„Κάνε ησυχία!“ křikl mi zblízka do obličeje, až jsem ucítil jeho smradlavý dech.
Poplašeně si mě prohlížel, oči jako v horečnatém poblouznění. Rukávem umazaným od krve si otřel zpocené čelo. Rozetřel si tak po obličeji rudé šmouhy – vypadaly jako malování válečníka.
„Κάνε ησυχία!“ opakoval a já, díky chabé znalosti řečtiny, teprve nyní pochopil, že chce, abych byl zticha. Zacloumal jsem řetězy, které mne poutaly. Roztahovaly mé ruce do stran – zpola jsem na nich visel a hlava mi bezvládně klesala na prsa. Byl jsem vyčerpaný bolestí a zoufalstvím.
Zakřičel jsem, ale v mžiku mi jeho ruka zakryla ústa.
Skřehotavý ženský hlas za ním začal láteřit. Nerozuměl jsem slovům, ale bylo jasné, že jsou plná výčitek. Okřikl ji.
Pak se otočil ke mně. Mluvil tiše a pomalu. Snažil se mě uklidnit, ale musel vědět, že je to marné.
Svou sípavou řečtinou zavolal přes rameno na shrbenou ženu. Stařena vystoupila ze stínu. Celou dobu seděla na schodech a pozorovala Spirosovo počínání. Snědý obličej měla plný vrásek, špičatý nos směřoval ostře dopředu, místo očí škvírky užší než klíčové dírky, ústa sevřená jako zarůstající rána.
Vyštěkla několik slov – zřejmě urážek. Spiros zopakoval svou prosbu; tentokrát hlasitěji. Stařena chvíli stála bez hnutí a neústupně k sobě tiskla rty. Nakonec přeci jen odkráčela do vedlejší místnosti. Vzápětí bylo slyšet, jak po schodech stoupá ze sklepa nahoru.
Hostinský mi stále zacpával ústa. Jeho oči těkaly po mém do půli svlečeném těle. Nechtěl jsem přemýšlet nad tím, proč si mne tak prohlíží. V hlavě mi tepala tupá bolest a z nosu mi tekla krev. Rudé kapky padaly na zem a rozstřikovaly se mi u nohou.
Ten bastard se mě zase pokoušel uklidnit svými řečmi. Táhlo z něho víno, pot a cigarety. Snažil jsem se pochytit něco z toho, co mi říkal, ale zaslechl jsem jen jediné slovo. Výjimečný. Nebyl jsem si tím jistý – nedávalo to žádný smysl. Co výjimečného? Já jsem výjimečný? Proč?
Na schodech se ozvaly šouravé kroky. Stařena se vrátila a v rukou svírala kus lana, který Spiros použil jako roubík, aby mne umlčel. Pak si oddechl, sedl si na nízkou stoličku a otřel si zpocenou tvář do špinavého hadru. Chvíli na mne koukal a pak si zapálil krátkou cigaretu bez filtru; stejnou mi nabízel, když jsem vkročil do jeho hospody a objednal si panáka.
Na první pohled vypadal jako přátelský mužík. I teď, když byl zpocený a čelo měl ulepené od krve – mé krve, z něj vyzařovala aura důvěryhodnosti. Aura, pod kterou se ale schovávalo něco víc. Zatímco ze mě nespouštěl oči, potáhl z cigarety. Vyfoukl kouř a opřel se dlaní o koleno.
Chtělo se mi křičet. Přemýšlel jsem, jak se z té situace dostat, ačkoli vypadala naprosto beznadějně. Stále jsem si nepřipouštěl, že by Spiros mohl mít v úmyslu něco opravdu ošklivého. Možná je to jen způsob, jakým si místní dobírají turisty. Nebo jsem ho něčím urazil a on mi to teď chce vrátit? Měl jsem si od něj vzít tu cigaretu, když mi ji nabízel, myslel jsem si bláhově, i když jsem byl vnitřně přesvědčený, že tím to určitě nebude. Křikl jsem po něm několik slov řecky, ale přes roubík mi nebylo rozumět. Ani se nepohnul.
Na pár minut jako by se čas zastavil. Jen plamínek svíčky v lucerně se mihotal a hrany stínů byly rozpité a neostré. Studený vlhký vzduch ve sklepě páchl ouzem, zkaženou zeleninou a zbytky od jídla. Ze zatuchlého smradu a krve, která mi odkapávala od nosu, se mi zvedal žaludek.
Zasraná dovolená! vztekal jsem se v duchu. Škubal jsem řetězy, avšak Spiros mě dál nevnímal a pokojně kouřil. Neměl jsem tušení, co mu v tu chvíli táhlo hlavou a o čem přemýšlel. Nevěděl jsem ani kolik je hodin a jak jsem se sem dostal. Co je to za místo? Ta otázka se mi neustále točila v hlavě jako splašený kolotoč. Poslední věc, kterou jsem si pamatoval, byla moje procházka na dvorek za hospodou, kam jsem se šel vychcat. Nestačil jsem si ani rozepnout kalhoty a vtom jsem dostal ránu do hlavy.
Zasraná dovolená! Zasraná Hospoda U tří per!
„Γιατί?“ podařilo se mi procedit mezi roubíkem jednoduchou základní otázku.
Nevím, jestli mi hostinský rozuměl. Náhle se ale zvedl a s cigaretou v koutku úst ke mně přistoupil a hadrem mi setřel krev na bradě. Poškrábal se na tváři, kterou mu pokrývalo strniště tmavých vousů, jako by si najednou nebyl jistý, co se mnou chce provést.
Stařena se ho na něco zeptala; měl jsem dojem, že to znělo jako: „Opravdu to chceš udělat?“
„Πρέπει να το κάνω!“ přikývl rozčileně.
Strach mi přejel po zádech. Z očí mi vytryskly slzy. Začal jsem křičet, ale lano, jež jsem svíral v zubech, bylo utažené pevně, a tak mi z úst vycházelo jen tlumené huhlání.
Žena se ušklíbla a pokrčila rameny. Náhle jsem si vzpomněl, že jsem ji koutkem oka spatřil, jak se motá v kuchyni, když jsem seděl v hospodě a hostinský se obětavě staral, abych neměl prázdnou sklenici. Teď když jsem ji viděl zblízka, nemohl jsem si nevšimnout určité podoby mezi ní a Spirosem.
To snad ne! Dostal jsem se do rukou rodině vraždících psychopatů! pomyslel jsem si.
Muž se otočil k policím u zdi a chvíli něco hledal. Vtom vítězoslavně zvolal.
Propadl jsem panice, když jsem spatřil, jak v ruce svírá dlouhý nůž. Po tváři mu v pár vteřinách přelétl prchavý úsměv. Naposled potáhl z cigarety a pak ji odhodil na zem a zašlápl. Popošel o kousek vedle, kde stál veliký sud, a odklopil víko. Neviděl jsem, co bylo uvnitř a ani jsem to vidět nechtěl. Ven se totiž vyvalil odporný puch a mně bylo zase na zvracení. Žaludek se mi převrátil, jak se mi do nosu vedral pach nasládlé hniloby. Jako by uvnitř zkvasilo ovoce proložené spoustou mrtvých hnijících ryb. Spiros nabral břečku do kbelíku, v matném světle jsem zahlédl její zelenavou barvu, a namířil si to ke mně. V jedné ruce nesl vědro, v druhé stále držel nůž.
Jeho matka si nervózně přejela dlaní po tváři.
„Γιατί το κάνεις αυτό?“ podařilo se mi zamumlat, ale ani jeden z nich na mé otázky nereagoval. Těžko říct, jestli mi nebylo rozumět, nebo zda mě záměrně ignorovali.
Začal jsem sebou házet, zmítal jsem se jako šílený. Mé oči se nemohly odtrhnout od nože, který Spiros pevně svíral v ruce.
Obešel mne a postavil kbelík na zem.
Mohl jsem si vykroutit krk, abych na něho viděl. Hlavně na jeho ruce! Na jeho ruce!
Stařena se dlouze nadechla. Zadržela dech na tak dlouho, až se zdálo, že vzduch nemíní nikdy vydechnout.
Začala mi zase téct krev z nosu. Čím víc jsem se vzpouzel, tím víc mi tekla po rtech, po bradě a vtékala mi i do úst.
Vtom jsem ucítil ostrou bolest, jak mi čepel nože jedním dlouhým tahem rozřízla kůži na pažích a zádech.
Vykřikl jsem do roubíku. Kurva, zaklel jsem v duchu a souvlaki opustilo můj žaludek. Zvratky se draly přes silné lano v mých ústech ven – dusil jsem se a mé tělo zachvátily křeče.
Omdlel jsem.
Probudila mne úporná neznámá bolest. Hlava mi bezvládně visela nad dlažbou, v ústech mi zůstávala nakyslá pachuť vína a žaludečních šťáv, ale cítil jsem, že už nemám roubík. Kdosi mi do obličeje chrstl vědro ledové vody. Spiros mi lehce zvedl hlavu a klidným hlasem ke mně promlouval.
„Πρέπει...“ upřeně se mi zahleděl do očí, „να το αντέξεις!“
Nechápal jsem, co tím myslel. Co po mně chceš? Co chceš, abych vydržel? Znovu opakoval slova o výjimečnosti. Nejpodivnější na tom všem bylo, že přes všechnu rozechvělost s jakou si Spiros počínal, vypadal ustaraně, jako by mu můj osud nebyl lhostejný. Znovu mi utřel obličej od krve, chytil mne za bradu a zlehka mi obrátil hlavu do strany.
Co jsem spatřil, mne pořádně vyděsilo.
Z hluboké rány na mé paži trčela velká ptačí pera. Byly jich desítky, možná i stovky. Brky, jejich konce, byly pomazané smradlavou lepivou břečkou, která je držela na místě.
Propadl jsem zoufalství a nevěřícně zíral.
Spiros poodstoupil a ukázal na zeď, již pokrývala barevná mozaika. Do té chvíle jsem si jí vůbec nevšiml. Zobrazovala známý motiv ze starořeckých bájí. Muž s křídly, Íkaros, se jako anděl vznášel nad hladinou nekonečného moře.
V ten moment mi to začalo dávat smysl. Spiros mne nemučil, ale pomáhal mi. Přinejmenším o tom byl přesvědčen. Chtěl ze mě vytvořit létajícího muže, a proto mi vpravil do těla ta pera. Ten chlap se musel zbláznit, míra jeho šílenství mne ohromila.
Zmocnila se mě panika. Projela mým tělem, zasáhla mou mysl jako příbojová vlna.
„Zasraná dovolená,“ procedil jsem mezi zuby. „Cos mi to udělal? Ty šílenej hajzle!“ křičel jsem čím dál hlasitěji. „Okamžitě mě pusť! Ty zkurvysyne!“
Řval jsem na toho pomateného psychopata jako smyslů zbavený.
Vytáhl si z kapsy u košile další cigaretu, aby se uklidnil, neboť na něm bylo vidět, že ho moje zuřivá reakce rozhodila. Ruce se mu třásly, ale zjevně od svého úmyslu nehodlal ustoupit.
Nabral do ulepené sklenice zelenou páchnoucí tekutinu a přistavil mi ji k ústům. Zprudka jsem odvrátil hlavu. Sevřel mi pevně spodní čelist a přirazil mi sklenici k puse tak neurvale, že mi téměř vyrazil zuby. Nakonec mne donutil její obsah vypít.
Chtělo se mi brečet. Ta břečka mě v žaludku pálila, jako kdybych spolkl tekoucí oheň.
Najednou mi z úst vytryskl gejzír zpěněné krve. Byla tmavá jako asfalt.
Napnul jsem všechny svaly, až řetězy zaskřípaly. Z hrdla se mi vydralo zachrčení. Zdálo se, že jedna skoba povolila. Škubl jsem rukou a povedlo se mi vytrhnout ze stropu řetěz, který poutal mou levou paži.
Spiros poplašeně couval, opakovaně ukazoval na mozaiku na stěně a něco rychle drmolil.
Neposlouchal jsem ho.
Švihl jsem uvolněným řetězem a udeřil ho do hlavy. Vykřikl.
Cigareta mu vypadla z úst a zasyčela v kaluži černé sražené krve.
Řek zavrávoral a spadl na kolena.
„Ηλίθιε!“ zvolal. Pozvedl paži, aby se bránil před mou pomstychtivostí.
Řetěz znovu dopadl na jeho hlavu. A znovu.
Když se konečně nehýbal, podařilo se mi uvolnit závlačku na železných poutech. Obě mé ruce byly volné. Klesl jsem na zem na všechny čtyři. Dýchal jsem zhluboka, ale ze zkaženého vzduchu se mi dělalo zle. Musím se dostat na čerstvý vzduch, blesklo mi hlavou.
Pokusil jsem se vstát. Vtom se Spiros s obličejem od krve probral a chňapl mi po noze. Křečovitě mě držel za kotník, jako by na tom záležel jeho vlastní život a druhou rukou neustále ukazoval na mozaiku na zdi. Opakovaně na ni mířil a ve zběsilém tempu bodal prstem do vzduchu směrem k Íkarovi, hlavnímu motivu obrazu.
Snažil jsem se vyprostit z jeho sevření, ale moje prsty byly slabé. Popadl jsem jeden z řetězů, které se válely po zemi. S vypětím posledních sil jsem mu ho obtočil kolem krku.
Spiros poulil oči, cukal sebou, ale já jsem nepolevil ani poté, co se již dobrých pár minut nehýbal. Promodralý jazyk pokrytý zpěněnými slinami mu bezvládně visel z úst. Zápolení mne natolik pohltilo, že jsem si vůbec nevšiml klapotu rychlých kroků na schodech.
Stařena zařvala. Ten zvuk, zlomený a plný zoufalství, se mi zaryl hluboko do mozku. Navždycky si budu pamatovat její křik, který se vzápětí proměnil ve zvířecí skučení.
S neočekávanou hbitostí popadla z police láhev vína a mrštila ji mým směrem. Naštěstí jsem včas uskočil, ale při druhém pokusu už měla bohužel větší štěstí. Sklo se o můj spánek roztříštilo na střepy a do obličeje mi stříklo červené víno. Na nic jsem nečekal, povalil jsem ji a zamířil ke schodům. Nohy se mi pletly, hlava mi třeštila.
Všechny moje myšlenky se upínaly k jedinému. Musím utéct! Musím utéct!
Můj náskok byl zoufale malý. Hnán pudem sebezáchovy, vylezl jsem ze sklepa a přibouchl za sebou dveře. Bylo mi jasné, že ji to nezadrží, ale každá vteřina pro mne měla cenu zlata.
Ocitl jsem se ve spoře osvětlené kuchyni. Křik a dusot kroků se ozýval za mými zohavenými zády. Ve spěchu jsem si vztekle vytrhl z paže pár bílých per. Svalem mi projela ostrá bolest a z rány vytryskla tmavá krev.
Zuřil jsem. Spirosovo šílenství, jeho maniakální úmysl stvořit ze mne létajícího muže, mi svíralo vnitřnosti. Srdce mi bušilo nepředstavitelnou úzkostí.
Vypotácel jsem se z kuchyně do prázdné hospody; za okny byla tma. Východ byl zamčený. Zatímco jsem zoufale lomcoval klikou, rozrazily se dveře a v nich stála stará žena. Ústa zkřivená, oči vytřeštěné; v jedné ruce svírala nůž, ve druhé zkrvavený řetěz.
„Τι έκανες?!“ zavřeštěla.
Místo toho, abych jí začal něco vysvětlovat a odpovídat na její otázku, hledal jsem novou únikovou cestu. Vrhl jsem se ke schodům na terasu. Hodila po mně nůž – neškodně se zabodl do zdi nad mým levým ramenem. Proplétal jsem se dál mezi stoly, ale dostihla mne.
Vytrhla mi ze zad pár per. Sotva jsem to mezi vší utrpěnou bolestí zaznamenal. Odkopl jsem ji a po pár vteřinách konečně vylezl na střechu.
Čerstvý vzduch! Nadechl jsem se tak zhluboka, až mě to zaskočilo.
Město bylo ponořeno do tmy, kterou rozptylovalo jen několik světel z okolních domů. Od moře vál osvěžující vítr. V dálce zaštěkal pes a kdesi za kopcem zněly zvuky probíhající oslavy.
Do hajzlu, kam teď?! Plochou střechu ze všech stran obepínala nevysoká zídka. Přišoural jsem se k ní a cestou povalil pár malých stolků. Na dlažbu ulice to bylo dobrých pět metrů; skok z takové výšky v mém stavu nepřipadal v úvahu.
Naštěstí stál opodál přibližně stejně vysoký dům. Rozhodl jsem se, že přeskočím na jeho střechu. Vylezl jsem na zídku zrovna v okamžiku, kdy se za mnou objevila stařena.
Dlouho jsem neotálel a skočil. Chvíle, po kterou mé nohy pod sebou postrádaly pevnou zem, se zdála nekonečná.
Ztěžka jsem dopadl na střechu sousedního domu a zamotal se do prádla visícího na šňůrách. V okamžiku, kdy jsem se zvedal, vztyčila se v protisvětle na zídce silueta stařeny. Odhodlaně se odrazila – nic ji nemohlo v pronásledování zastavit.
Nevím, zda byla tak slabá, rozrušená nebo se jí smekla noha, ale nedoskočila. Zmizela v průrvě mezi domy. Ozvalo se tupé žuchnutí doprovázené něčím, co znělo jako prasknutí.
Přišoural jsem se k okraji a shlédl dolů. Ležela tam a zírala do tmavého nebe s jednou nohou v nepřirozeném úhlu. Řetěz jí vypadl z ruky a tmavá skvrna kolem jejího těla se pomalu zvětšovala.
Polkl jsem kyselou pachuť v ústech.
Vtom se z domu začalo ozývat zmatené volání a pokřikování. Hluk probudil poklidně spící sousedy. Bylo mi jasné, že musím utéct. Odhodlal jsem se k několika dalším skokům po střechách; hlavně pryč od místa, kde si šílený Řek hrál na doktora Moreaua.
Po čase se mě zmocnil zvláštní pocit nejistoty. Začal se mi v těle šířit podivný tlak, jako by mé buňky neměly nic jiného na práci, než se smršťovat a zase natahovat. Vycházelo to z břicha až ke konečkům prstů. Chvěl jsem se obavami, až to přerostlo v těžko ovladatelný třas.
Zrovna, když jsem stál na kraji jedné budovy a odrážel se k dalšímu skoku, můj pohled sklouzl k mým prstům. Zdály se mi jiné a nepřirozeně zkroucené. Lekl jsem se a přepadl do prázdna.
Jak jsem mířil střemhlav k zemi, v panice jsem urputně mával rukama. Náhle jsem se vznesl nad okolní zástavbu. Byl jsem šokovaný – letěl jsem.
Krajina osvětlená měsíčním světlem se rozprostírala pode mnou. Do tváří se mi opíral silný vítr. Ze strachu, že spadnu, jsem nepřestával mávat rukama a vylétl do značné výšky. Přepadla mne závrať nad skutečností, že Spirosův plán nebyl tak šílený, jak jsem si zpočátku myslel.
Můj let zdánlivě vedl naprosto náhodným směrem, ale k mému překvapení mne přitahoval opuštěný ostrov v dálce přede mnou. Naprosto vyčerpaný jsem na něm přistál. Dopad byl, díky mé nezkušenosti, poněkud tvrdší. Pořádně jsem si natloukl a sprostě při tom nadával.
Ležel jsem bez hnutí a snažil se popadnout dech. Konečně jsem měl čas na to, abych si prohlédl své nové tělo. Pera mi za tak krátkou dobu doslova vrostla hluboko do masa a mé svaly zesílily. Prsty připomínaly spíše orlí drápy. Vypadal jsem jako nestvůrné stvoření z prastarých legend.
Mou mysl zaměstnávala otázka: „Proč?“ Proč ze mne Spiros udělal... tohle? Co tím sledoval?
Rozhlédl jsem se, jako by mi snad tmavé kopce a opuštěné rozbořené chrámy mohly dát odpověď. Zdi mlčely, měsíc beze slova zářil, hvězdy tiše shlížely na osudy lidí – figurek na šachovnici. Jen koruny stromů ševelily a já znovu pozvolna propadal úzkosti.
Najednou se v tmavé škvíře mezi ruinami rozsvítily dvě malé tečky. Červené tečky.
Trvalo to sotva pár vteřin, než se ze tmy vyřítil obrovský stín. Nepamatuji se, nebo mě toho moje paměť záměrně ušetřila, kolik končetin tvor měl, ale jedno vím jistě. Na konci každé z nich se leskly dlouhé pařáty a z tlamy čouhaly ostré zuby hledající kořist. Nikdy předtím jsem nic takového neviděl.
Stín vrazil do něčeho, co se mu v mžiku připletlo do cesty. Něco, co tam ještě před nepatrnou chvilkou určitě nebylo. Tmavé kontury se rozpily jako inkoust ve vodě, rudé oči se vztekle blýskaly.
Zahlédl jsem novou postavu. Postavu, která se tak znenadání zjevila, aby zabránila temnému přízraku vyskočit vpřed. Postavu, která mne zachránila. Pustila se se stínem do boje. Udeřila jej do části těla připomínající hlavu. Prostranstvím se rozléhaly zvuky zápasu. Můj zachránce v příhodný okamžik popadl stín a zvedl ho nad hlavu. Vší silou trhl a tvor se za doprovodného skučení rozpadl na stovky drobných kousků tmy. Cáry se rozletěly do stran a schovaly se v okolní temnotě. Přízrak zmizel.
Ohromeně jsem zíral na postavu, na vítěze podivného souboje. Stál tam a díval se do země, jako by sledoval, zda stín znovu povstane. Peří na zádech a pažích se mu nepatrně chvělo vzrušením.
Další? Další Íkaros? Nechápal jsem to.
„Σήκω!“ ozvalo se za mnou.
Otočil jsem se a mé oči se setkaly s pohledem dalšího okřídleného muže a za ním stála dobrá desítka dalších.
Vstal jsem, jak po mně muž žádal. Začínal jsem mít pocit, že jsem součástí něčeho tajemného a prastarého. Něčeho, čemu nerozumím.
Muž si mě pozorně prohlížel. Když se k nám připojil vítěz souboje, promluvil lámanou angličtinou:„Ty nejsi Řek, že?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Zatracenej turista. Říkal jsem mu, ať je nechá na pokoji,“ povzdechl si muž. Pokrčil rameny, až mu peří zašustilo.
„Nevím, co ti Spiros vysvětlil,“ při těch slovech jsem jen suše polkl, „ale my jsme πλάσματα του φωτός – bytosti světla. Byli jsme povoláni, byli jsme stvořeni, abychom bojovali proti τα κακά πνεύματα – zlým duchům. Po staletí spali, ale znovu si našli cestu do našeho světa. Bude to nerovný boj. Je jich mnoho a nás je jen hrstka. Je třeba, aby nás bylo stvořeno mnohem… mnohem víc. A Spiros je jediný, kdo to dokáže. Jediný.“
