Zbývá mi posledních několik hodin v nemocnici, než půjdu domů. Sedím na posteli opřený o zeď a sleduji televizi. Poblikává v tempu, ve kterém přepínám programy. Celý den sleduji horrory, protože je Halloween. Nejspíš se moji spolužáci někde baví a já musím ležet a tupě koukat do bedny.
Nechávám televizi zapnutou bez zvuku. Lehám si na záda a chvíli civím do stropu. Celé hodiny a dny jsem prožil v polospánku, takže jistě neusnu a ani se nemůžu soustředit na něco duchaplného. Chvíli jen tak přemýšlím a najednou si uvědomuji, že noční směnu má pěkná zdravotní sestra. Jdu se na ní podívat, ale zakamufluji to cestou na záchod.
Svěšuji nohy z postele a nasazuji si pantofle. Stoupám si a mírně se mi točí hlava, otřes mozku ještě úplně neustoupil. Po chvíli se to uklidňuje a dělám dva nejisté kroky ke dveřím. Zjišťuji, že už je všechno v pořádku a vykračuji sebevědomě.
Pootevřenými dveřmi vklouzávám na chodbu. Svítí každá druhá zářivka a klid je všudypřítomný. Procházím chodbou a koutkem oka se dívám do sesterny, kde zády ke mně sedí sestra. Něco zapisuje do počítače. Pokračuji v cestě na záchod.
Vcházím do místnosti s umyvadly. Slabé světlo se rozsvěcí na fotobuňku. V místnosti s pisoáry osvětlení chvíli potemňuje, a pak se rozzařuje naplno. Stoupám si k pisoáru a vyprazdňuji močový měchýř. Myji si ruce a dívám se do zrcadla.
Opouštím záchody a vracím se na pokoj. Procházím kolem sesterny, když tu na mě volá sestra: „Neměl byste chodit bez dozoru, ještě to s vámi někde sekne!“
„Promiňte, nechtěl jsem vás rušit kvůli takové malichernosti. Navíc se cítím plně zdráv,“ bráním se.
„To by doktora nezajímalo, kdyby četl vaše zranění ve zprávě.“
„Umím se o sebe postarat, tak nepřivolávejte zranění.“
„Já ho nepřivolávám, spíš zaháním.“
„Dobrá. Ale mluvme o vás. Nevadí vám, že maté směnu o svátek?“
„Halloween většinou neslavím, raději mám Vánoce, tenhle svátek se mi nelíbí. Na večírky a koledu jsem už moc stará a nemám to s kým slavit,“ odpovídá sestra a navrhuje mi: „Vážně byste si měl lehnout.“
„Neusnu. Nemáte chuť si se mnou pustit horor? Ať se nebojím sám?“
„Mám hodně práce.“
„Jak vám to takhle někdo může dělat? Nejraději bych vás nahradil.“
„Vy jste kecálek, ale myslím, že byste to nezvládl a měl si jít lehnout. Kdyby vás uviděl primář, byla bych bita.“
„To bych vám nerad způsobil.“
Vyměňujeme si formality. Otáčím se na pantofli a vykračuji si to na pokoj. V tu ránu vidím, jak do něho někdo vstupuje. Zloděj? Zatoulaný pacient? Nebo se mi to jen zdá? To je nanejvýš možné po celém dni stráveným sledováním hororů.
V místnosti nacházím zrnění v televizi a na okraji mojí postele sedí malá holka. Má šedočerné šaty. Vypadá celkem mile, jinak bych se na ní rozeřval.
„Ehm, Ahoj, ech copak tu děláš?“ snažím se ptát přátelsky.
„Čekám na tebe,“ odpovídá šeptem.
„Na mě?“ ptám se zmateně.
„Potřebuji tvojí pomoc,“ odpovídá tiše dívka.
„Myslíš, že jsem vhodný? Víš, já to s dětmi neumím.“
„Na tom nesejde. Hlavně že mě vidíš a slyšíš.“
„No jasně, že tě vidím, vždyť se přede mnou neschováváš!“ směji se jí.
„Jak vidím, nic nechápeš. Já jsem duch a většinou mě lidi nevidí.“
„Hele, já vím, že se cítíš osaměle, ale není pěkné vtipkovat o vlastní smrti. Ani když je Halloween. Víš ty co? Pustíme si společně nějaký horor v televizi. Souhlasíš?“
„Ne, na to není čas. Mé tělo leží tady v nemoci a usídlil se v něm zlý duch. Myslím, že je to tím, že mi zdravotní sestry z krku sundali křížek a nemají tu žádnou pořádnou dýni se svíčkou, “ říká a už se tváří vážně.
„Takže ty jsi duch? Jak to že nejsi průhledná a bezbarvá?“
„Protože zatím jsem neprovedla nic špatného a mé tělo stále žije,“ odpověděla.
„Určitě se mi to zdá,“ říkám si pro sebe a plácám si rukama o tváře, štípu se a chodím po místnosti sem a tam. Nic nefunguje, proto mi nezbývá nic jiného, než uvěřit. Sedám si vedle ducha dívky a ptám se jí vážně: „A neděláš si ze mě srandu?“
V odpověď mi vkládá svou ruku do mé ruky. Trochu mi z toho mrazí.
„Ty jsi ale studená, jako mrtvola,“ říkám a odtahuji ruku.
„Jestli mi nepomůžeš, nebudu ani to.“
„Co mám tedy dělat?“
„Vzít na sesterně křížek a pověsit mi ho na krk,“ odpovídá holčičí duch.
„Zní to jednoduše, a co z toho budu mít?“
„Uděláš to a já tě nebudu strašit,“ říká se sladkým úsměvem.
„No to mám vyhlídky. Pomůžu ti, ale nechápu, proč tě vidím zrovna já,“ kroutím hlavou.
„Je to jednoduché. Byls blízko smrti.“
„Jak povzbudivé. To uvidím i ty zlý duchy?“
„Jo, pokud budou chtít být viděni.“
Nejdříve se jí ptám na jméno a mířím na sesternu. Chodba ztmavla, zářivky svítí nějak napůl a bzučí. Sestra není na obvyklém místě, ale lampa u stolu dál svítí a počítač běží. Věta v textovém editoru není dopsaná. Slabé zvuky jako tikot hodin zesilují. Začínám se bát a rychle se přehrabuji v šuplících ve skříni s nápisem: Osobní věci pacientů. Na šuplících jsou napsaná jména, proto hledám jméno ducha dívky, Izabelu Herberovou. Ohlížím se přes rameno. Cítím, jak něco na mě upírá zrak. Nevidím to, tak neúnavně hledám dál.
Najednou klávesa a myš prudce letí mým směrem, ale zachytávají se o kabel. Později o vous uhýbám monitoru. Nacházím šuplík Izabely a v něm konečně křížek. Slyším přibližující se kroky. Osoba běží. Rychle se schovávám pod stůl, ale než to stačím udělat, objevuje se sestra. Dívá se nejdřív na mě a pak na monitor rozbitý na podlaze. S překvapeným výrazem se mě ptá: „Co to tady proboha děláte?“
Chvíli se na ni rozpačitě dívám a vzpamatovávám se z šoku.
„Můžete mi vysvětlit, proč jste zničil…“ ptá se, ale přerušuji ji s rukou a napraženým prstem:„Dovolte, abych vám to vysvětlil, ale stejně mi neuvěříte.“
Vymýšlím si adekvátní, ne tak ztřeštěnou odpověď: „Jsem náměsíčný a ničím věci.“
„Vážně? A co máte v ruce?“
„To nic, to je jen křížek na krk,“ schovávám ho do kapsy.
„Ten je váš?“
„Pro jednu dívku v bezvědomí. Chce ho přinést,“ prozrazuji svůj prapodivný úkol.
„Vy jste s ní mluvil, už je vzhůru?“
„V jistým slova smyslu, ano. Věříte v duchy?“
„Co to má s tím společné?“
„Hodně. Její duše se nemůže vrátit do svého těla,“ vysvětluji.
„Cože?“ ptá se sestra s nechápavým výrazem.
„Říkal jsem, že mi neuvěříte, ale udělat to musím, prý by mě strašila. “
„Dobrá, tak běžte,“ roztála pod mým pohledem, „ale opatrně, světla nesvítí moc dobře.“
Vycházím na chodbu a svižnou chůzí mířím na pokoj. Zhruba padesát metrů přede mnou a třicet metrů od pokoje je nepropustná a světlo pohlcující temnota. Zvolna mi postupuje vstříc. Připomíná kouřovou clonu, která zákeřně leze po zemi. Mám pocit, že z ní tu a tam vylézají čísi na uhel spálené ruce. Pohybují se v dychtivých křečích něco zachytit, zardousit a pohltit do vlastního stínu. V černé stěně se tisknou tváře se zmučeným výrazem, jako mají oběšenci s pytlem na hlavě, který se snaží ještě jednou nadechnout. Ozývá se z ní nelidský křik. Přibližování se zrychluje a já běžím, jak můžu. Není jiná možnost, než utíkat naproti té hrůze. V mžiku se otevírají dveře a já vskakuji do místnosti.
Dveře práskají. Ozývá se tlukot a údery do dveří. V některých místech se dělají prohlubně.
„Dej mi růženec!“ křičí holčička.
Házím ho a ona ho chytá a odříkává otčenáš: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi…“ Část neslyším, protože rány do dveří jsou hlučné a holčička zesiluje hlas ve zvlášť důležité části: „ale chraň nás od zlého. Neboť tvé je království i moc i sláva navěky.“
Slovo Amen říkáme společně. Dělá se ticho. Sedám si na postel a vyděšeně se dívám před sebe. Kdyby tady nebyl duch dívky, tak bych neunikl jisté smrti v nejstrašnější hrůze.
„Díky,“ vydechuji.
„Nemáš za co. A nakonec dostala jsem tě do toho já. To ale není všechno, ještě mi ho musíš přeci nasadit,“ odpovídá duch dívky úplně klidným hlasem.
„Myslím, že už tam nejdu,“ říkám stále vyděšený a zadýchaný.
„Přece to nevzdáš? Už máš nejhorší za sebou a modlitby nás nebudou chránit věčně.“
„Nejhorší? To nemůžeš vědět, přeci stojím proti samotnému strachu a ten nemá hranic. “
„Má hranice. Strach můžeš překonat…“
Tak tedy po povzbuzování vyrážím. V chodbě je úplná tma. Běžím se nejdříve podívat po sestře. Nacházím ji v úplném klidu na sesterně. Je po tmě a svítí si svítilnou. Slyší mě přicházet, takže se na mě otáčí a zdraví mě se slovy: „To jste zase vy?“
„Ano, jdu se zeptat, co se děje,“ odpovídám jí.
„Výpadek proudu. Přístroje běží na náhradní generátory a elektrikáře jsem zavolala.“
„Měla byste volat spíš kněze,“ navrhuji jí.
„Proč?“
„Pojďte, něco vám ukážu.“ Sestra mě následuje a svítí na cestu.
Před pokojem volám Izabelu a házím jí křížek. Vystupuje na chodbu a sestra kousek postupuje dozadu, křižuje se a vykoktává: „Ten křížek létá?“
„Ne, drží ho duch.“
„A je nebezpečný?“
„Trošku, asi jako každá malá holka,“ říkám a Izabela se na mne mračí.
Sestra trochu bělá, takže kvůli jejímu případnému omdlení ji vedu sednout si na moji postel.
„Jmenuje se Izabela Herberová. Nevíte, na jakém pokoji leží?“ ptám se jí.
„Na desítce,“ odpovídá nepřítomně, „vážně zavolám jednomu známému, knězi. Ten by mohl přijít…“
Od sestry si půjčuji baterku. Ležím na dvacet dvojce, takže musím projít kolem několika pokojů. Všechny dveře jsou otevřené, je v nich černo a občasné poblikávání zeleného světla nemocničních přístrojů. Cokoli se v nich může skrývat, proto do každého pokoje svítím. Všude se zdá, že s houfem zlých duchů se slehla zem, ale na konci chodby může cokoli být, protože tak daleko baterka nedosvítí. Tma je v podstatě hmatatelná. Každé převalení na posteli, zafunění nebo zamumlání ze spaní mě nutí otočit se tím směrem. Míjím patnáctku, už se blížím do cíle.
Noční šelest najednou mizí, což mě zneklidňuje. Nahlížím do pokoje jedenáct, ale rychle světlo vypínám. Stojí tam kdosi jako tělo bez duše. Trochu připomíná náměsíčného, ale to mě nezneklidňuje tolik. Nevím, jestli postavu označit za člověka, protože ji obklopuje podobná aura, jako tomu bylo u temnoty, která mě chtěla dostihnout.
Možná mě to vidělo. Snažím se snížit dech na minimum a chvíli tiše poslouchám, jestli se neblíží kroky. Nepatrné zvuky slyším, ano to je moje srdce, jinak neslyším ani tiché našlapování. Po špičkách pokračuji dál a konečně jsem na pokoji deset.
Místnost vyplňuje poklidné ticho přerušované slabým pískotem přístrojů. Jsou tu tři postele a v každé z nich leží děvče. Jsou napojené k přístrojům zaznamenávající tepovou frekvenci a mají fáčem ovázanou hlavu. Izabela leží v prostřední posteli. Bez zaváhání se k ní rozebíhám ze strany postele a nasazuji jí křížek na krk.
Izabela otevírá ústa, zhluboka se nadechuje, prohýbá se a prudce vydechuje. Myslím, že kolem prolétlo něco černého, těžko znatelného a okamžitě se rozptýlilo. Nic dalšího se neděje, ale rozrušil mě ten její výstup, proto jí raději odnesu za sestrou.
Beru ji do náruče, když tu cítím, že mě za nohavici drží spoluobyvatelka pokoje. Druhá se napřimuje. Přístroje se vypínají. Snažím se vytrhnout ze sevření, ale je tak neuvěřitelně pevné, že se to moc nedaří. Izabelu pokládám zpět na postel a hrubě otrhávám prsty od látky. Až když vykloubím několik prstů, tak látka vyklouzává ze sevření. Nevěnuji se vůbec té druhé.
Všímám se jí ve chvíli, kdy už je téměř v mezeře mezi postelemi, kde stojím. Musím rychle myslet, než mě sevře do svých paznehtů.
Opírám se o čela postelí a houpám se tak, že kopu do posedlé dívky a srážím ji na zem. Dívka, jež mě před chvílí držela, si také sedá a chce mne znovu sevřít druhou rukou. Uhýbám a přelézám přes Izabelu do druhé uličky, beru ji do náručí a vybíhám na chodbu. Zavírám za sebou dveře.
Plížím se kolem všech pokojů. V nich se můžou nacházet silnější jedinci posedlí zlými duchy. Občas mám pocit, že slyším kroky nahých nohou. Není pochyb, že je napadena značná část pacientů. Vbíhám do svého pokoje, kde plná napětí čeká sestra. Izabelu pokládám na postel.
„Můžete se podívat, jestli je Izabela v pořádku?“ oslovuji sestru.
„Jistě,“ říká přikládajíc ucho k dívčině ústům, „jak to šlo?
„Bránili mi pacientky a většina pacientů je na nohách. Všichni jsou pravděpodobně ovládáni nějakou zlou silou,“ vyzrazuji mojí největší obavu, „musíme opustit nemocnici nebo se skrýt do svitu dýně, o kterých mluvila Izabela.“
„Dýně? Ty jsou dole ve vestibulu, ale za chvíli tu bude kněz, takže nás ochrání on.“
Ve své skříni hledám sirky a navrhuji konečné řešení: „Počkáme na něj raději ve vestibulu, kdyby náhodou nepřišel.“
„Dobře.“
„Jsem rád, že mi věříte a nebráníte mi.“
„Tak blázen nejste…“
Najednou slyším šoupání nohou na chodbě. Vyhlížím dveřmi za zvukem a trnu hrůzou, protože z pokojů vycházejí pacienti. Připomínají apatické opilce, kteří hmatají po zdi v alkoholických mrákotách. Hledají Izabelu, patrně chtějí zpět její tělo.
„Je tady z oddělení více východů?“ ptám s jakousi nadějí.
„Ano. Proč?“ odpovídá sestra.
„Podívejte,“ říkám a ukazuji na zástup posedlých zlými duchy.
Sestra vyhlíží a zděšeně chce vykřiknout, ale stíhám jí zacpat rukou pusu a šeptám jí do ucha: „Ještě o nás neví. Hledají nás, proto buďte potichu. Rozumíte mi?“
Nemůže hýbat hlavou, proto dvakrát souhlasně pomrkává. Pouštím ji a říkám: „Já vezmu Izabelu a vy mi ukažte cestu.“
Kývá. Vypadá to, že je v šoku. Jdeme opačným směrem, než je sesterna, toaleta a pokoj Izabely. Všude vládne noční klid, spánek a tma. Neslyším už žádné šoupání bosých nohou. Pouze občasné zafunění nebo tiché pípání či jiné zvuky nemocničních přístrojů. Míříme úplně na konec chodby, kde se nachází uzavřené schodiště se skleněnými dveřmi s nápisem: Nepovolaným vstup zakázán. Sestra ve svitu baterky rychle hledá správný klíč a najednou jí klíče vyklouzávají a s hlukem dopadají na zem. Sbírá je a já se neklidně dívám za záda a soustředím sluch do ticha.
Vyrušuje mě cvakot klíče v zámku, který se rozléhá do blízkého okolí. Vklouzáváme dovnitř a zavíráme dveře. Sestra je zamyká na dva západy. V tom okamžiku naráží čísi tělo do dveří. Zanechává krvavý otisk. Z černoty se vynořují velkou rychlostí další a další. Tisknou tváře na sklo a svými horními končetinami o něj třou. Někteří otáčejí klikou, buší pěstmi a upírají na nás zrak plný bolesti, šílenství a chtíče. Nemůžu se na to dívat, proto se otáčím. Sestra dusí svůj křik rukou, musím jí za ramena nasměrovat ke schodišti.
Sestupujeme několik pater. V každém patře jsou dveře zamčené a všechna oddělení jsou potemnělá. Po posedlých lidech zlými duchy nejsou ani památky.
Scházíme do přízemí. Procházíme chodbou a zabočujeme na další. Zde jsou ordinace a ke zdem přiléhající lavičky, které se s monotónností opakují. Na konci chodby jsou dveře oddělující oddělení od haly se schodišti a výtahy. Přímo z místnosti vede cesta do vestibulu. Na schodech slyším kroky. Určitě jsou posedlých. Občas slyším několik dutých nárazů kloubů a lebek. Sestupují ďábelskou dychtivostí. Mají nás na dosah, takže sbíhají schody hlava nehlava. Patrně zlý duchové mají úplnou kontrolu nad svými těly. Vykloním-li se přes zábradlí a podívám-li se vzhůru, tak vidím jejich pohyb. Jsou v polovině schodiště a rychle postupují. Nesmíme ztrácet čas.
Vybíháme do vestibulu a hledáme vyřezané dýně, svítilny Jack-o'-lantern. Několik jich je vystavených na recepci. Všechny jsou zhaslé. Zapaluji je a jednu dýni pokládám ke vchodu. Svítilny září oranžovým světlem a zaplňují místnost sváteční atmosférou, kterou narušuje nelidský křik a dupot bosých nohou. Do haly vběhlo několik postav, které slabím světlem osvětluje svíčka v dýni. Zastavují se a nemohou dál. Někteří to zkoušejí, ale ztrácejí síly, plazí se po zemi a pak jen bezvládně leží. Opustil je zlý duch. Ve světle svíčky jsme v bezpečí. Na chvíli můžu odložit Izabelu na recepční pult a odpočinout si. Sestra si stoupá vedle mě.
„Jste v pořádku?“ ptám se.
„Ano, teď už ano,“ odpovídá.
„Musíme vydržet do rána, pak už máme vyhráno.“
„Vydrží to svíčky?“ ptá se setra na něco, co jsem si v hrůze neuvědomil.
„Pokud ne. Je otevřený tento východ?“ ukazuji.
„Zkuste to.“
Činím tak a stoupám si pod fotobuňku posuvných dveří. Nic se neděje. Přemýšlím, že bych je rozbil a v tu chvíli vidím čísi siluetu za skleněnými dveřmi. Míjí několik aut na parkovišti a lampy městského osvětlení, které začínají blikat. Přibližuje se a rozeznávám postavu s těžkým černým pláštěm a kloboukem zakrývající tvář. Způsobuje ve mně neklid. Strach přichází po otevření dveří. Couvám dozadu a ustupuji před neznámým, který dupe těžkými botami. Rozhlíží se, po chvíli soustředí pohled na svítilny a směje se studeným smíchem silného kuřáka: „Jackovi lucerny, jak prosté proti zlým silám.“
Smích ustává a neznámý chladně pokračuje: „Ale na mě neplatí.“
Nejsem schopný slov a sestra omdlela.
„Víš, že jsi mi pomohl?“
Kroutím hlavou.
„Ale no tak. Nedělej skromného. Získat tolik duší je pouze schopen pekelník vyššího řádu. Sice jen utekli z pekla, ale o to jsou pro smrtelníky nebezpečnější. Peklu ses zavděčil, ale ironií osudu si jednu duši zachránil před věčným blouděním a používáš Jackovi lucerny, takže je vděk pryč. No, myslím, když tě tak vidím, odvděčit se ti peklem, by se ti stejně nezamlouvalo. Strachy nemůžeš ani mluvit? Nevadí, já jsem zvyklí. Monolog mám stejně nejradši.“
Démon pokládá mohutný pytel na zem se slovy: „aspoň si vezmu ty duše a zbavím tě jich. Třeba něco provedeš, co mě přiměje se s tebou znovu setkat, tak zatím na viděnou…“
Svíčky v okamžiku zhasínají a v nose cítím kouř. Vnímám tmu a strašný srdceryvný křik. Posedlí zlými duchy můžou jít do vestibulu. Zdá se mi však, že řev se vzdaluje. Utíkají pryč.
Na kůži cítím, jakoby kolem mě něco prolétalo. Není to vítr a ani se nezdá, že je to živé. Něco podobné látce, ale není to hmatatelné a je to něco mimo mé chápání, pravděpodobně z jiného světa. Pocit ustává, ale poblíž mě vzniká hluk podobný tomu, když vytéká velké kvantum vody. Zvuk ustává náhle, jako když vznikl. Ozývá se prásknutí jako z petardy. Náhle je chvíli světlo, které ozařuje velkou kruhovou jáma. Postupně zaniká tím, že ji vyplňují dlaždice a cihly. Místnost prosycuje pach síry.
Jímá mě hrůza, protože jsem nejspíše viděl cestu do samotných pekel. Byl jsem tak blízko věčnému utrpení a zatracení. Stačil by krok a už bych byl ztracen.
Před strachem mě chrání vědomí, které mě milosrdně opouští. Padám do mdlob.
