Jedna má kamarádka kdysi prohlásila, že rýmečka je pro chlapy smrtelná choroba. Samozřejmě jsem tehdy se smíchem protestoval. Nicméně v jádru měla částečně pravdu. Nemocný muž dost dobře nemůže plnit svou roli ochránce a lovce. Je poměrně stresující myslet na to, jak snadno lze chorobě podlehnout a jak snadno člověka vyřadí ze života. Proto nad tím většinu času neuvažujeme a zatlačíme obavy z nákazy do hloubi naší mysli.
Ale já nad tím teď nemálo přemýšlím.
Jde to těžko, neboť hlava mě bolí jako by se chystala explodovat a potřísnit stěny lepkavou tkání. Na čele mi perlí pot, a vlastně nejen na čele, ale na celém těle. Je mi horko a současně cítím chlad, přestože ležím zachumlaný pod dekami. Naproti posteli už hodiny svítí monitor počítače, ke kterému nemám sílu jít a pustit si alespoň film nebo seriál. Na nočním stolku po mé levici leží konvice s dávno vychladlým čajem a vedle něj rozečtený Jack Ketchum. Ale já už se nedokáži na ta písmenka soustředit. Tak prostě ležím a je mi blbě.
Má nemoc se poprvé projevila před dvěma dny.
To ráno bylo jako každé jiné. Kolem osmé jsem vstal, při snídani projel nové emaily a pozdravil spolubydlícího, který spěchal do práce. Během následující hodiny jsem rezignovaně brouzdal internetem a spílal si do blbců, že jsem studium nedokončil, protože práce prostě nebyla a já měl hluboko do kapsy. Rodiče sice nějaké peníze posílali, ale to jen proto, že dosud žili v iluzi, že od rána do večera poctivě studuji.
Zatímco jsem procházel nabídky práce, žaludek mi oznámil, že se blíží doba oběda. Vždycky jsem rád vařil; na dobré jídlo a pití jsem si potrpěl i toho dne. Pokud se tedy za dobré jídlo dá označit něco, co jste našli zastrčené hluboko v mrazáku supermarketu. Šlo o masivní flákoty hovězího masa z Amazonie, každá ve své krabičce. Cena byla přelepená už několikrát, mě však ani nenapadlo zkontrolovat, zda nejsou prošlé. V hlavě mi stále dokola znělo jediné.
Maso z Amazonie.
Rázem jsem před sebou viděl celou tu nádheru, bobulky z jalovce, česnekový dip, kvalitní černé pivo… Vzal jsem všech šest kousků, koneckonců byly ve slevě a doslova za pakatel. Doma jsem je nacpal do mrazáku. S ničím se mi poplést nemohly, sám jsem toho uvnitř moc neměl a Ralph, můj spolubydlící, byl vegetarián.
Ještě toho dne jsem jeden kousek z mrazáku vytáhnul a uvařil. Rozhodl jsem se tentokrát udělat pokrm trošku syrovější. Nevím, co mě k tomu vedlo; při vaření si počínám stejně jako malíř u svého plátna či básník při tkaní veršů. Své jídlo považuji za umělecké dílo.
Pravda, možná lehce, ale opravdu jen lehce zapáchalo. Možná se i trochu svíjelo na pekáči, kdo ví – já nic nezaregistroval. Měl jsem na něj příliš velkou chuť.
Toho dne se už nic zvláštního nestalo. Večer jsem se cítil unaveně, tak jsem brzy usnul.
Ráno mi bylo mizerně. A když říkám mizerně, myslím tím mizerně. Pokud jste někdy zažili alespoň slabou migrénu, tak víte, o čem mluvím. Pohled se mi rozostřoval a hlava se mi točila. Bez hůlky bych se na záchod nedobelhal, jak se mi podlamovaly nohy, jako bych byl nějaký dědek. Byl jsem slabý jak po měsíci věznění v hladomorně a následné bitvě s gorilami v parních válcích. Nemohl jsem téměř myslet a má mluva za mnoho nestála.
Ralph mě toho dne odvezl k doktorovi; měl o mě vážné obavy. Bohužel netušil, jaký můj doktor je. Kolikrát jsem si říkal, že přejdu jinam – a stále jsem to odkládal. Takže po zběžné prohlídce jsem dostal předpis na léky, které byly zrovna nejvíce v kurzu, a doporučení ať se pár dní v klidu proležím a hodně piju. Pak prý ta rýmečka přejde.
Kdybych toho byl schopný, přetrhnu toho člověka jak hada.
A od té doby ležím doma, beru léky, piju čaj. Nic jiného mi nezbývá. Je to lepší než na začátku, hůlku skoro nepotřebuji a mluvím bez problémů. Jen jsem hodně unavený, jako kdybych dlouho nic nejedl. Nacpal jsem do sebe nějaké ovoce, ale teď mi už nic nechutná.
Nemůžu usnout.
Je mi jako bych umíral.
* * *
Čtvrtého dne nastal zlom.
Když jsem se ráno probudil, bylo mi docela dobře. Samozřejmě jsem cítil únavu a mírnou otupělost, ovšem ten balvan na mém těle se ztratil bůhvíkam. Pohled na hodiny mi prozradil, že Ralph už bude nejspíše v práci. Vykulil jsem se z postele s úmyslem dát si sprchu, tělo jsem měl celé ulepené potem.
Voda mi udělala dobře. Znepokojily mne však podivné fleky na břichu a zádech. Mohlo jich být kolem pěti a vypadaly trochu jako modřiny. Na dotek nebolely, avšak byly zvláštně vlhké. Nelíbilo se mi to. Říkal jsem si, že si to hned něčím namažu.
Sotva jsem však vylezl z koupelny, přepadl mě strašný hlad.
Vykašlal jsem se na převlékání a ještě v županu se vydal k ledničce. Uvnitř byla spousta zeleniny, tofu a vegetariánských pochoutek. Nějak jsem na to neměl chuť a váhavý pohled na spižírnu mi prozradil, že ovoce taky nechci. Ne, tohle nebyl hlad, spíše taková ta iracionální chuť na něco monstrózně nezdravého.
Vůbec si nevybavuji okamžik, kdy jsem otevřel mrazák.
Vím jen, že jsem měl strašnou chuť na maso, na maso z Amazonie.
Prostě zatmění; po tomto výpadku mi nezbývalo než nechápavě hledět do útrob ledničky. Zřejmě jsem to maso v předchozích minutách vytahal ven z umělohmotných obalů a naskládal ho mezi tofu a jogurty, aby zvolna rozmrzlo. Nechápal jsem proč. Zmateně jsem se podíval do své ruky, kde jsem držel poslední zmrzlý kus, jako bych se ho chystal umístit k ostatním. Srdce mi začalo zběsile bušit, dech se mi zrychloval a oči mi div nevypadly z důlků. Pak jsem maso olízl.
Fuj, ledové.
Udělal jsem krok zpět a otřásl se. Co to zatraceně dělám?
Otřeseně jsem maso napůl odložil, napůl odhodil. Slyšel jsem, jak dopadlo na stůl. Někde za mnou se zabouchla lednička. Jako ve snách jsem zacouval zpátky do svého pokoje.
Něco se mnou bylo hodně, hodně špatně.
* * *
Ležel jsem, uvnitř sžíravý hlad.
Takovou zaslepující chuť k jídlu jsem v životě neměl. Připadal jsem si jako bych celé týdny nejedl. Měl jsem pocit, že téměř fyzicky cítím, jak hubnu. Vysoukal jsem se namáhavě z postele a všiml jsem si, že ty podivné mokvavé fleky se ze zad rozšířily na další části mého těla. Nyní byly na hrudi, břichu, stehnech i rukou. Na čele mi perlil studený pot. Nebyl jsem v pořádku, to ani náhodou. Prý rýmečka.
Nešlo se tomu ubránit, musel jsem něco sníst. Ve vzduchu se vznášela zvláštní vůně, jakou jsem dříve necítil. Linula se z kuchyně; a já kráčel přímo za nosem.
Uprostřed stolu ležela ta kotleta, kterou jsem při předchozí návštěvě odhodil – nyní kompletně rozmražená. Maso mi svou barvou připadalo až neuvěřitelně čerstvé.
Sněz si mě, vybízelo.
A já tam stál a svět se se mnou točil, svět, kde jsem existoval jen já a ten flák masa. Nemohl jsem z něj odtrhnout pohled. Srdce mi bušilo a slintal jsem jako šílenec. Maso se ocitlo v mých rukou. Zahryznul jsem se do něj a oderval pořádný kus, rval jsem ho rukama na kusy a ty hladově polykal, kousek po kousku, pěkně za syrova…
Bylo pryč.
Zadíval jsem se na své ruce, pokryté kousky tkání. Bylo mi jasné, jak musí vypadat má ústa, jak musím vypadat já. Roztřásl jsem se. Potřebuji pomoc, než nad sebou znovu ztratím kontrolu. Zavolám si záchranku, kohokoli… zív… chce se mi spát…
Unavený, tak unavený…
Dopotácel jsem se zpět do pokoje a padl do postele naznak.
Usnul jsem okamžitě.
* * *
Vzbudil mě zvláštní zvuk. Znělo to jako plesknutí.
Venku už se stmívalo a já se ke svému překvapení cítil docela dobře. Rozsvítil jsem světlo a posadil se k počítači. Jako vždy, žádné nové zprávy. Kdybych chcípnul, nikdo si toho ani nevšimne. Povzdechl jsem si, podíval se na sebe do zrcadla a uvědomil jsem si zvláštní, pozitivní věc.
Část těch odporných fleků na mém těle zmizela. Ostatní se jevily bledší, jako by se chystaly zmizet. Začal jsem uvažovat; pravděpodobně právě někdy v tomto okamžiku jsem si uvědomil, že počátky mé choroby by mohly souviset s pozřením toho polosyrového masa.
Plesk!
Znovu ten zvuk. Znepokojující na tom bylo to, že se ozýval ze setmělé kuchyně.
Nedalo mi to a šel jsem se podívat.
Už když jsem se přiblížil ke kuchyni, slyšel jsem pomalý, mlaskavý zvuk. Rozsvítil jsem a při pohledu na ty věci se mi zježily chlupy na zátylku.
Dveře ledničky zely rozražené dokořán. Na zemi pod nimi ležel kus masa; ne, neležel, jedna jeho část se kroutila, jako kdyby prozkoumávala okolní prostředí. Další kus se sunul po kuchyňské lince a zanechával po sobě slizkou cestičku jak v nějaké nechutné parodii na slimáka. Pak jsem si všimnul třetího – sunul se kolmo po stěně a zrovna se chystal pokračovat na strop. Všechny se mi jevily o něco menší než předtím.
Když jsem si uvědomil, že jsem tohle jedl, můj žaludek se vzbouřil.
Zatímco jsem se přemáhal, abych potlačil dávivý reflex, opřel jsem se rukou o linku. Jak jsem prudce oddechoval, ucítil jsem na ruce něco slizkého. Flákota masa zřejmě nějakým šestým smyslem rozpoznala živého tvora a rozhodla se mne poctít svou přítomností. Sotva se však dotknula mé holé kůže, ucítil jsem štiplavé pálení a rukou ucuknul. Měl jsem na ní teď ty zvláštní hnědorudé fleky, co mi rašily po celém těle.
A pochopil jsem. Ty fleky, ty znamenaly trávení. Něco v mém těle, snad nějaký virus či bakterie přítomná v tom prošlém mase bůhvíodkud, mě pomalu trávilo. Bralo si mé tkáně, kousek po kousku. Stejně tak to stravovalo ty kusy masa – proto teď vypadaly menší!
Ze stojanu na nože jsem vytáhnul jeden zvláště nabroušený a začal jsem flák na lince porcovat na malé kousíčky. Kroutivě se svíjely a kdyby mohly, asi by sténaly zoufalstvím a zděšením. Za nožem zůstávaly na dřevěné lince hluboké šrámy.
Plesk! Kotleta plazící se po stropě se náhle uvolnila a dopadla mi na hlavu.
Zaplavila mě bolest. Upustil jsem nůž a strhnul si tu věc z hlavy; prudkým mrsknutím jsem ji odeslal na neumytou pánev, dosud stojící na sporáku. Dostal jsem nápad. Sáhl jsem do skříně pro vodku a maso na pánvi jsem jím řádně zalil.
„Doufám, že máš rád bolest, hajzle,“ škrtnul jsem zápalkou.
Zatímco jsem maso zprudka flamboval, svíjelo se v bezmocné agónii. Připadal jsem si jak inkvizitor upalující čarodějnici a byl jsem rád, že to maso nemůže ječet; i přesto jsem ten řev téměř slyšel.
Pak jsem si všiml, že ty rozsekané kousky na lince se jako stádo červů plazí směrem ke dřezu. Zřejmě se snažily uprchnout výlevkou, když se ukázalo, že tento protivník je nad její síly. Při představě, že tahle příšernost opustí mou kuchyň, mi tuhla krev v žilách.
Shrábnul jsem je do hrnce, napustil vodu, a dal je vařit.
Rozhlédl jsem se. Třetí kus se nadměrně rychle sunul po stěně, jako kdyby měl v patách samotného ďábla. Zřejmě chtěl uprchnout pootevřeným oknem. Ty věci byly inteligentní! Nějakým způsobem pochopily vývin situace a pokoušely se zachránit si kůži.
„Nikam,“ zavrčel jsem a strhnul flák masa ze stěny. Šlo to hůře, než jsem čekal. Ruka mě pálila, jak maso v sebeobraně vylučovalo trávící tekutiny, aby mě přimělo ho pustit. Se zatnutými zuby jsem se vydal k mikrovlnce. Začalo se prudce svíjet, zřejmě můj úmysl chápalo.
„Chcípni, ty malej sráči.“
S těmito slovy jsem dvířka mikrovlnné trouby zabouchl. Nastavil jsem nejvyšší výkon a přístroj spustil. Maso se svíjelo, škvařilo, peklo se ve vlastní šťávě. Fascinovaně jsem hleděl na jeho utrpení, jako kdybych tam měl malé roztomilé zvířátko. Kuchyni začal zaplňovat pach spáleniny. A já se z nějakého důvodu vítězoslavně rozchechtal.
„Proboha, co se tady stalo?“
A do háje. Ralph se právě vrátil domů.
Otočil jsem se k němu, na tváři stále neovladatelný vítězný škleb. Musel na mě být příšerný pohled. Do půl těla nahý a zpocený, všude možně na kůži podivné hnědavé fleky. Ruce – a taky ústa, jak jsem si uvědomil – byly stále ještě špinavé z mého odpoledního selhání. Připočtěme k tomu rozcuchané vlasy a přerostlé strniště na bradě; musel jsem působit jako dokonalý šílenec.
Chtěl jsem to vysvětlit, objasnit proč kuchyň vypadá jak po nájezdu splašeného řezníka. Ale nedostal jsem ze sebe jediné slovo. Koupil jsem nějaké maso, vylezlo z ledničky a zaútočilo na mě, věřil bys tomu? Prý z Amazonie! Jo a asi jsem kvůli němu tak trochu nemocný…
A jak jsme na sebe bezradně koukali, svět se pro mě částečně zpomalil. Náhle jsem viděl všechno to maso na jeho kostře, chutné tkáně plné čerstvé KRVE… a vnitřnosti, tepající životem… to maso… MASO, které je támhle přede mnou! Musím ho mít! HLAD!!
To poslední slovo jsem pravděpodobně zařval nahlas.
A následně se vrhnul vpřed.
Maso sice bylo překvapené, ale zareagovalo právě včas na to, aby mi uhnulo a spasilo se útěkem. Vyrazil jsem za ním, běželi jsme dolů po schodech a já něco nesrozumitelného řval. Nevím, co by se stalo, kdyby se mi v ten okamžik někdo ze sousedů připletl do cesty.
Maso bylo venku. Slyšel jsem bouchnout vchodové dveře.
Vyrazil jsem ven. Slunce už zapadlo a v parčíku před domem svítily oranžovým světlem lampy. Má potrava tu nikde nebyla. Kam se vypařila?
Potrava. Maso. Ralph.
Roztřásl jsem se a do očí mi vhrkly slzy.
Prozřel jsem.
* * *
Je pátý den. Skrývám se.
Ne, neptejte se kde. Je to místo, kde se můžu natrvalo odříznout od světa, zajistit, abych se nikdy nedostal na svobodu. Vím o něm jen já. Napíšu zde svůj příběh a budu doufat, že se dostane do správných rukou. Pak ten poklop zavřu a už mě nikdy nikdo nenajde.
Doufám.
Víte, hodně jsem nad tím přemýšlel. Nad tím, co se ze mne stalo. Nemám ponětí, jak se to maso dostalo do supermarketu. Nevím ani, čím přesně bylo nakažené. Zato ale vím, že už nikdy nechci spatřit živého tvora z masa a kostí. V zájmu všech.
Mám příšerný hlad, ale nechci nikomu ublížit.
Je tady teplo. Doufám, že to celý proces trávení urychlí.
Ano, umírám. Možná jsem mrtvý už teď, když píši svůj příběh. Avšak kdybyste mě přece jen našli a já se stále pohyboval, nevěřte mi. Mám podezření, že pozřením masa se ta zatracená věc regeneruje. Usuzuji tak z těch několika krys, co jsem po cestě spořádal.
Omlouvám se vám, všem, které jsem zklamal. Já tohle nechtěl.
Tohle je konec. Už není co říct. Snad jen poslední věc.
Mám zlé tušení.
Já těch kotlet kupoval šest.
