„A co Bílá paní Pernštejnská?“ vzlétla do prostoru uzavřeného vysokým gotickým žebrovím otázka. Patřila jedné z dívek, jejíž obličej zdobily velké brýle s nepřehlédnutelnými obroučkami. Držela v ruce štus prospektů a její nezdravě světlá tvář vypovídala o univerzitní studence, která většinu času strávila v knihovnách a archivech.
Ta otázka mi vykouzlila na ústech úsměv. Zachoval jsem ovšem profesionalitu průvodce. Tuto a podobnou otázku jsem dostával velmi často. Vlastně jsem ji očekával a skoro pokaždé přišla.
„Bílá paní Pernštejnská došla již svého zaslouženého klidu někdy na začátku švédských válek. Tehdy se ukázala v černém šatu. To vždy znamenalo pro rod Pernštejnů nějaké neštěstí. A tehdy za třicetileté války, kdy Prahu obléhali Švédové, zemřel i poslední příslušník rodu Pernštejnů, Vratislav. Od té doby Bílou paní Pernštejnskou nikdo neviděl!“ odpověděl jsem naučenou frází bez mrknutím oka, jako kdyby do mě hodil někdo minci a já se změnil v mluvící automat.
Studentka nervózně přešlápla z nohy na nohu. Zřejmě nebyla s mojí rychlou strohou odpovědí spokojena.
„A co pověst o tragédii, která se na hradě Pernštejn odehrála v souvislosti s domácím strašidlem Pernštejnů?“
Přistoupil jsem i na tuto otázku a přendal těžký svazek klíčů z jedné ruky do druhé. Prohlídka měla už končit. Nechtěl jsem zbytečně zdržovat. Ale při pohledu do ostatních tváří, které napjatě čekaly na pokračování strašidelného příběhu, jsem poznal, že v sázce je moje průvodcovská prestiž.
„Pověst souvisí s příchodem přísného pátera Drachovia na hrad! Ten chtěl aby všichni zbožní chodili na mše do hradní kaple. Jen jedna paní se jim vyhýbala. Drachovius se domníval, že se jedná o nějakou zbloudilou ovečku, která se návštěvě kaple záměrně vyhýbá. Několikrát ji potkal ve dne v chodbách hradu a pokoušel se jí přemluvit! Marně!“ řekl jsem a na okamžik přerušil vyprávění.
Pohlédl jsem do dívčí tváře, která stála v mé těsné blízkosti. Dívce mohlo být tak pět, šest let. Její vykulené oči a ústa otevřená dokořán dávaly tušit, že ohledně strašidel jsem na té správné cestě rozloučit se s návštěvníku hradu děsivou událostí, na jejímž konci to vždy hučelo ve skupině, shromážděné v dobře akusticky ozvučené gotické místnosti, jako ve včelím úlu.
O neznámé paní, která se procházela po hradě v bílých šatech a jejíchž krok byl lehký jako vánek, se zajímali i dva zbrojnoši. Jan a Bavor. Mladšímu Janovi se dívka líbila. Zamiloval se do ní i přesto, že ji několikrát potkal na chodbách a oslovil ji. Ona se na něho jen přátelsky usmála a kráčela dál. Jednou ji zastoupil cestu a pokoušel se jí políbit. Starší Bavor se ho pokoušel od nenadálého nápadu odradit, ale než mohl Jana od bláznivého nápadu přemluvit, přistoupil Jan k panně, objal ji a přitiskl své rty k jejím. Vzápětí se skácel mrtvý k zemi. V nehybných očích mu zůstala uvězněná nevýslovná hrůza!“ dokončil jsem své vyprávění a loučil se s výpravou.
„Zajímavé a působivé. Strašidelná pohádka na dobrou noc!“ stačila mi odpovědět dívka s velkými brýlemi.
Přikývl jsem. „Strašidla vždy stoprocentně zaujmou!“ souhlasil jsem s úsměvem.
„Vy sám věříte v Bílou paní Pernštejnskou?“ obdařila mě zvědavým pohledem, který přes silné dioptrie připomínal pohled učené moudré sovy.
Jenom jsem se znovu pousmál a bez odpovědi se se zvědavou turistkou rozloučil. Dnes to byla poslední výprava a já byl doslova umluvený. Zároveň těch kilometrů, co jsem nachodil po hradu, po schodech, nahoru a dolů. Těšil jsem se, až padnu do postele v pokoji, který byl vyhrazen pro průvodce. Otevřu knihu a zapomenu na historii, strašidla a hrad jako takový.
Odreagovával jsem se v knihovně, která sousedila s hradní kaplí. Sem se návštěvníci nevodili. Měl sem dovoleno nahlížet do starých rukopisů a probírat se tak skutečnou historií, nikoliv mluvenou, ale psanou. V knihovně jsem trávil někdy čas dlouho do noci.
„Pojď raději na pivo!“ přemlouval mě můj kamarád průvodce Libor. Byl jsem na hradě společně s ním jediným průvodcem mužem. Zbytek tvořila početná dívčí parta, se kterou jsme udržovali přátelské vztahy.
„Knihovna má přednost! Na pivo půjdeme někdy jindy!“ odpověděl jsem a Libor z mého tónu hlasu poznal, že mé přesvědčení nezmění.
Ten večer jsem se v knihovně natáhl. V bílých rukavicích, abych neponičil staré tisky, jsem se probíral stránkami, kterou psala skutečná historie. Čas se dovlekl k půlnoční hodině. Nechtělo se mi vůbec spát. Světlo lampy začalo žloutnout. Sundal jsem si brýle a promnul oči, které mě pálily.
Narovnal jsem cylindr lampy a pokoušel se z ní dostat více světla. Stačilo osvětlovat jen hřbety knih v nejbližších regálech. Zbytek knihovny se propadal do inkoustové tmy. Rozhlížel jsem se kolem sebe, jako kdybych si teprve teď uvědomil, že sedím v prostoru, který nebýt jediného zdroje světla, připomíná temnou kobku. Dno chladivé studny. Otřásl jsem se , jak mi přeběhl mráz po zádech.
A tehdy jsem ji spatřil.
Stála za mnou!
To z ní vycházel neobvyklý chlad jako z polárního ledovce!
Nahlížela mi přes rameno do stránek velké rozevřené knihy.
Dívka v bílém šatu. S tváří jemně vymodelovanou, rozkošným nosíkem, úzkými rty a tvářemi hladkými jako z mramoru. Nejzajímavější byly na oné dívce oči. Nikdy jsem takové u nikoho neviděl. Jako kdyby do její tváře vůbec nepatřily. Chladné, neživé, jako dvě zmrzlé ledové vločky, jako průzračné krystaly, které se bály přiblížit blíže k lampě, neboť by její světlo působilo jejich tání.
Téměř jsem vykřikl. Strach, který zacloumal mým tělem a rozviklal židli, jsem zvládl v poslední vteřině a výkřik spolkl. Vteřinu zůstal uvězněn v mém hrdle jako olověná zátka, která mě dusila.
Přátelsky na mě pohlédla a pak bez jediného slova kráčela směrem ke dveřím. Zmizela v nich jako duch. Jako obláček páry, jako chmýří odkvetlé pampelišky, do které se opřel vánek.
V těch chvílích absolutního překvapení jsem si neuvědomil, že jsou dveře zavřené!
Vstal jsem bleskově od stolu. Židle ode mě odlétla a padla na kamennou podlahu. Působila jako membrána dunivého bubnu. Všechno, co se jí dotýkalo, zde vydávalo zvuk a rezonovalo v okolním prostoru. Gotika jako kdyby byla sama o sobě kamenným hudebním nástrojem, který za pomoci hry světla a stínu dosahoval božských akordů!
Přesto kroky dívky byly tiché, neslyšné. Jako kdyby byla bosa a její chodidla byla z pravého čínského hedvábí. Nebo ještě lépe, jako kdyby plula vzduchem podobna přízraku!
Ano! V okamžiku, kdy jsem stál nehybně jako morový sloup uprostřed kašny na náměstí, a kdy se mé srdce v hrudi rozbušilo jako údernické kladivo v šachtě, jako kdyby se snažilo dohnat zpoždění, které v mém těle způsobilo podivné zjevení, jsem byl přesvědčen, že jsem spatřil něco docela neobyčejného!
Stál jsem u stolu snad věčnost. Pak světlo lampy zablikalo a donutilo mě probudit se ze snu!
Vyběhl jsem z knihovny na chodbu. Zahlédl jsem bílý šat dívky na poslední okamžik. Zdálo se, že bohatě zdobené šaty zašustily, když vcházela do hradní kaple. Následoval jsem ji, zbaven jakéhokoliv racionálního uvažování. Na čele mi perlil studený pot. Jedna z kapek se odvážila srdnatě spustit po mé tváři dolů ke rtům. Jako kdyby mě chtěla oživit a setřást ze mě veškeré překvapení.
Dívka v bílých šatech usedla do jedné z předních lavic kaple. V prostoru hořelo jen červené světlo elektronické svíce. Chabě ozařovalo prostor oltáře před ním. Dívka seděla nehybně. Zdálo se, že se modlí.
„Tak místo knih tu šmíruješ ženské!“ ozvalo se znenadání za mými zády a na rameno mi usedla ruka!
Trhnul jsem s sebou. Ohlédl jsem se a hleděl do tváře Liborovi. Na první pohled bylo vidět, že se vrací v pozdních nočních hodinách v povznesené náladě.
„Tak mě necháš jít samotného do hospody a já už vím…!“ Nedořekl. Ucpal jsem mu ústa dlaní.
„Pšššt. Vidíš ji taky?“
„Jasně, že ji vidím. To je nějaká nová průvodkyně, nebo dokonce někdo mimo z hradu?“ ozval se opět hlasitěji a po mém gestu si s úsměvem dal sám ruku na ústa.
„Přízrak!“ zašeptal jsem. „Je to přízrak!“ opakoval jsem a Libor se posmál. „Já myslel, že jsem tu nalitej jen já sám?“
„Počkej tady. Ani se nehni. Půjdu k ní blíž!“ řekl jsem. Libor zvedl ruce do výše na znamení, že neprotestuje. Opřel se o roh vchodu do kaple a cosi si brumlal pro sebe.
Snad si mého příchodu ani nevšimla. Usedl jsem na roh lavice, v jejímž středu seděla ona. Veškerá její soustředěnost patřila oltáři. Vypadala jako neživá velká bílá panna, kterou tu někdo posadil do neměnné polohy.
Hleděl jsem užasle na její tvář, která se v chabém načervenalém světle zdála ještě bělejší a průsvitnější, než prve v knihovně. Neodvažoval jsem se pohnout. V kapli sedělo ticho, že jsem slyšel svůj vlastní dech. Nenapadlo mě ze sebe vypravit jediné slůvko.
Pak se náhle otočila a pohlédla mi přímo do tváře.
Neusmívala se.
Hleděla na mě přísně až vyčítavě. Ve stejném okamžiku pozvedla prst před svá ústa. Její oči přitáhly moje. Jako dva magnety, od nichž se již nedalo odtrhnout. Ve stejném okamžiku jsem ucítil na svém těle ledový dech. Vycházel směrem od dívky a způsobil, že jsem se celý zatřásl. Mrtvolný pohled jejich očí pronikl do hloubi mého těla a zapůsobil ochromujícím dojmem. Každá molekula v mém těle se pohybovala najednou pomaleji! Krev mi tuhla v žilách a na kůži jsem cítil cosi jako brnění, kdy se mi nesnesitelný chlad rozléhal po těle jako nějaká plíseň, prašivina, či nemoc, proti které nebylo možné se bránit!
Nedokázal jsem od jejich uhrančivých očí odtrhnout pohled.
Ta chvíle zkameněla snad do celé věčnosti!
Štíhlý dívčí obličej se náhle změnil! Bílá mramorová tvář, chladná jako kus náhrobního kamene, byla náhle protkána množstvím tenkých žilek, které její půvabnou tvář rozložily na stovky malých kousků jako střepin.
Oči v podobě zamrzlého dna studní se propadly do tváře a já hleděl na strašidelnou masku, ve které se postupně ztrácely zbytky dívčího půvabu. Na místo něj nastoupilo cosi, čemu chyběla lidská podoba!
V tom mučivém okamžiku, kdy jsem třeštil zrak na podivné stvoření, naklánějící se ke mně, se náhle ozval hlas od vstupu do kaple.
„Tak dost“ Co si to tam vy dva špitáte. Jsem tu také já! Já se chci také seznámit!“
Dříve než jsem tomu mohl zabránit, se kamarádova postava odlepila ode dveří a vykročila středem kaple přímo k oltáři a sedící dívce.
Bytost vstala. Odcházela!
Zastoupil ji cestu.
Vše bylo dílem okamžiku!
Přísahal bych, že v ten mučivý okamžik červené světlo elektronické svíce divoce zablikalo. Jako skutečný oheň v peci!
Libor přistoupil k dívce a objal ji. Přitiskl k jejím ústům své rty!
Vzápětí se jeho tělo skácelo k zemi jako podťaté!
Dívka vykročila rychlým krokem ven z kaple. Na chodbě jsem zaslechl šustění jejich dlouhých šatů.
Přiskočil jsem k Liborovi.
Hleděl vytřeštěnýma očima kamsi vzhůru ke stropu kaple. Obličej rámovaly bílé vlasy. Měly barvu mléka, rozteklého do louže na koberci, který se jako jazyk plazil směrem od vchodu kaple k oltáři.
Dotýkal jsem se mrtvého těla!
Mučivé myšlenky z oné nešťastné noci mě pronásledují dodnes. Ve chvílích nejtísnivějších se v mých snech prochází temnými chodbami hradu dívka v bílých šatech. Kráčí lehkým vznášejícím se krokem labyrintem kamene a mizí stejně překvapivým způsobem, jako se objevuje. Věřím, že jednoho dne se z mých snů vytratí docela. Zůstane jen prázdná schránka vzpomínky, kterou čas, jako vše, zahojí!
