,“ zasmál se démon uvnitř „takhle nějak jsem si to představovala, když jsem z té tvé ženušky všechny ty nesmysly vytáhla. Na mučidlech, pochopitelně. Však uvidíš.“
Virgilovo tělo k němu vykročilo a proměna, kterou podstupovalo, byla vskutku odporná. Na některých místech vyrazily trny a rohy. Oči shořely. Maso opadávalo. Krutý úsměv zůstával. Tělo získávalo ladné ženské tvary. Za démonkou zůstávaly jen zkrvavené zbytky Virgilova šatstva a nelidské šlápoty vypálené do podlahy. Vzduch byl naplněn sirným zápachem.
„Láska je tááák slepá. Duchové i démoni jsou téměř totožní. Liší se jen mírou zkaženosti a zvrácenosti. I cesta na tento prohnilý svět je pro nás skoro stejná. To ale přece všechno víš, že ano, Williame?“ prohodila k blekotajícímu muži na podlaze „Ale neboj. Ty a tvá sladká Livie budete už brzo navždy spolu, jak jste si přáli...“
Následovalo nesmyslné a nepopsatelné násilí. A dříve než byla Williamova zmučená duše stažena do horoucích Pekel, zašeptal se svým posledním výdechem: „Lilith...“
Její krutý smích zaplnil chodby hořícího domu.
