Šla jsem domů ze školy, zdržela jsem se v knihovně. Už se pomalinku začalo stmívat. Ujel mi poslední dopravní spoj z města a já se musela vydat bohužel pěšky domů. Zmrzlá a promoklá jsem šla pomalu po cestě. Snažila jsem si stopnout nějaké auto, ale bez výsledku. Všichni mě ignorovali. Dělali, že mě nevidí. Třásla jsem se, byla mi opravdu dost zima. Dívala jsem se všude, jestli někoho nezahlédnu. Nebyl vidět konec cesty. Kráčela jsem tmou. Neměla jsem ráda tmu. Měla jsem z ní strach. Jenže strach z čeho?
Náhle jsem uviděla světlo. Vydala jsem se k němu. Jak jsem se přibližovala, znenadání jsem stála před objektem. Byl to takový menší kostelík na zdejším hřbitově. Přitahoval mě nezvyklou silou. Z malých oken jakoby na mě mrklo světlo intenzivněji. Překvapilo mě to, stavbu někdo takto pozdě snad navštěvoval. Že by se přeci jen konala večer mše? Pohřeb určitě ne. Dveře byly pootevřený, což se mi zdálo hned zvláštní, ale i tak jsem vstoupila dovnitř. Váhavě jsem zmáčkla kliku, skřípot starých robustních dveří mi projel snad až do kostí. Nechtěla jsem stát v té zimě venku, chtěla jsem se na chvilku zahřát. Zabouchly se za mnou dveře a nastalo hrobové ticho. Ucítila jsem pach svíček.
Udělala jsem pár váhavých kroků dopředu. Znenadání se ozvalo zahučení. Co je to? Bylo to cosi zvláštního. Nebo se mi to jen zdálo? Co se to se mnou děje? Zavrtěla jsem hlavou a přestala myslet na hlouposti. Před oltářem stála rakev, obklopovaly ji hořící svíce. Ted´ už se snad mrtví nikde nevystavují, ne? Cítím, že musím odejít a to rychle. Něco se přeci jen děje. Hrud´ se mi sevřela nepříjemným pocitem…
Z rakve jsem zaslechla šepot. Co to bylo? Roztřásla jsem se. Polil mě studený pot. Mám se tam podívat? Jsem přeci jen zvědavá. Drobnými krůčky se přiblížím k odkryté rakvi. Poté jsem si uvědomila, že to nebyl dobrý nápad. Nahlédla jsem dovnitř a vyděsila se! Uvnitř rakve byl muž a právě otevřel oči.
„Ááá!“ zakřičela jsem leknutím.
Šálí mě snad moje smysly? Kdepak. Objevily se jeho ruce, které se po mě natahují. Strach mě celou sevřel, že jsem nebyla schopna se ani trochu pohnout. Byla jsem vyděšená ke smrti. Srdce přeřadilo na vyšší rychlost. Cítila jeho bušení, jeho tlukot jsem slyšela, byl rychlý, pravidelný. Buch, buch, buch. Přehlušil okolní zvuky. Dýchej, říkala si. Nádech a výdech. Dýchám zhluboka, vtahuji rychle do plic vzduch. Snažím se uklidnit. Třeba je to jen sen. Namlouvám si, že si mi to musí celé jen zdát. Bohužel, nezdá.
Chtěla jsem utéct, ale nohy jako by mě neposlouchaly. Byla jsem jako přikovaná na místě. Stála jsem tam nehnutě a čekala, co se bude dít. Neživý po mě natahuje ruce a pohybuje rty, něco mi chce sdělit. Omdlela jsem.
Po nějaké době jsem se probudila, opatrně jsem se pohnula a vstala z podlahy. Mhouřila jsem oči a snažila se plně zaostřit. Sáhla jsem si na krk, hrozně mě to tam totiž svědělo. Znepokojilo mě, že jsem na podlaze uviděla kapky krve.
„Pane bože!“ vykřikla jsem.
Zděsila jsem se a nevěděla, co se tu děje. Rovnou jsem šla ke dveřím, ale byly uzamčené, byla jsem zde uvězněná. Pomyslela jsem si v tu chvíli, že musím utéct a to rychle. Jenže kam? Ocitla jsem se doslova v pasti. Byl to boj o vlastní život, o ten můj, který jsem měla ještě před sebou.
Popadla jsem poslední síly, které ve mně zbyly. Běžela jsem rychle, hodně rychle na to, že jsem byla jen pouhý člověk. Utíkala jsem, jak mi jen síly a nohy stačily. Zastavila jsem a snažila se nadechnout. Dech jako by my uvízl v hrdle. Najednou jsem si uvědomila, že vůbec nedýchám. Co se to tu děje? Začínala jsem panikařit. Rozhodla jsem se utíkat, bohužel někdo byl příliš rychlý a zezadu mě zachytil.
Znenadání jsem se ocitla v něčí náruči a snažila se z ní vytrhnout. Nešlo to, držel mě pevně, cítila jsem jeho studené tělo. Otřásla jsem se chladem, cítila jsem chlad na své kůži. Dotyčný byl tak silný, že jsem neměla sebemenší šanci. Nevěděla jsem, kdo mě vlastě drží, zda je to ten nemrtvý, či někdo jiný. Nevěděla jsem, zda se jednalo o muže, či ženu. Bála jsem se jenom ohlédnout za sebe.
Měla jsem takový strach, z toho, co přijde. Ohlédla jsem se za sebe a uviděla ho, byl to on. Poté jsem pohlédla tajemné osobě do tváře, postřehla jsem, že se mu v ústech třpytí špičaté zuby, polekal mě. Postavil se přede mě.
Byl to upír. Lidé se ho bojí. Vyhýbají se mu. Zjevuje se jim ve snech. Nechtějí se s ním setkat. Je nebezpečný, nečekají od něj nic dobrého. Byl to však neobyčejně krásný muž. Jeho tvář byla bledá, vlasy byly černé jako havraní křídla, rty rudé jako čerstvá krev a ty oči tak tajemné. Přeci jen byl něčím nepopsatelným přitažlivý.
Po chvíli ke mně promluvil: „Neboj se, nezemřeš, jen se přidáš ke mně. Měla jsi pozemský život, který ti protékal každým dnem, každou minutu mezi prsty. Byla jsi tak krásná a ještě mladá, na vrcholu své mladé krásy dalo by se říct. Už bys jen rychle uvadala a umírala každým dalším dnem. Velmi pomalu bys došla ke smrti. Každičkým dnem šedivější a blíž konci svého života. Od toho jsem tě přeci uchránil, tak prosím bud´ trošku vděčná. Nečekám, že to hned pochopíš, ale myslím, že nový život se ti zalíbí a ty mi jednoho dne poděkuješ.“
Když se mi zahleděl do očí, náhle si na vše vzpomněla. Stála jsem před vystavenou rakví, sklonil se ke mně. Myslela si, že mě chce políbit, ale něžně mě kousl, ani jsem se nebránila, oddala jsem se tomu zcela dobrovolně. Žádnou bolest jsem necítila. Jenom jsem tam nehybně ležela. Cítila jsem, jak mi moje krev pomalu stéká po krku. Postupně jsem začala pomaleji dýchat a to už byla proměna téměř u konce. Byla jsem v tu chvíli celá zamazaná od krve. Nakonec jsem usnula a to už byla proměna definitivně u konce.
Řekl mi, že jsem dostala obrovský dar, od nynějška se ze mě stala oficiálně upírka. V tu chvíli jsem se dala do pláče, byla jsem z toho všeho zmatená. Upír mi dal na výběr. První možnost byla, že tu zůstanu a počkám, až vyjde slunce, a zaživa mě spálí. Ta druhá, že se k němu přidám a zůstanu s ním. Odešel a nechal mě o samotě, abych mohla přemýšlet.
Seděla jsem tam sama, temnou nocí do němoty uzavřená. Nedá se to vůbec vydržet. V hlavě se mi honí neustále ty samé myšlenky, smrt a temnota. Nejde to žádným vypínačem vypnout. Jen lehce zavírám oči a už se ocitnu v pekle.
Stále mě znělo v uších: „Život nebo smrt, tak co zvolíš?“ Přemýšlela jsem. Věděla jsem, že svého rozhodnutí můžu později velmi litovat. Vím jistě, že svou duši si už neuchovám. Nakonec jsem mu řekla, že zůstanu s ním. A tak jsem se stala tou nemrtvou. Vím, že už nikdy nebudu stejná jako předtím. Pozvala jsem temnou sílu do svého srdce a ta pohltila všechno dobré, co uvnitř mě ještě zbylo…
