Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu

Povídka, která se umístila na 2. místě ve třetím ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

„Zas seš sám, máš strach? Já ho zažehnám.

Pojď jen za mnou, poznáš brzo duši svou.“

Institut klinické smrti

Törr

 

Těsně před tím, než Amanda O'Connor spustila záclonu zpět, se z nedalekého javoru uvolnil poslední suchý list a v houpavém pohybu se snesl k zemi ke svým kamarádům.

Milovala podzim. Až teď jí došlo, jak hrozně jí v LA chyběl. Vlastně střídání ročních období obecně. Ale podzim vždycky milovala. Jak bez něj mohla ty tři roky vydržet? Všechny ty barvy, proměnlivost oblohy, náhlá objímavá síla větru. Vůně blížícího se sněhu ve vzduchu.

Až ji takový náhlý náraz citu, vzpomínek a myšlenek zarazil. Ten nečekaný pohyb uprostřed prázdné skořápky. Myslela si, že už je se vším srovnaná. Že už ji nic nemůže překvapit. Ale massachusettský podzim se jí ještě dokázal dostat pod kůži. K srdci vyschlému a válejícímu se v prachu jako ten javorový list.

V dálce za padajícím listem proběhl ohyzdný skřet.

Za ní se ozvalo klapnutí kliky. Rychle se otočila.

„Ach…,“ usmála se. „Pam.“

„Zrovna usnul, slečno Amando,“ usmála se ošetřovatelka a chtěla zase odejít.

„Pamelo?“ zastavila ji. Když na ni ošetřovatelka pohlédla, pokračovala. „Jděte už dnes domů. Zvládnu to sama.“

„Ale…“ snažila se protestovat s výrazem, že je jí služba vším.

„Jděte,“ nenechala se Amanda odbýt. „Nemusíme tu být dvě. Dnes ne. Čeká vás doma syn, ať si dnešní den užije, běžte mu ho zpříjemnit.“

„On…“ byla neústupná.

„Pamelo! Přece nechcete, aby od vašich dveří odcházeli s nepořízenou,“ usmála se, aby zmírnila účinek svého důrazného tónu. Zdálo se, že Pamela pochopila. „Kdyby něco, zavolám.“

„Dobře,“ nakonec přikývla. „Děkuji vám.“

„A pošlete Freddieho k nám,“ rozloučila se s ní Amanda. „Mám tu pro něj něco speciálního.“

„Děkuji,“ zopakoval Pamelin tichý hlas. „Nechám dveře pootevřené, abyste slyšela.“

Tentokrát poděkovala Amanda a po sekvenci tichých zvuků odcházející ošetřovatelky a klapnutí vstupních dveří se dům ponořil do ticha.

Amanda byla původně ráda, když z Pepperellu odcházela za Jasonem na západní pobřeží. Vůbec ne kvůli městečku samotnému, to měla celkem ráda, jako spíše kvůli otci. Kdyby se jí někdo zeptal, nedokázala by pořádně vysvětlit proč, v podstatě mezi nimi žádný problém nebyl. Otec ji měl rád, věděla to, ona měla ráda jeho, ale vždycky jí jejich vztah připadal jaksi chladný, nevýrazný a po matčině smrti se to ještě zhoršilo. Nebo spíše dostalo do popředí, neboť to vztah s matkou přestal rozmělňovat a zakrývat.

Pronikavě silný vztah s živelným Jasonem a odchod do velkoměsta, se zdály být vysvobozením. Které se nakonec změnilo v naprostý životní krach. Nevyčítala později Jasonovi ani tak to, že ji ponížil a zradil jako ženu, ale to, že ji znehodnotil jako lidskou bytost, odhodil, vyždímal, zahodil do prachu. Doslova zničil. Zadupal v ní jakoukoliv jiskérku života. Dohnal ji za okraj propasti sebeúcty, prázdnoty, nenávisti k sobě samotné. Cítila se zbytečná, prázdná, v podstatě mrtvá. „I když ani ten sex s tebou za nic nestojí, pořád to je lepší, než s tebou trávit čas jinak. Při něm je alespoň prostor pro vlastní fantazii a zábavu.“ S ozvěnou jeho slov se poté často budila s výkřikem na jazyku a touhou rozběhnout se hlavou proti zdi.

Otočila se ke stolku, sáhla po ovladači a zapnula televizi. Do tiché místnosti se vedral zvuk speciálního vydání Bizarních bláznů. Právě končil medailonek o muži, kterého vzrušovaly vaječné skořápky. Následoval vpravdě obskurní klip nějaké asijské kapely. Šikmooká žena s výrazně nalíčeným obličejem zpívala směšným hlasem ještě směšnější hatmatilkou. Pozvolné tempo nakonec vygradovalo v punkovou motorovku. Inugami Circus Dan, odhalil titulek zřejmě název kapely. Amandu napadlo, jak zajímavé by asi bylo udělat to na jejich koncertě.

Nakonec se rozhodla. Přijala to jako další položku na cestě životem. Udělá to. Byl to delší proces, ale o to jí připadal logičtější. Nehodlala to zbrkle uspěchat. Nejdříve se rozhodla, pak začala hledat možnosti. Byla ráda, že i přes ten životní otřes se rozhodla zůstat v LA. Tady to půjde lépe. Pod lampou je největší tma. Člověk se nejlépe skryje mezi davem jiných lidí. Otci nic neřekla, v Pepperellu by všechno trvalo déle. Připadala by si tam jako pod dohledem.

Krásně si to rozplánovala. Našla vhodné místo, rozhodla se pro způsob, teď už jen sehnat potřebné propriety a počkat na nejvhodnější dobu. A pak přišel ten telefonát.

Otec vážně onemocněl. Přišlo to náhle, nemoc vtrhla do jeho života prudce a ze všech sil se jej z něj snažila vytrhnout.

Spíše než samotná informace ji rozesmutnil fakt její existence. Kdyby přišla třeba jen o tři dny později. Narušil jí plány. Bude muset vše odložit. Co když to pak bude muset všechno absolvovat znovu?

Nevracela se ráda. Přesto jí Pepperell dokázal alespoň trochu okamžitě zaplnit to prázdno uvnitř. Bylo to jako návrat ze školy. Zpátky k matce.

Otec byl stejně strohý jako vždycky, jen trochu netečnější. Komunikoval, snažil se vtipkovat, ale bylo vidět, jak s nemocí bojuje. Amanda by se nebyla schopná rozhodnout, na koho z nich vsadit.

Měla v plánu Halloween prostě vynechat. Nejen s ohledem k otci, ale ani ona sama nějak nechtěla sledovat ty radující se koledníky.

„To ať tě ani nenapadne,“ oponoval rázně otec v silné chvilce, když se o tom jen letmo zmínila. „Dokud budu živ, nebudou od mého domu odcházet děti s nepořízenou. Navíc je uslyším rád.“ Usmál se na ni. „Jen sem nech ten život vklouznout. Rád si to poslechnu.“

„Jenže já na život nemám náladu,“ odpověděla mu v duchu.

A tak nakonec, i s pomocí Pamely, všechno připravila. Dýni, nějaké ty kostlivce, svíčky a hromadu sladkostí. Dokonce i něco upekla.

Vypnula televizi. Z náhle utichlého zvuku se vylouplo klepání na dveře. Rychle vyšla z místnosti.

Sousedovic Michael se sestrou Rosemary. Byl s nimi dokonce i jejich pes Cujo. V životě by ho nepoznala. Byl zabalený do špinavého potrhaného jutového pytle, na hlavě, trochu výš než obvykle, mu svítily červené oči. Jakoby se zrovna před chvílí vyhrabal z hrobu. Při pohledu na Masonovic děti se jí hlavou letmo mihla vzpomínka na její dětské pokusy o halloweenskou masku. Byly jednodušší, ale zato domácí výroby. Michael s Rosemary opravdu budily hrůzu. Michael za sebou táhl vyhřezlá střeva. Nechutně se v odlesku domovní lampičky leskla. Z pod levého ramene mu trčel obrovský kuchyňský nůž. Rosemary měla v břiše krvavé stopy po vidlích a hlavu podivně nakloněnou na stranu. Na odhaleném krku se chlubila umně zhotovená replika čerstvé sečné rány.

„Koledu, nebo něco provedu,“ zakřičeli oba koledníci a Cujo, jakoby vycítil povahu své nové role, jejich výkřik doprovodil táhlým zavytím.

Pokusila se o úsměv a strčila před ně mísu se sladkostmi. Každý si vzal po jedné, a když do ní Michael sahal podruhé, vysvětlil to. „To je pro Cuja.“

„Jasně,“ přisvědčila Amanda.

Sotva stačila vyběhnout do patra zkontrolovat stále spícího otce, když se rázným bušením ozval další koledník. Zřejmě nějaký nedočkavý puberťák, napadlo Amandu, když sbíhala ze schodů.

Pro ten důraz bušení se ani nepodívala okýnkem a rovnou otevřela.

Za dveřmi stál starý škaredý muž s tváří tak seschlou, že to nemohla být maska, ale skutečný obličej. Na sobě měl černý hábit s širokou kapucí a v ruce třímal kosu. Amanda střelila pohledem po jejím ostří, bylo lehce narezlé a hodně zubaté. Údržbu tahle smrtka zřejmě trochu zanedbávala.

„Koledu, nebo vám něco provedu,“ zachrčel stařík hlasem podobným skřípání kovu o kov. Až ji napadlo, že má všechny zuby kovové, jako ten sympaťák z bondovky.

Bez řečí se otočila pro mísu. Smrtka však odmítla.

„Tímhle mě neuspokojíte,“ ozvalo se zpod kápě.

A sakra, napadlo Amandu, pán jede v chlípně dvojsmyslném pubertálním humoru.

„Chci něco masitějšího,“ doplnila smrtka, jako by jí četla myšlenky.

„Nejste už na to starý?“ odpověděla a doufala, že pochopí ten dvojsmysl.

„To už je můj úděl…“

Jeho prohlášení nechala Amanda bez odpovědi a jen dál zůstala nehybná v pootevřených dveřích. Jako živý zátaras.

Stařík v hábitu jí hleděl do očí. Promluvil až po chvíli.

„Jen tak neodejdu, Amy,“ ujistil ji. „Chci, co mi patří.“

„Naser si, cukrouši, to je to jediné, co ode mě dostaneš,“ odsekla důrazně a třískla dveřmi, sama překvapená, kde se to v ní vzalo.

Takřka okamžitě se ozvalo zaklepání. Tentokrát klasické, jen kloubem prstu, žádné bušení.

Ignorovala jej. Rozhodla se jít opět zkontrolovat otce, zda ho náhodou neprobudili.

Stála zrovna na třetím schodě, když se ozval ten zvuk. Žila ve městě sice delší dobu, a moderní technika i do tak malé díry jako Pepperell vtrhla již dávno, ale zaslechnete-li ten zvuk jednou, už ho nikdy nezapomenete. Natolik je broušení kosy výrazné a jedinečné.

Stačily jen dva tahy brousku po ostří, aby jí došlo, že tady vůbec nejde o ni. Samotnou ji to zjištění překvapilo, protože by to celé situaci poskytovalo fantastický ráz a to jí připadlo směšnější ještě více, než starý dědek koledující na Halloween v masce smrtky. Přesto se jí zježily všechny chloupky na těle, včetně těch, které sotva začaly opět vystrkovat hlavičky po její ranní hygieně.

Seskočila ty tři schody najednou a prostor ke dveřím zdolala jen několika dlouhými skoky. Být to všechno jen nějaký halloweenský komediální televizní kousek, ve vzteku prudce otevřené dveře by jí zůstaly v ruce vytržené z pantů. Tohle byl ale opravdový život. Její život. Právě teď stavěný na hlavu.

Ještě když brala za kliku, zařezával se jí zvuk broušeného ostří kosy do uší. Když ale otevřela dveře, stál tam skoro ve stejné pozici, jako když mu je zavírala před nosem. Po brousku ani stopy. Zdálo se jí to snad? Výraz starcovy tváře to zpochybňoval.

„To nedostaneš!“ zapíchla mu prst skoro do tváře. „Ne dneska! Ne takhle!“

„Neodejdu odsud bez koledy,“ nehnul ani brvou. Na okamžik ji napadlo, zda promluvil opravdu, nebo zda to jen nezaznělo v její hlavě.

„Ne!“ odsekla. „Nepustím tě!“

„Najdu způsob.“

Sotva opět zavřela dveře a otočila se, jista si, že teď už se otec musel probudit určitě, zahlédla dvě krysí těla, dobíhající halou ke schodům do patra. „Najdu způsob,“ zazněl jí v hlavě opět ten hlas. Všechno v ní najednou začalo působit automaticky, mnohem rychleji, než její vlastní mysl. Bez rozmyslu či zaváhání přiskočila ke své kabelce na věšáku a vytáhla z jejího nitra ten podivně tvarovaný kus kovu. Zeldu, jak jí říkala, si pořídila až po svém rozhodnutí. Měla to být její poslední kamarádka. Až do konce.

Schody brala po třech, zastihla je ještě v chodbě, pár metrů od dveří otcovy ložnice. Byly obrovské, ohyzdné a neskutečně rychlé. Lysé ocasy se za nimi při běhu táhly takřka nehnutě, jako mrtvoly zabalené v koberci. Doufala, že ty výstřely byly slyšet až před dům. Pouhé dva. Pro každou jednu. Vzhledem k tomu, kde vyrostla možná překvapivé, ale střílet jí naučil až Jason v LA, v rámci bezpečnosti. Zjistila, že pro to má vlohy. Byla nejlepší střelkyní jejich střelnice.

Odkopla nehybná tělíčka od dveří a nakoukla dovnitř.

„Co se děje?“ zazněl otcův hlas z postele.

„Nic,“ snažila se odpovědět co nejklidněji. „Jen trochu straším koledníky. Ať si užijí, když je ten svátek. Chtěl bys něco?“

„Ne,“ hlesl a zabořil hlavu zpět do polštáře. „Jen nech pootevřeno, ať slyším.“

„Dobře,“ hlesla a přivřela dveře, jak nejvíce to šlo, aniž by se zaklaply.

Byla rozhodnutá ho skopnout z verandy, případně to nechat vyřídit Zeldu, ale nedostala se ani na první schod.

Šli jí naproti.

Podivně zbarvená temná skvrna, rozlévající se po schodech. Ale zdola nahoru. Na podkladu světlého mramoru schodiště to vypadalo, jakoby z blízka hleděla do zrnící obrazovky.

Tisíce mravenců na pochodu. Vytanula jí dávná informace ze školy, že je mravenec schopen unést mnohonásobně větší tíhu než kolik sám váží. Po schodech se jich k ní valilo tolik, že ani netrvalo dlouho, aby uvěřila, že by byli schopni otce odnést jedna dvě.

„Kurva,“ vyhekla ze sebe, když jí došlo, že na ně je i Zelda krátká. Rychle se však otočila, proběhla kolem otcovy ložnice dál chodbou až do koupelny. Vzala první dva spreje, co jí přišly pod ruku a krabičku zápalek z lékárničky.

Až se čtvrtou zápalkou odhadla správnou vzdálenost od trysky, aby proud chemikálie plamen nezhasl, ale vzňal se od něj. Blaflo to nádherně.

Sežehla plamenem první linii a pomalu postupovala dolů. Na pátém schodišti odspodu už tak nepospíchala a dopřála si chvilku oddechu, než spotřebovala druhý sprej.

Poslední tři mravence z radostí rozšlápla.

Stačil jediný pohled ke dveřím, aby zjistila, že nezvyklý koledník pořád čeká.

Co má dělat?

Bude mít Zelda vůbec nějaký účinek?

Zelda!

Rychle se plácla přes přední kapsy a rychlým pohybem hodným zbrklého puberťáka si přejela přes zadek. Nakonec si zašátrala ve výstřihu. Asi dvakrát musela Zelda tam, když nebylo kam jinam ji dát. Na její známé tvary ale nenarazila.

Panice však nepropadla. Musela ji nechat nahoře. Buď u schodiště, nebo v koupelně.

Cestou kolem otcovy ložnice jen pootevřela dveře a strčila hlavu dovnitř. Už chtěla jít dál, když si všimla letmého pohybu tam, kde ležela otcova tvář.

„Otče?“ hlesla potichu.

Nic se nezměnilo, jen pohyb zaregistrovala i kousek níž. Na peřině.

„Táto?“ řekla hlasitěji a vstoupila dovnitř.

Bylo to nemožné, ale jakoby ten pohyb slyšela. Jakoby k němu docházelo přímo u jejich uší a ne pár metrů od ní. Navíc na místě, kde by neměl být slyšet.

Přiskočila k posteli a skoro vykřikla.

Otec ležel nehybně. Mrtvý nebo spící, na to teď Amanda nemyslela. Protože její pozornost plně zaměstnával ten pohyb.

Ti nechutní červi lezli skoro všude. Po peřině, polštáři i otcově tváři. Pár se jich kroutilo i na podlaze kolem jejích chodidel. Jen zvedla špičky a tiše je rozmázla. Jiní vylézali zpod peřiny. Vystřelila rukou a prudce ji odtrhla. Byli všude. Skoro nešlo vidět otcovo pyžamo.

Otec na ten prudký pohyb zareagoval. Jeho nosní dírky zavibrovaly v hlubokém výdechu, naklonil ve spánku tvář a pootevřel ústa. Místo povzdechu se z nich vyhrnulo klubko červů. Po chvilce otec skousl a dva červy překousl na půl. Obě jejich poloviny se zbrkle kroutily na jeho rtech.

„Ne,“ vydechla Amanda a upustila peřinu. „Prosím, ne!“

Společně s jejími slzami se jí pohnuly nohy. Padla na kolena vedle otcovy hlavy. Smetla mu z tváře i rtů červy a lehce jej políbila na tvář. Všimla si prvního červa zavrtávajícího se pod kůži na krku.

„Promiň,“ hlesla, vyškubla červa z rány, rozmáčkla ho v prstech a stále na kolenou se otočila ke dveřím.

Vyskočila na nohy, ještě naposled pohlédla na otce a vyběhla z jeho ložnice.

Když otevírala dveře vstříc starci, ještě nikdy nebyla tak odhodlaná. Dokonce ani v okamžiku Velkého Rozhodnutí ne.

„Má vaše koleda zvláštní jméno nebo jde jen o její povahu?“ vmetla smrtce do svraštělého obličeje.

„Mám napsáno O'Connor,“ zazněla odpověď.

„Jen a pouze O'Connor, nic více?“ vyhrkla dychtivě.

„Přesně.“

„Dobře,“ usmála se. „Vyhrál jste,“ pokrčila rameny a po chvíli ticha dodala: „Můžeme tedy jít. Jen si cestou zavolám.“

Zdálo se, že ho to nijak nepřekvapilo. „Uvědomujete si, že mu nepomůžete na moc dlouho,“ promluvil, než se pohnul. Neznělo to jako otázka.

„Každý jeho den navíc je cennější a smysluplnější než jakákoliv má minuta,“ pronesla odhodlaně a zavěsila se do něj. Ani to s ním nehnulo. „Jste jediný, kdo má o mě zájem.“

Do očí jí zablesklo světlo pouliční lampy, odražené ostřím jeho kosy, když vyšli do ulice a vmísili se mezi ostatní koledníky.

 

28. 8. 2014

Hororová tvorba


Přidat komentář





Související články
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Radka Gregušová: To co z nás zůstalo
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia