„Doktore, můžeme za ním?“ ptal se komisař Heger.
„Před hodinou u něj byla rodina, takže chlapec je na tom už lépe. Můžete tedy, ale pokud chlapce sebevíc rozrušíte, budu vás muset požádat o odchod.“
„Rozumím,“ řekl Heger a hlavou kývnul na svého kolegu Juříka, jenž zrovna vytahoval kávu z automatu. Než otevřel dveře, ještě dodal svému parťákovi: „O tom třetím se raději nezmiňuj.“
„Jasné. Stejně budeš mít hlavní slovo ty,“ ušklíbl se a usrkl horkou kávu.
Jakmile vešli do nemocničního pokoje, Heger si všimnul chlapcova překvapeného, zároveň nejistého výrazu ve tváři. Když se představili jako komisaři a že by potřebovali slyšet odpovědi na pár otázek, chlapec polknul a neskrýval svou zaskočenost.
„Je nám jasné, že jsi zažil velice nepříjemnou událost, ale potřebujeme slyšet přesně to, co se tam stalo. Jediné, co víme je, že jsi s dalšíma dvěma kamarády - Radim Kohout a Pavel Dostál - šel do starého, opuštěného mlýna. A že Pavel Dostál zemřel…“
Jakoby dostal neviditelnou facku při vzpomínce na mrtvý výraz kamaráda. Chlapce osypala husí kůže a z nervozity si pod dekou mnul ruce.
Já mu nic neudělal, pomyslel si chlapec. To udělal On!
„…Na místě činu zůstalo jeho tělo, batoh, spousta dohořelých svíček a rozevřená kniha. Ty -“
„Já mu nic neudělal, ani Radim ne!“ vyhrkl ze sebe chlapec, aby se ospravedlnil. „Chtěli jsme si jenom užít trochu adrenalinu, ale Pavla zabil ten psychopat!“
„My víme, že ty ani Radim jste mu nic neudělali. Chtěl jsem jenom říct, že ty nám musíš popravdě povědět, co se tam stalo, jinak tě budeme považovat za účastníka trestného činu. Takže nám řekni o tom psychopatovi, prosím,“ Heger se snažil přátelsky pousmát, ale chlapec nic přátelského na jeho úšklebku neviděl.
Chlapce se snažil uklidnit, aby jeho výpověď měla hlavu a patu. Zhluboka se nadechl a začal s vyprávěním svého neuvěřitelného, hrůzného příběhu. Než spustil, nenapadlo ho, že skutečnost příběhu bude zanedlouho zpochybňována.
V úterý mi přišla zpráva od Pavla, že na Halloweena zažijeme mordy. Nic víc k tomu neřekl, jenom dodal, že se sejdeme ve čtyři v parku odpoledne, že i Radimovi psal.
„Čumte,“ řekl Pavel a mával nám před nosem starou, brožovanou knihou. Měla na předku zlatý nápis: VSTUPTE. Na zadku bylo: ZDALI JSTE VYSTOUPILI, BLAHOPŘEJI. Už jenom z pohledu na ni nás s Radimem přepadl divný pocit, jak jsme si oba mohli vyčíst z našich výrazů. Smrděla jako plesnivý sýr, mimochodem. Pavel ji prý náhodou našel v naší vesnické knihovně, když pomáhal své tetě se tříděním knih - teta se starala nejen o chod knihovny -, pod hromadou starých knížek. Okamžitě ho něčím okouzlila, jak nám řekl. Když jsme se - hloupě, dle jeho výrazu - Pavla zeptali, co s tím má společného, že bude Halloween, tak nám řekl, že s touhle knihou budeme vyvolávat duchy. Podíval jsem se na Radima a oba jsme se rozchechtali.
„Vy blbečci, budete čumět, až o půl noci v pátek budeme vyvolávat duchy a oni se fakt zjeví. Už jsem i vymyslel místo: Starej mlýn.“
Smích nás lehce přešel. Teď se začal šklebit Pavel.
„Tam se bojím i ve dne, ty vole, natož o půlnoci a k tomu na Halloween,“ zamračil se Radim a ťukal si na čelo.
„Ježíš, nebuď baba, chobote. Vezmu svíčky a podle návodu v knížce se podíváme do světa mrtvých. Toť vše,“ oči mu zajiskřily.
„Jak tě to všechno vůbec napadlo?“ zeptal jsem se. Opět hloupě, dle jeho výrazu.
„Ty vole, vidím duchařskou knihu, zrovna když bude za pár dní Halloween - svátek duchů -, jasný osud. A víš, jak věřím na osud, přece. Zažijeme něco, na co nikdy nezapomene, kámo.“ Bohužel měl pravdu, s Radimem na to opravdu nikdy nezapomeneme.
Chlapec si všimnul zvláštní výměny pohledů mezi komisaři, ale nepřestal s vypravováním.
Nemusel nás dlouho přemlouvat. Kývli jsme na to a rozešli se domů.
V pátek po škole jsme si všichni tři zavolali na Skypu, dohodli jsme všechny podrobnosti a v osm večer jsme si dali sraz v parku.
Pavel měl nabuchaný batoh svíčkama a knihou. Radim donesl baterku a zapalovač a já něco k snědku.
Pavel s Radimem řekli doma, že spí u mě, a já řekl rodičům, že spím u Pavla.
Od parku do mlýna nám cesta pěšky trvala skoro půl hodiny. Radim nám vyprávěl zážitky se svým dědou a celou cestu jsme prochlamali a vůbec by nás nenapadlo, že to byly naše poslední společné záchvaty smíchu.
„A jsme tu,“ řekl Pavel, když jsme všichni tři stáli a zírali na hrozivý mlýn, který v noci vypadal jako vystřižený z hororu. „Máme skoro půl deváté o Halloweenu, no není to báječné? Začneme v deset, zatím nachystáme a zapálíme svíčky a prošmejdíme to tam trochu.“
„Doufám, že nikdo nepřijde,“ řekl jsem a bylo jistě znát, že mám strach. Ticho a pocit, že nevím, co se skrývá v temných místech, kam ani měsíční světlo nedoleze, mě děsily nejvíc.
„Buď v klidu,“ řekl Pavel. „Tu nikdo nepáchne.“
„Bych se asi posral, kdyby se tam někdo cizí zjevil,“ souhlasil se mnou Radim.
„Kromě duchů tam nikdo nebude,“ zasmál se Pavel a nebojácně šel kupředu.
Po prošmejdění mlýna a nachystání svíček - asi dvacet svíček na hrob jsme zapálili v kruhu, ve kterém jsme posléze seděli s knihou uprostřed - jsme snědli všechno, co jsem donesl z domu.
Pořád jsme se něčemu chlamali, nálada byla skvělá. Když jsme se podívali na čas na mobilu, bylo pět minut do desáté. Najednou jsme utlumili své vychlamané pazvuky a Pavel položil doprostřed mezi nás knihu. Seděli jsme čelem k sobě a já si všiml, že se klukům náhle rozladil výraz ve tváři. Ticho, svíčky, okolní tma a hlavně kniha - to vše působilo opravdu mysticky děsivě. Nechtě jsem si představoval různé hororové scénáře. Ačkoliv se jeden podobný scénář později stal.
Přesně v deset hodin zašeptal Pavel: „Jdeme na to, chalani.“ Předtím nám říkal, že na první stránce je napsáno, že by knihu neměl nikdo číst dál, pokud nechce otevřít bránu mezi světy živých a mrtvých, a tak čekal až na náš okamžik ve mlýnu.
Všichni jsme na sebe ještě na vteřinku pohlédli a pak začal Pavel otevírat knihu a číst každou větu nahlas. Četl pomalu a vážným tónem, šlo vidět, že si to náramně užívá a že je naprosto vzrušený představou, že bychom mohli komunikovat s mrtvými. Zato my s Radimem byli opatrnější a pochybovačnější.
„Budete-li cítit přítomnost něčeho nadpřirozeného, zachovejte klid na duši…“ zněla například věta, kterou si ještě pamatuju. Každým dalším slovem jsem se začínal docela bát a Radim určitě taky, ale Pavel, jak jsem už říkal, byl neuvěřitelně zaujatý.
Když jsme došli k větě, která nás nabádala, abychom dobře promysleli jméno mrtvé osoby, se kterou chceme hovořit, tak Radima napadl Michael Jackson nebo Elvis Presley, já řekl Hitlera. Radim a já jsme dostali záchvat smíchu, zato Pavel nás hned osočil, ať nevymýšlíme kraviny. Chvilku jsme si z toho všeho dělali s Radimem srandu, ale Pavel chytl amok a seřval nás jako malé haranty. Nevěřícně jsme na něho zírali a než jsme stačili cokoliv říct, navrhl jméno, které nám s Radimem doslova vyrazilo dech.
Chlapce na okamžik vyrušil Juřík, neboť si hlasitě poposunul židli. Když zase zavládlo ticho v nemocničním pokoji, chlapec pokračoval.
Navrhl jméno: Martin Kroloch. Naprostá šílenost. To by nás nikdy nenapadlo, že jdeme zrovna jeho vyvolávat. Pavel to měl v plánu od začátku a věděl, že bychom do toho nešli, ale nic nám předem neřekl. Ihned jsme to Pavlovi rozmlouvali.
„Tak tohle je moc, ti povím, tohohle vyvolávat nebudu,“ řekl Radim. „Vždyť je to -“
„Blázen, co vzal kuchyňský nůž a rozpíchal svou matku, bratra, a pak se sám oběsil nad jejich mrtvolami, kde nechal vzkaz: ‚Vždycky jsem chtěl vidět peklo!‘“ Pavel se rozesmál. Ten smích jakoby nevycházel z něho. Občas mi Pavel připadával schizofrenický, ale v tu noc extrémně. Nepoznával jsem ho.
„Byl to skoro soused mého dědka, takže na tohle fakt nemám koule. To už raději toho Hitlera,“ navrhl jsem naivně. Pavel mě ale nevnímal a Radim zase neměl koule z toho vycouvat. Tak jsme tedy pokračovali.
„Teď se zase soustřeďme, jasný?“ Pavel listoval dál v knize a četl nahlas. V jeho očích jsem viděl jak odraz světla ze svíček tak i choromyslnost.
Nakonec zalistoval na poslední stránku - ta kniha měla tak třicet nebo čtyřicet stránek - a řekl nám, že teď přečte poslední říkanku a všichni musíme myslet na jméno: Martin Kroloch.
Tu říkanku si nepamatuju, ale pamatuju si, že po prvním přečtení se nic nestalo. Po druhém taky nic. Pavel nás posléze nařknul, že beztak myslíme na někoho jiného. Věřím, že by po nás dokázal i kvůli tomu skočit a porvat se s námi. Byl naprosto posedlý. Za každou cenu chtěl vidět ducha vraha, o kterém už někdy dříve často mluvil - ve škole, venku nebo jsme si o něm psali. Nejvíce ho zajímalo, co se tomu vrahovi honilo hlavou - proč to udělal?
Chtěli jsme s Radimem jít domů, ale řval na nás, že to musíme dotáhnout do konce. Radima dokonce drapnul za ruku a táhl ho zpět k zemi. Pomohl jsem Radimovi se dostat z Pavlova sevření, a když pochopil, že řev a tahání za ruku na nás neplatí, tak začal prosit na kolenou, ať zůstaneme. Fňukal jako malý kluk a tohle nás s Radimem zlomilo a my si sedli zpátky.
„Kluci, děkuju, moc děkuju. Prosím věřte mi, že nebudete litovat!“ jeho tvář se znovu rozzářila, ale při tom světle ze svíček vypadal jako malý satan.
„Tobě na tom asi hodně záleží, co?“ zeptal jsem se.
„To si piš, chci se ho na něco zeptat a je den duchů, pak jedině za rok to bude možné.“
„Jak to víš, proboha?“ zeptal se Radim.
„Prostě to vím,“ usmál se od ucha k uchu.
„Děsíš nás,“ promluvil jsem ve chvíli, když už chtěl znovu číst říkanku.
„Ticho už, myslete na Marťu.“ Teď toho místního psychopata nazýval: Marťa. Na okamžik jsem si myslel, že se ten vrahoun převtěluje do našeho Pavla. Ale jakmile začal číst, přestal jsem takto fantazírovat a myslel jsem na jméno, ze kterého mě i teď mrazí, když vám to vyprávím.
Přiznám se, že jsem v předchozích pokusech opravdu na Krolocha nemyslel, ale na moji babičku. Kdyby se tam zjevila… bylo by to hezké, protože já ji měl strašně rád.
To, co se stalo po přečtení říkanky, bylo jako z toho nejděsivějšího snu, jaký si dokážete představit.
Do nemocničního pokoje vstoupila sestra a chlapec se tak polekal, až lehce nadskočil v posteli.
„Nerada ruším, pánové, ale chlapec by měl pojíst a jít odpočívat, nejlépe spát.“
„Vydržíte ještě pár minut?“ zeptal se Heger a podíval se na hodinky. „Deset minut, co říkáte?“
„Ale ani o minutu déle,“ řekla sestra s přísným výrazem a odešla.
„Tu bych doma nechtěl mít,“ ušklíbl se Juřík.
„Pokračuj, prosím,“ řekl Heger.
Chlapec pokývnul a znovu se pořádně nadechnul.
Takže jsem skončil u toho, jak Pavel nás nabádal k tomu, abychom mysleli na Marťu. Klečeli jsme, drželi se za ruce, kolem nás hořeli svíčky a Pavel pomalu a nahlas četl říkanku. Se zavřenýma očima jsme napjatě čekali, co se stane. Když dočetl, projel námi průvan a my otevřeli oči. Hleděli jsme vykuleně na sebe a kolem sebe. Pár svíček bylo zhasnuto. Pak jsme naše pohledy nasměrovali na knihu. Bylo to neuvěřitelné, všechno, co se stalo, bylo neuvěřitelné. Kniha sama přetáčela stránky, jakoby někdo neviditelnýma rukama listoval. Všichni jsme se lekli a od knihy se odsunuli. Radim dokonce shodil dvě svíčky. Zírali jsme a čekali, kde se listování zastaví. Na okamžik jsem kouknul na Pavla, protože mě napadlo, že si z nás jenom utahuje, ale jeho výraz byl skutečně vyplašený. Začal jsem se strašně bát, a když se listování zastavilo, tak jsem zůstal omámený pohledem na dvě prázdné strany. Chápete to? V té knize, když ji Pavel četl a listoval, nebyly žádné dvě strany prázdné vedle sebe. Všichni jsme pak na sebe pohlédli, ale nikdo ze strachu neměl odvahu promluvit. Začala být neuvěřitelná zima, ale ne taková, že bychom vydechovali páru, ale prostě nám uvnitř těla byla zima. Třepali jsme se, ale neodvážili jsme se vstát a jít z mlýna pryč. Prostě jsme jenom vyhukaně seděli a čekali, co se stane. Najednou jsme -
Juřík hlasitě dvakrát kýchnul a chlapce okamžitě zastavil ve vypravování. Heger jenom kýval nad Juříkem hlavou. Po jeho omluvě chlapec pokračoval.
Najednou jsme v tom tichu uslyšeli zvuk dopadajících kapek. Každé ukápnutí bylo hlasitější a hlasitější. Nemohli jsme přijít na to, kde to sakra kape.
„Kurva, co to je?!“ Radim z nás panikařil nejvíce. Nijak jsme s Pavlem nereagovali. Osobně jsem měl zalepené ústa strachem a Pavel nejspíše taky. „Do čeho jsem to šel, do hajzlu!“
Pak zmlknul, jako když v půli přenosu vypnete televizi. S Pavlem jsme na něho pohlédli a jeho výraz nám ihned napověděl, že je něco hodně špatně. Zíral do té zasrané knihy. Ty hlasité kapky dopadaly do těch dvou prázdných stran. Ty kapky dopadaly a mizely nám před očima. Krvavé kapky! Jednoduše zmizely. V tom momentu jsme na nohy vyrazili všichni. Kapání přestalo a stránky byly naprosto prázdné bez známky nějaké krve. Zčistajasna nás zahalila hustá mlha. Někdo mi vlepil pohlavek a smál se tomu. Vím jistě, že to nebyl ani Pavel nebo Radim. Nikoho z nich jsem neslyšel, ač jsem na ně hulákal. Jediné, co šlo slyšet, byl démonický smích. Mlha zmizela okamžitě a všichni tři jsme stáli a čuměli na sebe, jako bychom se vůbec neznali. Pohlédl jsem na knihu a netrvalo to ani tři vteřiny a do jedné stránky se samo začalo psát jméno. Krví tam stálo: MARTIN KROLOCH. Stáli jsme v kruhu svíček jak přibití a zírali na naprosto nevysvětlitelný jev. Připadal jsem si jako v nějakém hororu, fakt že jo!
„Ty vole, ta kniha opravdu fun-“
Pavel nestačil doříct svou poslední větu v životě, neboť ho přerušil znovu mužský smích, který připomínal smích nějakého šílence z blázince. Radim se rozbrečel a já k tomu taky neměl daleko. Byli jsme doslova posraní strachy. Jednou se smál v jednom rohu, pak v druhém, jakoby tam bylo více lidí, ale ten smích byl jedinečný. Prostě pobíhal kolem nás.
Zničehonic se Radim sebral a utekl s křikem pryč, já s Pavlem jsme byli stále zmražení strachy.
„Haló,“ šílený hlas vycházel nyní nad námi. Oba jsme se lekli a pohlédli na sebe. Pak jsme zvedli hlavu. Nešlo toho moc vidět, ale poznali jsme Martina Krolocha, jak visí oběšený za krk. Začali jsme křičet jako zběsilí. „Pšššššt,“ přiložil si prst k puse a pak dopadl mezi nás na zem.
Provaz měl stále kolem krku. Oči měl temné a napuchlé. Ve tváři bledý a popraskaná, zkrvavělá kůže místy na něm visela. Obmotaný krk měl nafialovělou barvu a pod provazem mu tekla krev.
V rychlosti - nestačili jsme ani odskočit - natáhnul ruku k Pavlovi. Mířil mu na hrudník a sotva na něho sáhnul, Pavel padl k zemi. Poprvé za večer mě poslechly nohy a já mohl zdrhat pryč. Slyšel jsem Krolochův hlasitý smích a nato něco zařval, ale nepamatuju si co přesně. No a jak jsem panicky utíkal, tak jsem nevědomky vletěl pod auto a probudil se zde o dva dny později.
Chlapec dýchal rozrušeně a v mysli si přál, aby nic takového v životě neprožil znovu. Naivně však doufal, že komisaři budou věřit jeho příběhu.
Nastalo ticho. Komisaři na sebe opět pohlédli a Juříka popadl záchvat smíchu.
„Slyšel jsem hodně kreténských historek, ale tohle jsem ještě nežral. Čekáme nakonec na to, že vrahem je vyvolaný duch tři roky mrtvého Krolocha. Děláš si z nás prdel?“
„Nedělám, proč bych to dělal?“ chlapec poté pohlédl na Hegera, jakoby spoléhal v jeho podpoře, jenže ta nepřišla.
„Tak tohle jsem vážně nečekal. Asi nechápeš, že s touhle pohádkou tě čekají strávené dny u nás na oddělení,“ řekl Heger. „Řeknu ti teď tohle, třeba začneš mluvit pravdu. Pavlovi explodovalo srdce. Tak jak to slyšíš, prostě explodovalo. Teď ti řeknu další novinku. Radimovi explodovalo srdce včera večer. Našla ho jeho matka v pokoji, když nepřicházel na večeři. S nikým v pokoji nebyl, ale měl otevřené okno, takže existuje verze, že někde chodí vrah tvých kamarádů. A ty nám tady vykládáš takovou pohádku o duchovi, že si myslím, že sakra něco víš o těch vraždách a zakrýváš to jakousi báchorkou o Krolochovi -“
„Panebože, ta kniha!“ chlapec málem spadl z postele.
„Cože?“ podivil se Heger. „Co s knihou?“
„Musíte mi dát tu knihu! Nebo ji spálit! Jak to Pavel četl, tak tam psali, že pokud se povede navázat spojení se zlými duchy, tak tu knihu musíme spál-“
„Naposledy tě varuju, mladej,“ vyprskl na něho Juřík. „Nemám na tebe nervy. Plácáš naprosté hovadiny.“
„Vy to nechápete?! On si dojde i pro mě! Kroloch si mě najde!“ chlapec chytnul Hegera za bundu. „Prosím, spalte tu knihu!“
Do nemocničního pokoje vstoupila sestra a její prvotní reakcí bylo, že komisaře hnala ven, aby nechali chlapce v klidu.
„Tu knihu! Spalte ji! On si pro mě přijde!“ Chlapec se Hegera ještě držel a nechtěl ho pustit. „Všechno, co jsem řekl, je pravda. On opravdu existuje a přijde!“
„Uklidni se a pusť mě.“ Chlapec ale nepovolil a vyváděl dál. Juřík se sestrou bránili Hegera, ale chlapec se s nimi začal tahat.
Přiběhla druhá sestra a v ruce držela injekci. Chlapec začal vyvádět ještě víc a dokonce sestru nechtěně uhodil do obličeje. Druhá sestra přiskočila a píchla chlapcovi do ramena injekci a tělem mu proudila sedativa. Juřík chlapce po pár vteřinách pustil, neboť se dočista uklidnil a jenom cosi breptal pod nosem. Později usnul a komisaři odešli.
***
Když se chlapec probudil, v pokoji vládlo šero. Na hodinách bylo půl sedmé. Chlapec matně pokukoval po neznámém pokoji a pomalu a jistě se mu navracely vzpomínky z předchozího setkání s komisaři. Leknul se, když zpozoroval, že je na nemocniční posteli připoután. Začal sebou házet, snaže se z ní dostat.
Netrvalo to dlouho a ucítil náhlou zimu. Přestal se hýbat a jenom napjatě sledoval každý kout v pokoji. Zuby začaly zimou cvakat a docházelo mu, že Martin Kroloch je blízko. Chlapec ze všech sil začal křičet. Ale nikdo nepřicházel. Pokoj vyplnila hustá mlha a jeho postel s ním se vznášela pár metrů nad zemí. Tak jak se mlha objevila, tak i zmizela a postel tvrdě dopadla na zem.
Vteřinku se nic nedělo, ale pak zapištěl, když něco bouchlo do okna. Ale nic tam neviděl. V rohu u okna se pomalu začala otevírat skříň. Cítil, jak mu srdce bije o závod. Skříň se po pár vteřinách zavřela. Pod postelí uslyšel chichotání, ale velmi slabé, jako by si Kroloch držel ruku u pusy. Chlapec začal prosit, aby ho nechal žít a v tom se smích rozezněl celým pokojem. Další rána do okna, ale opět tam nic nebylo. Jakmile otočil hlavou nazpět, Krolochova zhyzděná hlava byla těsně u té jeho.
„Baf!“
