Všichni si myslí, že jsem blázen a já sama nevím, jestli jim to mám popřít nebo naopak potvrdit. Nedávají nám tady žádné ostré předměty, abychom si jimi nemohli ublížit, a o luxusu s názvem papír si také můžeme nechat zcela zdát. Nechápu tedy, proč zrovna já mám to privilegium toto všechno mít. Možná ze staré známosti? Kdo ví. Já totiž nemám ani zdání. Nechci o tohle všechno přijít, takže bych asi měla hýbnout rukou…
Mnoho lidí dnes nevidí rozdíl mezi pohádkou a normálním životem. Všichni si myslí, že když si krásný princ vzal Popelku, Růženka procitla ze svého nekonečného spánku a Sněhurka byla přeci jen zachráněna, nutně tomu musí být i v našich pozemských životech.
Jako by si však nikdo neuvědomoval, že překrásné Popelčiny šaty měly na svědomí začarované oříšky, Růženčin spánek prokletí zlé sudičky a Sněhurčino utrpení proříznutá pusa kouzelného zrcadla. Ve všech těchto příbězích nějakým způsobem vystupovaly magické věci.
Já nikdy na takovéto síly ani nic podobného nevěřila, proto jsem pohádkám nepřikládala žádnou váhu. Možná to byla chyba. Copak něco jako kouzla v normálním životě existuje? Samozřejmě ne, totiž kdyby ano, již dávno bych tehdy netvrdla ve škole, ale pohodlně si hověla v křesle nějaké velké firmy a každý měsíc bych kontrolovala ty astronomické částky, co se mi připisují na účet. Samozřejmě bych taktéž rozhodně udělala něco se svojí vizáží.
Nahlas jsem si odfrkla. Můj názor mi nevyvrátil ani jeden z rodičů, oba silně věřící v existenci nadpřirozena, tak se to rozhodně nepovede jakémusi podivínovi, kterého učitelský sbor našel bůhví v jakém ústavu pro mentálně postižené či rovnou na ulici.
Vždy jsem měla vůči lidem, jež vyprávěli o podivných příhodách, jaké prožili, jakousi zvláštní averzi a musím přiznat, že u tohoto muže byla mnohem silnější než kdy před tím. Sama jsem cítila, jak jsem začínala čím dál silněji skřípat zuby u každé jeho následující věty. Celá tahle hodina, která pro mne na vrch toho všeho ještě ubíhala neskutečným šnečím tempem, byla naprostým mučením.
Dlouho jsem koukala ven z okna, kde již byla opět tma jako v pytli, jen slabé světlo pouličních lamp tu černotu prořezávalo. Neměla jsem ráda dlouhé vyučování a o to méně, pokud nám na poslední hodinu připadla nějaká přednáška. Nutno podotknout, že žádná jiná nikdy nebyla tak málo záživná jako tato.
„Věřím, že mnoho z vás mi nevěří,“ znovu si dal ruku před ústa, aby tak zmírnil alespoň trochu hlasitost svého dalšího záchvatu kašle. Trvalo ještě nějakou dobu, než vůbec svoji načatou větu dokončil, „a budete se mnou souhlasit až tehdy, kdy se vám stane něco podobného.“
Nelíbil se mi, ale v jednom jsem s ním skutečně souhlasit musela, nevěřila jsem mu. To, že se místností rozezněl potlesk ostatních spolužáků a studentů školy, mě nijak nepřinutil, abych také toto gesto provedla. Dokud do mě tedy Reizo, jež seděl po celou dobu - této rádoby přednášky - vedle mě, prudce nestrčil loktem. Nevěděla jsem, proč to udělal, když jsem však zaměřila pohled toho podivného muže zepředu, pochopila jsem. A ihned jsem odvrátila svoji pozornost ke dveřím.
Propaloval mě očima. I když jsem hleděla zcela jiný směrem, moc dobře jsem na sobě jeho pohled cítila. Jakmile se ostatní žáci začali pomalým tempem sunout ke dveřím, vyrazila jsem jako blesk ze svého místa a zastavila se až na chodbě, kde jsem počkala na Reiza, kamaráda s nímž se znám již od útlého věku.
„Co to mělo být?“ podíval se na mě s udiveným výrazem na tváři ihned, jak se vynořil z davu. Jen jsem nad tím mávla rukou, abych mu dala jasně najevo, že to ani nestojí za řeč. Zdálo se, že mé gesto alespoň pro jednou pochopil a již se nevyptával, za což jsem byla více než vděčná.
Během cesty na nádraží jsme se bavili jako obvykle. O různých zkoušeních a testech z uplynulého dne, samozřejmě jsme nezapomínali ani blbnout s mobilními telefony. Galerie se mi tak rozšířila o spoustu povedených ksichtících se „selfíček“ a také vtipných videí.
Nebyla jsem nebojsa a to můj kamarád moc dobře věděl, také toho rád zneužíval. Zatímco jsem tiskla mikinu blíže ke svému tělu, aby mi nebyla taková zima, Reizo několikrát využil tmy kolem, aby mě trochu vystrašil. Nedá se říct, že mu první pokus úplně nevyšel, ale těch několik následujících snah o vyplašení mé křehké osoby, jsem tak trochu očekávala, tudíž můj úlek nebyl takový jako ten prvotní. Nakonec to vždy skončilo u záchvatu smíchu.
Čekání na vlak a následující půl hodina strávená v tomto, čím dál tím méně obvyklém, dopravním prostředku v jeho společnosti dokázala značně člověku pozvednout náladu. I když byl sebevíce nabručenější.
S pocitem, jako by snad dnešní cesta domů uběhla mnohem rychleji než kdy dříve, jsem vystoupila na nádraží v naší malé vesničce. Místo to bylo vskutku kouzelné, všude samá zeleň, zpěv ptáků, ale to tu člověk potom nesměl být takhle večer. To mu to tu již nepřipadalo vůbec malebné. Spíše jako by ho ze všeho toho křoví něco pozorovalo, číhalo na něj.
S hlasitým polknutím jsem počkala na Reiza, než došel až ke mně, abychom společně mohli vyrazit. Vždycky jsem v tomto ohledu byla neskutečně vděčná, že bydlíme jen pár ulic od sebe. Nepopírám to, i já sama sebe považovala za zbabělce. Avšak kdo by nebyl, když do vás celé roky rodiče hustí, abychom nezapomínali být opatrní, protože celý svět je plný špatných lidí, kteří dokáží znásilnit, unést či podříznout i tak nevinné dívky, jako jsem byla třeba já.
Tok mých, ne příliš pozitivních myšlenek, přerušil až hlas mého kamaráda. „Kluci říkali, že prý tady několikrát viděli nějakou krásnou dívku s dlouhýma vlasama, nevíš o někom, kdo by se teď nově přistěhoval?“ přemýšlel nahlas. Jen jsem na něj tiše koukala a nakonec pokrčila rameny. O nikom jsem nevěděla. Naše vesnice byla sice malá, ale zase tak, aby každý věděl vše o každém, to ne.
Jen nad tím nakonec pokrčil rameny, ale zdálo se mi, že ho ta otázka užírala více, než mi byl ochoten přiznat. Probodla jsem ho ostrým pohledem, ale ani ten z něj nic více nevydoloval. Respektovala jsem jeho soukromí, pouze mě zarážel fakt, že jsme si vždy říkali vše a o tomto chtěl najednou pomlčet.
Míjeli jsme několik domů a jako vždy jsme nahlas polemizovali o tom, co lidé v rozsvícených místnostech mohou dělat. Možná jsme se dokonce i hlasitě překřikovali. „Ne, ne, ne,“ nesouhlasil se mnou opět, „ten chlapík zatáhl závěsy proto, že hrají nějakou deskovou hru a on se ji chystá všem omlátit o hlavu, jelikož mu sebrali políčko, které si chtěl tolik koupit a páč je tak trochu cholerik.“
Ta jeho verze mě prostě svým způsobem pobavila. Zatímco já přemýšlela nad něčím sadistickým, on myslel tak nevinně, že jsem si až sama říkala, jestli to spíše nemělo být obráceně. Pochopte mě, dívka by vůbec takové představy mít neměla.
Čas plyne nejrychleji, když se člověk baví, to je známý fakt. Také velmi pravdivý. Proto, než jsem se nadála, musela jsem se s ním rozloučit a jít domů. Rodiče tam opět nebyli, aby mě přivítali, ale to byl u nás normální stav, ani jsem to nijak více neřešila. Proto jsem se posadila ke svému psacímu stolu v horním patře, abych si mohla udělat všechny domácí úkoly…
+++
Pomalu ale jistě se mi klížily očka a hlava nekontrolovatelně padala nad otevřeným sešitem. Sama jsem tomu nemohla nijak zabránit, ale skrze malou škvírku mezi víčky jsem spatřila, jak se cosi mihlo na ulici za oknem. To jediné mě přinutilo prudce zamrkat. Následně jsem zaostřila na postavu jdoucí rychlým tempem.
Ta chůze, bunda i zářivě žluté tenisky, to všechno mi bylo až nápadně povědomé. „Reizo?“ vydechla jsem udiveně. Nechápala jsem, co může takhle pozdě večer venku dělat. Třeba se chystal k nějaké lumpárně. V tom případě jsem byla ještě více zvědavá, oč se jednalo, že ani nepotřeboval spolupachatelku do dvojice.
Nedbaje na to, že právě míjela půlnoc, jak mi jasně naznačovaly přímo zářící písmena na budíku, seběhla jsem schody do přízemí. V rychlém sledu jsem popadla mikinu s klíčky na věšáku, abych nemeškala ani vteřinku.
Jen co jsem vykoukla z domu, uviděla jsem, jak jeho vysoká postava zabočuje za roh. Nezapomněla jsem za sebou přibouchnout dveře a následně se mírným poklusem vydala směrem, kterým před chvílí zmizela jeho bunda.
Sice se smál, tropil veškeré svoje legrácky, avšak ta otázka po příjezdu sem, nevyptávání se na detaily a časté mlčení mi zkrátka nešlo do hlavy. Nyní ještě takováto pozdní procházka. Něco bylo špatně. Ani za nic jsem však nemohla přijít na to co, když mi neposkytl žádnou bližší nápovědu.
Sice mě bavilo hrát si na takového detektiva typu Pata a Mata, ale měla jsem takový zvláštní pocit uvnitř. Jako by něco bylo špatně, jenže jsem nevěděla, co by to jen mohlo být.
Čím dál více jsem se začala ubírat myšlenkami a ztrácela tak zdravý odstup, až jsem se málem dobrovolně prozradila přílišným přiblížením. Jakmile jsem zaregistrovala, jak tam tak stojí, prudce jsem se zarazila. S tichounkým našlapováním pouze na špičky, jsem se vloudila na předzahrádku rohového domku. Ten mi po mé levici skýtal úkryt, stejně jako nízký keřík po pravici a přitom jsem stále měla dobrý výhled na Reiza.
Ruku jsem přiložila na stěnu obývaného objektu a přitom jsem zúžila oči do štěrbinek, abych lépe zaostřila. Zdálo se, jako by můj kamarád něco říkal. Až když jsem se pozorně zaposlouchala, tak jsem jej uslyšela. „Kashima Reiko? Jsi tu?“ uslyšela jsem jeho šeptající hlas, jak se nesl nocí. Při těch slovech mnou projela obrovská vlna chladu, snad jako bych se právě ocitla na Sibiři. Přitáhla jsem si proto svoji mikinu více k tělu.
Zamračila jsem se. Už jsem měla sto chutí vyběhnout a zeptat se ho, jestli je v pořádku, když takhle do prázdna volá něčí jméno. Avšak zarazila jsem se, neboť mi ta dvě slova, která pronesl, něco říkala. Snad už jsem je před tím někdy slyšela. Jen jsem nevěděla kam si je zařadit.
Když v tom se na jakési polorozpadlé zídce u postaršího domu objevila hlava dívky. S úžasem jsem ji sledovala. Měla dlouhé tmavé vlasy, splývající přes celý obličej, tudíž jí do něj nebylo vidět. Opřela si lokty a dlaněmi si přitom podepřela bradu, čímž její lokny poodhalily usměvavá ústa. Viděla jsem, jak se jí rty pomalu pohybují, nejspíše se na něco ptala.
Uchváceně jsem ji sledovala a jen očkem koukla po Reizovi, který se jí zdál být okouzlen ještě více než já. Přitom jsem zaslechla jeho výrazný hlas s odpovědí. Načež dívka propukla v uši drásající rykot. Naprosto bez očekávání seskočila ze zídky.
Zježily se mi všechny chlupy na těle, když se mi naskytnul nehezký pohled na ohavnou bytost jen s horní polovinou těla. Tyčila se na svých mohutných rukou, dlouhé tmavé vlasy jí splývaly přes obličej a při každém jejím pohybu se ulicí neslo zlověstné „teke-teke,“ jak se jako šelma plížila ke své kořisti.
Svaly se mi napnuly, když jsem viděla, jak se ta příšera pohybuje směrem k němu. Reizo se ihned otočil na patě a dal se do běhu. Naše oči se na okamžik střetly, bylo to poprvé, co jsem v těch jeho četla strach. Až díky tomu jsem si uvědomila, jak moc jsem byla uhranuta a přestala být opatrná, díky čemuž jsem nakoukla zpoza rohu více, než bych měla. Nemohla jsem se ani hnout, vyběhnout mu na pomoc nebo se sama skovat. Byla jsem zcela paralyzovaná a ochromená strachem.
Srdce mi bušilo jako na poplach. Tolik jsem mu chtěla pomoci, ale nemohla jsem. Něco mi bránilo odeslat pokyn do mozku, abych mu vyběhla na pomoc. Utíkej Reii, prosím utíkej, snažila jsem se ho povzbudit alespoň v duchu.
Ten děsivý zvuk se musel rozléhat snad odevšud. Projížděl mnou jako ostrý nůž. Nedával mi ani chvíli pokoje. „Teeeek, teeek,“ pomalu to začínalo splývat v jedno. Jen jsem viděla jak po chodníku, jen pár metrů ode mě, probíhá můj nejlepší kamarád a za ním se hrne jakási podivná příšera, jež čím dál více snižovala jeho náskok. Zmohla jsem se pouze na pootočení hlavy, jelikož jsem z té scény nemohla odtrhnout oči. Bylo to jako ve filmu, chtěla jsem nebo spíše musela jsem vědět, jak to dopadne.
Viděla jsem jen běžící postavu a tu podivnou bytost. Ta náhle vyskočila, a když dopadla zpět na ruce, povšimla jsem si toho čistého řezu uprostřed Reizova těla. Doslova ho to rozřízlo ve dví. Obě jeho části se skácely jako domeček z karet přímo na silnici. Já k tomu taktéž neměla daleko. V té chvíli mě naprosto přestaly poslouchat ruce i nohy a málem jsem obličejem ryla po zemi.
Stihla jsem to však ukočírovat tak, abych dosedla na zadek a zezadu mi dělal oporu dům. Dlaň jsem si pevně držela před ústy a snažila se potlačit vyděšený výkřik, zatímco po tvářích se mi řinuly slzy. Druhou ruku jsem měla přiloženou na břiše, snad jako by mi mohla pomoci s přerývavým dýcháním. Teď to půjde po mně! A udělá mi to to samé.
To není pravda, nemůže být! Vždyť toto se neděje, snažila jsem se urputně přesvědčit samu sebe, nic z toho neexistuje. Nemůže. Tohle umí jen v Hollywoodu, neděje se to. Ovšem to, co se odehrálo přímo před mýma očima, ve mně zanechalo jisté pochyby. Červík pomalu začal nahlodávat vše, čemu jsem doposud věřila. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle zhroucená mohla sedět. Každopádně to bylo dost na to, abych se dokázala přesvědčit v několika prostých bodech: zaprvé – to co se odehrálo, je skutečné, zadruhé – nadpřirozeno existuje a zatřetí – to, co jsem si chtěla přiznat, ze všeho nejméně, Reizo je…nebo vlastně už není.
Jakmile jsem se dostala trochu dohromady, sama jsem se divila, že mně to monstrum neublížilo. Určitě mě to muselo vidět. Klopýtavě jsem došla až k jeho rozpůlenému tělu. Plakala jsem. Už nikdy neuslyším jeho hlas říkat moje jméno.
S hysterickým kňouráním a řinoucími se slzami po tvářích jsem doběhla až k nám domů. Musela jsem zavolat policii, sanitku, kohokoli, někdo mu ještě musel pomoci. Jenže to nikdo nezvedal. Nabroušeně jsem sluchátko s třísknutím zavěsila.
Kashima Reiko, znovu mi to jméno projelo hlavou. Jako by mi jej snad někdo našeptával. Najednou jsem moc dobře věděla odkud to spojení znám. Se stále rozmazaným viděním a občasným posmrkáváním jsem došla až k naší knihovně. Chvíli mi to trvalo, než jsem objevila na hřbetu napsána právě tato dvě slova.
Projela jsem zadní stranu s poznámkami. Srdce mi opět začalo bít ve zběsilém tempu. Můžu mu ještě pomoci, vysvitla mi naděje. Vyběhla jsem nahoru do svého pokoje, kde jsem popadla svůj mobil. Ze všeho nejdříve jsem zavolala záchranku, kde mi to díky bohu vzali. Následně jsem vytočila mámino číslo.
Už jsem se chystala sejít schody dolů, když jsem zaslechla zvonění vycházející z koupelny. S neochotou jsem vešla dovnitř. Zavřeštěla jsem, jakmile jsem na umyvadle spatřila mámin telefon. Došla jsem až k němu a bezmocně hovor zamítla. Znovu jsem si musela z očí otřít slzy. Ovšem to, co jsem následně spatřila u svých nohou, po opětovném otevření očí, se mi nelíbilo.
Přímo přede mnou se na svých silných rukou tyčila dívka, která se kdysi jmenovala údajně Kashima. Prudce jsem si na hruď přitiskla knihu, na jejímž hřbetu bylo napsáno právě její jméno a udělala jeden krok vzad, až jsem za sebou ucítila chladné umyvadlo. Stejný krok za pomocí svých rukou udělala i ona ke mně. Zatímco ji, ještě doprovázelo zlověstné „teke,“ jako vrzající dveře.
„Kdee jsou méé nohy?“ ptala se ihned se zvláštním chraplavým hlasem. Najednou jsem pochopila, proč mi ta zrůda předtím neublížila. Protože mi nepoložila otázku. Sledovala jsem, jak se mírně pohupovala na svých silných pažích a stejně tak i dlouhé vlasy podél jejího obličeje. Až podivné zaprskání mě znovu přivedlo zpět k rozumu.
Srdce mi stále bušilo na poplach, snad jako by chtělo vyrazit z mé hrudi ven a utéct samo, když já to nedokázala. Pokusila jsem se s výdechem sklidnit svůj třesoucí se hlas. Zavřela jsem oči, abych si mohla vybavit, co se psalo v té knížce, určitě by ji totiž nepotěšilo, kdybych ji přímo před ní otevřela. „Na dálnici Meishin,“ pronesla jsem slova koktavě.
„Znááš méé jmééno?“ zeptala se znovu chraplavým tichým hlasem, jež mi tolik naháněl husí kůži. Navíc jsem cítila její hnilobný dech na své holé noze. V ten moment jsem se modlila ke všem svatým, věděla jsem totiž, že pokud bych odpověděla špatně, čekal by mě stejný osud jako nebohého Reize.
Znovu jsem ve své mysli měla jeho smějící se tvář. Zpoza zavřeného oka se mi vydrala další slza. Moc dobře jsem ale věděla, že pokud jsem chtěla žít, musela jsem se soustředit. Je to trik, připomněla jsem si. „Mas…“ zakoktala jsem se, přičemž jsem ucítila, jak po mé noze přejíždí její dlouhé nehty. Nasucho jsem polkla, „Maska mrtvého démona,“ vyhrkla jsem ze sebe rychle, aby mi dala pokoj.
Nic jiného než zavrčení jsem už neslyšela. Ihned jsem otevřela oči. V koupelně už nikdo nebyl. Nevěděla jsem, jestli si oddechnout nebo ne, místo toho jsem se rychle rozeběhla dolů a vyrazila znovu na ulici.
Tam již blikaly záchranářské a dokonce i policejní majáky. „Je v pořádku?“ křičela jsem na záchranáře z dálky. Běžela jsem rovnou k nim, ale do cesty se mi postavil nějaký muž v uniformě. „Pusťte mě tam, je to můj přítel,“ křičela jsem jako na lesy, „je v pořádku? Prosím!“
V ten moment, ale muž začal mlet svoji, „máte právo nevypovídat. Vše, co řeknete, může a bude před soudem použito proti vám,“ snažila jsem se ho přerušit, avšak místo toho mi pevně sevřel obě ruce za zády a pokračoval, „máte právo na advokáta. Pokud si ho nemůžete dovolit, bude vám přidělen během vyšetřování a před soudem,“ na svých zápěstích jsem cítila chladivý kov želízek…
Až v cele předběžného zadržení jsem se vlastně dozvěděla, o co šlo. Ten parchant od sousedů tvrdil, že viděl mě, jak jsem Reiza rozřízla motorovkou. I když to všem jistě muselo přijít absurdní – vždyť ani nevím, jak se to zapíná! – jinou a ani lepší verzi neměli. Navíc, ten podivín – ano s tebou mluvím - z přednášky ve škole, navrhnul léčbu u něj v ústavu.
I když jsem vám to tady nyní sepsala modré na bílém, stále se nemohu rozhodnout, jestli jsem blázen či ne. Zda sem patřím nebo ne. Z celého srdce si však přeji, aby se ten všivácký pan Michiyo setkal také s Kashimou a ta mu utrhla nohy. Jinak to udělám sama, až se odsud dostanu!
Jediné co teď už vím jistě: blázni jsou lidé, co v nadpřirozeno nevěří…
Nechtě mě už být! Tralala tralala tralala tralala trala trala tralala tralala tral
