Radka Gregušová: To co z nás zůstalo

Povídka, která se umístila na 25. místě v pátém ročníku Literární soutěže Horor Webu. Povídka je uvedena v podobě, v jaké byla zaslána.

Skoro všechno se tu kazí. Hrom do toho. Ulevím si nakopnutím, rozbitého pekáče. Kdyby jen bylo všechno novější. Hlavně zuby a záda. S tímhle tempem mi toho v hubě moc nezbyde. Člověk si nakonec nepochutná, ani na tom kousku žvance co dostane.

„Ááááááááááááááááhhh,“ chtělo by to horkou vodu, kam bych si večer dala nohy. To by byla nádhera. Mezi tou párou a teplem, vyčvachtat kotníky.

Konvice na plotně hlasitě zapíská. Opatrně sliju vařící vodu do porcelánu s čajem.

Nenávidím tyhle schody. Čaj na podnose táhnu až do pracovny. Ženská mého věku, na tyhle móresy není stavěná.

„Pche,“ rozmary šlechty donášet si čaj do salonků. Od čeho potom máme jídelny. Dveře jsem otevřela, bez klepání. Nikdy jsem to nedělala a na starý kolena s tím začínat nebudu! Hlasitě sýpu. V potemnělé místnosti se nad hromadou papírů skláněl starý, tedy mladý pan Grady. Stále si na to nemůžu zvyknout.

Vzpomínám si na něj ještě jako na chlapce. A najednou přede mnou sedí kopie jeho strýce. Zničená kopie. Mohla bych říct, že mi ho je líto.

Mohla bych.

Supí oči zalité krví se zvednou od všech těch štosů. „To jste vy, Hedviko?“

Tvář má celou strhanou a jeho pohled je zmatený. „Nesu čaj a něco k jídlu.“ Tác položím na okraj stolu. Jinde není místo. „Děkuji vám, ale nebudu,“ Odpoví s nosem opět v knize.

„Ale jen jezte, nepachtím se s tím tak dlouho, abych vše dala prasatům,“ naškrobím se. Nesnáším, když něco přijde vniveč. „Abych nezapomněla, rozbil se poslední pekáč.“

To Wiliama vůbec nestojí za další pohled na mě. „Koupí se nový,“ odpoví prostě.

Tiše zamručím, potom odejdu zpátky do svého území-kuchyně.

Všechno tu jde z kopce. Celé sídlo chátrá. Stejně jako jeho majitel. Krom mě tu už moc služebnictva nezbylo. A za pár let se těmito chodbami bude prohánět nanejvýš vítr, tím jsem si jistá.

 

Je to vlastně všechno smutné. Pamatuji se na to, když ještě žil starý Henry Grady, budiž mu země lehká. To bylo všechno ještě jiné. Ten staroch už za mého mládí, byl děsivý s tím svým prozíravým pohledem. Ovšem dobře platil a byl spravedlivý.

Vařím tu bezmála už skoro čtyřicet pět let. Dokulhám si k lavici u pece. Ta zima, blata jsou skutečně nehostinný kus země. Whisky jediná dobrá věc na Irsku. Zbytek ať jde k čertu. Zabalím se do teplé deky. „Hmm, někde bych tu měla mít,“ Všimnu si klubka.

„A tady to je,“ vytáhnu košík s pletením zpod lavice. Ta jasně červená bavlna na jehlicích.

Kde jsem to jenom skončila?

Ano starý Grady. To byla doba. Tahle prdel světa, vypadala aspoň trochu vesele. Jednoho umouněného odpoledne, se přihnala bryčka. Byla to naprosto nečekaná návštěva. Tenkrát jsem se jako prase potila v kuchyni, takže jsem u všeho nebyla. Ale přijel nějaký nobl člověk. V obleku, cylindru, rukavičkách-nádhera jedna. Za sebou táhl kluka. Šestiletého chlapce. Zlaté kudrliny a ospalý kukuč.

Vzal chlapce rovnou ke Gradymu. Není zrovna nejlepší pocit, když k vám vtrhne cizí muž s dítětem a představí se, jako právník. A k tomu všemu vám přitom vyjádří upřímnou soustrast.

Muž sundá cylindr. „Je mi to opravdu moc líto pane Grady. Vaše sestra Angelie, po sobě zanechala ve své závěti, pouze tento dopis,“ podá mu obálku. „A svého syna Williama, jelikož jste jediným žijícím.“

„Přesně vím, kam tím míříte,“ skočí mu do řeči Grady. Tím svým pohledem se podívá na chlapce.

„Moc mě těší, Williame,“ Nakloní se k němu. Dítě se vyděšeně schová za kabát právníka.

„Je trochu stydlivý,“ konstatuje právník.

„To se zpraví konec konců je to Grady,“ Usměje se.

 William vykoukne a zírá na zmrzačenou ruku starého muže. Co ho tak děsí těma očima bledými a ostrými, jako nějaký dravec. „Měl by si odpočinout, zavolám někoho ať se o něj postará. A my spolu můžeme probrat všechny podrobnosti, pane Steele.“ Navrhne a ukáže muži na křeslo u jeho stolu.

Tenkrát mi nohy ještě sloužily. Vyběhla jsem schody do pracovny bez zadýchání. Za mnou se táhla moje dcera Gerda. Zlatíčko copatý. V přítomnosti toho Stoola, nebo jak se sakra jmenoval, jsem se uklonila. A špinavé ruce si utřela do zástěry.

„Přejete si pane?“

„Mohla byste vzít chlapce do kuchyně a dát mu něco k jídlu?“ Požádá mě. Vezmu ho za ruku. „Pojď, najdeme pro tebe něco na zub,“ pokusím se usmát a povzbudit toho prcka. Vypadal, jako by měl každou chvilku začít natahovat moldánky. S dětmi jsem to nikdy neuměla, to si musím přiznat. Ale Gerdu jsem vychovala dobře. Sice nikdy nebyla hezká, zato se však uměla postavit k práci, a veselá to ona byla, jen kdyby nebyla tak naivní.

„Obmotat prstem, křížek a provléct jehlici zleva pod vlnu.“  Šála se začíná pomalu rýsovat.

Tenkrát mě Gerda tak trochu zachránila. Vzala jsem ho do kuchyně, jenom nic nechtěl a jen tam skrčený seděl v koutě. Vzala ho za ruku a prostě ho odtáhla do stájí ukázat poníka.

Nemám ponětí, co s ním udělala, ale od té doby se z té hromádky neštěstí začalo stávat zdravé dítě. A celé dny trávili jenom spolu.

Ani v nejmenším mi to nevadilo až do určité doby. William. Starý Grady byl muž, který viděl svět ještě v jeho starých hodnotách.

„Ach, taková marnost.“ Svého synovce vychoval ještě v těch starých způsobech, nebo se o to aspoň pokoušel. Doba šlechticů na nás mává s těch divných strojům, kterým Angličani říkají lokomotivy.

Vyrostl z něj velmi pohledný mladý muž, možná až moc a taky vzdělány. A moje dcera holka z kuchyně s nepěknými rysy a to ani hezká povaha nezpraví.

Ale ani pro Gradyovi není všechno růžové. Trochu se ušklíbnu. Taková smutná rodinná záležitost. Padlo to i na něj.

Mladý pán vtrhl do knihovny s holinami od bahna a celým bílým obličejem.

„Strýčku, strýčku,“ volá. Grady se vynoří z jednoho regálu. „Křičíš jako by hořelo, tady jsi v knihovně,“ napomene ho a přitom si ho změří očima. „Co to bahno, myslíš, že sem můžeš jenom tak v trhnout a všechno ušpinit.“ Z očí se mu derou záblesky plné vzteku a přitom ani moc nezvýšil hlas.

„Prosím zadrž, strýčku. Něco jsem viděl,“ popadá dech.

„Byl jsem na blatech u potoka a tam seděla. Dlouhé bílé vlasy, skoro průzračná. Prala. Košili celou od krve. Banší!“

„To je hloupost, nic takového neexistuje, a teď už vypadni, dneska tě nechci vidět.“

William polkne, srazí nohy k sobě a odejde.

Celá tahle výchova měla tenhle smysl, poslušnost.

Nebo spíš naprosto vygumovaný mozek.

Dny tu plynou velmi pomalu a večer u krbu má člověk o čem přemítat. Třeba to co náš čeká a jak se náš osud vpisuje do těchto zdí.

Zdálo se, že starý pán mnohem zneklidněl, přecházel po pokoji. Stále jenom mručel. S nikým se prakticky nebavil. Uzavřel se do sebe. William se s ním snažil promluvit, ale bylo to k ničemu. Ani jsem se jeho chování nedivila. To co viděl jeho synovec, nikdy nepřineslo nic dobrého. Mohl tvrdit, jak chtěl, že nevěří těmhle babským povídačkám.

Ale každý kdo vyrostl, na blatech věděl moc dobře, jak umí být banší skutečnou.

Další dny se chodbami ozýval uši drásající rek. Krev mi tuhla v žilách jen při ozvěně toho jekotu. A i když křik utichl, do rána jsem se neodvážila vyjít z postele. Srdce divoce bušilo. Mohlo by jí to přilákat?

Krájela jsem něco v kuchyni. Když jsem z okna spatřila Gerdu. Táhla se s těžkým džberem brambor. V jejích popelavých vlasech se pohupoval kvítek. Nůž jsem zabodla do zelí. Málem jsem si uřízla kus prst. Ten syčák!

Jak jen může. Zbytečná naděje v jejím srdci. V mé maličké holčičce. Každý ví, že jí si nevezme. Tak jak jí může takhle ubližovat. Ruce jsem sevřela v pěst.

„Nepotřebujete ještě s něčím pomoc, maminko?“

Brambory položí k míse s vodou. Protáhla si záda s hrbení a spokojeně se usmívala.

„Kde jsi byla?“ Vyjeknu po ní, s nožem stále v ruce. Kvítek ve vlasech se mi vysmívá.

„Pro brambory,“ odpoví.

„Lžeš! Byla jsi s ním, někde o samotě. Bůhví co s tebou dělal.“ Ve vzduchu tancuju s kudlou.

„Ne,“ šeptne vyjeveně.

„A kde si vzala pak tohle,“ vyrvu jí ten plevel. „Dal ti to, jako pasák co si značkuje svoji čubku“. Udupu ten hnus na maděru. Do očí jí vyhrkly slzy.

„Přestaňte maminko prosím, nemyslí to tak.“ Její obličej ještě škaredší pláčem vypadal ublíženě, jako když nakopnete psa.

„Myslíš si s nad, že tě skutečně miluje? Ach dítě.“ Křečovitě ji obejmu.

„Moje maličká. Pššššššš. Maminka je tady a svoji holčičku nikomu nedá.“ Kolíbu s ní a hladím jí po tváři i po vlasech. „Maminčina holčička, nikomu jí nedám,“ přitisknu jí hlavu k sobě na prsa. Až jí skoro dusím.

Starý Grady se pozdě večer zamknul ve své pracovně. Klíč si držel v náprsní kapse. A při svitu petrolejové lampy procházel účty z posledního týdne. Těmi děsivými čísly se snad snažil zakrýt děs v něm samém. Ruce se mu třásly a lahev whisky byla zpola průhledná. Blíží se půlnoc. Předchozí noci nespal. Ten rek kolem domu, mu nedal pokoj. Vítala ho k sobě a vábila. Jenomže on k ní nepůjde. Jen tak neodejde na to ať zapomene mrcha. Posilní se dalším hltem, až se mu zkřiví tvář.

Ne, to ne. Snažil se přesvědčit sám sebe. Báchorky, historky. A co tedy ten jekot? Odporovalo mu druhé já. To, které naslouchalo všem těm povídačkám o víle smrti.

Promnul si čelo. Únava na něj dopadala, jako velmi těžká deka. A zatěžovala jeho starý hřbet. Spát se neodvažoval.

„Tuk, tuk, tuk, tuk, tuk,tuk,tuk,“ dešťové kapky začaly klepat na skleněné tabulky.

„Áchmhááácháá,“ neslo se z venku. Pokoj ztichl. Bylo to tiché a blížilo se to. Zesilovalo to. Sklenice mu vypadla z ruky a roztříštila se. Stál jako skála. Tlumené světlo zpod dveří se jevilo, jako plamen pekelný. Hleděl na to světlo.

„Ááchhhmmááá,“ drásalo to uši. Čím dál víc, a víc. Oči dravce se změnily na vyděšený pohled kořisti.

Dopady kapek se utišili. Ustoupily jekotu. Mrazilo ho za zátylkem. Musel sebrat všechnu odvahu, aby se otočil. Šedé šaty přilepené na oknu, bělmo v očích a šedivé vlasy promoklé, přilepené na tváři. Konec lží!

„Přišla jsi pozdě, ale aspoň jsi tady,“ jeho poslední slova. Odpovědí mu je:„Ááááááááááááááárrrrrrrrrrrrrrrrrrchááááááááááááááá.“

 

Zemřel na infarkt. Ležel na koberci u stolu. Nebylo na tom nic překvapivého. Ráno ho nalezl komorník. Tělo bylo prohlédnuto doktorem, zakryto bílou plachtou a odvezeno. Nikdo na tom neviděl nic zvláštního, Dunloce měl svého nástupce a to stačilo. Až na Williama. Nekorunovaný pán byl celý nesvůj. Ta jeho andělská tvář se ploužila chodbami jako duch. Snad po něčem si pátral. Nejednou zavítal sem dolů a vyptával se na banší. To se ví, že staré báby začaly hned vyprávět. Ostatní se tomu jenom vysmáli jako já.

Stín mu dělala Gerda. I přes mé výslovné zákazy. Trávila s ním všechen volný čas. Snad pro něj byla jakousi formou úlevy. Pro ní to byla láska.

Tedy až do dne pohřbu. Všichni jsme kráčeli po blatech do kaple na pozemku. Vyšnoření do černé jsme se táhli jako dlouhá oslizlá housenka. Gerda se ode mne odtrhla a šla celou dobu s ním. Držela jeho ruce. Bylo to nesnesitelné. Celou dobu v kapli jsem to musela pozorovat. Ani jsem nevnímala proslov. Jenom jsem stála v řadě a čekala na poslední rozloučení se starým pánem. Jeho tvář vypadala tak klidně a bezúhonně, oči skryté pod víčky. Přesto se mi vysmíval.

Po pohřbu, kdy Grady ulehl po boku své ženy a dcery. Se William a dalších pár vyvolených zavřelo v pracovně k přečtení poslední vůle. Gerda ke mně přiběhla s pláčem. Nahrnula se mi do náruče. Tváře celé zarudlé. „Maminko,“ pevně mě svírala a já ji.

„Pšš, copak se děje?“

Slzy se jí valily z očí a zajíkala se při každém pokusu promluvit. „Ooon .“

Zase se rozbrečela. „Zrrraddil,“ vykoktá.

„Ach dcerunko,“ pohladím ji po vláscích. „To nic.“

„Má si vzít nějakou cuchtu v Dublinu. Poslední přání toho dědka. A on jen přikývne a jako poslušný pejsek poslechne. Aniž by se snažil bránit, nás bránit.“ Začne vzlykat.

Tisknu jí k sobě a utěšuji. Na tváři mám však vítězoslavný výraz.

Zlomilo jí to srdce, ale konečně všechno bude, jak jsem chtěla, všechno správně.

„Bude to v pořádku holčičko, maminka je s tebou.“ Políbím jí na tvář.

 

Hostina na počest starého pána se protáhla pozdě do noci. Víno teklo proudem a vypadalo to, že džbány se nikdy nemůžou vyprázdnit. William toho večera pil víc než kdokoliv jiný.                        I vyhlášení pijáci měli co dělat, aby stačili jeho vražednému tempu. Gerda s vlasy pečlivě spletenými do copů se držela co nejdál. Nenáviděla ho. Ale musela ho naposledy vidět. Rozloučit se svou láskou, sice klamnou.

„Víno!“ Zavelí jeho hlas a zvedá číši. Krásné oblečení má mokré od moku co se nedostalo až k jeho ústům. „Víno, neslyšíte chásko.“

Nemohla se na to dívat a odejít taky nemohla. Hudba byla jen ponurým doprovodem s tou směsí hlasů kroužících kolem ní. Smáli se, šklebili a vrávorali od stolů. Víc než lidi vypadali jako nějaké grimasy obrů. A ona jen zděšeně stála v koutě. Opuštěné ošklivé káčátko. Chudinka. Každý si rád ukázal prstem. Poslední pohled na úsměv opilce v jeho tváři. Než se pansky zvedl. Přitom se málem svalil pod stůl. Když udržel rovnováhu, vydal se ke dveřím, s kolísáním z jedné strany na druhou. Byl pryč.

Nic jí nedrželo zůstávat. Kráčela chladnými chodbami. Zdmi se nesly ozvěny bujaré zábavy. U schodiště pohledem uhla na druhou stranu. Vidět se v zrcadle se nechtěla. Bez toho pohledu, si mohla aspoň myslet, že je krásná. Nikde nikdo nebyl. V soukromí se jí z očí začaly kutálet slzy. Nevěděla co je pro ni horší.

Jestli to náhlé osamocení a skutečnost, že máti měla ve všem od začátku pravdu. Nebo to jak se jí bez mrknutí oka vzdal. Ale nejhůř se cítila kvůli sobě samotné. Protože ona k němu něco cítila. Celý den se za to proklínala.

Za s sebou zaslechla kroky. Někdo šel za ní. Otočila se. Na schodišti stál William. Spíš se snažil stát rovně.

„Gerdo, Gerdoo,“ mluvil tím tupým tonem, jakým mají opilci ve zvyku žvatlat.

„Williame, běž si lehnout!“ Odpovědí jí je jeho zapotácení až málem spadne. Rozběhne se za ním, aby ho podepřela. „Ach Gerdo jsi jako anděl, s tváří čerta,“ vypadne mu z úst.

Aneb jak jedna jediná věta dokáže bodnout u srdce. „Běž do postele!“ A snaží se vysmeknout z jeho náhlého sevření. Rukou však sjede na její prso. „Miluju tě.“

„Co to děláš?“ Snaží se vymanit. Ale i přes jeho oslabení, je bez šance. Zmáčkne ji ten intimní kousek. „Přece bys mě neopustila bez dárku na rozloučenou,“ zazubí se.

„Si nechutnej.“ Snaží se mu dupnout na nohu, nebo kousnout. Ale nemá nejmenší příležitost.

Zato jemu se podaří ukradnout moment k tomu, aby jí vykasal sukni.

Pusu jí zacpe rukou. Nebohé tělo se svírá v křeči. Až si najde chvíli na osvobození a začne nelidsky ječet o pomoc. Než jí surově uhodí přes hubu a na zem.

Leží tam  polo omráčená. Jen vidí a cítí látku, co se trhá na jejím těle. Tření. Svůj zrak upře na vzory koberce. A všechno se v nich ztratí. Slyší jen funění a pohyb obou těl. Po čase se funění zrychlí. Odpudivě teplé doteky všude na těle. I pohyb těl se zrychlí. Potom stop, ticho. V tu chvíli se ztratila v těch karmínových vzorech.

Ráno se neslo v tichém duchu. V té zimě kdo nemusel ven ani nechodil. Spousta lidí ani nebyla schopná vyjít z postele, z nejmenovaných důvodů. Ti co se přece jen dostaly ven, stály kolem kočáru a loučili se s novým pánem. Gerda brzy ráno odešla do kaple. Spatřila jsem pouze její siluetu v šeru.

William se loučil se služebnictvem s noblesním cylindrem na hlavě. Oči měl po celonočním rajděním celé zkrvácené. Přesto se však pokoušel usmívat, a koho mohl, vyptával se na Gerdu.

 

Od toho dne život tady upadl znovu do rutiny, každodenní práce a zima. Tentokrát tu ale na rodném sídle Gredyů nebyl žádný Gredy. No jo svoboda a klid, to je pohodlíčko.

 Protáhnu svou starou páteř a spokojeně se podívám na svou práci. Šála je skoro hotová, zbývá už jen kousek. Přiložím v kamnech. Klouby po dlouhém sezení reptají.

Abych pokračovala dál. Gerdu jsem už nikdy neviděla. Moje dceruška zmizela. A ten syčák jak by smet. V Dublinu se oženil, jak si přál jeho strýc. Byla to tu poklidná léta. Rodinný majetek se opět zvětšil. A člověk tu měl spoustu volného času. Ale ta dojná kráva tohohle všeho zemřela při porodu. Jak jinak, všechno začalo jít zpátky do kytek. Hazardní hry, alkohol, dluhy. Než mu nezbylo vrátit se sem zpátky. Přijela jenom tahle troska s pohledem chladným a zničeným. A tady se to ještě zhoršilo. Spousta služebnictva musela být propuštěna, zbyla jen hrstka. Mezi ní i má stará kulhavá maličkost. Bylo to už spoustu let, co jsem slyšela, ten rek. Zapomenout se nedal. Banší povídačky. No kdybych ji neslyšela. Souhlasila bych, ale ksakru tohle nemůže dělat žádný člověk.

 

Po blatech se táhl stín od kráčející postavy. Zabalená v kabátě zadumaně se táhla podél pobřeží. Málo kdo by v něm poznal mladého a krásného Williama, jak ho všichni znali. Sem daleko od tepla domova ho vyhnaly vlastní myšlenky, a neschopnost dopřát si klidného spánku. Klidným spánkem neoplýval snad celou věčnost. Začalo to po příjezdu sem. Utekl sem s nadějí, že se tu zbaví melancholie a nezájmu o okolí, jimiž tak trpěl v Dublinu.

Z naděje se vyklubalo vězení. Svědomí mu nedopřálo klidu a začaly napovrch vycházet vzpomínky, které pohřbil hluboko, hodně hluboko. Vlastně o nich až doposud nevěděl. A ke všemu ten křik. Šla si pro něj.

Moc dobře věděl proč, ani se nesnažil bránit. Moc dobře věděl, že si to zaslouží. Jen nemít ten strašný strach a kámen na duši, co nešel sejmout.

Přiblížil se až k útesu. Nehybně tam stál. Než konečně začal mluvit.

„Dokážeš mi odpustit Gerdo? Celé ty roky. Já, já. Zapomněl.“ Vítr se proháněl mezi mraky a jeho zrak ho snad začal klamat. Z té šedivé oblohy, něco v ní spatřoval. Bylo to čím dál blíž. Obličej, paže, vlasy. Bílé dlouhé lemovaly její obličej. Tvářil se tak mile jako vždycky.

A on. Nezmohl se na nic jiného, než na pláč.

„Kdybych to jen věděl, ale neboj, všechno napravím,“ postava mu nabídla ruku a on jí přijal. Do zad ho udeřil silný nápor tlaku, skok, pád. Jeho banší.

Dalšího dne bylo nalezeno jeho tělo na útese mezi vlnami a spolu s ním ve větru vlál červený šál.

Hororová tvorba


Přidat komentář





Související články
Laura Pokorná: Hra
Petr Miňovský: Na správném místě v nesprávný čas
Leontýna Trníková: Noc ve škole
Emanuel Svoboda: Soutěžan
Václav Nerud: Děs v nemocnici
Lukáš Vesecký: Objev
Mirek Šváb: Hvězdář
Jiří Janík: Horor přichází z vesmíru
Martina Kimová: Horor přichází z vesmíru
Simona Michálková: Smrtící déšť andělů
Jakub Zemánek: Souhvězdí černého motýla
Roman Bílek: Vůně levandulového pole
Katerina Dvořáková: Trn
Johnny G: Gilgamešův klíč
Romča Štěpánek: Smrt pod vašima nohama
Marcela Handlová: Není zahrada, jako zahrada
Martin Melichar: Věčnost
Mirek Šváb: Žďár
Štěpán Pospíšil: Povídka o ztracené duši
Dan 'Euronymos' Ledl: Mormo
Kateřina Linková: Long Lankin
Michal Horák: Davidův prak
Tomáš Hladký: Němý sluha
Petr Borovec: Dívka v kapli
Vladimír Zábrodský: Prokletí
Jitka Ládrová: Kočičí smrk
Ondřej Kocáb: Na okraji propasti
Jela Abasová: Sestřiččin pláč
Zdeněk Hulbach: Pod Ďáblovou skálou
Václav Nerud: Jeskyně hrůzy
Martin Petiška: Popravy aneb Smrti
Tereza Řiháková: Upíří chůva
Ladislav Zelinka: Probuzení
Lenka Kašparová: Já nevím
Kirja: Monstrum
Mirek Šváb: Hledač pokladů
Michal Horák: Teror z lesa
Anna Štětková: Stačí zatáhnout závěsy
Tomáš Vorobok: Proměna Josefa Kulíka
Michaela Buriánková: Kde dávají kočky dobrou noc
Robert Poch: Pomsta
Petr Doležal: Pondělí
Zdeněk Hlaváček: Kousnutí
Ondřej Kocáb: Stodola
Tomáš Hladký: Ovečka jde do nebe…
Jakub Zemánek: Nová adresa
Ida Burghardt: Rekviem pro baletku
Karolína Kristlová: Zastaralý dům
Nikola Marešová: Usínání
Vilém Koubek: Rok
Tereza Janošcová: Dismay dcera temnoty
Tereza Yeny Stratilová: Halloween v Andoveru
Lukáš Záleský: Vítejte v Little Stone
Mirek Šváb: Skrýš
Eliška Hrachová: Ztracená vzpomínka (povídka)
Petr Šuráň: Ratolesti
Roman Vaněk: Samhain
Ondřej Kocáb: Navždy spolu
Helena Drdlová: Mám pod postelí bubáka!
Michal Matoušek: Martin Kroloch
Eva Maříková: Přitažený za vlasy
Honza Vojtíšek: Koledu nebo něco provedu
Tomáš Kratochvíl: Melinbrosia
Lenka Raclavská: Bílá orchidej
Barbora Majerčinová: Horor přichází z vesmíru
Barbora Langrová: Horor přichází z vesmíru
Marek Bílek: Horor přichází z vesmíru
Vlaďka Novotná: Horor přichází z vesmíru
Kateřina Kollmannová: Kimi no nawa
Petr Miňovský: Drobné zaváhání
Vlado Hložka: Návštěva
Sára Rudová: Podivný kámen
Petr Šulc: Pokání
Vladimír Zábrodský: Mimozemšťan
Ondřej Kocáb: Naše nejlepší mozky
Nikola Puškárová: Tajemné zrcadlo
Radka Zerzánková: Jatka v pramenu
Pavla Skřivánková: Zlatařická Paní
Petr Šulc: Přízrak ve městě
Matěj Novobilský: Radochova studna
Tereza Hladká: Rudé květy
Roman "BeeSee" Bílek: Šelma s karmínovýma očima
Michal Nožička: Les
Jana Rozmarinová: Teke Teke
Ekia: Pověst o Temné ženě
Alena Kohoutková: Tanečnice
Anežka Pelantová: Tiché klekání
Josef Lachendro: Les
Jan Konečný: Πλάσματα του φωτός [Plásmata tou fotós]
Jakub Zemánek: Zpívající lípa
Vít Martin Matějka: Vila
Maya Urbanová: To se přece nestává
Bára Saša Menčíková: Smích klauna
Pavel Hýbl: Páteční večer: Myslíte, že vás nic nepřekvapí?
Martin Hájek: Adéla
Veronika Havelková: Tylovské psycho
Antonín Martínek: Pod kůží
Edita Knotková: Sindibádova poslední cesta
Eliška Drongová: Kosířka
Karel Galoni: Smrt je krásná
Michal Matoušek: Něco tam skrývají
Veronika Papanová: Deník - Posel smrti
Jitka Mertlová: Výměna
Eva Bartáková: Prase na porážku
Simona Švantnerová: Třináctka je smolné číslo
Jela Abasová: Tak já se zpovídám
Vladimír Zábrodský: V rokli Pustého žlebu
Svozilová Ludmila: Vítej v pekle, Ireno
Jiří Linhart: Nezvaný host (variace na věčné téma)
Kateřina Richtrová: Kara a Hallowen
Zuzana Moravcová: Střepiny strachu
Jiří Sivok: Jen víra
Martin Koreček: Noční
Barbora Zakonovová: Halloween
Lenka Dvořáková: Hostina
Jana Hollmann: Chata hrůzy
Veronika Schreiberová: Áách jo, Halloween
Petr Boček: Dýňová kalamita
Adéla Rosípalová: Démoni a duchové o Halloweenu
Tereza Kadečková: Tanec s duchy
Klára Kubíčková: U zrcadla
Jakub Ullmann: Krok od zatracení
Vojtěch Zvelebil: Návštěva ze starých časů
Vít Martin Matějka: Plyšák
Michaela Neuvirtová: O večeru halloweenském
Michaela Cvejnová: Sss